DIARY...

2 0 1 5

3. ledna 2016 v 16:21 | Hanyzka89
Není to tak dávno, co jsem projížděla svou složku s inspirací a v jedné z jejích podsložek jsem našla hlášku: "Image if you could watch a trailer for your 2015". A tak jsem se rozhodla, že takový malý trailer vytvořím na svém blogu. Samozřejmě, že tím zcela popírám smysl traileru, který má upoutat na film, co teprve přijde, na druhou stranu ve střížně se připravuje až po natočení filmu. Bohužel můj časoprostorový stroj nefunguje! A tak trailer s rořním zpožděním přichazí až nyní.

Rocking around Christmas tree...

26. prosince 2015 v 16:27 | Hanyzka89
Je poslední ze tří plně vánočních dní a já se dostávám k článku, který jsem plánovala napsat již během rána Štědrého dne. Je po dárkování a jsem o pár korun chudší a o pár zážitků bohatší. Tenhle rok byl poměrně plný změn, zejména jeho druhý půlrok, nejen pro mne, ale i zejména pak i pro mé okolí. Mě na začátku příchozího roku také nějaké ty změny čekají a snažím se k nim postavit s hlavou vztyčenou a přímě.


Bylo obvyklé, že jsem na blog fotila všechny ty krásné věci, co jsem našla pod stromečkem, letos bych od otho ráda upustila. Tím neodsuzuji nikoho, kdo to dělá, sama jsem zvídavým konzumentem těchto článků, jen sama takový nevytvořím. Dostala jsem spoustu pěkných věcí, co mi udělaly radost!! A děkuji za ně, ale ještě více děkuji za to, s kým jsem mohla Vánoce strávit. A přeju si, aby tomu tak mohlo být ještě hodně dlouho. Né nadarmo se říká, že ty nejlepší věci v životě nejsou věcmi.



Také jsem měla tak týden tendence napsat příspěvek o tom, kolik lze dát člověku šancí a sobě nadějí, že se změní či že není takový, jak se zdá. Ano, proti všem mým zásadám jsem víc věřila než viděla. Ono se mi to však opět jak facka v danou chvíli vrátilo. Připomínám, že lidé se nemění, jen vyvíjí. A to není v podstatě špatné, je ale nezbytné s touto myšlenkou, k druhým přitupovat a na vlastní odpovědnost, s nimi tvořit vztah, jakkékoli úrovně. A v důsledku toho nést následky.

Prosincové zamyšlení

13. prosince 2015 v 18:51 | Hanýžka89
Možná proto, že se blíží Vánoce, možná proto, že prostě chci...
Otisk v měkkém, čerstvě napadaném poprašku. Šmouha na zápraží. Řasa na líčku. Zanecháváme za sebou stopy, ve zhmotněné podobě i ideální. Kde jsme a kde působíme, na koho a jak. A věříme, že naše činy mají význam, že po akci přijde reakce a nebudeme zapomenuti.
A jak si tak vesele idealizuji druhé i snad i samu sebe, podporuji se ve své víře, že žádný vztah není bezcenný, že nelze druhého smazat z našeho života jak mávnutím kouzelného proutku. A čím víc v sobě živím tuto myšlenku, tím víc nevycházím z údivu, jak to jiní zvládají.

Jenže ono to zřejmě není chybné řešení. Náš život by se měl posouvat dál a dál a měli bychom umět rozpoznat to, kdy koho a co násilím vlečeme za námi. I z pár milých vzpomínek se může naší vinou stát břemeno, které nám brání poznat nové. Občas je možná v pořádku uvědomit si, že vzpomínky, kterých se vzdáváme, jsou ničím proti těm, které získáme. Jen je třeba dobře odhadnout míru možných ztrát.
A protože se stále občas trochu neorientuji a ztrácím, jak tato slova v překladu mých původních pisatelských záměrů, přeji si k Vánocům konečně mít ten správný nadhled.

První meta, druhá meta,...

25. října 2015 v 11:57 | Hanyzka89
Chtě nechtě jsem se ocitla ve věku, v němž řada mých vrstevníků balancuje nad dalšími životními posuny a skoky. Během léta se mi doslova zaplavil facebook svatebními fotografiemi z řad mých spolužaček z práv a fotografiemi novorozenců, naopak zase z řad mých spolužaček z gymplu a ze základní školy. Neslyším žádný tikot hodin, nechci být tlačena níkým a ničím. Znám ty, jež podobnému tlaku podlehly a jednou se vzbudily a zjistily, jak moc jsou svým životem zklamány. Jenže ve čtyřiceti už se hůře hledá to. co mělo být ve dvaceti.
Za čtrnáct dní mě čeká ročníkový sraz. Nevím, jestli cílem těchto srazů je opravdu jen v dobrém zavzpomínat na to, jací jsme byli, prolítnout a zasmát se nad našimi směšnými účesy, baculatými tvářemi a příšerným módním vkusem, a nebo se předvést. Ukázat, kam jsme to za těch pár let dotáhli, kdo vystudoval nejtěžší školy, získal nejtéženější titul, vzal si nejkrásnějšího partnera a má nejůžasnější práci. A nejspíš pokud nesplňujete vše dohromady, nemáte se vůbec čím chlubit.
Jenže a ale. Matně vím o svých spolužácích, ostřeji o svých přátelích. Nejsme takoví. Nejsem už vůbec taková a nebojím se to přiznat sobě i okolí. Nepřipadám si méněcenně proto, že ještě nevím, koho si vezmu a kolik budu mít dětí, co je má vysněná kariéra. Ale vím, že když si budu hrát na něco, co nejsem, když ani svým nejlepším přátelům nedokážu přiznat pravdu a budu se jen hloupě předvádět, dobře mi nebude. Nechci náběh na neurózu stejně tak moc, jako nechci cítit výše zmiňovaný tlak.
Možná, že kdybychom všichni pořád neměli pocit, že něco nestíháme, že nám něco utíká, lépe bychom si užívali toho, co je teď. MLÁDÍ!!! Cenná komunita, která se určitě později nesežene!! Tím neříkám, že nemáme jít za svými sny, naopak, ale z vlastní vnitřní vůle a touhy a ne z pocitu, koho tím předběhneme nebo se mu pomstíme.

Moje nejoblíbenější mozek vypínající činnost posledních měsíců - sledování youtuberek.

Holka TAG

4. října 2015 v 15:37 | Hanyzka89
Blogerky prý hýbou módním světem, obsazují první řady na přehlídkových molech a dělají reklamu skoro na všechno od žvýkaček přes prací prášek až k Cideru Strongbow. Pokud jste dospělým a máte kritické vnímání, chápete, že se občas jedná o očividnou reklamu a nemáte nijak zvláštní potřebu ji podléhat. Na druhou stranu současná masa čtenářek není pouze a jen dospělá a tak může věřit, že ten předražený čaj s mlíkem a želé kuličkama, co pije a vřele doporučuje jejich patnáctiletá vrstevnice je skutečné zdravý. V tom jediném možná shledávám negativa svodobného blogerského světa. Protože na druhou stranu mě blogy a blogerky neskutečné baví. Je to jak nonstop vycházející módní magazín plný inspirace a krásných obrázků a plus zadarmo!!!! I konkrétní tištěné časopisy ve snaze zvýšení prodeje odkazují na internet a obsazují své stránky internetovými celeritkami, jak jsem si mimojiné potvrdila koupí posledního Cosmopolitanu.
Tenhle článek ale nemá být uštěpačný ani lítostivý ani kritizující. Naopak mou prapůvodní snahou bylo napsat konečně něco veselého, holčičího a možná hravého? Třeba o tom, jak se těším na podzimním módu, jak si všude zkouším klouboky a kožešinévé límce, jak se raduji z konečně zkrácených vlasů a nových vzorků od Kiehls.


Pro rozptýlení svých myšlenkových pochodů a zachování zdravého rozumu jsem se letos rozhodla kupovat vánoční dárky s předstihem, sice nechápu kde na ně vezmu, ale to se nějak pořeší. Takže konečně se ode mě moji blízcí dočkají dárků, které si zaslouží. A já sama budu požadovat spoustu knížek, které jasně uvedu v seznamu. Protože psané slovo má nadčasový význam, nesmrtelnost a také proto, že mně často docházejí slova a potřebuji procvičit mozek, ruku i jazyk. Jako třeba nyní. :-)

Všude kolem moře, tak pojď hledat břeh.

28. září 2015 v 18:44 | Hanyzka89
Tenhle článek píši asi na čtyřikrát, najednou mi to nešlo. Nepíše se to samo. Prostě některé situace nejsou samo sebou.

Bolest je až sekundárním jevem. Když se spálíte o žehličku, spadnete ze schodů a když se vám srdce roztříští na tisíc kousků. První je šok. Rána, kolem černo, v hlavě vybíleno. Šok vám dá mylnou představu o vaši otupělosti, skryté síle a neporazitelnosti. A pak bolest. Když si dáte prst pod studenou vodu, zvedáte se ze země a když si to uvědomíte. City!
Bylo mi smutno, nenahmatatelně prázdno. Ležela jsem celou neděli, sama u sebe a smutnila. Všechno mělo stejnou chuť a barvu. Mělo se jednat o takovutu tu tupou bolest, kterou už znáte, ze které se po nějakém čase vylížete a nakonec pronesete něco ve smyslu, že na každýho chlapa máte jen určitý množství slz.
Máme brát život takový, jaký je. Máme se zvednout, pro jedno kvíti slunce nezasvítí. Jenže ono to nejde hned. Je úžasná představa sebrání sebe sama, vyrazit si a poznat Vaši příští lásku. Jenže reálně nejste schopni ničeho, nejíte, na sobě ty příšerný kalhoty nasrávačky, nos rudej jak Barney ze Simpsnů a hlavou se Vám honí horory hodné Hitchcocka. A celou tu dobu se snažíte racionálně si zdůvodnit, proč ON není tím, vedle kterého máte vstávat a zestárnout, když právě tím jste ho chtěli mít. Proč, doprdele? ....Přičemž čím dřív tu situaci budeme akceptovat, tím dřív se s ním vyrovnáme a smíříme.

Jedno barevné pondělí. Jeden černý pátek.

Prostě proto tenhle blog, prostě proto ho píšu. Není anonymní, nefalzifikuje. Rekapituluje to, co mám, to co je a pomáhá mi vyhrabat se z toho, co mě sere. Není to tisíce věcí, není to pořád. Ale čas od času se potřebujete ventilovat, oddechnout si denních starostí a tím, že je napíšu, mám pocit, že jím částečně odlehčím. Sdílená bolest, menší bolest. Teda aspoň v to doufám.
Pro dobro nás všech, bych ráda poznamela, že bychom neměli lhát druhým v tom, jaký vztah k nim máme. Nemělo by se říkat, že něco cítime, když to tak není. Některé věty nejsou jen prázdné fráze, aspoň pro někoho.

Teorie výzev

6. září 2015 v 13:37 | Hanyzka89

Máme jít vpřed, neohlížet se, neotáčet a hlavně nevracet. Jenže když zabloudíme, narazíme na překážku nebo cítíme, že směřujeme k pádu, víme, že vpřed cesta nevede. Buďto zpomalíme nebo se vrátíme.
Jsem si jistá tím, kdo je v mé přítomnosti. Vím, že ho mám ráda z celé podstaty toho mít rád. Ale také vím, stejně jako mí nejbližší, že to je dočasné, že celkem brzo narazím. Přítomnost skončí budoudocností, která přinesene loučení s tím, co je. To co je teď, nebude. Jsme tváří k sobě na cestě pryč.
Každé ráno vstáváme a nevíme, jaký den máme před sebou. Vstát a vědět, že uvidíte někoho, na koho se těšíte, je šťastná chvíle. Tyto chvíle chutnájí hořce až ve svém závěru. Ze starchu oné závěrečné pachuti jsem udělala krok zpět. A daří se mu skvěle, vypadá výborně a "měla jsem tam být já" doplní svatou trojici sebemrskačství. Zkrátka to, že někoho rok nevidíte, že se s ním o den minete v Albertinu a donedávna nevíte nic o jeho životě, má svůj význam. Proto Vám radím, nehledejte minulost jen proto, že se bojíte budoucnosti.

Kalorická bomba.

4. srpna 2015 v 15:34 | Hanýžka89
Jsem doma a mám dovolenou. Kvůli psaní diplomky. Čerpat volno z práce kvůli práci je trochu paradox a hodně nepříjemná záležitost. A stejně jako loni při učení na státnice mám krom jiného hodně času přemýšlet. Mimo děsivých myšlenek, co mám dělat po škole a kam chci směřovat můj život, se mi nabízejí i ty jednodušší a reálnější...o lidech kolem mě, o mně samotné. A třeba taky o přátelství. O tom, kdo je a kdo není skutečný přítel a kamarád.
Když jsem byla malá, jedna holčička mi řekla, že když se spolu budeme kamarádit, dá mi přívešek ve tvaru želvičky. Wow. Byl to cool přívěsek, želva měla kšilovku a byla v ní voda se třpytkami a hvězdičkami. V tu chvíli to pro mě představovalo výhodný obchod. A tak jsem akceptovala ofertu. Nicméně doma jsem vše vyzvonila a dostala jsem vynadáno, že takhle to nefunguje. Musela jsem tedy odstoupit od smlouvy a přívěsek vrátit.
Pojmeme-li přátelství v nejprostším smyslu, je jím vazba mezi dvěma lidmi, co se dobře znají a mají se rádi. Přičemž slovní spojení mít rád je tím klíčovým. Přátelství nemá vznikat za žádným vedlejším účelem, za kariérním růstem, za finančním přilepšením nebo sexuálním odreagováním. Přátelé nemají být soupeři a protivníci. Lidé, které baví vám ubližovat, povyšovat se nad vás či si na vás hojit vlastní ego, vás nemají doopravdy rádi, nejsou skuteční přátelé. Už nejsme děti, měli bychom lépe vnímat svět kolem nás a rozpoznávat charaktery. Je to prosté, jsou dva typy přátel, praví a nepraví. Jedni vám třeba jen pro zábavu podrazí nohy a druzí jsou ti, kdo vám podají ruku a pomohou vstát.
Jen obecně bych ráda zmínila, kde se vlastně komkoli bere potřeba druhého ranit. Chápu, že v hádce, jakékoli přímé konfrontaci, výměně názorů, kde vřou emoce a každá strana chce být pomyslným vítězem, k tomu dochází. Neovládáme se. ... Nesnáším hádky. Ale horší variantou je, když to druhý dělá takříkajíc zastudena. Není tomu tak dlouho, kdy jsem byla naprosto přepjatá, kdy v určité chvilce přijde ta poslední kapka a vy jen cítíte, jak se vám do očí derou slzy. Připadal jsem si trapně, hloupě a co nejhůř slabě. Šla jsem si otřét oči a umýt obličej. Zákonem schválnosti jsem narazila na slečnu, co bezdůvodně staví do špatného světla. Bylo celkem lehce poznat, že jsem brečela. Doufala jsem v její domělý takt. Nevěděla, proč brečím, mohla se pouze domnívat. A nejabsurdnější bylo, že se mě zeptala, jak se mám a následně na věc, kvůli níž se domnívala, že brečím. Zeptala se klidně a s úsměvem na něco, o čem si myslela, že mě raní a to ve chvíli, kdy viděla, že jsem právě brečela. Hlavou mi problesklo jen: "Bože, ty jsi vážně kr_va!"
Jako přidanou hodnotu k tomuto článku jsem se rozhodla udělat Week in picture/Picture an hour/Random. Aby byl opravdu výživný a kalorický a všichni jsme po něm přibrali nejmíň tři kila.

Je po děšti. Šest hodin ráno, cestou do práce.

S kamarádkama na Sedlčany Fest. Když zjistíte, že to, co vás bavilo před lety, vás baví pořád.

Nejlepší věci jsou zadarmo. Třeba jako naše meruňky a gladioly.

EMA mě asi nikdy neomrzí. Skvělá káva, příjmené místo. K dokonalosti mi tu chybí jen Zdeněček.

Cappucinno a výborná borůvková limonáda. Aneb někdo se nevzdá kávy ani ve 34 stupních.

Nike roshe jsou nejpohodlnější boty. Baví mě i v kombinaci s čímkoli. Pokud nad nimi uvažujete, máte mou podporu.

I NEED COFFEE jsem poznala už před EMA a rozhodně se ho nevzdám. Kousek od Náplavky skvělá káva.


Na své si ale přijdou i ti, co kávu ani moc nemusí. Já se zákuskům vyhýbám už delší dobu, ale vypadají tak krásně.

Na pátečním narozeninovém brunchi v nejpěknějším bistru v Karlíně.

Měla jsem výborný řecký jogurt s ovocem a musli. V horkém dni na snídani dostatečně postačující.

Doufám, že se Vám fotky líbily a zlepšily celkový dojem mých pravidlených návodů a rad. Věřte, že jsem mnohem větší teoretik než praktik. Kdybych se bedlivěji řídila tím, o čem vím, že mám, bylo by mi líp a nenutila bych vám to.

Letní

19. července 2015 v 0:55 | Hanyzka89

Když jsem byla malá, každé léto jsme jezdili na chatu do Jizerek. Pod jejími okny tekla ledové chladná Jizera, které v horku představovala vítané osvěžení. Jediný zádrhelem však bylo, že k ní vedly červené plechové schody v letních dnech lehce pálicí plosky nohou. Před chatou bylo ohniště s obřími kameny, které pro mě byly použitelné jen k večeru, neboť jsem sama sebe děsila představou, že přes den jsou útoříštem zmijí rodinky.


Zatímco táta chodil každé odpoledne sbírat borůvky, jež jsou v naší rodině považovány za všelék, maminka přebírala od listí ty z předešlého dne nebo ještě hůr, pokoušela se o výrobu domácích šťav, které jsou dodnes v našem sklepě a jejich aspirace stejně jako spotřeba se blíží nekonečnu.



Také si pamatuji, jak příšerně trapné mým starším a pubertálním sourozencům připadalo jezdit do Kořenova s námi. Přitom jsem vždy doufala, že nakonec aspoň na pár dnů dorazí a naučí mě hrát žolíky nebo kanastu. Jen málokdy se mé přání naplnilo. Naštěstí seznámit se a skamarádit se nebylo ničím naročným a tak stejně jako mi tehdejší léta připomínají nevypité šťavy, tak i pár černobílých fotografií, na nichž je malá Hanička ruku v ruce s náznámým klučíkem, povětšinou blonďatým. Co ty kluci dělají asi teď?

Doufám, že to co mě i tebe tak mrazí.

14. července 2015 v 21:03 | Hanýžka89
Potřebujeme terapii a tak pijeme. Na dně sklenky není naděje a ani odpověď. Nedáme na sobě znát, že na dýško už nemáme. Vedle vás člověk, co hraje na vaše svědomí, které se plete s fantazií, které si plete s fantazií. Únikem od reality, od pravdy, že někoho milujte, ale už ho nemáte rádi, může být ta nejkrásnější tvář, princ z pohádek, co voní po kávě a dobré náladě, kluk na kterého se vyplatí čekat. Přesto a avšak...
Oddaluji neoddalitelné. Vím, co přesně musím udělat, ale ku zoufání nesnáším změny. Konce, na nichž je dobré, že něco nového začíná. Čeká mě seznam pro a proti a já tak nemám ráda seznamy.

Cokoli může se stát, nikdy tě neopustím.

6. července 2015 v 14:32 | Hanýžka89
Na základě poznání druhého, si o něm vytváříme úsudek a vztah vůči němu. Ani jednoho z toho nemusí mít dlouhého trvání. Nás vlastní úsudek je naším vlastním výtvorem vzniklým na základě jak vnímaného reálného, tak dokresleného daného zkušeností a fantazií. A zatímco prožíváme s druhým různé situace a okamžiky, náš vytvořený úsudek prochází zkouškou. Někdy selže a my pak náš vztek z jeho selhání vybíjíme na druhém. Říkáme, že nás zklamal a chceme vysvětlení. A možná, že to je tou základní chybou a pilářem sporů. Čekáme od druhých víc, než nám nabízejí. Ona to nemusí být přece vůbec jejich chyba. Je naše. My jsem ho neodhadli, my si ho přilepšili a teď chce, aby hrál roli, která mu byla cizí.


Druhé nezměníme, ani kdybychom sebevíc chtěli. Lidé se nemění a my je máme přijímat takové, jací jsou. Nejsou ničím víc ani míň, než jen sami sebou. Je pochopitelně, že selhání našeho úsudku nás raní, dotýká se přímo našeho ega. Ale ta smutná pravda tu byla vždy, jen my ji neviděli, nezaregistrovali. Chvíle, kdy se nenaplní naše očekávání, či se nám otevřou oči, jsou chvíle jako každá jiná.
A tak nesmutněte, pokud Vás někdo nechá ve štychu, neozve se Vám, neváží si Vás či Vám lže. Takový ten člověk je a byl. Nezměnil se mávnutím kouzelného proutku. Není horší nebo lepší, je jen jiný než ve Vašich představách. Buďto, to budeme akceptovat a nenecháme si tím vzít to hezké, co jsme s ním prožili a nebo to celé necháme být.

Můj život na sklonku chtěl by mít na zvonku tvý jméno

21. června 2015 v 22:28 | Hanýžka89
Minul můj dvacátýpátý rok života a přehoupla jsem se do dvacátéhošestého. Polemizovat nad tím, zda jsem tam, kde jsem chtěla být, zda jsem tím, kým bych měla být, je náročné a nikam nevedoucí. Život se děje zatím, co děláte plány, o tom, jak by se měl udít. Na jednu stranu přijdou noví lidé, nové vztahy, nové příležitosti, na druhou stranu nesete stará břemena či jste nuceni rozloučit se s tím, co máte rádi.
Během minulého týdne jsem si vyslechla mnohé. A opět jsem si připoměla, jak je třeba vážit těch, kteří jsou přímí. Tohle slovo používám velmi často a je pro mě směrodatné v tom, koho si připustím do svého života a koho nikoli. V dospělém životě těžko hledat někoho, kdo je k vám upřímný a můžete se na něj spolehnout. Někoho poznávat je podle mě běh na dlouhoou trať. A pak, když se někdo projeví a vyjádří, jak jinak než za Vašimi zády, nezbývá než si říct: "Někde uvniř je to stále ta malá holčíčka, jejímž obrazem je paneláček." Může Vás takový člověk ranit, ale nemůžete se tím užírat. Nesouhlasím s tím, že nemáme nikomu věřit a nikoho si k sobě připouštět. Zůstat sám je to nejhorší možné řešení. Musíme ale lépe druhé vnímat a hlavně pracovat sami na sobě, abychom sami byli tím člověkem, kterého si lze připustit k tělu.


K narozeninám jsem dostala spoustu pěkných věcí, nádherných květin a hlavně jedno strašně milé překvapení, jímž bylo skvělé odpoledne a večer s mými milovými lidmi. Přislo mi naprosto úžasné, že pro mě někdo něco takového připravil a jsem za to neskutečně vděčná. Když jsem to pak druhý den volala tátovi, tak ho skutečně dojalo k slzám. Takže ještě jednou touhle cestou moc děkuju.


Pořád mě moc baví móda a ráda se inspiruji druhými a pozoruji. Přesto bych chtěla říct, že však v tomto směru nesoudím druhé. Samozřejmě, že moc dobře vím, že šaty nedělají člověka. Byla bych ráda, kdyby povrchnost a zájem o módu nebyly automaticky slučovány v jednu vlastnost. Ikdyž vnímám i to, proč se to tak bere a že mnohdy je to někde, bohužel, i oprávněně provázáno.


Demagogie demokracie běžných dní

14. června 2015 v 22:18 | Hanýžka89
Psali jste si deníček? Psali jsem ho jen pro sebe sami sobě a nebo nějakému imaginární příteli s imaginární poštovní schránkou ale reálným pochopením? Už nepíšu deníčky, už nepíšu skoro ani tenhle blog. Jen strádám a přemýšlím, kumuluji a čas od času vybouchnu. A to není dobře, to nemůže tak ani být.
Lidé se nemění, lidé se jen vyvíjí a bohužel ne vždy tak, jak jste čekali. Ale upřímně nevím, jestli je žalostnější pozorovat, jak se vyvinul někdo, koho znáte odmala v někoho, komu už byste nepodali ani ruku, nebo poznat člověka bez vývoje. Někoho, koho jste poznali již, jak to říct hotového, ale nerozpoznali jeho pravou tvář. A do toho city, že? A první dojmy, vaše a druhých. A do toho minulost a možná budoucnost. A pak všichni lhali až hrůza.
Myslím si, že bez důvěry v druhého, s ním nikdy neprožijete nic skutečného. Bez víry a bez naděje, jen budeme stát na břehu a nikdy neponoříme prst do moře možných dějů. Jen budeme stát a pozorovat, jak ostatní plavou. Ale leckdy možná věříme komu nemáme, nastupuje do lodí s děravým dnem a pak se jen topíme vinou vlastní naivity.
A tak jako se neměníme my, nemění se ani naše chyby. Udělat časosběrný dokument registrující naše rozhodnutí v posledních 5- 10 letech, dojdeme k momentu, kdy nám bude připadat, že jsem omylem ulehli na tlačítko REPEAT.
A tak nevím, komu mám věřit. Možná panu Nohavicovi,že věci, co nechceš, ať se stanou, se stejně stanou a chleba padá na zem tou špatnou stranou. A nebo taky možná ne. Udělejme o tom časosběrným dokument, už volám paní Heleně Třeštíkové.

Proč si holky hrajou na velký a jsou ještě Popelky?

9. května 2015 v 21:14 | Hanýžka89
Po shlédnutí Roba Starka v legínách a Elky s vosím pasem se ve mně opětovně vzbudil pocit, že chci zase věřit a nadějně doufat v happy endy, že princové nejsou jenom na draka, ale i k mání. Ach. Vlastně chápu, proč tomu samému podléhají malé holčičky znovu a znovu. O trochu smutnější je, že Popelka většinou dosahuje svého vrcholu v 18 letech a starší může hrát leda závistivou tetu nebo snad, nedejbože, macechu.
Mám ráda lidi na svých místech, znalce, odborníky, nebo alespoň takové, kteří ten pocit, že jimi jsou, u vás umí vzbudit. Ale stále více se začínám potýkat s nedůvěrou, obzvlaště, když ke mně, ke mně!, přijde paní prodavačka s milým úsměvem, ale bez vtipu mi sdělí, že právě dostali krásné lososové šaty s volány, že by to bylo něco pro mě. Pro mě? Stále oděná v černé, avšak s zlatm srdcem uvnitř. Plus většinu dní v roce sněhově bílá. Neexistuje, aby se ke mně hodila jakákoli pastelová barva, obzláště pak LOSOSOVÁ? No, opravdu paní na svém místě.


Poslední dobou se těším z blízkého zvelebování a dekorování, mám už vybranou skvělou postel, noční stolek, polštáře, květiny a stolek na květiny. Jediný důvod proč s tím otálím je můj logicky vypracovaný systém odměn a trestů. Jsem blázen...trochu...a žiji v představě, že když si chci dopřát něco, co mi udělá radost, musím a priori splnit povinnost. A tím a posteriori bude radost z konečného výsledku znásobena. Ráda bych si to nechala patentovat, ale, bohužel, mě předběhl J.B. Watson. A taky si chci koupit v Aldu nejpěknější esparadilles, alias boty Kazišuk. Myslím si, že jimi odradím i ty sebetolerantnější muže a to včetně toho jednoho podstatného. Ale já a ty boty, to byla láska na první pohled, na první krok. Chemie, jiskra...prostě to fungovalo. A jako s každou mou láskou, svádím i tady těžký boj. A tak bude zapotřebí před návštěvou kasírky udělat další můj oblíbený životní návod, seznam pro a proti. Srdce versus rozum. Animálno versus morálno. Hanka versus všichni muži světa. .... Aaaa. Uvidíme, jak to dopadne.


Na mém extra hisper stole rozjíždím pěstící experiment. Květiny miluji, ale oni zas tak nemilují mě a nevydrží mou zahálčivost. Snad tyhle čtyři krasavice to s mnou vydrží a pokud jo, pořídím jim kolegu, jedno až dva, jednu až dvě.
Tak mi držte palce a nebuďte na baterky.

Dubnoví...

19. dubna 2015 v 16:58 | Hanýžka89
Na začátek dáme myšlenku, vzpomínku, upomínku...
Čím je můj synovec a neteř starší, tím více se snažím vybavit si, jak jsem se chovala v jejich věku a nad čím jsem přemýšlela. Pamatuji si, že jsem v první třídě byla zamilovaná do kluka, co se jmenoval Sylvio. Je strašně vtipné, že ikdyř byl v naší třídě jen rok, vybavím si jeho jméno lépe než jména spolužáků, s kterými jsem tam setrvala až pět let. Měl vlasy snad světkejší než slunce nebo než Gunter z Přátel, nosil velké tenisky a džínovou košili. A vůbec netuším, proč se mi líbil, ale jrozně jsem si ho chtěla vzít a mít s ním ideální život. V té době jsem si představovala jako ideální život takový, který se odehrává ve velkém domě se zahradou, proutěným nábytkem, zlatým retrívrem a v oblečení z Quelle (welcome in 90's). Prostě život jak z obrázku časopisu Žena a život, duben 1996.
Změnily se přebaly časopisů, styly oblékaní, domy, zahrady...pořád máme představy o ideálním životě...plány, konstrukce, jak by co mělo být, proběhnout, kdo by nás měl oslovit a když to tak není, máme pocit, že se nám to nedaří, že nám nic nevychází. Nekonečný koloběh. Možná by stálo za to se nad tím pozastavit se a zamyslet se, že právě ty dokonalé momenty nenaplánujeme, nevysníme a přesto se dějí. Úplně obyčejná chvíle, kdy se prostě bavíte. Nezachytíte ji na fotku na insta a ani nepopíšete slovy na blog, protože skoro ani není co. Jen "je mi dobře"..."bylo to fajn". Přála bych nám všem takových momentů, co nejvíce a hlavně, abychom se i lépe vnímali.

A teď trochu ze široka...
1. Bistro proti proudu
Díky Verunce jsem si na svůj list návštěv připsala i Bistro proti proudu. Jeho lokace je hned u tramvajové zastávky Urxova, pár kroků od Můj šálek kávy, zkrátka v restauracemi a kavárnami oblíbeném Karlíně. Jak již jsem dříve opěvovala šikovnost a činorodost druhých, toto bistro je opět jejím úkazem. Paní majitelka byla dlouholetou redaktorkou časopisu Apetit a je to velice příjemná osoba, celá moje návštěva byla příjemným zážitkem a těším se, že příště s sebou vezmu na fancy snídani i kámošku, co to má odtamtud, co by kamenem dohodil. A šalvějová limonáda je naprosto výborná!!!

2. Sušenka
Jen za málo věcí bych dala ruku do ohně, a za některé ani do vlažné vody ne. Je těžké něco doporučovat, když každý z nás je z jiného těsta. Já si ale dovolím jen malé upozornění a tip. Jako sušenka se potýkám s faktem, že jen těžko budu kdy šťavnatá, přesto mě z mé sušenkové podoby trochu dostává super-super krém od Kiehl's, který jsem si pořídila jen ze zvědavosti a uzoufání, že změna asi nedorazí. Těžko popsat, jak z mých tváříček dělá hodné políbení. Kdo nezkusí (vzorek zdarma), neuvěří. Mých krátkým prstům a poměrně malým dlaním (alias mám dětské ruce, jak říká sestra) zase vyhovuje krém s bambuckým máslem od L'occitane, tak třeba bude i někomu z vás. Škoda, že je tato recenze zdarma, necenzurovaná, hodilo by se mi sponzoring obou značek :D.

A to nejlepší nakonec, v pátek jsem šla s kamarádkou na mojito a vyhazovač mi nevěřil, že už mi bylo 18. Z tohoto zážitku budu žít ještě hodně dlouho a vyprávět jej budu také, úplně nejlepší dotaz za poslední dobu!!!
Užívejte jara, květin a chvil, kdy je vám prostě dobře a až tak učíníte, než se nadějete, bude tu další článek.


 
 

Reklama