DIARY...

Teorie výzev

6. září 2015 v 13:37 | Hanyzka89

Máme jít vpřed, neohlížet se, neotáčet a hlavně nevracet. Jenže když zabloudíme, narazíme na překážku nebo cítíme, že směřujeme k pádu, víme, že vpřed cesta nevede. Buďto zpomalíme nebo se vrátíme.
Jsem si jistá tím, kdo je v mé přítomnosti. Vím, že ho mám ráda z celé podstaty toho mít rád. Ale také vím, stejně jako mí nejbližší, že to je dočasné, že celkem brzo narazím. Přítomnost skončí budoudocností, která přinesene loučení s tím, co je. To co je teď, nebude. Jsme tváří k sobě na cestě pryč.
Každé ráno vstáváme a nevíme, jaký den máme před sebou. Vstát a vědět, že uvidíte někoho, na koho se těšíte, je šťastná chvíle. Tyto chvíle chutnájí hořce až ve svém závěru. Ze starchu oné závěrečné pachuti jsem udělala krok zpět. A daří se mu skvěle, vypadá výborně a "měla jsem tam být já" doplní svatou trojici sebemrskačství. Zkrátka to, že někoho rok nevidíte, že se s ním o den minete v Albertinu a donedávna nevíte nic o jeho životě, má svůj význam. Proto Vám radím, nehledejte minulost jen proto, že se bojíte budoucnosti.

Kalorická bomba.

4. srpna 2015 v 15:34 | Hanýžka89
Jsem doma a mám dovolenou. Kvůli psaní diplomky. Čerpat volno z práce kvůli práci je trochu paradox a hodně nepříjemná záležitost. A stejně jako loni při učení na státnice mám krom jiného hodně času přemýšlet. Mimo děsivých myšlenek, co mám dělat po škole a kam chci směřovat můj život, se mi nabízejí i ty jednodušší a reálnější...o lidech kolem mě, o mně samotné. A třeba taky o přátelství. O tom, kdo je a kdo není skutečný přítel a kamarád.
Když jsem byla malá, jedna holčička mi řekla, že když se spolu budeme kamarádit, dá mi přívešek ve tvaru želvičky. Wow. Byl to cool přívěsek, želva měla kšilovku a byla v ní voda se třpytkami a hvězdičkami. V tu chvíli to pro mě představovalo výhodný obchod. A tak jsem akceptovala ofertu. Nicméně doma jsem vše vyzvonila a dostala jsem vynadáno, že takhle to nefunguje. Musela jsem tedy odstoupit od smlouvy a přívěsek vrátit.
Pojmeme-li přátelství v nejprostším smyslu, je jím vazba mezi dvěma lidmi, co se dobře znají a mají se rádi. Přičemž slovní spojení mít rád je tím klíčovým. Přátelství nemá vznikat za žádným vedlejším účelem, za kariérním růstem, za finančním přilepšením nebo sexuálním odreagováním. Přátelé nemají být soupeři a protivníci. Lidé, které baví vám ubližovat, povyšovat se nad vás či si na vás hojit vlastní ego, vás nemají doopravdy rádi, nejsou skuteční přátelé. Už nejsme děti, měli bychom lépe vnímat svět kolem nás a rozpoznávat charaktery. Je to prosté, jsou dva typy přátel, praví a nepraví. Jedni vám třeba jen pro zábavu podrazí nohy a druzí jsou ti, kdo vám podají ruku a pomohou vstát.
Jen obecně bych ráda zmínila, kde se vlastně komkoli bere potřeba druhého ranit. Chápu, že v hádce, jakékoli přímé konfrontaci, výměně názorů, kde vřou emoce a každá strana chce být pomyslným vítězem, k tomu dochází. Neovládáme se. ... Nesnáším hádky. Ale horší variantou je, když to druhý dělá takříkajíc zastudena. Není tomu tak dlouho, kdy jsem byla naprosto přepjatá, kdy v určité chvilce přijde ta poslední kapka a vy jen cítíte, jak se vám do očí derou slzy. Připadal jsem si trapně, hloupě a co nejhůř slabě. Šla jsem si otřét oči a umýt obličej. Zákonem schválnosti jsem narazila na slečnu, co bezdůvodně staví do špatného světla. Bylo celkem lehce poznat, že jsem brečela. Doufala jsem v její domělý takt. Nevěděla, proč brečím, mohla se pouze domnívat. A nejabsurdnější bylo, že se mě zeptala, jak se mám a následně na věc, kvůli níž se domnívala, že brečím. Zeptala se klidně a s úsměvem na něco, o čem si myslela, že mě raní a to ve chvíli, kdy viděla, že jsem právě brečela. Hlavou mi problesklo jen: "Bože, ty jsi vážně kr_va!"
Jako přidanou hodnotu k tomuto článku jsem se rozhodla udělat Week in picture/Picture an hour/Random. Aby byl opravdu výživný a kalorický a všichni jsme po něm přibrali nejmíň tři kila.

Je po děšti. Šest hodin ráno, cestou do práce.

S kamarádkama na Sedlčany Fest. Když zjistíte, že to, co vás bavilo před lety, vás baví pořád.

Nejlepší věci jsou zadarmo. Třeba jako naše meruňky a gladioly.

EMA mě asi nikdy neomrzí. Skvělá káva, příjmené místo. K dokonalosti mi tu chybí jen Zdeněček.

Cappucinno a výborná borůvková limonáda. Aneb někdo se nevzdá kávy ani ve 34 stupních.

Nike roshe jsou nejpohodlnější boty. Baví mě i v kombinaci s čímkoli. Pokud nad nimi uvažujete, máte mou podporu.

I NEED COFFEE jsem poznala už před EMA a rozhodně se ho nevzdám. Kousek od Náplavky skvělá káva.


Na své si ale přijdou i ti, co kávu ani moc nemusí. Já se zákuskům vyhýbám už delší dobu, ale vypadají tak krásně.

Na pátečním narozeninovém brunchi v nejpěknějším bistru v Karlíně.

Měla jsem výborný řecký jogurt s ovocem a musli. V horkém dni na snídani dostatečně postačující.

Doufám, že se Vám fotky líbily a zlepšily celkový dojem mých pravidlených návodů a rad. Věřte, že jsem mnohem větší teoretik než praktik. Kdybych se bedlivěji řídila tím, o čem vím, že mám, bylo by mi líp a nenutila bych vám to.

Letní

19. července 2015 v 0:55 | Hanyzka89

Když jsem byla malá, každé léto jsme jezdili na chatu do Jizerek. Pod jejími okny tekla ledové chladná Jizera, které v horku představovala vítané osvěžení. Jediný zádrhelem však bylo, že k ní vedly červené plechové schody v letních dnech lehce pálicí plosky nohou. Před chatou bylo ohniště s obřími kameny, které pro mě byly použitelné jen k večeru, neboť jsem sama sebe děsila představou, že přes den jsou útoříštem zmijí rodinky.


Zatímco táta chodil každé odpoledne sbírat borůvky, jež jsou v naší rodině považovány za všelék, maminka přebírala od listí ty z předešlého dne nebo ještě hůr, pokoušela se o výrobu domácích šťav, které jsou dodnes v našem sklepě a jejich aspirace stejně jako spotřeba se blíží nekonečnu.



Také si pamatuji, jak příšerně trapné mým starším a pubertálním sourozencům připadalo jezdit do Kořenova s námi. Přitom jsem vždy doufala, že nakonec aspoň na pár dnů dorazí a naučí mě hrát žolíky nebo kanastu. Jen málokdy se mé přání naplnilo. Naštěstí seznámit se a skamarádit se nebylo ničím naročným a tak stejně jako mi tehdejší léta připomínají nevypité šťavy, tak i pár černobílých fotografií, na nichž je malá Hanička ruku v ruce s náznámým klučíkem, povětšinou blonďatým. Co ty kluci dělají asi teď?

Doufám, že to co mě i tebe tak mrazí.

14. července 2015 v 21:03 | Hanýžka89
Potřebujeme terapii a tak pijeme. Na dně sklenky není naděje a ani odpověď. Nedáme na sobě znát, že na dýško už nemáme. Vedle vás člověk, co hraje na vaše svědomí, které se plete s fantazií, které si plete s fantazií. Únikem od reality, od pravdy, že někoho milujte, ale už ho nemáte rádi, může být ta nejkrásnější tvář, princ z pohádek, co voní po kávě a dobré náladě, kluk na kterého se vyplatí čekat. Přesto a avšak...
Oddaluji neoddalitelné. Vím, co přesně musím udělat, ale ku zoufání nesnáším změny. Konce, na nichž je dobré, že něco nového začíná. Čeká mě seznam pro a proti a já tak nemám ráda seznamy.

Cokoli může se stát, nikdy tě neopustím.

6. července 2015 v 14:32 | Hanýžka89
Na základě poznání druhého, si o něm vytváříme úsudek a vztah vůči němu. Ani jednoho z toho nemusí mít dlouhého trvání. Nás vlastní úsudek je naším vlastním výtvorem vzniklým na základě jak vnímaného reálného, tak dokresleného daného zkušeností a fantazií. A zatímco prožíváme s druhým různé situace a okamžiky, náš vytvořený úsudek prochází zkouškou. Někdy selže a my pak náš vztek z jeho selhání vybíjíme na druhém. Říkáme, že nás zklamal a chceme vysvětlení. A možná, že to je tou základní chybou a pilářem sporů. Čekáme od druhých víc, než nám nabízejí. Ona to nemusí být přece vůbec jejich chyba. Je naše. My jsem ho neodhadli, my si ho přilepšili a teď chce, aby hrál roli, která mu byla cizí.


Druhé nezměníme, ani kdybychom sebevíc chtěli. Lidé se nemění a my je máme přijímat takové, jací jsou. Nejsou ničím víc ani míň, než jen sami sebou. Je pochopitelně, že selhání našeho úsudku nás raní, dotýká se přímo našeho ega. Ale ta smutná pravda tu byla vždy, jen my ji neviděli, nezaregistrovali. Chvíle, kdy se nenaplní naše očekávání, či se nám otevřou oči, jsou chvíle jako každá jiná.
A tak nesmutněte, pokud Vás někdo nechá ve štychu, neozve se Vám, neváží si Vás či Vám lže. Takový ten člověk je a byl. Nezměnil se mávnutím kouzelného proutku. Není horší nebo lepší, je jen jiný než ve Vašich představách. Buďto, to budeme akceptovat a nenecháme si tím vzít to hezké, co jsme s ním prožili a nebo to celé necháme být.

Můj život na sklonku chtěl by mít na zvonku tvý jméno

21. června 2015 v 22:28 | Hanýžka89
Minul můj dvacátýpátý rok života a přehoupla jsem se do dvacátéhošestého. Polemizovat nad tím, zda jsem tam, kde jsem chtěla být, zda jsem tím, kým bych měla být, je náročné a nikam nevedoucí. Život se děje zatím, co děláte plány, o tom, jak by se měl udít. Na jednu stranu přijdou noví lidé, nové vztahy, nové příležitosti, na druhou stranu nesete stará břemena či jste nuceni rozloučit se s tím, co máte rádi.
Během minulého týdne jsem si vyslechla mnohé. A opět jsem si připoměla, jak je třeba vážit těch, kteří jsou přímí. Tohle slovo používám velmi často a je pro mě směrodatné v tom, koho si připustím do svého života a koho nikoli. V dospělém životě těžko hledat někoho, kdo je k vám upřímný a můžete se na něj spolehnout. Někoho poznávat je podle mě běh na dlouhoou trať. A pak, když se někdo projeví a vyjádří, jak jinak než za Vašimi zády, nezbývá než si říct: "Někde uvniř je to stále ta malá holčíčka, jejímž obrazem je paneláček." Může Vás takový člověk ranit, ale nemůžete se tím užírat. Nesouhlasím s tím, že nemáme nikomu věřit a nikoho si k sobě připouštět. Zůstat sám je to nejhorší možné řešení. Musíme ale lépe druhé vnímat a hlavně pracovat sami na sobě, abychom sami byli tím člověkem, kterého si lze připustit k tělu.


K narozeninám jsem dostala spoustu pěkných věcí, nádherných květin a hlavně jedno strašně milé překvapení, jímž bylo skvělé odpoledne a večer s mými milovými lidmi. Přislo mi naprosto úžasné, že pro mě někdo něco takového připravil a jsem za to neskutečně vděčná. Když jsem to pak druhý den volala tátovi, tak ho skutečně dojalo k slzám. Takže ještě jednou touhle cestou moc děkuju.


Pořád mě moc baví móda a ráda se inspiruji druhými a pozoruji. Přesto bych chtěla říct, že však v tomto směru nesoudím druhé. Samozřejmě, že moc dobře vím, že šaty nedělají člověka. Byla bych ráda, kdyby povrchnost a zájem o módu nebyly automaticky slučovány v jednu vlastnost. Ikdyž vnímám i to, proč se to tak bere a že mnohdy je to někde, bohužel, i oprávněně provázáno.


Demagogie demokracie běžných dní

14. června 2015 v 22:18 | Hanýžka89
Psali jste si deníček? Psali jsem ho jen pro sebe sami sobě a nebo nějakému imaginární příteli s imaginární poštovní schránkou ale reálným pochopením? Už nepíšu deníčky, už nepíšu skoro ani tenhle blog. Jen strádám a přemýšlím, kumuluji a čas od času vybouchnu. A to není dobře, to nemůže tak ani být.
Lidé se nemění, lidé se jen vyvíjí a bohužel ne vždy tak, jak jste čekali. Ale upřímně nevím, jestli je žalostnější pozorovat, jak se vyvinul někdo, koho znáte odmala v někoho, komu už byste nepodali ani ruku, nebo poznat člověka bez vývoje. Někoho, koho jste poznali již, jak to říct hotového, ale nerozpoznali jeho pravou tvář. A do toho city, že? A první dojmy, vaše a druhých. A do toho minulost a možná budoucnost. A pak všichni lhali až hrůza.
Myslím si, že bez důvěry v druhého, s ním nikdy neprožijete nic skutečného. Bez víry a bez naděje, jen budeme stát na břehu a nikdy neponoříme prst do moře možných dějů. Jen budeme stát a pozorovat, jak ostatní plavou. Ale leckdy možná věříme komu nemáme, nastupuje do lodí s děravým dnem a pak se jen topíme vinou vlastní naivity.
A tak jako se neměníme my, nemění se ani naše chyby. Udělat časosběrný dokument registrující naše rozhodnutí v posledních 5- 10 letech, dojdeme k momentu, kdy nám bude připadat, že jsem omylem ulehli na tlačítko REPEAT.
A tak nevím, komu mám věřit. Možná panu Nohavicovi,že věci, co nechceš, ať se stanou, se stejně stanou a chleba padá na zem tou špatnou stranou. A nebo taky možná ne. Udělejme o tom časosběrným dokument, už volám paní Heleně Třeštíkové.

Proč si holky hrajou na velký a jsou ještě Popelky?

9. května 2015 v 21:14 | Hanýžka89
Po shlédnutí Roba Starka v legínách a Elky s vosím pasem se ve mně opětovně vzbudil pocit, že chci zase věřit a nadějně doufat v happy endy, že princové nejsou jenom na draka, ale i k mání. Ach. Vlastně chápu, proč tomu samému podléhají malé holčičky znovu a znovu. O trochu smutnější je, že Popelka většinou dosahuje svého vrcholu v 18 letech a starší může hrát leda závistivou tetu nebo snad, nedejbože, macechu.
Mám ráda lidi na svých místech, znalce, odborníky, nebo alespoň takové, kteří ten pocit, že jimi jsou, u vás umí vzbudit. Ale stále více se začínám potýkat s nedůvěrou, obzvlaště, když ke mně, ke mně!, přijde paní prodavačka s milým úsměvem, ale bez vtipu mi sdělí, že právě dostali krásné lososové šaty s volány, že by to bylo něco pro mě. Pro mě? Stále oděná v černé, avšak s zlatm srdcem uvnitř. Plus většinu dní v roce sněhově bílá. Neexistuje, aby se ke mně hodila jakákoli pastelová barva, obzláště pak LOSOSOVÁ? No, opravdu paní na svém místě.


Poslední dobou se těším z blízkého zvelebování a dekorování, mám už vybranou skvělou postel, noční stolek, polštáře, květiny a stolek na květiny. Jediný důvod proč s tím otálím je můj logicky vypracovaný systém odměn a trestů. Jsem blázen...trochu...a žiji v představě, že když si chci dopřát něco, co mi udělá radost, musím a priori splnit povinnost. A tím a posteriori bude radost z konečného výsledku znásobena. Ráda bych si to nechala patentovat, ale, bohužel, mě předběhl J.B. Watson. A taky si chci koupit v Aldu nejpěknější esparadilles, alias boty Kazišuk. Myslím si, že jimi odradím i ty sebetolerantnější muže a to včetně toho jednoho podstatného. Ale já a ty boty, to byla láska na první pohled, na první krok. Chemie, jiskra...prostě to fungovalo. A jako s každou mou láskou, svádím i tady těžký boj. A tak bude zapotřebí před návštěvou kasírky udělat další můj oblíbený životní návod, seznam pro a proti. Srdce versus rozum. Animálno versus morálno. Hanka versus všichni muži světa. .... Aaaa. Uvidíme, jak to dopadne.


Na mém extra hisper stole rozjíždím pěstící experiment. Květiny miluji, ale oni zas tak nemilují mě a nevydrží mou zahálčivost. Snad tyhle čtyři krasavice to s mnou vydrží a pokud jo, pořídím jim kolegu, jedno až dva, jednu až dvě.
Tak mi držte palce a nebuďte na baterky.

Dubnoví...

19. dubna 2015 v 16:58 | Hanýžka89
Na začátek dáme myšlenku, vzpomínku, upomínku...
Čím je můj synovec a neteř starší, tím více se snažím vybavit si, jak jsem se chovala v jejich věku a nad čím jsem přemýšlela. Pamatuji si, že jsem v první třídě byla zamilovaná do kluka, co se jmenoval Sylvio. Je strašně vtipné, že ikdyř byl v naší třídě jen rok, vybavím si jeho jméno lépe než jména spolužáků, s kterými jsem tam setrvala až pět let. Měl vlasy snad světkejší než slunce nebo než Gunter z Přátel, nosil velké tenisky a džínovou košili. A vůbec netuším, proč se mi líbil, ale jrozně jsem si ho chtěla vzít a mít s ním ideální život. V té době jsem si představovala jako ideální život takový, který se odehrává ve velkém domě se zahradou, proutěným nábytkem, zlatým retrívrem a v oblečení z Quelle (welcome in 90's). Prostě život jak z obrázku časopisu Žena a život, duben 1996.
Změnily se přebaly časopisů, styly oblékaní, domy, zahrady...pořád máme představy o ideálním životě...plány, konstrukce, jak by co mělo být, proběhnout, kdo by nás měl oslovit a když to tak není, máme pocit, že se nám to nedaří, že nám nic nevychází. Nekonečný koloběh. Možná by stálo za to se nad tím pozastavit se a zamyslet se, že právě ty dokonalé momenty nenaplánujeme, nevysníme a přesto se dějí. Úplně obyčejná chvíle, kdy se prostě bavíte. Nezachytíte ji na fotku na insta a ani nepopíšete slovy na blog, protože skoro ani není co. Jen "je mi dobře"..."bylo to fajn". Přála bych nám všem takových momentů, co nejvíce a hlavně, abychom se i lépe vnímali.

A teď trochu ze široka...
1. Bistro proti proudu
Díky Verunce jsem si na svůj list návštěv připsala i Bistro proti proudu. Jeho lokace je hned u tramvajové zastávky Urxova, pár kroků od Můj šálek kávy, zkrátka v restauracemi a kavárnami oblíbeném Karlíně. Jak již jsem dříve opěvovala šikovnost a činorodost druhých, toto bistro je opět jejím úkazem. Paní majitelka byla dlouholetou redaktorkou časopisu Apetit a je to velice příjemná osoba, celá moje návštěva byla příjemným zážitkem a těším se, že příště s sebou vezmu na fancy snídani i kámošku, co to má odtamtud, co by kamenem dohodil. A šalvějová limonáda je naprosto výborná!!!

2. Sušenka
Jen za málo věcí bych dala ruku do ohně, a za některé ani do vlažné vody ne. Je těžké něco doporučovat, když každý z nás je z jiného těsta. Já si ale dovolím jen malé upozornění a tip. Jako sušenka se potýkám s faktem, že jen těžko budu kdy šťavnatá, přesto mě z mé sušenkové podoby trochu dostává super-super krém od Kiehl's, který jsem si pořídila jen ze zvědavosti a uzoufání, že změna asi nedorazí. Těžko popsat, jak z mých tváříček dělá hodné políbení. Kdo nezkusí (vzorek zdarma), neuvěří. Mých krátkým prstům a poměrně malým dlaním (alias mám dětské ruce, jak říká sestra) zase vyhovuje krém s bambuckým máslem od L'occitane, tak třeba bude i někomu z vás. Škoda, že je tato recenze zdarma, necenzurovaná, hodilo by se mi sponzoring obou značek :D.

A to nejlepší nakonec, v pátek jsem šla s kamarádkou na mojito a vyhazovač mi nevěřil, že už mi bylo 18. Z tohoto zážitku budu žít ještě hodně dlouho a vyprávět jej budu také, úplně nejlepší dotaz za poslední dobu!!!
Užívejte jara, květin a chvil, kdy je vám prostě dobře a až tak učíníte, než se nadějete, bude tu další článek.


Láska je to, o čem to tady je. Láska je top, věčná symfonie.

11. dubna 2015 v 23:21 | Hanýžka89
Na práva jsem nastupovala v roce 2009, strávila jsem na nich plnohodnotně pět let a poslední dobu se táhnu a plahočím s diplomovou prací, která mi spolu s pár dalšími věcmi zadělává na žaludeční kameny. Čím víc máte pocit, že musíte učinit ve svím životě zásadní změnu, tím víc se vám do toho nechce. Mám pocit, že mi za poslední rok změnkul mozek, vyjma dvou dvouměsíčních intervalů, kdy jsem drtila státnice. Jako bych během posledního roku zapomněla, jakou školu jsem dělala (dělám) a jako by moje seběvedomí propadala hlouběji a hlouběji. A tak když naproti Vám sedím advokátní koncipient nevěděje, že jsme na škole byli kolegové, a jednajíc podle toho s Vámi, adrenalin se zvyšuje. A tak si jen v duchu říkáte, že někde uvnitř je to stále ten malý chlapeček, jehož horizontem byl paneláček. Stále je to ten studentík, který si jistě, jako všichni ostatní, nepřál potkat na zkoušce z trestního práva docenta Říhu. A tak se děje, že se poslendí dobou necítím úplně vyrovnaně či snad klidně. S rúznými tlaky a žádostmi okolí vnitřně jaksi balancuji, ale drží mě jen a jen věta: "Nefňukej!!!". Jestliže se někdo v mém okolí začne bezdůvodně litovat, potěším jí i jeho.


Teď z trochu jiného soudku vína. Uklidňujícím se mi stala má vlastní terapie mými oblíbenými filmy. Dávkuji si ji jednou za víkend. Jsou to takovéty dějově plytké příběhy dvou lidí, co se potkají a prožijí něco, co v realitě skoro nikoho nepotká. Projdou si kouzelnými okamžiky a dojdou jimi zdobenou cestou až k blahosklonné lásce. A tak hodinu a půl se směju již známým vtipům Hugh Granta či sympatickému panikaření Meg Ryan. Jásná dějová linie a šťastný konec mě většinou uchlácholí k spánku. Posledním mým filmovým spočinem tedy byla Láska přes internet, kterou jsem neviděla už hooooodně dlouho. V době jejího vydání mělo seznámení přes internet vůni moderna, novoty a snad i to kouzlo. Nyní se jedná o rutinu, o níž se raději mlčí. Ostatně asi těžko říct, kde hledat a jak poznat, že ten či onen, koho poznáme, bude tím, kterého budeme nějaký čas milovat či si ho jednou vezmeme. Možná je to jen čistě o načasovaní. Asi stačí poznat někoho právě ve chvíli, kdy on sám někoho hledá. Nedělat cavyky a nečekat litanije. Na podzim jsem žila představou, že i mně se stalo něco magického, že jsem doslova našla poklad skrytý mezi nevěstinci, čistou lásku v ulčce té hříšné. V hlavě se mi rýsovalo několim článků, verzí příběhu, který bych vám naservírovala tak galantně a chutně, že byste toužili po pokračování. Jenže vzhledem k tomu, že moje vlastní myšlenky se musely přesměrovat jiným než romantickým směrem, i jinde jsem zvolila praktičtější pohled než banálně zalíbený. Jen pro rejpaly a nepřejivce připomenu, že kniha je stále otevřená a příložitostně čtena. Avšak v soukromí.


Protože se svým počítačem trávím většinu času, rozhodla jsem se alespoň jeho pozadí obléct do Chanelu. Mé vlastní na to nemá velikost a ani hotovost. Ráda se inspiruji, dívám na hezké věci a jak mnozí, chtěla bych některé mít. Na druhou stranu povrchnost v svém pejorativním významu je mi odporná. Soudit druhé jen na základě věcí, co vlastní či jak vypadají, považuji za primitivní a eticky vulgární. Nedávno jsem projev takového chování zažila v metru a zanechal ve mně poměrně nepříjemný pocit. Plynul z dvou čtrnáctiletých slečen jedoucích ze školy, držících Iphony v ruce ověšené velkou kabelkou Michael Kors, což samo o sobě je asi fuk, není tím zarážejícím (ale ano věta "Nejsou na to malé?" tam byla). Tím byl až jejich pohled a přesun poté, co zahlédly mírně duševně postiženého spolucestujícího. Opravdu doufám, že to šlo přičítat pouze jejich věku a ne výchově. Pokud však tomu druhému, děkuji svým rodičům, že mě vychovali jinak.
Oslími můstky se to tu jen hemžilo, ale já se učím znovu psát a postupně i znovu myslet, omluvte mě za to. Až najdu svůj starý mozek, bude to lepší. Prozatím jen dobrou noc a krásnou neděli.


Masky šašků profil krášlí, v divadle dní herci zvláštní.

21. března 2015 v 21:22 | Hanýžka89
Osobně se domnívám, že jedna z nejtěžší výzev, která nás v životě potká, je výzva Být dobrým člověkem. Není stanoveno přesné datum ba ani skutek, kdy a kterým ji naplníme. Je to neskutečné nejistá cesta a nepříliš zábavné dobrodružství, nota bene, na jejích křižovatkách chybí ukazatele. Nejsou jasné směrovky a nikde, žádný nápis, který by neonově rozsvítil BINGO. A tak musíme zapojit naše vlastní GPSky a kompasy s názvem svědomí a vědomí. Jejich švýcarsko-hodinkový mechanismus však může čas od času vykazovat jistou poruchovost a taky, jak který model má jak kterou kvalitu. A tak všechno je nejisté a relativní. Je to holt úděl.


.....Tak si tak říkám, když se čtu, jak to s mnou může někdo ještě vydržet. Ponechám to na Vaší vlastní rozvaze a úsudku a mezitím Vám poděkuji, že jste stále s mnou, při mně a už tomu tak bude šest let. Což je neskutečné, tenhle blog se mě drží víc jak má láska k Redgarovi a je to snad i šťastnější a to i přes velký rozchod v loňském roce. Ach, ty vzpomínky.
Kamarádka mě nabádala, že by si ráda na mém blogu přečetla článek o kosmetických oblíbencích či svatých grálech, ale uznejte sami, nejsem kosmetický guru, nemám dokonale nalíčenou tvářičku a moc neexperimentuji. Když něco funguje, koupím si to znova, ale když na to nemám nebo to nemají, sáhnu jinam. Tak to je a proto si myslím, že tuto parketu nechám těm blogerkám, které na ni skutečně umí tančit, třeba jako LINDA.
Jinak přišlo jaro a jsem za to strašně vděčná, nejoblíbenější období roku, hledím na něj pozitivně a doufám, že budu mít o trochu víc energie a chuť do života, protože přesně to je to, co hledám u druhých a ráda bych to druhým poskytla. A tak, kdyby někdo z vás hledal lék na energii, doporučuji koupit si krásnou kytičku, dát si kapučíno od Zdendy, projít se po Náplavce a krmit labutě, kterým to sežerou holuby, pít víno, něco upéct, jít si zatancovat nebo do kina na nějakou příšernost. Já pár věcí z tohot seznamu dělám a fungují zatím.

Probudit se do černý noci, kde pod lampou se perem o cit.

22. února 2015 v 21:15 | Hanýžka89
...Na tvým místě měl bych strach, až přijdeš příště, nebudu tam....


Říká se, že těch opravdu dokonalých momentů v životě je málo. O to víc bychom si jich měli vážit. Problémem je, že málokdo z nás jich umí využít nebo je jen rozpoznat. Jsou to ty chvíle, kdy se nám přihodí něco neobvyklého, nečekaného, utkví nám v paměti a při jakémkoli jejich vynoření budí úsměv na tváři. Jsou také ty okamžiky, kdy se vám po těle rozlije vřelý pocit klidu a spokojenosti. Někdy však něco stojí, jsou časově omezené a nejsou zcela zadarmo a právě proto se jich často předem zbaběle vzdáváme. Odmítáme je jen z obavy, že nevydrží, že cena za ně moc vysoká či jsou až příliš prchlivé.
Jednoduše se bojíme. Strachujeme se, co by kdyby. "Teď se máme skvěle, ale co ráno?" , "Tohle se děje jen v pohádkách, nevěř tomu," takovéto a jiné rady nás doprovázejí a svou úzkostlivostí brzdí v tom jít za svý štěstím, ikdyby jen chvilkovým. Nejspíš je něco pravdy na tom, že cit je jako jet stovkou proti zdi v auťáku, co nebrzdí. A tak náš děsí pád či srážka s realitou. Shledáváme praktičtějším a snesitelnějším každodenní všednost s chutí vlažněho čaje než těch pár kořenící náš život jako panák tequilly.
Možná by každý z nás měl pro těch pár okamžiků ohodit strach stranou a lpět na jejich skutečné ceně, unést se jimi i přes možný nádech hořkosti jejich konce. Pro jejich opravdovost, pro měřitelné chvíle nekonečna. Protože proto. Protože budeme vždy toho dobrého chtít víc a možná že, když do toho půjdeme s představou konečnosti, s myšlenkou, že se toho nepřesytíme, možná a právě tak si je vychutnáme.

Coffee Talk č.4.: Tentokrát o kávě

24. ledna 2015 v 23:56 | Hanýžka89
Upřímně obdivuji všechny dlouholeté blogerky, jejich píli a vytrvalost. Skláním holt každému, kdo si umí zorganizovat čas a překonat svou lenost. Nevdám v zatracení ty, které nevydržely, mají mé pochopení, i přesto, že po jejich práci a tvorbě strádám. Jen u jedné své kdysi oblíbené jsem se zklamala, odejít s ironií a dovětkem, že přestává dělat věci, co postrádají smysl, považuji za zbytečné a urážlivé vůči druhým. Osobně se domnívám, že slovo, pakliže má svého recipienta, slovo v virtuálních i tištěných médiích, má význam, má smysl. O jeho síle jsme byli již několikrát přesvědčeni.
Měla jsem připraveno pár témat, o čem psát, ale pak jsem nějak nikdy nedokázala dotáhnout myšlenku a utáhnout to do textu. Chtěla jsem si s vámi popovídat o důvěře, zabásnit nad klukem, zamyslet se nad uplynulým rokem. Řeknu jen to málo, že jsem si do diáře dnes napsala své jediné předsevzetí roku 2015, to zní užívat si života. A možná ještě uchovat si to bláznivé, co v sobě mám. Není přeci nad to zůstat sama sebou, ač se to všem nemusí jevit vždy vhodné.

Ale jak jsem slíbila v názvu článku, tentokrát to bude skutečně o kávě. Asi před rokem a půl jsem usmolila článek o svých oblíbených místech v Praze, kam na polívku, kam na jídlo a kam na kafe. EMA ještě byla v plínkách a já si tam klidně mohla sednout a vypít latté bez zástupu davu se snahou ukořistit mou židli. Teď je na špičce top podniků v Praze a já se tam vracím jen čas od času, ale se stejném nadšením, jako když jsem tam šla poprvé. Je to moje láska, která nezrezaví.
Nicméně naučila jsem se hledat i nová místa, některá z nich vám nyní s pýchou a vřelým doporučením představím. Pokud je navštívite, vzpoměňte si na mě, neb i Mentalista tvrdí, že první doušek dobré kávy je jak vroucí objetí. To máte jako ode mě :).

1. I NEED COFFEE
Na Moráni, několikero kroků od Náplavky, na příč Palackému se na pár metrech nachází jedna z nejmilejších kaváren v jednoduchém skandinávském stylu. Miluju jejich capuccino, světlý interiér a modré talířky s třešněmi (moje babička mívala přesně takový a kdykoliv, když jsem k ní přijela, byl jen můj). Tak až sbalíte nějakou krásnou slečnu nebo sexy kůl týpka u Vltavy, dejte tomu čas, nevoďte si je hned domů, ale raději jim kupte osvědčenou kávu a mrkvový cupcake. A když to takhle uděláte desekrát, máte jednu kávu zdarma, tu si pak můžete i odnést/odvést domů :).


2. coffee room.
Nemám Vinohrady projíté skrz nasrkz, bohužel, nejsem jedním ze šťastlivců a místních obyvatel. Achjo. Takže cesta tam mi musí stát za to a něco mi říkalo, že coffee room. mi za to stojí. Nespletla jsem se, do Berlína do Barn je to daleko, tak to píchněte na Korunní 74 a rozhodně nezasmutníte. Třeba budete mít štěstí jako já a kávu vám připraví fešácký, potetovaný a moc milý barista, s perfektní lattierkou navrchu a objímající chutí v Mentalistově smýšlení. Pokud si zapomenete Respekt (jako já) můžete si k kávové chvilce půjčit skvělé coffee-table-books, třeba o BANKSY nebo Se šarmem Pařížanky.


3. Anonymous Coffee
Vyhneme-li se anonymitě, sundáme masku a s Vendeta úsměvem překousneme sem tam posedávajícího hipstra, můžeme se i s tyrkysovým šálkem vynikající kávy pohoupat. Anonymous Coffee je, co by kamenem dohodil, od tramvajových zástavek na Ípáku. Komu se nechce sházet těch pár shodů do Pražírny, může si stejně pochutnat v světlejší a jedné z interiérově nejzajímavějších kaváren. Přesně tak jsem to jedno ze svých kocovinových rán udělala já. A pak jsem se vrátila ještě několikrát a to i bez alkoholového oparu. A bude tomu tak i nadále, v střízlivosti i léhké zbytkové opilosti na věky věkův.


Ti, co mě blíže znají, jistě ČEKALI, že zmínim ještě jinou svým příchodem tolik OČEKÁVANOU kavárnu, ale jsem známá i tím, že se od mě dá ČEKAT NEČEKANÉ. O dalších kavárnách pojednáme příště, můj seznam je delší než se zdá. Jsem kavárenský povaleč, třebaže tak jmenovitě vystupuje někdo jiný, miluji objetí a miluju muže, co umí udělat kávu, ideálně v kostkovaných košilích a s tetování. A pár takových je a nejen na těchto místech.

Ze slov a náznaků, z letmých dotyků vím, jak moc chci tebe.

27. prosince 2014 v 16:50 | Hanýžka89
Vánoce jsou prý obdobím lásky, splněných přání a zázraků. Měl by vámi prostoupit blahodárný pocit klidu, míru a tichého souznění.
U nás doma se na tohle nikdy moc nehrálo, půlka moji rodinu trpí lehkým cynismem a přes polovinu z nás má skoly k melodramatickým výstupům, mě neopomínaje. A tak jsou Vánoce je gradací stresu, nevyřčené pravdy a zmatků. Avšak i přesto vše co se událo či neudálo, udát mělo či nemělo, se v mě budí pocit, že je opět na čase s Vámi své pocity sdílet. Říkejme tomu opožděný dárek k Vánocům. Vždyť ano, i Danajské dary jsou.
Statistika a pravděpodobnost nebyly mým oborem na škole, ale řekněme, že přeci jen v pravděpodobnosti jsem se netopila toliko jako třeba v geometrii. A tak jakoli nepravděpodobné se nám zázraky zdají být, stejně věřím, že množství toho, co se pod nimi skrývá je nevyčíslitelné, a proto každého z nás jeden v životě potká, v různé intenzitě, v různé fázi života a těm méně vnímavým a pesimistištějším z nás se může stát, že jej nepostřehneme či správně neuvážíme.
Moje sestra na zázraky nevěří, nevěří ani lásce na první pohled ani osudovým setkáním. Já ano. Jistě byly časy, kdy bych si klepala na hlavu a zarputile tvrdila, že se to nikdy nestane. Jenže mě celkem nebere dospělost plná pragmatismu, bílých lží a kasání trika. Nebaví mě chladné výrazy, obava z projevu emocí a odsuzování všeho jiného. A taky vše sdílím, to dobré, i to zlé, co mě vytočí, co mě potěší, řeknu, kdo mě štve i koho miluju.
A do nového roku si dávám jedno jediné předsevzetí a to, že se chci zbavit věčně objímajícího strachu, že to mi něco nevyjde. Jakoli absorudní se mohou některé věci zdát vám i vašemu okolí, mohou se stát. A právě to může ten váš zázrak.

Krušná doba neurotika

20. listopadu 2014 v 12:37 | Hanýžka89
Rekodifikace přinesla mnoho změn, mohla bych, né spíše by se ode mě dalo očekávat, že o ní a všem kolem ní dokáži hovořit dlouho a dlouho. Raději to nechtějte. Avšak mohlo by vás zajímat, že jednou z zásad, na níž stojí, je zásada brát se o své štěstí. Ach ten právní pozitivismus.
Teoreticky se učíme argumentovat za obě strany, dedukovat, analyzovat. Ale brát se o své štěstí? Na to, jak se cítíme, po čem toužíme, to nemá s logikou zcela nic společného.



Najednou se to stane, potkáte člověka, kterého jste nikdy před tím neviděli a máte pocit, že vstoupit vám do života není tak složité. Vkročí bez pozvání a s ním všechny ty pocity, kdy jídlo nechutná, hlava se nesoustředí, obejme vás to a obestoupí. Přede mnou, jakožto věčným neurotikem, se náhle vynoří cesta, plná stresu, obav, dlouhého přemítání a nekonečných úvah. Ač tou dobou operuji s různými postupy logiky, logika samotná jde do háje. A všechny štvu. Nechápou to a já plně chápu proč.
A mě by upřímně zajímalo, jestli se v těchto vodách brodím a topím sama, jestli všichni všechno berou s stoickým klidem a nadhledem, protože přece, když něco chci, palčivá obava z toho, že by se to nemuselo podařit, mi přijde jako přidaná hodnota. Představa o postupném zalíbení metaforická pomalému usínání mi přijde kouzelná a poetická, ale stejně tak i nereálná. Když Harry potkal Sally, Kate Williama a Ted matku svých dětí, bylo to snadné a jasné, nebo si hráli na nedostupné a dělali cavyky? Každý hledá lásku podle jiného klíče, ale jak poznat, zda-li jím neodemknete jen prázdnou schránku?


P.S.: Obrázky s tím opět nesouvisí, visí tady kvůli Zuzce a Tomášovi:).
 
 

Reklama