DIARY...

The most powerful position is on your knees.

23. dubna 2014 v 21:17 | Hanýžka89
Důvěřivost je má slabá stránka. Je, byla a nejspíš asi někdy v hloubi mě stále bude. Jak jsem rostla měnila se i moje naivita, v hloubce i v objemu. Zvykla jsem si na druhé, hledat u nich pomoc, oporu i objetí. Někdy se mi dostávalo všeho najednou, což s Vámi zamává a upřímně se naučíte mít rádi. Vytvoření vazby takového formátu mívá však svá úskalí, stejně jak v milostném opojením leckdy nasadíte brýle přes něž jen mlhavě vnímáte, že na druhém konci není opětováno. Mám své blízké ráda, jak rodinu, do které jsem se narodila, tak tu, co se kolem mě vytvořila. Sdílím s nimi všechny své pocity a v podstatě pojem tajemství je pro mě tajemstvím samotným. Nebude to výhoda, naopak je to má největší slabina. Občasně závidím těm, co si neumí nikoho pustit k tělu, připadají mi neskutečně silní a zvýhodnění. Protože, přátelé a kamarádi, emoce jsou občas pěkný svinstvo.
Nojono, jenže díky těm mým trapným brýlím špatně vidím na cestu a tak každou chvílí si namlátím hubu. A nejednou ti, od nichž čekáte podání ruky, vás jen obejdou. Nakonec vstanete a co hůř zapomenete. Jenže když už se týž koloběh opakuje po několikáté, víte, že právě ta vaše cesta vás dělí jen kousek od hořkosti.
Každý, i ten nejhodnější člověk, má svoje limity. Tím já jím nejsem, takže už dávno jsem se dostala přes hranice.

2 gramy instantního štěstí.

21. dubna 2014 v 7:44 | Hanýžka89
Lidská mysl a lidské jednání pro mě vždy bude velkou tajemnou. Teoretici různých oborů, včetně těch trestněprávních, s kterými v noci lehávám a v myšlenkách na jejich veledíla usínam, hledají lecjaká vysvětlení a definice příčin konání, motivy, pohnutky. S různou úspěšností obhajují své závěry a prezentují své pokusy.
Já jsem taková teoretička běžného dění a zcela nepraktické žena, což lze doložit fakty, že nikdy nemám po ruce kapesník, ani šitíčko, místo pohodlného obutí si rasím nohy v podpatkách a předraženou kávou nahrazuji leckdy potřebný oběd. V mladších letech jsem byla nejen objemější, ale i optimističtější a vesele jsem teoretizovala o lásce. Teď pro mě činí problém i jen to slovo napsat bez úšklebku ve tváři. S šťastně shozenými kily jsem přešla na tématický okruh Štěstí. A v tomto bludném kruhu bloudím dodnes.
Je - li pocit štěstí jen jakýmsi hormonálním procesem našeho těla, u něhož nám věda dávno sdělila mechanismus a způsoby, který ho spouští, proč nejsme všichni šťastní? Jsme-li si všichni rovni ve svých právech a příležitostech, proč si všichni nejsme rovni i v pocitech štěstí?
Protože podle všeho, nikdo si není roven v ničem. Někomu ke štěstí stačí uběhnout pár kilometrů, někomu nastřádat pár milionů, někomu pár zařezů na opasku a někdo je dokonce tak dobrotivý, že k dovršení mého štěstí by se přemohl a šňupnul si pár gramů.
Měla bych být šťastná už z vděčnosti za to a za ty, co skutečně mám. Je to bezpochyby chyba, že nejsem. Chybujeme, proto se na tužku dává guma a pokud ji budeme držet pevnou rukou, svůj šťastný konec s ní dopíšeme, ať už štěstí znamená pro kohokoli cokoli.

Vyvolávač deště.

13. dubna 2014 v 16:06 | Hanýžka89
Říká se, že člověk, který žije neustále v obavách, strachu a stresu, je jako blázen, který chodí stále s deštníkem z obavy, že bude pršet. A to já bych se hádala, není to blázen. Já deštník nosívám málokdy, z jeho neskladnosti a mé zapomětlivosti zkrátka nikdy nevzejde vztah veřejnosti publikovatelný, ale když už ho mám, tak neprší a to, jakože nikdy. A tak naše příležitostná setkání a výlety jsou povětšinou slunné a suché a mé vlasy bez viditelnějších objemových změn, kterými je deformuje vlhko ve vzduchu. Takže paraple mi vlastně přinese lepší den, než bych čekala.
Zatímco však já a můj deštník máme jen chvilková poblouzení, já a mé obavy jsme partneři v časech zlých i dobrých. Obávám se, žárlím, stresuji a šílím z všeho, na čem a na kom mi záleží. Jsem v neustálem napětí a představách, nosím v hlavě tolik scénářů, že by z nich Hollywood mohl sát dlouhá léta. A ikdyž se trochu bojím, že skončím jako Woody Allen v sukni, jen s míň dětmi a mnohem méně sexuálními zkušenostmi, neumím svých leckdy zcela přehnaných neurotickým tušení říct sbohem. Zahodit je a nechat se unést na vlnách pohody, optimismu a tancovat na noční duze s trpaslíčky štěstí.
Důvody, proč na tom jsem tak, jak jsem, bych mohla hledat dlouze a lživě vám tady mlžit, tápat minulostí, předpovídat budoucnost a konstruovat teorie hodné různých ocenění. Marně a sprostě bych plýtvala vaším časem, vím, proč to tak je. Mám bujnou fantazii (jasná příčina i toho, že v lecjakém chlípníkovi vidím Adonise bájných příběhů), dále, bohužel, jsem podědila něco z maminčiných genů (Nééé, vážně, kdykoli ji volám, zvedá telefon a vždy řekne ustrašeně: "Haničko, co se stalo???!!!") a taky přeci jen něco málo zkušeností se podepsalo (Žárlila jsem na každou, na kterou se usmál, pozdravil, olajkoval něco na FB, jen na jednu jedinou jsem nežárlila. Hmmm. Už to bude rok, co jsou spolu.).
Jistě, s ničím se to nemá přehánět, to souhlasím. Občas je třeba vypnout a uvolnit se. Ať už vás nabíjí, co chce, kdo chce, využijte toho|ho. Ovšem jen tak si plout na lodi nadějí mořem ideálů a splněných přání, není způsob, který vás dopraví na ostrov Nekonečné pohody a štěstí, spíše cestou narazíte na ledovec Realita a pak těžko hledat Leonarda, který vás zachrání.
Neurózám zdar a učení na státnice nazdar.

V dubnu zhubnu.

5. dubna 2014 v 19:47 | Hanýžka89
Řekla a nehla pro to ani prstem.
V honbě za materiály nevhodnějšími pro studium veřejného práva a sepsání diplomové práce jsem uvízla nad skleničkou bílého v rozpoložením hodné facky. Minulý měsíc jsem obětovala minimálně deset centimetrů mých roky rostoucích vlasů a mozkových buněk flámováním a minimálním spánkem. A neboť ani duben jsem nezačala s zcela čistým štítem, řekla jsem si dost!! Zpoza krabic jsem vylovila a s láskou trhala trapné vzpomínky na svoje první zamilování, s přehledem jsem ukázala svůj nadhled dvěma chlapcům, kteří budou už navždy vsazeni do mozaiky mých pětiletých (snad) studií práv a špatných rozhodnutí (na jednoho jsem aplikovala to, co na mě ten druhý a nebyla to karma, byla to jen trapná chyba). Jo a taky jsem vyhodila tu poloplnou krabičku, která by jen do budoucna objednala rozedmu plic.
A od teď budu dělat už jen ta správná rozhodnutí. A nebudu utrácet. A nebo, možná si koupím ještě jeden křivák. Možná se ke mně křivák hodí, možná mi sluší víc než jiné svršky a možná, s zcela malou pravděpodobností, mám slabost i pro křiváky mimo módní vody, což už mi sestra tvrdí roky. Co nadělám, jsem emocionální masochista, co už ale, díky Bohu, nevěří na to, že lze nalézt tu "Pravou polovičku". Zatímco jsem se dřív rozplývala nad představou "...šťastně až do smrti...", dnes bych jen řekla, že jakási imaginární instituce Láska je naprosto degradovaná příslušníky, kteří se k ní hlásí. Ne všemi, mnohými. A tak stačí slyšet o zamilovanosti nebo vine-li se z rádia nějaký profláknutý lovesong, ideálně s Tánou Kucharovou v jeho videopodobě, říkám "Hnus.".



Detox vašeho šatníku.

31. března 2014 v 21:09 | Hanýžka89
S jarem přichází nejen nový vítr do vlasů, ale i do peněžek a touha po prodeji láká na nové garderóby a odklízení zimou omšelých šatů. I já své skříni dopřála tento víkend malý detox ve snaze přivítat jaro s novým štítem. Netřeba si něco nalhávat, našlo se tam toho hodně, pár menších kostilvců, krabice od bot, co na mě někdo sem tam ušil a hned v popředí na prvním ramínku visel zcela nový kabát z ostudy. Jak k takovému člověk přijde, občas sama nevím, možná jsem se někde zmínila o látce a střihu a šikovné ruce krejčíků nelenily. Těžko říct, proč se k tomuto kousku v různých variacích střihu vracím, možná mám tu správnou šíři ramen, ale tím méně již v nich mám sílu jej nosit.
Přichází jaro a otepluje se, zbavte se všech teplých svršků a nenechte si žádné nové vnutit, neb varuji vás před tím, co znám jak vlastní boty, co tlačí a daleko v nich nedojdete.

Neúspěšná herečka.

22. března 2014 v 21:31 | Hanýžka89
Ženy jsou herečky. Co si budeme povídat, do vínku nedostávají jen pozitiva, naopak být ženou může být v některých situacích neskutečným handicapem. Věno ve smyslu děsivé představy porodu, nedostatačného pracovního ohodnocení, nekonečných diet, bolestivých depilací, nesčetněkrát zlomeného srdce, vysokého množství informací přicházejících i posílaných dál, věčných koloběhů péče o svůj vzhled, odpovědnosti za rodinný krb a zvládání tísíce věcí naráz na vás padá hned s prvním nádechem. K všem těmto nevýhodám je třeba hledat opozitum. A tak využíváme tu malou dávku hereckého umu, který má mnohé vyvážit svým skrytým potenciálem. A to ať už v situacích, kdy se snažíme o lepší známku, nižší pokutu nebo získat objekt naší touhy. Hrajeme svou roli dle okolností, někdy jsme tou chytřejší, jindy odpovědnější a v neposlední řadě aktraktivnější. Na každé trafice jsou magazíny s návody, rádoby pomocné scénáře pro amatérské umělkyně. Leckdy nefungují, my samy máme psát své scánaře, dělat jim korekturu, režírovat je a správně zahrát. Je však vhodné poznat chvíli, kdy i herec má sestoupit do publika a ukončit svou estrádu. Přestat hrát, falzifikovat, odhodit kostým a udělat to, co skutečně chce.
Některé role mi nevyšly, nezžila jsem se s předlohou. A abych měla ve svém životě alespoň něco málo z prken, co znamenají svět, zkouším nové kostýmy a masky. Baví mě to. Baví mě červené rtěnky, černé linky, roztrhané džíny, kožené kalhoty, podpatky, velké košile, krajka a výrazné vúně. Jo a taky mě baví říkat, co cítím a co chci. Evidentně touhy a intuice jsou těmi nejlepšími scénaristy a kostyméry, co vám vskutku píší a šijí role na tělo. Takové ty, kdy nemusíte hrát vůbec nic.





Valentýn a Valentýna.

15. února 2014 v 19:31 | Hanýžka89
Den se s dnem sešel a je to čtrnáct dní, co blog zeje prázdnotou. Těžko hledat výmluv, všechny jsem vyčerpala, tak nezbývá nic jiného než přiznat barvu. Poslední dobou mě baví více číst blogy druhých než čímkoli obšťastnit svůj vlastní. Poslední dny jsem se jen učila a s úspěchem a jedničkou zakončila své poslední klasické zkouškové období. A aby toho nebylo málo včera jsem se opila aperolem a vážně nechápu, že mi stačí tak málo, v pivním maratonu bych určitě byla poslední. Achjo.


Za mou poslední zkoušku mi nastole přistála milá odměna v podobě čerstvých květin, od pondělí stále drží a kupodivu nemění barvu ani plášť. Nezvyklý to jev v dnešních vodách.
A u vody zůstaneme. Jsem nejspíše zmasírovaná tím nekonečným množstvím lifestylových blogů, časopisů, dietních mouder a fit tipů. Usínám a budím se s myšlenkami na košťálovou zeleninu a touhou po plochém bříšku. A pak najednou všichni opěvovali zázrak kokosové vody a jeden akční tripack na mě volal "Kupuuuuj!!". Poslechla jsem. Nechutná mi to a stále usínám a budím se v touze, že blahodárné účinky a sexy bříško se dostaví.


A protože stále pracuji na svém unikátním a vymakaném systému trestů a odměn, neodolala jsem dvoum doplňkům, které se sžily s mým šatníkem a snad i s bankovním účtem.


Jinak včéééééra se prý oslavovala láska. Tak doufám, že na ní pořád věříte, ikdyž občas je to s ní jak s duchy.

Komu patří díky.

31. ledna 2014 v 20:47 | Hanýžka89
Již několikrát jsem se opírala o onu do-kamene-třeba-vytesat větu, že pro náš vnitřní klid a štěstí je důležité přestat se porovnávat s okolí. Možná bych však měla odložit majzlík bokem a se svým řemesnickým umem si dát na čas.
Skeptik, jakým já snad zatím nejsem, by vám mohl tvrdit, že člověk může býti tvorem i pomstychtivým, malicherným a ješitným. Může lpět na banalitách a ke své satisfakci potřebuje pokořit druhého, v jeho očích, leckdy bezdůvodně viděného, soupeře. Štěstí může přinést právě ono poměřování a hlavně ten pravý vnitřní mír do duše vnese až prohra, porážka, ponížení druhého. I když prohráva jak kdo že?
Nedávno jsem opět sbírala dechberoucí zkušenosti jak houby po dešti a došla jsem právě k výše uvedenému. Ač mívám obavy, že rostu jen do šířky a zraji jen co se vrásky nad nosem týká, možná…možná že už jsem dál i jinak. Nechci a snad už ani nemůžu se zabývat tím, co bylo před lety, nebo spíše nebylo dle mých představ. A proto mě tolik šokuje, že některé slečny zůstaly sedět alespoň ve svých myslím ve školních škamnám a falzifikují to, co v nich skutečně odehrálo. A právě těmto patří můj dík. Děkuji, že mi dáváte pocit, že já už do nich nepatřím a odnesla jsem si z nich jen to dobré.

Připomínač mého bytí.

12. ledna 2014 v 19:00 | Hanýžka89
Spolu s plynutím prvních lednových dnů s nádechem jarem, pociťuji příchod jara i na mě samou. Myšlenkami v jiných dimenzích, které před dobrým rokem pro mne byly nepředstavitelnou jeskyní chladu a zimy, mě najednou vábí jistým kouzlem a v touze v nich setrvat či je zkoumat i za denního světla špatně slyším alarm a skřípění brzd mé stále příčetné části mozku.
I při mých špatným směrem tíhnoucím myšlenkách se snažím držet ve stanovených kolejích mých předsevzetí. Pro věčné zapomnětlivce web Konec prokrastinace vyrobil malého pomocníka a to TU. Jen vám doporučím, nevyužívejte nápovědy v pravém rohu Doporuč mi něco, neb z legrace jsem se jí proklikávala a u nejvíce šokatního předsevzetí Naučím se dělat deep-th...t, jsem se drobně pousmála a nezkoušela dalších rad. Jen mi samozřejmě nedošlo, že ono doporučené se samo nesmaže, takže v úterý, sedíce za pracovním stolem mi přišla připomínka mých předsevzetí a jako poslední bod TOTO, v tu chvíli se mi to v krku trochu sevřelo a zvedl se mi malinko žaludek. Ale to už je jiná pohádka.
Jinak tedy, sví vlastní předsevzetí plním a nebo se to alespoň snažím.:)

Běh prvních dní.

3. ledna 2014 v 15:47 | Hanýžka89
Tento článek byl psán skutečně za běhu, lépe řečeno mezi 23. a 24. otázkou finančního práva. Musím učení prokládat příjemnější činností a proto jsem zase zabrousila na své stránky, na nichž nemálokdy ulpívají pavučiny a prach. Jak již bylo možno pozorovat, do nového roku jsem si určila mnoho výzev a to, jak je zatím plním, nechtějte znát. Trochu mě straší představa, že následující dva měsíce (a pak průběžně až do září) budu trávit nad studiem a prokládat prací a brzkým vstáváním. Aby mi čas nad méně příjemným ubíhal rychleji, hřeji se představou toho, na co se těšit. Zatím se těším na nastávající plesovou sezonu, alespoň jeden z plesů mého bývalého gymnázia bych ráda navštívila, opila se s přáteli a tančila na Lady Carneva a dále jsem nemńě natěšená na basket, protože moje skvělé kamarádky a jeden skvělý kamarád mi sehnali lístek na CEZ Nymburk, wohoho. Ten dar mě málem dojal k slzám. V některých situacích proudu emocí lze jen marně bránit.


Krátce po Vánocích jsem podnikala s dvěma mými supr-vtipnými děvčaty dámskou jízdu a uvědomila jsem si, jak moc mi chybí časy, kdy jsme spolu chodily do týž baru, pily, co bylo, přespávalo se u nás a vedly se nekonečné rozhovory s vytříbeným humorem. A jak už to tak bývá, v radostném návalu z jejich pžítomnosti jsem jim vyzradila svoje dirty little secret. Chápejte, jediné tajemství, co mám, už vlastně nemám.


V úterý po práci jsem se nenechávala nijak startovat Silvestrem a šla jsem se podívat po slevách. Nijak zvlášť jsem nepodlehla fascinující slevové euforii reklamních toků a koupila jsem si jen to, na co jsem měla zálusk už delší dobu. A na vlastní oči budiž vám potvrzeno, že ani v tomto čerstvém roce nebudu příliš experimentovat s barvami duhy.
A co vy? Pořídili jste si něco nového na sebe nebo jste vyzradili nějaké své tajemství?

Má inspirace mi dáva předsevzetí.

1. ledna 2014 v 14:40 | Hanýžka89
Má inspirace je mi předsevzetím. Věřím heslu, že když něco opravdu chcete, jděte a makejte na tom, pak to dostanete. Nemluvím o drobných pádech a škobrtnutí, s tím se musí počítat. Skutečný problém, s kterým se potýkám (a nejen já), jsou výmluvy, nedostatek motivace a nedůvěra v samu sebe. Chci se s tím poprat a proto si dám do nového roku cíle splnitelné a reálné, né tak nedosažitelné jako můj největší sen z nejmladších let, kdy jsem toužila vzít si Davida Hassehoffa. Smutné není ani tak to, že jsem něco takového chtěla, ale to, že jsem svého přání nedosáhla. Achjo.


1. Budu poctivým studentem. Jak jsem již dříve nadhazovalo s slzou v oku a nepříjemným pocitem kolem žaludku, jsem v posledním ročníku práv a přichází zkoušky nejtěžší studijní a podstatné životní. Nechci je podcenit a musím tomu dát, co jen to půjde.

2. Budu pít více vody. Může se jevit jako malichernost, ale já jsem s pitivem na štíru a čistou kohoutkovou vodu někdy opomíjím ve svém pitném režimu, čímž škodím svému tělu i své peněžence.

3. Navštívím nějaké z krásných zahraničních měst. Není příjemnějšího využití slunného dne než cestováním, objevováním cizích památek a pozorováním jiné kultury.

4. Budu se věnovat svým přátelům, protože jsou mojí druhou rodinou, oporou, zábavou a něčím, o co nechci nikdy přijít. A protože mi toho dávají tolik, je správné jim to vracet.

5. Naučím se brát taková, jaká jsem. Musím se přestat porovnávat s druhými a nalhávat si, že mě to či ono netrápí. I tento rok se budu snažit reálně vidět své šance a možnosti. Zkrátka samu sebe.

6. Znovu objevím svou disciplínu. Cvičení mi pomáhalo proti stresu, přebytečným centimetrům na břiše a nedůvěře. Poslední měsíc na něj nebylo tolik času, zato vymluv bylo hodně. Musím zase najet do známých kolejí a jen tak nevykolejit.

7. Budu se hezky oblékat. Šaty sice nedělají člověka, ale jsou mojí malou terapií a projevem. Více zapracuji na svém stylu a šatníku.

8. Naučím se vyrábět sushi. Tak tady není o čem diskutovat.

9. Budu se více starat o svou pleť. Nikdo z nás nemláde, že? A já nikdy nechci do budoucna botoxové injekce či jiné kosmetické zákroky. Proto, co může udělat dnes, neodkládej na zítra.


Vánoce. Má dáti, dal.

28. prosince 2013 v 12:48 | Hanýžka89
Vánoce
jsou specifickým obdobím před koncem roku, sezóna třpytu a nádechu splněných očekávání. Skutečně krátká sekvence roku, kterou si pozemšťané chtějí prodlužovat, jak to jen jde. Jsou to ty chvíle, kdy vyndáme broušené sklo a zacházíme s ním, jak v rukavičkách, večeříme na harlekýnu po babičce a maminka neustále čekuje barborky na okně, nejlépe hned ráno Štědrého dne, jestli opravdu vykvetla, nejevilo se tomu tak, hubovala vzápětí tatínka, proč je dal do chladu na okno a pak … snítko naděje vzplanulo, přec jen pár kvítků se objevilo a radosti, jak na Starém bělidle, třeba se přeci jen vdám!


Zároveň se jedná i o chvíle intenzivní a leckdy bezmyšlenkovitého utrácení, nesmyslných půjček a finančního chybování. Radujeme se z materiálních i imateriálních skutečností, prožíváme dávání i braní. I já dávala a dostávala a pak jsem se i zamyslela!! A na to pozor! Zkusme do příštích Vánoc utrácet i trochu s myšlenkou na ty méně šťastné. Vykašleme se na předsevzetí typu zhubnu, ale dejme si pomůžu.
Děkuji Ježíškovi za všechny dárky, ale myslím, že jsem si je ani nezasloužila.

Pomikuláššký pokec.

6. prosince 2013 v 19:16 | Hanýžka89
Blogování mě doprovází na mé cestě právnickou fakultou, v mnohých těžkých časech mě umělo podržet a v těch šťastných za mě sdělilo a sdílelo radost. Jsme za poslední křižovatkou a čeká nás ještě pár met. Až dojdeme do finále (doufejme), nevím, jestli spolu ještě zůstaneme. Do svého virtuálního deníčku jsem připíchla, napsala a vložila mnohé, obecně známé i niterné. Tenhle týden jsem snad poprvé za celou jeho existenci uvažovala nad jeho koncem. Poté jsem se podívala na jeho pozadí a zjistila, že sem někteří čtenáři stále chodí a rozhodla jsem myšlenku na jeho eutanazii na čas opustit.
V poslední době se událo pár věcí a já se s vámi o některé podělím nyní, o jiné později. Minulý víkend jsem strávila na nemocničním lůžku a zavinila to víceméně banalita a já si znovu uvědomila, jak moc důležité je to, jak se k svému tělu chováme a čím jej živíme. Považuji za určitý paradox to, že zrovna mně to není poslední roky vůbec lhostejné, přesto i drobný výkyv typu ignorace poškozeného obalu vám může vyvolat nečekanou a trochu děsící reakci. Ale mám smysl pro osvětu a proto, vás upozorňuji, ať si všímate i drobných vad i na jinak kvalitních potravinách a neriskujete. Během týdne jsem stihla mnohé a také už pár dní mám zvláštní pocit kolem žaludku, což znamená, že jsem se buď nemocná nebo jsem se zamilovala, ani jedno v mém případě není dobré. A protože přeci jen jsem si vědoma příznaků a příčin obojího, tuším, že to bude to druhé. DOPRČIČ. Doufejme, že to samo přejde, neboť, jak jsem zmiňovala výše, má cesta fakultou je před posledními zastávkami a nerada, ale opravdu nerada bych ji nějak přerušila za nežádoucího chování vůči mladému!!! profesorovi.
Moji rodičové o mě mají poslední dobou asi trochu obavy a rozhodli se, že je přehluší tím, že mě vykrmí. Takže Mikuláš byl letos opravdu milostiv.
Snědené na fotce chybí a pistácie jsem zapomněla v kuchyni:)

Je láska slepá?

13. listopadu 2013 v 19:55 | Hanýžka89
"Bylo to na jednu noc,
taková noční hygiena,
jak prášek na nemoc.
Vždyť to nic neznamená.
Jenom na jednu noc,
to není, jak to vypadá.
Kamarádská výpomoc, znáš to...nálada."
Mandrage

Jedním mým volitelným seminářem, za kterým vyjíždím každé úterní odpoledne směr Jinonice, je Proměny intimity a lásky ve 20. století. Vězte, že předmět není natolik poutavý, jak by se dle názvu mohlo zdát. Šedivá je teorie, zelený strom praxe. Zakončení spočívá v ročníkové práci, kterou bych ráda nazvala Slepota lásky. Je láska skutečné slepá a pokud ano, co je příčinou tohoto handicapu. Psala bych dlouze, hloubavě až by mi hardisc počítače byl málo. Jenže, došla bych kdy vůbec závěru, a pokud ano, byl by nestranný? Téma považuji za na výsost nosné, ale unese i můj vyučují to, jak jej pojmu?
Jsem přísná a kritická vůči druhým, vidím ostře a jasně ostatní, mlhavě již samu sebe. Občas kritizuji, všichni to děláme, protože prostě nepochopím, proč někdo dobrovolně postupuje ponížení nevěrou, bitím, psychickým týráním, když ten, kdo tak jedná, mu nedosahuje ani po kotníky. O to ponižující prozření nastává u mě samé, mých chyb a mylných tahů. Když pochopíte, že ten, v mylném domnění a snad v hormonálním oparu, Hlava otevřená a Charakter sám, je jen velký kecal, pozér a je mu zatěžko nevidět sebe na prvním místě a vlastně v§bec nevidět jen sám sebe. Poučená do budoucna? Ani nápad.
Může se stát i vám. Sdílíte stůl s Nejmenovým (od věše jmenovaného, osoba odlišná), který mluví k svým kamarádům o své EX-(na sex?)-přítelkyni: "Rozhodně ji nechci zpátky, ta prošla všema postelema, ale tak vo.edu jí,"(pochopitelně). Zatímco vám se mezitím v hlavě rýsuje bukolický obrázek, jak byste spolu jednou mohli prožít lásku, že ani Nicholas Sparkse by ji neuměl dostatečně vykreslit. Co když láska není jen slepá, ale je i hluchá?

Na oko dobrý.

4. listopadu 2013 v 22:47 | Hanýžka89
Pan Nohavica v jedné své písni uznal, že oko, marná věc, oko je velký zvědavec. S rozpustilým rozmachem blogujících davů si i ono oko přijde na své. Vím, co říkám, jsem polapená v téže síti, v níž není ok k úniku. Při volných chvílích se kochám krásnými outfity, stylovými interiéry a lahodně vypadajícími obědy druhých, kteří je na různých komunikačních vlnách nabízí svým čtenářům, followerům a dalším lifestylovým stalkerům. My, recipienti na opačné straně monitoru sedící, Ipady v pažích dřímající a chytré telefony žhavící, koukáme a sem tam malinko, ale tak nějak lidsky malinko, závidíme.
Všechno nám voní internetovou novotou, ale opak je prastarou pravdou. Vždyť i Kropáčkovi věděli, že klepání na prázdné prkýnko v Novákových vzbudí palčivou otázku: "...že voni zase maj řízky, to už je potřetí tenhle tejden!" A věřím, že i prapraprapředci se domnívali, že pazourek druhého je ostřejší a bytejnější. Sakryš. A kdyby mohli, na instagramu by to porovnali, svůj pak v určitém světle a filtru vylepšili a kolegům ukázali.
Dělalo se to tak a dělat se to bude dál. Ukazujeme sami sebe a svůj život v lepším světle, pod různými filtry a to blyštivé pozlátko pak představujeme druhým. V jasných barvách popisujeme studijní a pracovní úspěchy, procházíme se v trendy oblečení ideálně zavěšeni za rámě záviděníhodné polovičky. A když to není, lež a příkasy budiž nám po ruce. Občas to postrádá smysl. Stane se. "Nemůžeš jít na ples sama, jak by to vypadalo? Co řeknou lidi?!" Berme život s nadsázkou, nikdo není dokonalý a občas přiznejme pravdu. Není nic smutnější než ti, co lží a jak obrázek v drahém rámu žijí. Není to totiž originál, pouhá replika.
A přízračně, pár obrázku. Snad to bude dobrý, na oko.




 
 

Reklama