...w_o_r_k...

Včera.Dnes.Zítra.

1. prosince 2009 v 20:02 | Hanyzka89


Při vyplňování dotazníku předloženého na Ústředním výboru zdravého rozumu zůstával B. rozum stát. Každá jednotlivá otázka ji mystifikovala a nutila přemýšlet nad objekty, které ve svých tužbách již dávno odsunula na pozadí. Nyní je musela z onoho pomyslného skinu pomyslně vykliknout a reálně přenést na dřevem vonící papír. Inu, přiznejme si mezi námi badateli životních peripetií,oni ani na ÚVZR jiný papír nemají.
Do kolonky budoucího zaměstnání lehkovážně vepsala Stavitelka vzdušných zámků.
Nad jedním bodem týkajícího se majetku, přiznala vlastnictví pouze jedné mušky zlaté a následně nemohla ani opomenout svůj stav šťastně nešťastně zamilována.
Hodnotitel dotazníku, výzkumný výzkumník nejváženější, hlavní náměstek na Ministerstvu šílenosti se dotazníkem nezabýval o nic déle než jinými. A tak ten výlev poetické duše hodil do kamen a mnul si ruce nad dobře odevedenou šichtou.

Takhle to nefunguje.

20. října 2009 v 19:24 | Hanyzka89
"Takhle to nefuguje,"řekla si a začla jednat jinak. To, jak jí její změna chování vychází,

se dozvíte příště.

Příběh

26. července 2009 v 17:20 | Hanyzka89
Co stalo, se stalo a mělo se stát,

tak otři si slzu a přestaň se smát.

Příběh se píše a nic není jasné,

kdy co vzplane a kdy co zhasne.

Překážky vstanou a uchlácholí tě snad,

že každý je má a spoustu vad,

že štěstí smůlu střídá

a že přejde ta bída a nastane zvrat.

Romeo a Julie

5. července 2009 v 18:48 | Markéta Procházková
Romeo a Julie
Markéta Procházková

Svou láskou zkrásnělí
sedí tu beze slova,
tisíckrát zemřelí
a vzkříšeni znova.
A já už tomu rozumím,
proč nejsvětější láska
vstává z hrobu,
aby nikdo netrpěl
pro cizí hloupost
či zlobu…
Málokdo poslouchá
co říká dítě -
Ach světe lásku chraň
a ona ochrání tě.

Inspirace Martialem

21. června 2009 v 12:40 | Hanyzka89
- složila jsem to v době, kdy jsem si tak pročítala básně a epigramy od Martiala, hmm ta holka si to ale zaslouží :)

Kolegyně má drahá,
báseň se ti skládá.
Škoda, že ON nepřečte ji.
Tvůj milý kamarád s přítelem na jinou ódy pějí.
Podobné jste si dost,
taky zbarvuje skutečnost.
Ta zelená rostlinka jeví se též nevinná
a též kouř klamů kol sebe rozplývá.
Ne, neplač, že Tě nechválím,
vždyť já vím,
že ty dáš mi k dobru ostudu,
že prý hloupost s ošklivostí dobudu.
Ale vše děláš v dobré víře,
přec není špatné chovat se jak zvíře.

František Gellner

12. června 2009 v 15:43 | František Gellner
"Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.

Jenž čeká, zdali víno jeho
se do brázd vyschlých rozleje,
na snivých květech v jiných světech
zda zavěsí své krůpěje.

Jenž čeká, zda se sehnou květy
pod onou tíží ku zemi.
Jenž čeká, zdali jiné světy
rozzáří svými vůněmi.

Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká."

Prázdniny (další z mých písemných prací z GBN)

4. června 2009 v 8:53 | Hanyzka89
Bylo horko a dusno, úmorné vedro bez vzduchu, bez života. Stromy stály nehnutě a zemdleně a jejich vadnoucí listí ztrácelo barvu pod vrstvou letního prachu. Příkopy páchly zetlelým kapradím a vyschlým bahnem, tráva na loukách byla sežehlá a hnědá. Zdálo se, že vesnice spí. Mezi domky poházených po úbočí kopce se nikdo nepohnul; byly to zvláštní, halabala postavené chalupy - s bílými zdmi bez oken a s malými zahrádkami plnými oranžových květin - které se shlukly ze strachu před samotou .
Ještě větší ticho vládlo na polích, kde se povalovaly vybledlé snopy obilí, zapomenuté zde nějakým lajdákem. Ani vánek nepohnul vřesem na kopcích, pod nimiž se jako tabule ledu natahovalo do věčnosti široké moře, stříbrná mapa zvlněná sluncem.
Se žalem v očích celé to kouzlo přírody pozorovala Jacqueline; měla úzký dětský obličej, spíš prostý a smutný, a třebaže jí bylo čtyřiadvacet , vypadala sotva na sedmnáct. Pod očima měla vrásky z únavy a hlavně z tajemství, které v sobě již několik dní snad i týdnů nesla.
Opět myslela na Clauda, svého manžela. Žila jen pro něj; nic jiného v jejím životě neexistovalo, i díky němu je opět tady. Byla to žena, která vloží do své lásky všechno. Neexistoval ani kousek jejího těla a duše, který by mu nepatřil. On to věděl a možná, že to zní až moc idealisticky, cítil to stejně.
Jacqueline se posadila do teplého písku, v hrdle měla sucho a bolelo ji u srdce. A stále ji v uších zněl onen dialog:
"Vzpomínáte, že jsem vás na začátku varoval," řekl jeden hlas, "varoval jsem vás, takže jste se mohla připravit, být aspoň nachystaná. Nechtěl jsem, aby to přišlo jako šok. Tehdy jsem ale měl jistotu, že jsem nedokončil jedny testy. Teď není pochyb, naprosto žádných pochyb. Rentgenové snímky mi ukázaly, čeho jsem se obával."
"Dával jste tomu nějaké dlouhé jméno, ano jistě, že jsem nezapomněla, je to nějaký druh ochrnutí, viďte?"
"Ano, touto formou se to projevuje. Paralýza. Ovšem, prakticky vzato……"
Ke štíhlé dívčí postavě, schoulené a spočívající směrem k moři se rychlými, ale tichými roky blížil Claude. Objal ji a do ticha řekl: "Je to nádhera, viď? Jsem rád, že jsem tě přemluvil, musíme si tyhle prázdniny neskutečně užít." Jacqueline nic neodpověděla a jen ho lehce pohladila po ruce.
"Víš, proč chci každý rok jezdit právě sem?"
"Ne."
"Protože právě tady, jsem si před pěti lety při tanci uvědomil, že chci zbytek života tančit jen s tebou."
Bylo to milé, ale odlehčit jí od tajemství to nepomohlo, nechtěla mu kazit ty jejich poslední pěkné prázdninové chvíle právě tímhle. Avšak byl tak chápavý a opravdu ji miloval, že jí to dodávalo pocitu, že pro ní v oněch nechtěných časech bude obrovskou podporou.
Z pláže se šli projít do vesnice. Na cestě spatřili shrbenou postavu muže, opřeného o kmen stromu; nohy měl zkroucené pod sebou, paže strašlivě pokřivené a na konci bílé ruky visely ochablé prsty. Neměl nic na hlavě a tupým pohledem sledoval mladou dvojici.
U nohou měl klobouk na drobné a vedle něj ležela křídou popsaná tabulka podepřená krabičkou zápalek.
JSEM ÚPLNĚ OCHRNUTÝ
Jacqueline na něj mlčky a se slzami v očích hleděla. Claudův pohled byl jiný, odsuzující a opovržlivý. "Ach, nedívej se na toho hrozného člověka, otoč se od něj, rychle. Když na něj budeme myslet zkazí nám to celé prázdniny. Takovýhle lidé by se neměli držet naživu, je to skoro až zločin."


Taťánin dopis Oněginovi

29. května 2009 v 13:33 | Puškin
Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci,
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my …z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíte.
Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
by ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.
Jiného…? Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to Prozřetelnost žádá…
Tak chtějí nebesa: jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti…
Byls vidinou v mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a strnula jsem, tvář vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on!
Och ano…Já tě slýchávala,
Tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala,
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, příznaku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný…
Děj se co děj. Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí…
A uvaž: Já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený!
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mne trest zasloužený!
I končím!Hrůzno mi číst psaní…
Já studem, strachy umírám…
"Však vím, že vaše čest mě chrání
a směle svěřuji se vám…"

SEN (jedna z mých prací na GBN)

28. května 2009 v 21:44 | Hanyzka89
Nebe se během chvilky proměnilo v černý závoj a hvězdy se, jako by ze strachu z osamocení, shluky nedaleko měsíce, který v jejich obležení jasně a hrdě zářil jako pyšný pán.
Unavenými a pomalými kroky jsem se blížila k hotelu. Ten se nacházel v jedné z těch úzkých a ponurých ulic, v kterých vás děsí i vlastní stín. Byl to šedivý, zcela fádní dům, který se stáhl z chodníku a vmáčkl se mezi dvě budovy, jako by se styděl, jako by si byl vědom vlastní zchátralosti. Dokonce i nápis vypadal, jako by se mu nechtělo poutat pozornost; vysoko nad dveřmi se houpala zašlá zlatá písmena "Hotel"; a pod nimi stálo ošuntělé a ponížené "Naděje".
Zdálo se, že zde stojí zbytečně, nebyl žádný důvod pro jeho existenci. V ulici nebyla ani cukrárna s veselými květinovými ubrusy na malých stolcích a s rozměrnými jídelními lístky, nečitelnými, ale obsáhlými, která by lákala kolemjdoucí. Nic než ulice a hotel a vedle omšelý obchod s ovocem, okna zaprášená; tvrdé datle, které stejně nikdo nekoupí, a smutné scvrklé pomeranče. Omámeně na nich posedávaly mouchy, unavené tak, že ani nelezly.
V hotelu se nic nehýbalo. Majitel seděl schoulený u stolku v malé místnůstce, bílá tvář spočívala na rukou, ústa otevřená. Ztěžka dýchal a chvílemi podřimoval. Kdo by taky v těchto pozdních hodinách dokázal zůstat bdělý? Po té co se probral, podíval se po klíči od pokoje.
Pokoj byl stěží víc než podkrovní mansarda. Byl vysoko, až úplně nahoře, od oblohy ho dělila jen tenká střecha a všechny jeho zdi byly venkovní, dané zcela na pospas každému závanu větru a každému dotyku meluzín. Nalevo bylo veliké okno, skrz které bylo vidět ošklivé komínové nástavce s hrdostí společensky vysoce postavených šlechticů a břidlicové střechy ostatních domů táhnoucích se do nekonečna, až kam oko dohlédlo; nebylo vidět jediný strom, který by rušil jednotvárnost pohledu, ale zato nepřetržité sloupy kouře stoupajících z komínů, které jako hřeben pročesávaly vlasy olověného nebe.
Naproti oknu stál krb, v kterém nikdo nerozdělal oheň, pohled do něj byl jako pohled do očí společností zavrženého člověka, bez duše, bez jiskřičky naděje, jen temno. Na roštu leželo pár slaboulinkých polínek, čekajících, až na ně přijde řada, na dobu, kdy zima překročí mez únosnosti. Pak se zřejmě zapálí dvě polínka najednou a sporý plamen bude předstírat, že vydává teplo. Stěny pokoje byly šedé a veliké odbarvené skvrny u stropu označovaly místa, kde si vynutila vstup vlhkost.
Nábytek byl chudičký, pohlížel na vás s nedůvěrou a odporem ke všemu nezchátralému jako on sám. Uprostřed pokoje křivičný stůl o třech nohách, mající stejný stín jako hrbící se ježibaba, opřená o hůl. Nalevo od stolu stála kovová postel, chladná a děsivá jako vše kolem, brána k nočním můrám a snovým běsím. Rozestlané peřiny a má únava mě nekompromisně lákaly a vybízely ke vstupu do děsuplných vrat tohoto monstra.
"Crrrrrrrrrrr," pravá ruka se bleskurychle vymrštila zpoza peřiny a jediným pohybem rázně utnula život mého nepřítele číslo 1 - malého drobného rádia na nočním stolku, který mě ale i dostal z onoho hrůzného snu.

Vzpomínka (14.7.2005)

28. května 2009 v 14:56 | Hanyzka89
Sedím nad stolem a otvírám zas tu knížku,
vzpomínám na Vánoce,
Proč zkazils mi je ?
Byl to nejhorší den v mém roce.
Stála jsem tam před třídou
a slyším, že teď jinou má,
náhle obdařena náladou nevlídnou,
co nejhorším myšlenkám podobná.
Snad v omámení smyslů šla jsem se ho ptát,
zda pravda to je.
Staň, co má se stát,
on hleděl neodpovídaje.
Slzy do očí se draly,
já běžela na hodinu,
Myšlenky palčivé se praly.
Tuhle chvíli ve vzpomínkách neopominu.
Stále nemluvím o tom lehce,
ta rána stále bolí,
Ale duše zapomenout nechce,
jak rány léčit solí.
Snad hloupost ve mně promluvila,
a naděje svitla znovu,
Já rádoby novou lásku objevila,
ale žádná radost z lovu.
Zástěrka to asi byla,
kde kdo odhalil jí,
ta naděje to nepřežila,
když oko mé jeho míjí.

5.9.2005

28. května 2009 v 14:53 | Hanyzka89
Snad jen blázen píše básně v dnešní době,
Raději všichni lžou a žal nosí v sobě.
Změna - to slova charakterizuje nedávné chvíle.
Vše je jiné já skončila v neúplném díle.
Čas utekl rychleji než minule,
ač tvářil se přitom plynule.
My - snad je to místem, snad poblouzněním,
nevšimla jsem si, jak mé okolí i já se měním.
On už dávno jiným je,
osud taktiku nedovoluje.
Snad jen pomatenec v minulosti zůstává,
ale kmotřička nám společnou budoucnost nedává.
Avšak v přítomnosti skoro také není.
Zkrátka čas běží a lidé se mění.

Cesta zpět

24. května 2009 v 18:21 | Hanyzka89
Na kovové konstrukci jménem svět,
kde nejasný je architekt,
jsou malíři, šlapky i páni věd
a nejeden z nich se párkrát lek.
Nevymýšlím složité rýmy, jsou prosté,
ostatně, jako život sám,
Oběti bohům klidně noste,
stejně vysmějí se vám.

Andělé dostanou se hluboko pod nebe,
ďábel chodí mezi námi,
často vzpomínám na Tebe
a odsuzuji fámy.
To, co zvládne lež,
neumí jen tak nic,
klidně jí dál věř,
ode mne neuslyšíš víc.

Můj Romeo odešel,
Tristan snad nikdy nebyl,
každý jinou cestu měl
a na tu mou nezbývalo sil.
Dobro nevítězí nad zlem,
o tom dávno vím,
přes překážky mlčky jdem,
o nadějích jen sním.

Ve čtyř stěnách ukryta existence,
kdo to může být,
pár pohledů na snoubence
a přestávám snít.
Nevyčítám nic, prapodivně podružná,
ani Isolda, ani Julie,
nýbrž obě zároveň - existenční almužna.
Uvidí se, co stín zakryje.

Nepodléhám depresím,
nevěším si lano,
půjdu hlavou proti zdím,
dokud neuslyším ANO.
Neujel ještě vlak,
čeká v nádraží,
sbalím si lítost, vášeň a tak
a nastoupit se odvážím.

Čas léčí – Sejde z očí, sejde z mysli?

24. května 2009 v 18:19 | Hanyzka89
Před zrcadlem dlouze sedí,
na hodiny vyčítavě hledí.
Čas urychlil krok
a srdce mysli největší sok.

Světla svic a koberec červený,
dnes její velký den - každý ví.
Levá pravou střídá, cinkne o sebe sklo,
zatím nic neprasklo.

Na konci, v cíli On stojí,
co učiní ji ženou svojí.
Ideál, který nosí v sobě samé,
ale co je osudem dané?

Šaty krásné, vysněné, v rukou kalu,
tik, tak a srdce plné žalu.
Čas letí, těžkne její mysl.
Proč ho nechce, kde najít smysl?

Srdce vlastní ten, co způsobil ji žal,
opak prince, nic nedal, vše vzal.
Proč rozklepou se kolena při vzpomínce jen,
proč chtěla by ho i v tento den?

Je tu moment rozhodnutí, princ odpověď kladnou,
Ale vězte, zazní slůvko NE a kaly v ruce vadnou.

Osud je zlý, plný strastí,
bohužel, drží nás v hrsti.

Čas mu bratrem a vrátit ho - možnost není,
lítost, smutek a láska má za dosti učinění.
Tik, tik,……….tik, a nyní se vleče,
Neštěstí přec neuteče.

- básnička stvořená někdy mezi kvintou a sextou, jedním z impulsů byl i kamarádčin sen

Tvoje nevěra

24. května 2009 v 16:33


Máš zase ústa plný slibů a já v očích očekávání,
Už dávno jsem si měla zvyknout na pouhé zdání.
Proč si, kruci, zvolil nevěru,
Prostě to pořád nějak neberu.

A nebo, tak se nerozejdem!
Vezmem to jen za pitomej den.

Neomlouváš se, prostě žádný vzruch,
Jako bych byla jen vzduch.
To sice jsem řekla "Konec" já,
Ale v domnění že se to tak nenechá.

A nebo ne, tak se nerozejdem!
Vykašlem se na ten pitomej den.

Dál se koukáš s lehkým úsměvem,
Nechápu teda co pro tebe jsem?
Nevytahuješ žádné slibné omluvy,
Naopak na zítra si s ní rande domluvíš!!

 
 

Reklama