DIARY...

Probudit se do černý noci, kde pod lampou se perem o cit.

22. února 2015 v 21:15 | Hanýžka89
...Na tvým místě měl bych strach, až přijdeš příště, nebudu tam....


Říká se, že těch opravdu dokonalých momentů v životě je málo. O to víc bychom si jich měli vážit. Problémem je, že málokdo z nás jich umí využít nebo je jen rozpoznat. Jsou to ty chvíle, kdy se nám přihodí něco neobvyklého, nečekaného, utkví nám v paměti a při jakémkoli jejich vynoření budí úsměv na tváři. Jsou také ty okamžiky, kdy se vám po těle rozlije vřelý pocit klidu a spokojenosti. Někdy však něco stojí, jsou časově omezené a nejsou zcela zadarmo a právě proto se jich často předem zbaběle vzdáváme. Odmítáme je jen z obavy, že nevydrží, že cena za ně moc vysoká či jsou až příliš prchlivé.
Jednoduše se bojíme. Strachujeme se, co by kdyby. "Teď se máme skvěle, ale co ráno?" , "Tohle se děje jen v pohádkách, nevěř tomu," takovéto a jiné rady nás doprovázejí a svou úzkostlivostí brzdí v tom jít za svý štěstím, ikdyby jen chvilkovým. Nejspíš je něco pravdy na tom, že cit je jako jet stovkou proti zdi v auťáku, co nebrzdí. A tak náš děsí pád či srážka s realitou. Shledáváme praktičtějším a snesitelnějším každodenní všednost s chutí vlažněho čaje než těch pár kořenící náš život jako panák tequilly.
Možná by každý z nás měl pro těch pár okamžiků ohodit strach stranou a lpět na jejich skutečné ceně, unést se jimi i přes možný nádech hořkosti jejich konce. Pro jejich opravdovost, pro měřitelné chvíle nekonečna. Protože proto. Protože budeme vždy toho dobrého chtít víc a možná že, když do toho půjdeme s představou konečnosti, s myšlenkou, že se toho nepřesytíme, možná a právě tak si je vychutnáme.

Coffee Talk č.4.: Tentokrát o kávě

24. ledna 2015 v 23:56 | Hanýžka89
Upřímně obdivuji všechny dlouholeté blogerky, jejich píli a vytrvalost. Skláním holt každému, kdo si umí zorganizovat čas a překonat svou lenost. Nevdám v zatracení ty, které nevydržely, mají mé pochopení, i přesto, že po jejich práci a tvorbě strádám. Jen u jedné své kdysi oblíbené jsem se zklamala, odejít s ironií a dovětkem, že přestává dělat věci, co postrádají smysl, považuji za zbytečné a urážlivé vůči druhým. Osobně se domnívám, že slovo, pakliže má svého recipienta, slovo v virtuálních i tištěných médiích, má význam, má smysl. O jeho síle jsme byli již několikrát přesvědčeni.
Měla jsem připraveno pár témat, o čem psát, ale pak jsem nějak nikdy nedokázala dotáhnout myšlenku a utáhnout to do textu. Chtěla jsem si s vámi popovídat o důvěře, zabásnit nad klukem, zamyslet se nad uplynulým rokem. Řeknu jen to málo, že jsem si do diáře dnes napsala své jediné předsevzetí roku 2015, to zní užívat si života. A možná ještě uchovat si to bláznivé, co v sobě mám. Není přeci nad to zůstat sama sebou, ač se to všem nemusí jevit vždy vhodné.

Ale jak jsem slíbila v názvu článku, tentokrát to bude skutečně o kávě. Asi před rokem a půl jsem usmolila článek o svých oblíbených místech v Praze, kam na polívku, kam na jídlo a kam na kafe. EMA ještě byla v plínkách a já si tam klidně mohla sednout a vypít latté bez zástupu davu se snahou ukořistit mou židli. Teď je na špičce top podniků v Praze a já se tam vracím jen čas od času, ale se stejném nadšením, jako když jsem tam šla poprvé. Je to moje láska, která nezrezaví.
Nicméně naučila jsem se hledat i nová místa, některá z nich vám nyní s pýchou a vřelým doporučením představím. Pokud je navštívite, vzpoměňte si na mě, neb i Mentalista tvrdí, že první doušek dobré kávy je jak vroucí objetí. To máte jako ode mě :).

1. I NEED COFFEE
Na Moráni, několikero kroků od Náplavky, na příč Palackému se na pár metrech nachází jedna z nejmilejších kaváren v jednoduchém skandinávském stylu. Miluju jejich capuccino, světlý interiér a modré talířky s třešněmi (moje babička mívala přesně takový a kdykoliv, když jsem k ní přijela, byl jen můj). Tak až sbalíte nějakou krásnou slečnu nebo sexy kůl týpka u Vltavy, dejte tomu čas, nevoďte si je hned domů, ale raději jim kupte osvědčenou kávu a mrkvový cupcake. A když to takhle uděláte desekrát, máte jednu kávu zdarma, tu si pak můžete i odnést/odvést domů :).


2. coffee room.
Nemám Vinohrady projíté skrz nasrkz, bohužel, nejsem jedním ze šťastlivců a místních obyvatel. Achjo. Takže cesta tam mi musí stát za to a něco mi říkalo, že coffee room. mi za to stojí. Nespletla jsem se, do Berlína do Barn je to daleko, tak to píchněte na Korunní 74 a rozhodně nezasmutníte. Třeba budete mít štěstí jako já a kávu vám připraví fešácký, potetovaný a moc milý barista, s perfektní lattierkou navrchu a objímající chutí v Mentalistově smýšlení. Pokud si zapomenete Respekt (jako já) můžete si k kávové chvilce půjčit skvělé coffee-table-books, třeba o BANKSY nebo Se šarmem Pařížanky.


3. Anonymous Coffee
Vyhneme-li se anonymitě, sundáme masku a s Vendeta úsměvem překousneme sem tam posedávajícího hipstra, můžeme se i s tyrkysovým šálkem vynikající kávy pohoupat. Anonymous Coffee je, co by kamenem dohodil, od tramvajových zástavek na Ípáku. Komu se nechce sházet těch pár shodů do Pražírny, může si stejně pochutnat v světlejší a jedné z interiérově nejzajímavějších kaváren. Přesně tak jsem to jedno ze svých kocovinových rán udělala já. A pak jsem se vrátila ještě několikrát a to i bez alkoholového oparu. A bude tomu tak i nadále, v střízlivosti i léhké zbytkové opilosti na věky věkův.


Ti, co mě blíže znají, jistě ČEKALI, že zmínim ještě jinou svým příchodem tolik OČEKÁVANOU kavárnu, ale jsem známá i tím, že se od mě dá ČEKAT NEČEKANÉ. O dalších kavárnách pojednáme příště, můj seznam je delší než se zdá. Jsem kavárenský povaleč, třebaže tak jmenovitě vystupuje někdo jiný, miluji objetí a miluju muže, co umí udělat kávu, ideálně v kostkovaných košilích a s tetování. A pár takových je a nejen na těchto místech.

Ze slov a náznaků, z letmých dotyků vím, jak moc chci tebe.

27. prosince 2014 v 16:50 | Hanýžka89
Vánoce jsou prý obdobím lásky, splněných přání a zázraků. Měl by vámi prostoupit blahodárný pocit klidu, míru a tichého souznění.
U nás doma se na tohle nikdy moc nehrálo, půlka moji rodinu trpí lehkým cynismem a přes polovinu z nás má skoly k melodramatickým výstupům, mě neopomínaje. A tak jsou Vánoce je gradací stresu, nevyřčené pravdy a zmatků. Avšak i přesto vše co se událo či neudálo, udát mělo či nemělo, se v mě budí pocit, že je opět na čase s Vámi své pocity sdílet. Říkejme tomu opožděný dárek k Vánocům. Vždyť ano, i Danajské dary jsou.
Statistika a pravděpodobnost nebyly mým oborem na škole, ale řekněme, že přeci jen v pravděpodobnosti jsem se netopila toliko jako třeba v geometrii. A tak jakoli nepravděpodobné se nám zázraky zdají být, stejně věřím, že množství toho, co se pod nimi skrývá je nevyčíslitelné, a proto každého z nás jeden v životě potká, v různé intenzitě, v různé fázi života a těm méně vnímavým a pesimistištějším z nás se může stát, že jej nepostřehneme či správně neuvážíme.
Moje sestra na zázraky nevěří, nevěří ani lásce na první pohled ani osudovým setkáním. Já ano. Jistě byly časy, kdy bych si klepala na hlavu a zarputile tvrdila, že se to nikdy nestane. Jenže mě celkem nebere dospělost plná pragmatismu, bílých lží a kasání trika. Nebaví mě chladné výrazy, obava z projevu emocí a odsuzování všeho jiného. A taky vše sdílím, to dobré, i to zlé, co mě vytočí, co mě potěší, řeknu, kdo mě štve i koho miluju.
A do nového roku si dávám jedno jediné předsevzetí a to, že se chci zbavit věčně objímajícího strachu, že to mi něco nevyjde. Jakoli absorudní se mohou některé věci zdát vám i vašemu okolí, mohou se stát. A právě to může ten váš zázrak.

Krušná doba neurotika

20. listopadu 2014 v 12:37 | Hanýžka89
Rekodifikace přinesla mnoho změn, mohla bych, né spíše by se ode mě dalo očekávat, že o ní a všem kolem ní dokáži hovořit dlouho a dlouho. Raději to nechtějte. Avšak mohlo by vás zajímat, že jednou z zásad, na níž stojí, je zásada brát se o své štěstí. Ach ten právní pozitivismus.
Teoreticky se učíme argumentovat za obě strany, dedukovat, analyzovat. Ale brát se o své štěstí? Na to, jak se cítíme, po čem toužíme, to nemá s logikou zcela nic společného.



Najednou se to stane, potkáte člověka, kterého jste nikdy před tím neviděli a máte pocit, že vstoupit vám do života není tak složité. Vkročí bez pozvání a s ním všechny ty pocity, kdy jídlo nechutná, hlava se nesoustředí, obejme vás to a obestoupí. Přede mnou, jakožto věčným neurotikem, se náhle vynoří cesta, plná stresu, obav, dlouhého přemítání a nekonečných úvah. Ač tou dobou operuji s různými postupy logiky, logika samotná jde do háje. A všechny štvu. Nechápou to a já plně chápu proč.
A mě by upřímně zajímalo, jestli se v těchto vodách brodím a topím sama, jestli všichni všechno berou s stoickým klidem a nadhledem, protože přece, když něco chci, palčivá obava z toho, že by se to nemuselo podařit, mi přijde jako přidaná hodnota. Představa o postupném zalíbení metaforická pomalému usínání mi přijde kouzelná a poetická, ale stejně tak i nereálná. Když Harry potkal Sally, Kate Williama a Ted matku svých dětí, bylo to snadné a jasné, nebo si hráli na nedostupné a dělali cavyky? Každý hledá lásku podle jiného klíče, ale jak poznat, zda-li jím neodemknete jen prázdnou schránku?


P.S.: Obrázky s tím opět nesouvisí, visí tady kvůli Zuzce a Tomášovi:).

V pohledech zmatek máš, v srdci to neschováš...

9. listopadu 2014 v 16:31 | Hanýžka89
Rozepsala jsem za ten měsíc spoustu článků, nezvěřejním nejspíš ani jediný. Psala jsem se výjimečně jen pro sebe, z radosti i melancholie, z radosti. Možná, že když přijde něco pěkného, máme si to nechat pro sebe. Nerozebírat, nepřemítat, nezničit kouzlo. Protože ony se dějí i ty hezké věci, nečekaně a zaslouženě.
Všechny ty pěkné chvíle, co hledáme ve starých knížkách, sladkých písních a na konci sklenky vína, se mohou stát. Překvapivě, ale mohou. Jedna moje kamarádka před několika týdny prožila setkání v krásném podzimním dni, na Náplavce, s klukem s kytarou. A z toho setkání vzniká příběh a já ji to z celého srdce přeju, zaslouží si to! Víc nebudu dodávat.
Příběh se píše a nic není jasné, kdy co vzplane a kdz co zhasne. Můj citát a moje motto, jeho význam stále měním. A mlčím, víc už netřeba k tomuto.


Ač to tak v posledních dnech opravdu nevypadá, stále mě baví móda. A úplně poprvé mě baví i olivová barva, v komniaci s bílou, šedivou a černou. Začly mě bavit i sladké vůně, boty bez podpatku, bomer bunda a tartan. Už méně mě výsledky volby lidu, v různých sférách, politických, kulinářských, naposledy blogovacích.

Dlouhočlánek

12. října 2014 v 19:27 | Hanýžka89
Skoroměsíc utekl jak voda a stalo se to pomnoho. Takže kdo vydrží číct až dokonce, už teď ho miluju. A jelikož má i takové čtenáře-přátele, kteří ne vždy na to čtení mají nervy, raději přidám nějaké fotky, co kupodivu neprošly instagramem a pokusím se uspokojit i je.
Osmnáctého září bylo poměrně teplo, měla jsem naplánované odpolední kafe s kamarádkami v jedné super kavárně na Újezdě a jen takový malý dopolední zádrhel, a to soukromé státnice. Žila jsem v nich téměr a jistě měsíc a půl. Přičemž hysterický záchvat mě chytl snad opravdu jen jednou a to někdy kolem desátého srpna, ve chvílích četby práva zástavního. Pak už jsem se držela v kolejích tichého zoufalství a občasných výhružek. Na státnicích jsem se setkala s svou osobou blízkou, kterou může být, jak nás občanský zákoník učí, též osoba, jejíž ůjmu pociťujeme jako sobě vlastní. A tou on pro mě je. Bohužel stále... a ve chvílích, kdy jsem měla být tou, co ho uklidní, že to dobře dopadne, jsem to úplně jím mi určenou roli nezvládala. Protože si musím pořád držet odstup a tak jsem na něj jen mluvila nejklidnějším a nejkonejšivějším způsobem, jak to šlo a opravdu jsem mu přála úspěch a doufala v něm. Jiná než slovní gesta jsem si nedovolila a vlastně bych ani nemohla dovolit. Tak jako jsem si dříve říkavala: "Tam jsem měla být já," tady měla být ona, Protože city, které mají být již jen v starých knížkách a smutných písních, se někdy objeví i u vás. Ideálně, když už v ně ani nedoufáte.

Tak trochu jsem plánovala více psát o věcech, co mě aktuálně cvičí náladou, ale nakonec bych se ráda odvolala na téma týdne: Má smysl něco plánovat? Protože ty nejlepší okamžiky opravdu přichází ve chvílích nečekaných a plány se lehce zhroutí a kyxnou a skysnou jak mléko v pražské ledničce. Už mě nebaví tolik psát, mám pocit že píšu pořád něco, celý týden, přijdu domu a čeká na mě psaní diplomky a já mám v hlavě duto a prázdno. A jak se z koníčku stane povinnost, zmizí kouzlo a zájem. Navíc jakoby se náhle přerušilo spojení mezi mou hlavou a prsty opřenými v klávesnici, deformace transformace. Žít s mou hlavou je někdy těžké, mám pocit, že se mi v ní víří jen tisíce vzpomínek, přání a dedukcí a ono celé to víření a vření púsobí na celý zbytek těla, energii a náladu.
A z výše uvedeného vyplývá, že mé blogování už nepůsobí úplně jako funkční psychoterapie, jak již bylo dříve uváděno. A chybí mi to a potřebuju to. A ráda bych svalila vinu na ostatní, úplněk, nemoc, stres a přitom to, že už nedokážu dělat to co mám ráda zpsobem, co mám ráda, je jen má chyba.


Coffee Talk č.3.: Snovoslepost

15. září 2014 v 1:23 | Hanýžka89
Během života každý z nás chtě nechtě nějaké ty brýle nasadí a třeba i vícero naráz, například jako já milý pátek na Sin city 2, jsem přes dioptrické perfektně napasovala 3-D a díky tomu moje ego mohlo být dokonale odrovnáno perfektní postavou Jessicy Alby.
Přeneseme-li přes přes výrobky z očních optik a módních domů, spodky lahví a zázračné laserové operace, dostaneme se k fenoménu abiturientských brýlí. Ty stejně jako brýle růžové, pivní či "v-přední-kapse-měl-nacpaný-mobil" zkreslují a především přikrášlují realitu. Automaticky se nasazující s každým koncem čehokoli, ať už plánovaným nebo již realizovaným. A najednou je vše v krásném oparu a pohádkové mlze. Stejně jako když dokončujete školu, třebaže vás celou dobu štval nepromyšlený systém, nespravedlivé hodnocení a úchylní pedagogové, najednou na ně vzpomínáte s láskou a s slzou v oku. Příkladmo: poslední dny na UJAKu jsem stříhala metr, vše mi lezlo na nervy, navíc jsem strašně nesnášela hodiny s tím vlezlým politologem, který si vždy sednul rozkročmo na první lavici, jednou rukou se neustále upravoval kdesi (vzhledem k tomu, že jsem seděla v druhé lavici, nemohla jsem si s ním být blíže) a do toho vás obšťastňoval vtípky typu, že ho mrzí, že není na škole nic jako Právo první noci na studentky (když jsem tohle vyprávěla sestře, reagovala, že to by stejně musel jít učit na vyšší stupeň základky). Po dokončení školy si však nejednou na toho frikulína bázlivě vzpomenete, jak se asi má, kluk jeden. Vždyť ono celé to mé tamní studium nebylo tak špatné, najednou vám hlas opodál sedící Kláry jandové zní jemně až medově, Thomas (alias hvězdný reportér) náhle není bezdůvodně protěžovaným flinkem a neustálé zpoplatňování všeho na vás působí jako skvělý prostředek k motivaci s samostatnosti. Ach, ten UJAK. Ach, ty brýle.
Dále díky jejich promyšlenému polarizačnímu efektu vám například vytváří v rozchodovém procesu zcela deformovaný obraz blba, který strávil půlku vztahu po hospodách i cizích postelích jako Adonise, co si sice na vaše narozeniny vzpomněl jen jednou, ale přeci jen vzpomněl a s tou reklamní propiskou, co vám tehdy dal, se psalo jak s žádnou jinou. A najednou nechcete nic jiného než mu jí napsat dlouhosáhlý liebesbrief, ať se vrátí a že je láskou vašeho života.


Někdy se ony brýle však i nasadí v chvílích ex ante vztahových. Řekněme, že o vás projeví zájem jistý Poeta (veřejně prohlašující: Láska je jako prd, když na to moc tlačíš, bude z toho ...) a vy vidíte jasně: vlasy na ústupu, ego na vrcholu a balící taktika vzaná sebelítost. Jenže jakmile zaregistrujete jeho upadající zájem a naopak neúměrně rostoucí zájem ostatních žen o tohoho Básníka, což je buď důsledkem již dříve probíraného citového masochismu nebo dlouho-sem-nikoho-neměla slepoty ... ejchle, brýle už jsou na nose. No, vždyť není tak špatný, ba naopak, je to vizionář, umí to s metaforou, nebojí se projevit city, vysoké čelo znamená mužnost a ví, co od života chce. Rozhodně ho nemůžu nechat jít...
....Jenže takhle by to prostě nešlo, abiturientské brýle nám brání v rozletu, brzdí nás a nutí nás setrvávat v vztazích a místech, kam nepatříme a kde nejsme šťastní. Jejich filtry zcela absorbují realitu a jejich čočky jsou z stoprocentního vzpomínkového melancholismu. Takové brýle našim očím nesluší a našemu vnímání nesvědčí. Prosím, vyvarujme se jich.

Coffee Talk č.2: Nejlepší škola je ta se značkou ...

3. září 2014 v 14:19 | Hanýžka89
Psáno v pondělí.
Zaplnily se lavice i metro, fronty na Opencard se zdají nekonečnými a prší. Typické první září. Jsem zavalena tunami papírů, dopuji se kofeinem, fňukám a kňourám. Mé studium se mi jeví nekonečným, zatímco kontrolka v mém mozku zvoní a píská, neb jsem nejspíš za limitem.
Má sestřenka dnes nastoupila do prváku na gymplu, je jí patnáct, středoškolské roky před ní. Napůl ji závidím, napůl vůbec. Možná je to vším tím kafem, možná chci vážné omládnout, ale vydám se, alespoň tímto způsobem o deset let zpět, do dnů, kdy jsem byla s svými kámoškami každý den, mlátila s náma puberta a facebook nic neznamenal.


Psal se rok 2004, první diskotéky v Poříčí jsme měli za sebou. Popcorn party a taneční před náma. V rádiích hráli This Love od Maroon 5 a Everybody's changing od Keane (které si Pergi zamilovala). Čerství superstáři se teprve učili plavat ve vodách českého šoubyznysu, Sámer byl ještě čistý jak lilium a Julián krasavec. Módní diktát byl jasný, kalhoty do zvonu a velké botasky. S žehličkou na vlasy jsme se nekamarádily a já nosila trestuhodně krátký účes á la Aneta Langerová. Byla to zkrátka hrůza. Letní lásky nás nejspíš minuly, Zuzka možná měla krátký románek s Balatou, ale o tom pomlčíme, Ráďa byla stále ve fungujícím vztahu s Oldřichem, Ola zakoukaná do Žužína, já věrná Redgarovi (jak jinak), Pergi se těšila na příchod Boba do prváku a Leňa měla na Fulína ještě rok času.
Přechod z nižšího do vyššího gymlu nebyl snad provázen žádnou překotnou změnou. Teda až na to, že všem nám bylo patnáct a do přáníček jsem si solidárně psaly "už můžeš," ale co z toho že. Jinak Eliška se dala na šperkařinu a všem nám vyráběla z drátků a korálků naušnice, já jsem si, nepochopitelě, objednala oranžové. Mám z té doby malý papírový kufřík vzpomínek plný mých až leckdy neuchopitelných vývelů, našich kresbiček (např. Pergini ilustrace Pan Eliška, Pan rozpláclé rajče Eliška, pan pr.del Eliška) a psaníček (např. z roku 2004 - Já: Tak jakou dáme přezdívku J.íšovi? Pergi: Já nevím, já ho teda dost nesnáším, co třeba J.íša).
Občas bych se vrátila, do týž školy s týž lidmi, ale pak mi dojde, že by mi strašně chyběly výhody dneška, chtěla bych mix toho dobrého z obou, ale takový koktejl v Nebi za 59,- nekoupíte a ani nikde jinde. Všichni jsme prošli určitým vývojem. Já a moje slečny máme už lepší vkus v oblékání, větší nahled, vytvořily jsme si nové vztahy a vazby. Obrátila se řada rolí, z tehdejších idolů jsou najednou kluci, s kterými si vlastně nemáte co říct a asi už ani nechcete.
Když mi bylo 15 a připadalo mi, že nic nejde, jak bych chtěla, že mě všichni štvou a nikdo mi nerozumí (chápete...puberta), chtěla jsem, ať mi je už přes dvacet a jsem jinde a jiná. "A tak tě zdravím, Hanko-z-roku-2004, máš, co si chtěla. A taky zdravím tebe, Hanko-před-14-dni, cos mi tu nechala ty sra_koidní otázky z procesu, cos měla vypracovat, fakt dík."
Plus, kdo by chtěl znova prožívat ty odtrpěné bolesti a ztráty, příšernosti typu maturita, přijímačky na VŠ, asi všechny zkoušky na právech, první hodinu spinningu, film Donšajni, mraky a mraky učení, trhání stoličky, rozpačité a trapné chvíle a okamžiky, první návštěvu Na vrakáčí festu, taneční hodiny s Maršálkem, nekonečné reprízy dokumentu s kamzíky o hodině zeměpisu, dějepisný pingpong při zkoušení (ikdyž já měla jedničku), sestavy na kladině, opakovací testy z němčiny lekce 1-5, na tom jsme vždy pohořeli, Zuzčiny obědy s Bořilem :D, nošení cvičebního oblečení v igelitkách atd.

Coffee Talk č.1: Citový masochismus

24. srpna 2014 v 12:37 | Hanyzka89
V klidu se usaďte s hrnkem dobré kávy. Začínám novou rubriku a vzhledem k pravidelnosti blogu a spolehlivosti jeho autorky, všichni tušíme, že skončí po prvním, druhém článku v zapomění a propadlišti internetového světa, ale možná překvapím vás i samu sebe a nestane se tak. No uvidíme.
V mých představách je ideální coffee talk kolem půl desáté ranní, v mém sluncem zalitém loftu. Scházím k velkému jídelnímu stolu, mám perfetní vlasy, lehké opálení a nezmačkanou pánskou košili. Za stolem sedí můj dokonalý muž, který mi stačil uvařit latte, má brýle s černými obroučky a třídenní strniště. ... Ano, v mých představách jsem na hony vzdálená realitě, i mně samé, v mých představách jsem zřejmě v nějakém hollywoodském seriále, v kterém si nemusíte dělat starosti s vlasy, make-upem nebo chozením na záchod. Reálně je ideální coffee talk s nějakou mou libovolnou kamarádkou, aby se probraly důležité věci typu, kolik dal Matěj o víkendu zářezů nebo jak sbalit toho týpka z Chop'd. Protože při kávě se má hlavně relaxovat a dobít baterky, třebaže s rizikem, že neskončíte jako člen Společnosti mrtvých básníků.
Nad výběrem dnešního tématu jsem nepřemýšlela dlouho, nad ním samým však roky, přesný opak mojí, snd jednou skutečně napsané, diplomové práce. Vzhledem k končícímu létu jsem mohla psát i o něm, o tom, jak mám každé léto zavařené v konzervách dole ve sklepě spolu s domácími marmeládami. Lhala bych. V sklepě máme zavařené leda borůvky, co pamatují Silvestry Vladimíra Menšíka, jíst se to samozřejmě nedá. Máme však nosí tátovi po jedné sklenici každý den do nemocnice, v jeho zájmu doufám, že to dává sestřičkám, aby je vyhodily spolu s dalším bioodpadem.



Citový masochismus je nevyčerpatelným pramenem a pojítkem ženských hovorů. Bývá však často maskován, proto jej nezle hned na první poslech odhadnout, avšak ucho vycvičené, nemá problém. Přičemž jeho schéma je pravidelně se opakující vzorec, nahodile násobený nepochopením okolí s většinovým výsledkem, že ženy jsou husy. Přípomínám literárních předloh Anny Kareniny, Niny či Taťány.
Opravdu stál Vronskij, Trigorin či Oněgin za všechno to trápení, nářky a bolest? Rozhodně ne, šlo v podstatě o flinky a floutky, před kterými nás varovaly už naše babičky, i maminky (ku příkladu ta moje mi trdí, že takoví mi do života nepřinesou nic, leda ten lues). Jenže, když to máte tak...oslepnete a ohluchnete, vedeny romanopiseckou představou, že pravá láska něco stojí, že když to bolí, je to tak správně a přes překážky ke hvězdám. Kecy, kecy, kecy. Vy někde vnitřně víte, že o to v podstatě nestojíte, že to neskončí úspěchem a že si prostě natlučete. Ale je tu to ego a sebestřednost, že všem ukážete, že jste ta, které má pravdu, že vaše okolí nevidí, co vy (ikdyž je to přesně naopak) a že kvůli vám se změní a ta změna za to stojí. Nikdy se tak nestane. Marné čekání na Godota.

Mohla bych tu uvádět spoustu i neliterárních příkladů, ale nemůžu, nikdo mi nedal oprávnění a já si o něj ani nežádala. Neboť sama nemám před svým prahem zameteno, zahrála jsemna Ninu letos na jaře a nejvtipnější na to je, že moje poblouznění ani nepramenilo z skutečného citového základu, jen jsem samu sebe vyburcovala k něčemu, co jsem vlastně úplně nechtěla. Popravdě můj Trigorin... To se nedá moc popsat, žasli ti, co věděli, žasli by ti, kterým jsem se to styděla říct a vy nespíše také. Před rokem bych zareagovala asi takhle: "To leda, až budou prasata lítat." Jenže já se nudila, bylo po zkouškovém a do státnic daleko. Tak nastala fáze 1: Experiment. To takhle jednou ráno po gangsta party se slyším, jak našemu společnému kamarádovi vyprávím do telefonu, že mě Trigorin zklamal, že měl tu trojku, že bych to do něj neřekla a že ho mám ráda ( - čistá lež, popravdě mi to přišlo jako dobrý drb a naprosto bych to od toho člověka čekala). Fáze 1 přešla ve fázi 2: Konfrontace. Obdobné věci jsem tedy říkala i jemu, možná i psala. A čím víc jsem si hrála na milující, tím víc se on choval jako skutečný Trigorin. (Čím hůř se choval, tím víc jsem ho chtěla. J.B.Watson by žasnul a nevěřil, behaviorismus hadr. ) Na fázi 3: Iluze, se tedy nemuselo dlouho čekat. Jejím zhmotněním je celkem pobavení hodná scenárie, zatímco on měl něco s čtyřicetiletou učitelkou na zachodech v místním baru, já se doma učila na státnice a do toho si pěla píseň od Hanky Zagorové: "Nešlap, nelámej, něco ve mně teprve klíčit začíná..." Skončilo to tak, jak se dalo předpokládat. Ale já si svou roli oběti, včetně větiček typu "Proč si pořád tak ubližuju," opravdu vychutnala. Fáze 4: Rychlý pád mluví sama za sebe. A upřímně se omlouvám všem přítomným. Tou dobou jsem se vyhýbala vyčítavému pohledu v zrcadle, své příčetné polovině mozku a CD Hany Zagorové Maluj zase obrázky 2, auuu. Vzhledem k tomu, že v celém tomto dějství chyběla přísada zvaná láska nebo zamilovanost, dostala jsem se do fáze 5: Procitnutí, v celkem slušném čase. Najednou tedy není hybnými substancemi odi et amo, mávnete rukou a zasmějete se. No občas se i trochu oklepu, asi studem. Můžu tedy říkat tolik populární větu: "Byla to zajímavé zkušenost," nebo na to může s klidem zapomenout. Daný Trigorin je mi více méně lhostejný, ale jsitě chápete, že jej vidět nemusím. A proč také, řekl hodně hnusných věcí, které jsem si rozhodně nezasloužila a zároveň představuje to, co u mužů opravdu nemám ráda. Proto v jeho případě si vskutku tu laskovost udělám a vymažu jej z svého života.
Jen ještě jedno mě opravdu mrzí, určitě si myslí, že jsem byla jednou z těch, co potvrdí jeho pravidlo, že k získání jakékoliv holky je třeba 4% procenta talentu a 96 % procent tvrdé práce. Protože to já nejsem, já jsem spíš mistr autosugesce a dobrovolný citový masochista.
A nakonec bych ráda přiklepla razítko: Vyzkoušeno za vás. S varováním, ať vy to na sobě rozhodně nezkoušíte a to ani za přítomnosti zkušeného lékaře. K svým 22. narozeninám jsem dostala od rodičů přání: Vyvaruj se ran, co se dlouho hojí, miluj jen ty, co za to stojí. Tak možná i vy se zkuste zamyslet, máte - li to tak?


Like a fool.

22. srpna 2014 v 10:54 | Hanýžka89
V středu kolem půlnoci jsem se po dlouhé pauze dostala k svému počítači a v rámci lustrování různých stránek jsem klikla na svůj blog. Hlavou mi problesklo: "Jsou ty stránky ještě funkční?". Jak vidíte, jsem opravdu pánem svého bytí, haha. Co Vám budu povídat, nastala u mě změna času, takováta pravidelná, kdy den neurčíte počtem nadechnutí, ani chvílemi, co Vám dechou berou, ba ani na hodiny a minuty se nehraje. Je o počtu projitých otázek, vypitých kafí a bědování. Moje škola je vskutku již pátým rokem horolezcem roku, vždy se vydrápe na vrchol žebříčku hodnot a drží prim, jak Edmund Hillary vlajku na Everestu.


Avšak každá mince má rub i líc, všechno zlé pro něco dobré. Tlak studijní matérie a hysterie z ní pramenící zabírá tolik prostoru v mé hlavě, že nemám čas zabývat se tím, jak moc mě někteří zklamali. Naopak spíš vnímám to množství těch, co mě podporují a povzbuzují. Například minulý pátek, jsem dle notoricky známé rýmovačky, měla svátek. A narozdíl od mých letošních narozenin mě polil příjemný pocit spokojenosti. Uvědomila jsem si, že jsem momentálně obklopena lidmi, co za to stojí!! Neodsuzujte mě, trochu sentimentu nikomu neuškodí.
Pro oko jsem připadala pár fotek, všechny jsou z minulého pátku. Ten dort jsem patlala snad celé dopoledne, už nikdy víc, z té intenzivní vůně lilií mě bolí hlava, už nikdy víc. A jev v učebním procesu nezvyklý, upravila jsem se, už nikdy víc? Tak rozloučili jsme se ve stylu Edgara Allana Poea.
P.S.: Když jsem u Edgara A. Poea, Redgar má dnes narozky.
P.S.2: A za týden AK.
P.S.3: Oba jsou světlé výjimky z mého leckdy zvráceného vkusu. Ať si Zuza říká, co chce:)

Vyúčtování

19. července 2014 v 14:26 | Hanýžka89
Placení účtů je jedna z jistot, která každého z nás jednou dostihne, můžeme ji oddalovat jakoli chceme a jak dlouho chceme, ale nakonec si nás stejně najde jako každá jiná protivná povinnost, které se mermocí snažíme vyhnout. Je to zároveň celkem příhodná retrospektiva našeho jednání.
Každý jednou budeme někomu skládat účty, jen nevíme kdy, datum splatnosti nejisté, spojitost s časově neurčenou právní skutečností. Všechno by ale mělo v tu chvíli dávat smysl, naše bytí, konání, ty známé i ty míjené tváře, statistiky šťastných i těch méně šťastných dní, naplněné touhy i zklamání, náhle se to osvětlí, odkryjí se veškeré cesty a všechny pointy se zhmotní v ukazatele na všech těch křižovatkách. Teprve pak vám vnitřní hlas sdělí: "Stálo to za to" nebo "Tos pos*al".
Je nám něco přes dvacet, zůčtování máme v nedohlednu. O tom, jak žijeme, můžeme jen spekulovat, něco informací nám přinesou deníky, výpisy z banky, lístky z kin, výplatní pásky, historie volaných čísel, první vrásky, pohledy živých výčitek. Lidé přicházejí i odcházejí, ovlivní nás nebo jen projdou? Mylně jsem se domnívala, že žádný vztah nezůstane beze stopy, mylně. Druzí mě učí, že každá lidská vazba, každé lidské spojení má různou aspiraci, z některé je dlouhý román, z jiné jen krátká povídka a na happyendy se nahraje. Záměrně zapomínáme na to, co nehraje v náš prospěch, co nevytváří iluzi toho, kým chceme být. Nehledíme do očí těm, kteří by nám mohli připomenout naše sehlání a chyby, raději je vymažeme ze svého života. Zapomínáme, že pouhé popření skutečnosti její derogaci neznamená.
Charakter se vytváří s věkem, nesen pilíři sebepoznání a sebereflexí. A pak je tu ještě víra, víra v sebe sama, ve vlastní postoje, v svůj žebříček hodnot a že děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme. A že boží mlýny melou, protože ony melou.

Statečně o strachu.

3. července 2014 v 21:28 | Hanýžka89
Dětství. Svěží závan vzpomínek. Vše bylo o chlup větší, každá cesta o chlup delší a prožitky skutečnější. Vybavuji si je skoro všechny, ty strachy a obavy. Že z větráku v kuchyni opravdu může vylézt to monstrum, které Mulder a Scullyová nedopadli, že ty děsivé schody na chatě v Kořenově nikdy neslezu bez cizí pomoci, že pod obřím kamenem u ohniště se určitě ukrývá hnízdo zmijí a že jestli si ještě jednou strčím korálek do nosu, tak mě pošlou na operaci. Vše bylo intenzivní a opravdové, jasně dané i bez jasně dané příčiny.
Seděla jsem na posledním, nejvyšším schodě a nedokázala jsem se ani pohnout. Náš jezevčík byl chvilku mou spřízněnou duší, ale pak to vzdal, seběhl tu nekonečně dlouhou točitou řadu a byl ten tam. Rodiče vybalovali tašky z černožlutého žigulíka, zatímco já sama jsem čelila dramatu nepopsatelných rozměrů. Přitom šlo jen o jeden jediný krok, jeden jediný schod a další šly už samy. Nebylo cizí pomoci, dalších rukou a ledňáček v kuchyni se pomalu a jistě ztrácel a měnil vlivem červencových teplot. Snad vidina odměny na konci nesnází, snad špetka odvahy v duši malé zakřiklé holky, snad obojí najednou mě k tomu malému krůčku přesvědčilo. Nespadla jsem, nenatloukla jsem si pusu, nestalo se to, čeho jsem se tak obávala. Nejhorší však na tom je, že já opravdu nevím, z čeho ten strach pramenil. Jen prostě byl a byl reálnější než cokkoli jiného v ten moment.
Evidentně i ty nejiracionálnější strachy dokážou ovlinit naše rozhodnování, náš směr. Zpomalit nebo popohnat to, kam jde a zda-li jdeme dál. Nejabusrdnější noční můry přinesla puberta a příliv těch nejsilnějších dospělost. Strach ze ztráty, z něúspěchu, bolesti, prohry, pomluvy. Strach, že vás druzí uvidí v špatném světle. Vnitřní trpký pocit paniky, že se něco zlého stane, přesně jak tušíte a stejně tomu nezabráníte, zkrátka, že chleba padá na zem vždy tou špatnou stranou.
Strach nikdy nezmizí, je to náš celoživotní spoluhráč i soupeř, pevně sídlí mezi všemi ostatními emocemi, má schopnost nadvlády a my víme, že naše hra s ním nikdy neskončí, nesmí. Dokud s ním budeme bojovat, dokud ho dokážeme porazit, máme šanci dosáhnout na všechny ty ceny a občas může být cenou útěchy, že nám zabránil vyhnout se kulce.

Pohádka pozdní noci.

29. května 2014 v 4:24 | Hanyzka89
Na nemožnost spánku je prý nejlepší počítat ovečky. Jedna, dva, tři,....asi u dvouset mi dochází, že tahle metoda se nedá nejspíš úspěšně aplikovat na každého. Proto zkusím druhý mainstreamový způsob uspávání, povíme si pohádku. Neboť už jsou hodiny opravdu pozdní, hodně ranně brzké a taky proto, že po druhé hodině ranní se nic dobrého neděje, pohádka nebude nejvybranější a mluva v ní nejslušnější.
Žila byla jedna malá holčička a protože nenenosila ani červený čepeček a neměla alabastrovou pleť a havranní vlasy, neříkalo se jí ani Červená Karkulka a ani Sněhurka. Jméno měla všední a běžné, že se ani nepatří jej sdělovat. Každopádně žila v dalekém podhradí a po večerech ráda poslouchala všechny ty magické příběhy plné šťastných konců, princů, lásky, až sama uvěřila, že i ji jednou čeká šťastný konec, že políbí žábu a stane se z ní princ, že dobro přemůže zlo a každý špatný skutek bude po zásluze potrestán.
Uběhlo pár let a holčička vyrostla a pak vyrostla ještě trochu. Jak tak rostla, pod vlivem dětských fantazií a všech těch dalších pohádkových lží viděla v každé žábě prince a v pár krásných princeznách našla své přítelkyně. Dokonce ji jednou na její cestě dospělým životem do nosa cvrknly tři oříšky. V prvním byly šaty různých střihů a střevíčky různých výšek, v druhém zkrášovadla líček a v třetím kupa paragrafů. A protože co vás trefí do tváře, tomu se nevyhnete, využívala veškerý obsah beze zbytí. Byla slušná a uctivá, pouštěla sednout staré a těhotné, přecházela tam, kde měla a jen kdy měla, nekouřila a nepodváděla, maminkám s kočárkem ze schodů pomáhala, dodržovala pravidla a třídila odpad, až jednoho krásného dne...
...pochopila, že je to všechno úplně na hov.no! Že hodný holky možná jednou půjdou do nebe, ale ty špatný se dostanou kamkoli, že žabákům většinou na začátku nestačí polibky, protože co by z toho měli, že chtějí všechno a ideálně hned a že celou tu dobu neaspirovala na křídla andělská, ale leda husí. Všechny ty city, co ke všem těm volům chovala si mohla klidně sbalit do uzlíku, jak hloupej Honza buchty, ale rozhodně je neposílat do světa. Neboť nenacházela poučení, neboť se neměnila a pořád jen padala na držku a dokud ji nejen neryla v zemi, dokud tu zem nezorala, tak ji prostě nemohlo dojít nikdy nic. Holčička totiž brzy možná dosáhne čvrtstoletí, ale do té doby už dosáhla úplného dna. Ikdyž vlastně ne, dna by dosáhla, kdyby si vzala minišortky, podvazky a obří výstřih, teprve pak se s svým princem na malou chvilinku vydala k, předpokládám, velmi rychlé cestě k vrcholu. A po tomto dobrodružství by měl zřejmě princ pocit, by se z holčičky mohla stát jeho princezna, ale možná jenom možná, protože i potom by to byla tatáž holčička, s stejnými vlasnostmi a stejnými prioritami, tak proč raději nevzít nějakou nenáročnou (co do vkusu i množství odění) žabku a udělat z ní svou nastávající.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Doufejme, že brzy bude i citům, co se v ní objevily.

P.S.: Až Vám bude někdo tvrdit, že jste na něj až moc dobří, tak věřte, že asi opravdu jste.

Už to bude čtvrtstoletí.

22. května 2014 v 14:13 | Hanýžka89
Před pár týdny moje sestřenka oslavila patnáct let, nebo spíše neoslavila, neboť usoudila, že už se jedná o věk, který je neslavitelný. Zastyděla jsem se a mlčela jsem. To potěší.
Před pár týdny jsem si mezi pár lichotkami také vyschlela slova lehkého údivu a slova můj údiv budící. Obojí následovalo poté, co jsem sdělila svůj věk aktuální a věk, který mě zhruba za týden doběhne. Ano, dvacetpět je prý hranice, do kdy se ještě "dá do holky jít". To potěší.


Nejsem s tím číslem smířena, nejsem na něj připravena, ale připravila jsem se o něm lhát. A že se ptáte, co si k svému neurčitému výročí vzniku přeji? Čím jsem starší, tím jsem hamižnější. Přála jsem si udělat veřejné státnice (tímto děkuju za předčasný dárek), přeji si udělat v září soukromé, větší míru odhodlání a sebekázně, více zdraví pro mého tátu, více spánku, méně kocovin, nejlepšejší štětce na líčení, seznámit se s Curvekillerem z 1000 věcí, co mě serou (ikdyž při čtení jeho hatu #663 Holky, který nedaj, mi přišlo, jako už by mě dávno znal), nejúžasnější a proklatě drahý make-up, veselejší dny, teplé počasí, občasné objetí a hlavně nikdy neztratit nic z toho, co mě doposud dělalo šťastnou. A takových to nekončících seznamů mám v hlavě ještě spoustu, takže jistě chápete mé obavy z toho, aby má přání byla všechny vyslyšena, všechna naplněna, jinak jako....bych se mohla naštvat, kdyby ne, že?
Včera jsem byla s kamarádkou na vodce s džusem, středeční vodky s džusem jsou naší maloměstskou tradicí předcházející volným čtvrtkům a vrtkavé chůzi. Dala jsem si ten večer za odměnu mé úspěšně složené zkoušky a dneska ráno jsem svou volbu považovala spíše za trest. Nicméně, z toho plyne morální poučení, kterým zase odměním já vás: Nepijte alkohol, nikdy nepijte alkohol, ale příští pátek si na mé zdraví klidně připijte.

Jedna od cesty.

13. května 2014 v 20:29 | Hanýžka89
Každodenní realita může pro leckoho podnětná, zejména pak pro ty, co dostali do vínku nějaký ten talent. Já k nim tak úplně nepatřím a s múzami se nelíbám. A možná i proto pro mě bývá občas nesnadné přijít s tématem, které bych zvládla napsat a vy od něj zvládli neutéct.
Zrovna nedávno mi jedná má kamarádka radila, že by bylo snad za vhodno povyprávět, popsat, jak na mě jde jaro. No...nebylo! Ale došla jsem k závěru, že jaro nejspíše přišlo i na Bena Cristovaa. V rámci prokrastinačního, trpkého zoufalství a v marné snaze nalezení písní motivujícím k pohybu, jsem si OSOU nevítaným způsobem opatřila jeho poslední CD. A při poslechu písně Postel, konkrétně pak: "Zespoda koukám na tebe, zespoda nakládám tě do nebe...", jsem si pomyslela, co by k tomu řekla Monča Bagárová. Jejího vyjádření se asi nenaději, ale mnoho jiných mladých, hodně mladých, slečen se k tomu už v sitích internetu vyjádřilo a to velmi pozitivně, až toužebně, chtěje ověření interpretových, v písni popsaných, praktik. Každopádně, držím palce, holky, snad vyzkoušíte, snad se nezklamete.
Další podnět mi o víkendu nadhodil sám blog. Téma STYL mi bylo vítaným návrhem, zároveň i možností, jak zde uveřejnit článek, který jsem na toto téma psala již pro jiný server. Měla jsem smělý plán, přihodit nové fotky a i naopak oprášit ty prastaré, kde bychom se jakože dojali, jak jsem byla roztomilá a stylová holčička. Jenže, má premisa kdes selhala a objevená fota mě lehce vyděsila a uznala jsem, že vkus asi vzorený nemám. Přesto jako důkaz již zmiňované smělosti, vás poveselím.


Na následujících modelech možno zmapovat nabídku našeho lokálního módního butiku DUHA, který, jak název sám napovídá, oplývá pestrostí co do materiálů, střihů a roků, v nichž mu byly oděvy dodány. (pozn.: Obchod stále funguje, kvalita zboží a zřejmě i zboží samotné se od devadesátých let nezměnilo.) Také fotografie ukazují mou oblibu šatů v různých délkách, s různými vzory. Kombinace růžovočerných, za které by mi EMO komunita od deset let déle utrhala ruce, s bílým plastovým páskem byl, prosím, můj vlastní nápad, jenž mi byl z zcela nepochopitelných důvodů matkou i starší sestrou důrazně rozmlouván. Uvedené šaty byly jednodušší, skoro až minimalistické, proto bylo na místě je nečím ozvláštnit, ale šaty kočíčí, ty byly ikonické a výrazné samy o sobě, perfektní kup, s láskou nošené. (pozn.: Když se ta kočka zmáčla, tak pískala.)
Fotka prostřední je ze školních škamen, maminka si nedělala na třídní schůzce poznámky, nevěděla, že se budeme fotit (nejspíš stejně jako o dni, kdy nás očkovali, ikdyž tam jsem dodnes na pochybách) a tak mě nenastylovala jako jindy. Outfit je tedy všední, v sportovnějším duchu. Barevnost Sněhurky a Šmudly úplně křičí po Andym Warholovi a kalhoty s vysokým pasem na gumu po pohodlnosti a každodenním nošení, navíc ta hořčicová barva, hmmm.
 
 

Reklama