...w_o_r_k...

Svatební oznámení

2. dubna 2017 v 20:08 | Hanýžka89
Je duben roku 2011, sedí tváří v tvář naproti mě před fakultou a kouří. Mám na sobě světlý baloňák prodávaný s iluzí šarmu Pařížanky a říkám si, že je to největší fešák na škole.
O šest let později visí týž kabát na ramínku ve skříni, dlouhodobě nenošený, vyšisovaný a s nenarovnatelným límcem, vyšel z módy a cestou ven vzal s sebou veškerý můj domnělý šarm. Bude se ženit! Všechny staré představy a tajné ideály se rozplynou stejně jako dým z jeho cigaret. Tu poslední z nich típne o popelník na koši před vchodem, na zápěstí mě cosi štípne, zůstane jen drobná popálenina ve tvaru srdce.
Rychle naskočím do tramvaje číslo 17, co přijíždí od Čechova mostu, jímž ON vyrazí směr Letná. Ještě nevím, na které zastávce vystoupím. Kyvadlo na Stalinu se na vteřinu zastaví, následným pohybem se lehce zachvěje vzduch a dofoukne snad i na mé bebíčko.
Tak hodně štěstí, fešáku!!

Adresát neznámý známý

26. února 2017 v 20:11 | Hanyzka89
V Praze, dne 20. 2. 2020

"Můj drahý příteli, má tajná lásko!
Jednou jsem si na malý papírek poznamenala Nikdy - a v lásce obzvlášť - neznáme konec příběhu. Papírek s poznámkou putoval z kabelky do kabelky, ze stolu na stůl, z diáře do diáře…až se úplně ztratil, z mých věcí a mé mysli. Včera na mě vypadl ze skříně a spolu s ním ses mi vrátil na mysl i Ty.
Je to dávno, cos odešel, ještě pár dní po Tvém sbohem jsem otevírala každý večer dveře a nechávala jimi odejít tu bolest na srdci a všechny krásné vzpomínky, které se měnily v stýskání. Každé ráno jsem naopak doufala, že se jimi vrátíš zpět. Nevracel ses a já konečně pochopila, že sbohem není nashledanou. Časem těmi dveřmi prošel někdo jiný a stále tu je… takový, jakého jsem si vysnila. Má jen jednu drobnou vadu na kráse, nejsi to Ty.
Myslím na tu, s kterou teď jsi. Představuji si, jaký má úsměv, jaké vlasy, jak Ti říká a jak moc Tě miluje. Předpokládám, že se mi nepodobá a vím, že žádná Tě nebude milovat tolik jako já. Poměrem jedna ku jedné se má láska změnila v nezměrný žal, žila jsem si s ním každý den, nosila ho všude sebou, emocionální zátěž, sůl v očích. Až můj muž mi s ním pomohl a hodně mu odlehčil. Vytvořil mi iluzi, že nová láska smaže bolestnou stopu těch minulých.
Měl si to být Ty, měl jsi tu stát přede mnou a slévat horkou vodou kávu ve frenchpressu. Hodně cukru a málo mléka. U mě obráceně. Potřebuju kafe i vztah s kapkou mléka. Žit s optimismem a důvěrou. Tam už jsme se loučili. Ukazatel štěstí byl každému nasměrován na jinou stranu. Ani jeden jsme na něj nehleděli, s hlavou sklopenou jsme v trávě hledali čtyřlístek, nejeden jsme zašlápli.
Škrtám poznámku a přepisuji Bez budoucnosti je láska jen bolest na srdci. Vkládám do diáře s tím, že patří k Tvojí fotce. Tohle byl, je a bude náš příběh. Bez cukru a bez budoucnosti.
Sbohem, můj drahý příteli, má tajná lásko."

Na poslední chvíli

8. listopadu 2016 v 17:52 | Hanyzka89
Při věčném práskání dveří jen stěží postřehnete, že se jednalo o ty venkovní, na nohou máte sice bačkory, ale v kapse postrádáte klíče. Pak sami snídáte s výčitkami na společně smontovaném stole a večeříte s hluboce zakořeněnou představou, že jste měli montovat z hlavy a raději si přečíst návod na šťastný vztah. Myslela jsem, že všechno dělám správně, že do všeho jsem šla se vší vervou a nasazením. Hůře se pak snáší zjištění, že veškerá má verva byla akorát v nasazování mu psí hlavy, třebaže jediné po čem jsem toužila, byl jím nasazený prstýnek z kočičího zlata.
Sedí naproti a pije z hrníčku bez podtácku. To mokré kolečko mě pro jednou znervózňuje o trochu míň, ale stejně ho nenápadně setřu levou rukou, on mi za to uštědří pohled, v kterém jasně čtu: "Už to děláš zase." Místo toho, aby mi to zase připomenul i nahlas, jen řekne: "Vem si cokoliv. Co se ti tady líbí,… je tvoje. Vem si, co chceš." Podívám se mu do očí a mlčím, tiše tím deklaruji, že mi na ničem v místnosti nesejde, tedy téměř na ničem. V myšlenkách přisouvám svou pravou ruku k jeho a jemně se dotýkám jeho ukazováčku ve snaze poukázat na to jediné, na čem záleží. Jakémukoliv pohybu mé ruky však reálně a hrdě brání má zbabělost.
Kopačky do sáčku, košile do kufru, cédéčka do krabic od banánů a všechny představy o naší zářivé budoucnosti pošlu přímým směrem leda někam do prdele. Abych svými slzami nezvedla povodňový stav na jihu, utírám je do rukávu a předstírám, že mám alergii na prach, ačkoli díky mé posedlosti uklízením a poučováním, jediný prach dopadá akorát na hezké vzpomínky.
Dává věci do auta a já je v hlavě vytahuji zase ven na chodník se stejným zaujetím a zapálením jako jeho černé tričko na třetím rande. Nechci se ho vzdát, nechci se bát těch, co přijdou po mně a už vůbec nechci, aby se ho jiná dotýkala či mu sundávala jakékoli tričko, nejen to černé, nejen ty, které jsem mu s láskou vybírala a pusou plnou řečí čas od času žehlila.
Stojím mezi jeho autem a kontejnerem na papír, obojí je vizuálně srovnatelné. Místo, abych zahodila vše krásné, společně prožité, odhodila jsem pro jednou svou pýchu, objala ho a s velkou důvěrou a nadějí mu řekla: "Neodcházej. Pořád Tě miluju."

Bílé růže a lži

3. října 2016 v 16:02 | Hanyzka89
Do velkého bílého hrnku nalije horkou vodu, vnoří sítko naplněné zeleným čajem a postaví jej přede mě. Poslušně odkývu, že takhle to piji každé ráno, a sama sobě odpírám chuť na každodenní ranní kávu a myšlenky na ty, s kterými si mě plete. Zatímco topím již druhou kostku cukru, přemýšlím, jak snadno jsem se v naší malé říčce lží, zamlčených večerů, tajných hovorů a krajkového prádla naučila plavat nebo jen nechat se unášet proudem a doufat, že mě nějaká nahodilá výčitka nestáhne a nepotopí ke dnu.
Jak zvláštní pocit odnést si z minulosti nůž v zádech a ještě než se jizva po něm zhojí, bodnout ho do zad jiné, vlastně úplně snadno, vklouznutím do vany plné sladce vonící pěny a sladkých řečí. Již po několikáté sedím na jejím okraji, v odraze protějšího zrcadla vidím své vlastní zklamání a pořadovou číslici dvě. A dole v levém rohu jsou moje střevíčky, dal mi je hned ze začátku, lesklé a blyštivé, symbolika pozlátka je přesnější než ta jeho s Popelkou. Holuby evidentně nejsou a tak, abych si to celé přebrala sama. I když v tom nejspíš nejsem vůbec sama, je nás víc takových Popelek v téhle zábavné plavbě, která nemá žádný cíl, snad jen vrhnout nás včas přes palubu.
Je lehké stát vagónem vlaku, který mu ujíždí, psychoterapeutem a prostitutkou v jedné osobě, které posílá růže, nepředstírá, že jsou z Texasu anebo z lásky, přesto v nich pravidelně hledám papírek a naději, že jsem něco víc.

Celý svět u nohou

10. srpna 2016 v 17:16 | Hanyzka89
"Dobrou chuť," řekla jsem při svém ostrém hodu pondělní svíčkovou se šesti ve středu v půl deváté. Talíř přistál na protější straně chodby a střepy původně nesoucí jeho obsah lemovaly vchodové dveře. Uhnul mu bez mrknutí oka, nedivil se, ale já jo. Překvapilo mě, kam až doletěl, čekala jsem, že ho možná zastaví už ta zeď, kterou ON mezi nás dva postavil. Přehlížela jsem dostatečně dlouho jeho lži a zbabělé úskoky, kterými utíkal od svých nevěr, a doufala, že s každým přivřením očí odeberu jednu z cihel oné zdi, ale místo toho jsem jednoho dne do ní sama narazila v plné rychlosti.
Nikdy jsme nic neměli, ale přijde mi, že ta jeho poslední vzala všechno, jen ten odér jejího sladkého parfému na mém povlečení byl neodstranitelným. Byl prvním krokem přicházející změny, od které možné poprvé nebude utíkat na cestu, ktera ho vrátí zpátky ke mně. Sama jsem mu tou cestou šla tolikrát naproti, že jsem v jejím prachu zadupala svou veškerou důstojnost.
K dvacátýmčtvrtým narozeninám mi dal plyšovou zeměkouli s přáním, že mi patří celý svět. O dva roky později do mého světa kopl, když mu překážel při jeho přesunu na gauč. Pak jsem po NĚM mrštila přesládlým polštářem a peřinou, díky nimž mi všechno zhořklo. Od té doby jsem ležela sama na holé matraci a koukala na strop, na který jsme kdysi dávno společně namalovaly hvězdy. Pořád tam byly, ale barva zeslábla a mně docházelo, že brzo zhasnou úplně. Kdyby alespoň jedna padala, chytila bych ji hned u konzole a mým přáním by bylo vrátit čas.

Poslední týdny jsme už spolu nemluvili vůbec, stojící vzduch jen občas prořízl další kus hozeného porcelánu, ironická poznámka a samozřejmě pachové stopy vanilky a cedru, které jsem potají zanesla ta, díky níž byl můj svět zhroucený a zaprášený za televizním stolkem. Poslední večer jsem ho vytáhla, na pět minut objala a následné ráno mu ho vrazila do náruče při odchodu ze dveří. Nestála jsem o svět, o jehož stavu za mě budou rozhodovat jiní. Takovému je vždy správný čas říct sbohem!

Vim, ze nic nevim.

15. března 2012 v 21:41 | Hanyzka89
Vedela, jake to je vedle nej sedet a mlcet. Vedela jake to je, koukat se mu do oci a vedela, jak ubijejici je nic nedelat. Vedela, ze on malo vi a vedela, ze vic nez to malo by ji stalo vic nez dost. A ac tohle vsechno vedela, nevedela, co si s tim vsim pocit.
Nevedela, jak v sobe udusat zarlivost kdyz se bavi s Ni ci Onou jinou. Neznala poradnik a nevedela, jak v poradniku preskakovat. Nevedela, na co mysli a nevedela, jestli nekdy bude vedet.

Trocha poezie.

2. března 2012 v 21:42
Slavík a Růže
(Alexandr Sergejevič Puškin)

Když sady umlknou a nocí k jaru mží,
z luk slavík přilétá a zpívá nad růží.
Růže však zpěv nevnímá a zpěv ji nedojímá,
při hymnu milostném se kolébá a dřímá.
Nezpíváš tak i ty pro krásu bezcitnou?
Dej pozor, básníku, na sen a touhu svou!
Nechápe, necítí, je pro básníka němá;
díváš se - rozkvétá; a voláš - slůvka nemá

Ruzenka.

1. února 2012 v 23:28 | Schelinger
"Ještě spí a spí a spí zámek šípkový,
žádný princ tam v lesích ptáky neloví,
ještě spí a spí a spí dívka zakletá,
u lůžka jí planá růže rozkvétá."
Ach.

Prvni polibek.

21. ledna 2012 v 11:32 | Hanyzka89
Prvni polibek.
Bylo to jeste o moc lepsi nez jsem si vysnila, vedela jsem, ze to prijde. Uz davno jsem znala jeho hlas a dokazala si presne vybavit jeho tvar. Sedel za mnou v lavici a ja se nedokazala soustredit a koukat vpred. Nase prsty se propletaly a vzdy jsem byla naklonena smerem k nemu. Ospravedlnovala jsem se, ze jsem nevedela, ze to prani bylo od nej. A vse bylo jak v neuveritelne pohadce, v nekonecnem pribehu, kdyz Ona ma rada Jeho a On ma rad Ji. Mela jsem stale nutkani to vykricit do sveta, ale ani jsem nemusela neb to muj vyraz delal za me. A prvni polibek, ach. Sice zapomene zvednout nozku, ale stejne, kam se hrabou ty filmove.
Do rana me zbudil chlad bilych sten, prazdnota. Vlevo i v pravo nikdo, jen polstar ve stejne podobe, jako v noci pred usnutim. At je sklenice zpola prazdna nebo zpola plna, ve skrini je na pul PRAZDNO a krabice u dveri jsou naprosto PLNE. Chce se mi kricet: "Neodchazej", ale nemusim, muj vyraz to dela za me. Prvni polibek znate nazpamet, ale u toho posledniho nikdy nevite, ze jim vlastne byl.

----------------------------------------------------------------------------
Takove moje mala prilezitost. Kdyby jste si chteli precit kraticke prace na toto tema od SKUTECNYCH spisovatelu, prilezitost dava nove ELLE.

Inspirace

1. ledna 2012 v 23:14
Pres den sbiram inspiraci k noci,
nejsem buhvi cim a buhvi cosi,
a kdyz se hadam, tak se rovnou peru
a kdyz od zivota dostanu ranu, tak se nepo..znavam.
Kdyz padam, tak hned vstavam.

Pisi Vam, co mohu vice.

14. prosince 2011 v 21:31 | Hanyzka89
Uz je to pul roku. Delate, ze se nic nestalo. Delam, ze se nic nestalo, presto to vime oba. Vim to ja a snad to vite i vy. Stale cekam, ze se k tomu vyjadrite. Je to v nasich spolecnych pohledech. Vime to. Vime. Nemuzu se vas na to ptat, jelikoz mi nejste lhostejny, jelikoz mi na Vas zalezi a mozna taky, ze se bojim odpovedi, mozna by jste mi ji opet nedal. A toho se take bojim.
Pul roku a tisicero setkani, pul roku a jedna vec je stale ve vzduchu.

Sanson

23. listopadu 2011 v 18:43 | Jiri Zacek

Šanson

Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.
Bílé rakve postelí,
vrátíme se dospělí,
vrátíme se dospělí,
až se luna otelí.
Jednou, dvakrát, potřetí,
motýl něhy uletí,
motýl něhy uletí,
růže hodíš do smetí.
Noc a růže, motýli,
svlékneme se na chvíli,
svlékneme se na chvíli,
tma nám těla nabílí.

Imaginarni lasky

12. listopadu 2011 v 0:03 | Hanyzka89
V jednom vesmiru.
B: Ty vis, ze jsem to psala?
A: Ano.
B: Cetl si to?
A: Ano.
B: Proc si na to neodpovedel? Ja...ono to nebylo snadne.
A jen pokrci rameny.
B: Mohl jsi mi dat sanci, prece je dobre poznat nove lidi.
A: Jen kdyz ale chces.
B: Kazdy muze tvuj zivot obohatit.
A: Ne, kazdy nemusi.
_________________________________________________
V druhem vesmiru.
B: Ty vis, ze jsem to psala?
A: Joj.
B: Cetl si to?
A: Hmm.
B: Proc si na to neodpovedel? Ja...ono to nebylo snadne.
A: Promin, ja nejak nevim. Mel jsem toho hodne a pak uz bylo pozde. A ty bys vazne sla?
B: Jo.
A: A sluselo by ti to?
B: No, jasne.

Povidkar 2.

5. listopadu 2011 v 15:22 | Hanyzka89
Zklamani z prvniho neuspechu zanechalo sve stopy. Autorka nechapala, s jakym casovym prodlevem by mela pracovat na dalsi povidce a proto nevahala a vzala zavdek prvnim nametem, ktery se stal obstojny. Hlavni hrdina nove povidky mel mit jen sama pozitiva a prijemny vzhled. Ale mlada spisovatelka nepracovala s nalezitou peclivosti a pili. Stale se v myslenkach vracela ke sve predchozi praci a tizila ji take zarlivost pramenici z viditelneho uspechu jeji konkurence. A tak jen svou vlastni chybou a laxnim pristupem prisla i novy namet a novou potencialni moznost uspechu. A ac v dane chvili prilis nelitovala, v budoucnu budu nejednou.

Povidkar.

30. října 2011 v 16:03 | Hanyzka89
Uz dlouhou dobu jsem nenapsala nic smysluplneho a celkem se kaju.
Tak jsem se rozhodla, ze Vam povim jeden pribeh, ktery ma svuj zaklad v realite, ale s trochou metafory vytvorim pohadku pro dospele obklopenou jen a jen fikci.
Zila, byla jedna mala spisovatelka. Mela jeden velky sen a tim snem bylo napsat, nalezt dokonalou povidku, ktera by odrazela ji samotnou a perfekne k ni pasovala.
Svou prvni povidku se pokousela psat kolem veku ctrnacti let. Nemela mnoho zkusenosti s tvurcim psani a ani nebyla obeznamena s tim, co vse je k vytvoreni takoveho dila potreba, tudiz ji jenom samotny namet zabral dlouhy cas. Psala s laskou a naivitou jejimu veku podobnou. Neznala vsak ta spravna slova a jednoho dne se stalo, ze po dlouhych trech letech ji napad vzala jina spisovatelka. Mlady tvurci duch byl poprve pokolen a na chvili tak divka ztratila chut psat cokoli jineho.
Pokracovani priste...
 
 

Reklama