DIARY...

Prchavost...

27. května 2016 v 22:55 | Hanyzka89
Momenty a touhy jsou prý prchavé, O obojím bych mohla hovořit dlouze a hloubavě, jen o tom druhém pěje Sagvan. Kdyby tak šlo některé momenty zachytit, skutečně zachytit od sklenic od okurek, hermeticky uzavřít a otevřít v ty nejosamělejší momenty. Najednou by Vás to vtáhlo zpět a znovu byste měli šanci prožívat ty nádherné a naplněné okamžiky. Pomíjivost je někdy až skličují, ačkoli pro mě i tak trochu jedna trvalost.
Blíží se doba mých narozenin a já ohledně toho dne bývám hodně přecitlivělá. Nevím přesně, kdy to všechno začalo a proč, ale funguje to tak zkrátka léta. Moje přání se mění rok od roku a mnohá z nich se mi plní, za to děkuji. Nepovažuji změnu svých priorit za zcela bagatelní. Mezi další příčky se mi tam pomalu ale jistě vměstnává budoucí touha složení justičních zkoušek či možná úvaha nad rigorózní prací. Zatímco mé v dávných dobách vytoužené přání šťastného partnerského vztahu skoro zmizelo, no opravdu téměř zcela, drží se možná jen nožičkou jednoho písmene.
Já si ten lustr pověsím, jako jsem sama složila postel a komodu, nalakovala dveře, navrtala police, vybílila a sešroubovala noční stolek. K čemu by mi jinak byly ikeácké návody a internet. Musím se všechno naučit zvládat sama, v páru si připadám nahraditelná… paní na úklid, čínou s sebou a pornem na internetu. A proto se mi tak příčí marketingové tahy a proklamace vztahu, dvě za cenu jednoho. Ok, beru, ale nekoukejte na mě hloupě, když si ty dvě latté dám místo oběda. A ano, jistě, bude s sebou. A samo sebou, že si je dám sama.
Snědla jsem pár jahod a rozpustila si ve vodě hořčík, takovou tu tabletu, jak jich koupíte v lídlu dvacet za dvacku, aby mě v noci nebudily křeče, ale zůstalo jen u nočních můr. S obojím však prožívám celý následující den. A den na to, už zase dobrý, vyprchá to, ta bolest, ten strach.
Strach se rodí přece z nevědomosti, bojíme se, že nevíme, jak co bude. Jak se s danou situací vyrovnáme. Strach je přece to zlé dvojče naděje, nechtěný partner, odraz v zamlženém zrcadle. Kde zmizí naděje, odnese se sebou i strach. Kde s určitostí víme, tam se není čeho bát, tam už není, v co doufat.

Už nerostu, jen stárnu. A mezi má narozeninová přání dále vměsnávám vůli něčeho dosáhnout, dosáhnout mého lepšího já a taky…nějaké ty krásné a prchavé momenty, nějaké ty nádherné a naplněné okamžiky.

Editovat

20. května 2016 v 21:34 | Hanyzka89
Chtěla bych svůj život upravovat jak fotky v mobilu. Tu přidám světlo a támhle kontrast, tadytu šmouhu oseknu a támhle tomu se v kompozici vyhnu. Nějak to nefunguje. Život není iluze, všechny světla a stíny neovlivníme. Tak aspoň že v pozadí tvorby fotografií jsme pány situace.


Ta druhá

17. května 2016 v 9:31 | Hanyzka89
Při hodinách tělocviku jsme se rozdělily na dvě řady, vpředu byly ty vyšší slečny a v druhý lajně ty menší. Obě byly od největší po nejmenší. Moje pozice se v průběhu osmi let značně měnila, z prvních míst první řady jsem se posunula až do druhé a hlavně její druhé půlky. A pak začalo rozpočítávání. A pak třeba basket ve stylu Kam míč, tam dav.
V životě se také občas rozpočítáváme a začínáme u sebe. První. Vždy jsme ta první a pak je ta druhá. Ta druhá je vždycky druhá a je jedno, jestli ona je ta milenka, ta manželka, ta kamarádka. Něco s ní nedobrovolně sdílíme a bere nám to, respektive ho. A taky ji nemůže už nějak z principu mít rády. Prostě ne a kdo říká, že jo, tak kecá.
Možná by bylo vhodné a priori odstranit ten kámen úrazu a to jsou nevěrní muži, ale ona nevěra má mnoho podob a tak úplně to nejde. A taky se mi vybavuje jedna vzpomínka. Před dvěma lety mi jeden mladý muž řekl (pokud si to čte, tak Tě zdravím), že všichni muži jsou nevěrní a že tak to prostě je. Já jsem mu na to jen odvětila: "Hmmm, tak to je skvělý!" a spolkla jsem svůj vztek a s ním i svůj stud, protože jsem se s ním chtěla vyspat (a znova "Ahoj"). No a možná měl v nějakém směru pravdu, že nikoho nemůže vlastnit, nemůžeme ovládat jeho myšlenky a touhy, když to je můj výklad, on jen řekl, že všichni prostě podvádí a já ses tím mám smířit. Zkrátka je to tak, že duši nejde vlastnit, jenom pronajmout.
Tak muže jsme si vyřešili a teď ty ženy. Ty druhé ženy. Chceme je vždycky vidět v horším světle, v tom nejhorším, jako ty zlé a zoufalé, co ho nutí, aby je měl rád, co nám kradou čas s ním a on je vlastně jimi do celé té situace vtlačen a v podstatě znásilňován proti své vůli. Protože je to zatraceně, ale zatraceně strašně moc těžké připustit, že nejsem ta jedna jediná, co má rád.
První mě napadá, jak ho oslovuje, jak mu asi říká, když jsou spolu sami. Stejně jako já? A směje se jeho vtipům nebo říká ona vůbec nějaké vtipy? Stejně jako já. Má taky ráda Woodyho Allena? Tancuje u gramofonu? Čím se voní a co poslouchá, když jí je smutno? A líbí se mu na ní to, co na mě nebo naopak má rád, že není jako já?
Jenže vás nezajímá pravda nebo ta odpověď sama o sobě, ve všech hlavně hledáte tu stejnou nadhodnotu, že to není takové jako s Vámi a že je mu to nic nepřináší, jeho to v podstatě otravuje. No a na takovýchto párátkách a špejličkách chcete stavět mrakodrapy a nosné haly. Proč? Aby co nejdříve spadly, při prvním zafoukání větru, při jeho prvním telefonátu s tou druhou, první objevené smsce nebo náhodném setkání. Proč? Protože jeho vážně nikdo k ničemu nenutí, on tu druhou má totiž taky nějakým způsobem rád.
Hlavní je i to, že nikdy neznáte dobu aspirace Vaší role a ani té její. Nevíte, kdy se z kamarádky stane milenka, z milenky manželka a z manželky kamarádka. Existuje sice zákon o přeměnách společností, ale nikde není uzákoněna přeměna rolí.
A protože nic nevíme jistě a někdy prostě nic nezmůžeme, musíme si zvyknout na to, že první nerovná se jediná.

…. Zajímalo by mě, co by na mé články říkal náš profesor češtiny z gymplu. Jednou mi na sloh napsal: "Myšlenka zajímavá, ale neunesla si ji. Nutno více promyslet." A taky nás nutil, ať si připravujeme kostru a obsah toho, co píšeme, dopředu. Nikdy jsem ani jedno nedělala. A na té mé práci tady, na té mé dosavadní aktivitě…je to znát.

Dluhy

14. května 2016 v 19:11 | Hanyzka89
"Chtěla bych začít něco dělat pro Bílý kruh bezpečí, dobrovolničit, hledají doktory, právníky, psychology…"
"Nooo, tak ono se to bude dobře vyjímat v životopisu."
"Nooo…to neee…já jsem přece hodná."
Ale řeknu vám upřímně, že mám dluh, prostě cítím, že to dlužím společnosti. Víte, za to, že se naši nerozvedli, že jsou oba každej víkend doma…za to, že má vystudovanou školu, co jsem chtěla a svoji práci…za to, že mám neoholený vlasy a obě prsa…prostě za to, že můžu řešit jen malý věci, protože jiní takový štěstí nemají.
Nemám ráda dluhy a závazky, co nemůžu splnit. Jsem nesvá i z toho, když za mě někdo zaplatí panáka. A přesto bych chtěla životem kráčet slušně, s láskou, vírou a pokorou. Přijmout, co dává a chvíli nechat tak.
Někdy cítím závazky a dluhy i vůči jednotlivcům. Za to, že jsem ho nechtěla…za to, že jsem ji nedovedla do pokoje, když ji bylo na zvracení…za to, že jsem mu to nedokázala odpustit. Těmhle dluhům říkám výčitky. Občas mě dostihnou, když je to nejmíň vhodné a já jako omluvu volím gesta, z gest skládám splátkový kalendář.
A vůbec…od kdy děláme věci jen proto, že se budou v životopise vyjímat? Je to znak dospělosti nebo prospěchářství? Já věřím na jiný účty a jiný záznamy, co mi řeknou, jak vlastně žiju.
A vůbec…dyť mě přece zná nebo ne. Já nejsem ten typ holky, prostě taková ta holka. Jsem ten typ holky, co chce projít životem slušně, s láskou, vírou a pokorou.

Závistivá teta a neschopná čarodějka

13. května 2016 v 8:52 | Hanyzka89
Nikoho neobhajuju, nežaluju ani nesoudím. … Paradoxně s touhle větou si nejvíce vyhraje člověk, který studoval, aby jedno z toho mohl.
Někdy bývá opravdu těžké mít neanonymizovaný blog. Moji přátelé a známí ho znají, neříkám tím, že sem všichni pořád chodí nebo že je mohl nějakým prazvláštním způsobem chytit za srdce, ale…vědí o něm a jak vím zase já, náhoda je blbec. A když zde o někom napíšu, že je blbec, tak se to dozví a stejně tak, když sem napíšu, že někoho miluju, tak se to dozví. A tak vařím mlhu a sem tam do ní přidám jak po koření konkrétní informaci.
Je to těžké. Možná mi tím rozum říká vrátit se k papírovým deníčkům a jejich fórovým zámkům, ale moje srdce hoří pro elektřinu současnosti. Hmmm. Tím ale narážím na další překážku a tou je obsahová a stylistická skladba mých zápisů. Papír leccos snese, víte o něm (za předpokladu chytrého uschování) pouze vy a stejně jak moc dobře toto víte, stejně dobře nevíte, co na něj píší druzí. Za to internet plane lecčíms a vy pak máte možnost porovnat své pisatelské schopnosti s druhými a připadáte si tak snad pak jak neschopný pisálek neboli pako. A budí to ve mně závist, ta slova a myšlenky, jejich propojení a krásný soulad, to, jak lehce připlují ke svým adresátům a nechají za sebou stopu, zakřesnou v jejich myslích jiskřičku. Přijde mi to celé jako čarování, jen místo klobouku je mysl a místo kouzelné hůlky ruce a klávesnice. Hmmm. Jak moc bych si přála takhle čarovat, vykouzlila bych již z té bezbřehé mlhy konečně srozumitelné sdělení tomu a přímo jemu, komu náleží. Uměla bych důstojně vzdát hold rodičům za bezpodmínečnou lásku a můj život, vyjádřit respekt přátelům za stálou oporu a radost, kterou mi do života vnáší, a v neposlední řadě vyznat lásku tomu (možná i těm), který (kteří) ji ve mně dokázal (dokázali) vzbudit spolu se všemi těmi naivními představami o mužích, protože jim stále propadám a drží mě vždy alespoň krok od hořkosti.
Zkrátka je škoda, že tyto triky a čáry neovládám.

A tak mou zmítá autorská závist a tisíce nevyjádřených pocitů.

Multidimenzionální fenomén

7. května 2016 v 15:49 | Hanyzka89
Jakkoli je každý lidský vztah ze své samotné povahy dynamickým uskupením, ne každá změna, která se v něm odehrává, má vývojově relevantní charakter. Relevanci každé změny je nutné posuzovat nejen v rovině obecné, ale ve smyslu potenciálního důvodu schopného dopadnout na smýšlení obou, tedy v rovině co nejkonkrétnější.
Jsou děje a situace, které mají samočistící charakter, ale již dle Hrabalovy úvahy, jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení látky.
Pamatuji si je všechny, ty momenty, kdy se mi svíral žaludek, nemohla jsem vsát z postele a myslela jsem, že už to vnitřní tupé prázdno nepřejde. Pamatuji si tu noc, velmi zřetelně, kdy jsem ležela a klepala jsem se, ale zimou to nebylo. A ráno…jako by nic. Vlastně tak to bylo pokaždé…jako by nic. Omluva nikdy nepřišla, ani vysvětlení, ani prý nepřijde.
V mém ideálním světě bychom prožili krásnou budoucnost. V létě bych dělala ty nejsladší marmelády a na podzim sbírala jablka. A milovala ho tak moc, že by mu žádná jiná už nebyla dost dobrá. A mohla bych se na něj spolehnout. … A měli bychom psa. Zní to až jímavě. Jenže obávám se, že stejně jak on mi nikdy nebude tou dokonalou polovičkou, ani já jemu. Štěstí má zřejmě mnoho podob a ty nejdou skloubit v jeden kompaktní celek.

V pohledu na svět se protínáme jen velmi zřídka, oč je tato chvíle krásnější, o to je pomíjivější. Jsem až příliš velký fatalista, který věří, že má každý má nějakou cestu předurčenou. Jen přesně nevím, co se má stát, když z ní scházíme a kdy přesně z ní scházíme. Když chybujeme? A co když právě náš život utvářejí naše chyby, které mu třeba právě dávají tvar? Kdybychom nikdy nesešli z cesty, možná bychom se nikdy nezamilovali, neměli děti a nebyli těmi, jimiž jsme. Koneckonců roční období se střídají a naše adresy také, lidé vstupují do našeho života a zase odcházejí, ale může nám být útěchou, že ti, které milujeme, zůstanou navždy v našem srdci.

Half of her beauty is her brain.

24. dubna 2016 v 10:09 | Hanyzka89
Marilyn kdysi prohlásila, že problémem mladých žen je, že se ještě nenaučily brát své nedostatky jako své největší přednosti. Byla krásná, lascivní, naivní koketa. Tato role jí zajistila obdiv a vzbuzovala nesčetnou touhu. Stvořena pro charaktery křehkých žen, bytostí, které jsou předmětem ochrany a péče, jako vyformované chlapskému objetí.
Neubráním se pocitu, že hloupost je imanentním znakem ženské atraktivity. Snad však touha po výhodách této vlastnosti u ženského protějšku nevyváží povinnost převzít za svou volbu odpovědnost. Snad…
Jednoznačně se neztotožňuji s tím, že by žena měla být alternativou pro realizaci a uspokojování ega, tím nechť zůstává pole pracovní či snad nejvýše půda akademická. Partnerství snad má být rovnovážná vazba, bez dominantních či autoritativních prvků. Nikterak nepopírám prvek přitažlivost tkvící v péči o svůj zevnějšek, žena nechť zůstane ženou nelhostejná ke své vizuální podobě.
A tak mám někdy bezelstnou představu o tom, jak se posouvám dál a výš, jak tak stoupám při pilných myšlenkových pochodech nad konzistentností právní úpravy investičních služeb či nad studiem toho, zda je Boko Haram konkrétním manifestem či jen pouhým franšízem pro zločinecké bandy, po domnělém žebříčku inteligence a vzdělání k výšinám až do nebes, kde si podávám ruku se samotným Kantem či snad Samuelem Huntingtonem. Když mě najednou z tohoto bájeného putování mezi největšími mozky světa srazí blbka se štrúdlem z váleného těsta. Bývají to nepříjemná střetnutí a co hůř, štěstěna se kloní mým sokyním.
A tak možná je pro mě poznamenáníhodná připomínka, jestli má (alespoň jak si na ní stavím) největší přednost není mou slabinou, mým nedostatkem. Jestli by posunem pro mě samotnou nebyla záměna četby fejetonů Ivy Roze a úvah Tomáše Halíka za životu a bytí nepostradatelné manuály typu 20 způsobů, jak ho nažhavit nebo Užívají si to blondýnky víc? Jestli můj postoj už nemá dospět ke změně myšlení, jestli i já sama své ego nemám někdy nechat utichnout. Jenže jestli, když naplním podmínku všech těch co by - kdyby, to budu pořád já? A protože se zatím k husičkovským návodům a změnám smýšlení nechystám a to i přes do očí bijící kapitulativnost této mé úvahy, nejsem si jistá, jestli se mi kdy nakloní výše zmíněná štěstěna.

Ta pýcha, že člověk je víc než bytost, co dýchá...

10. dubna 2016 v 14:55 | Hanýžka89
Psala jsem tu statečně o strachu a odlehčeně o stresu, jímavě o štěstí a zábavnou cestou o zlomeném srdci. Vzpomínala jsem i predikovala a tolikrát oznámila konec a se shrbenými zády jsem se vrátila zpět. Těžko snad i věřit, že si pevně stojím ve svých postojích a názorech. Chápu, také jsem na pochybách.
Pochybuji často, téměř pořád, protože skoro pokaždé, kdy si jsem něčím jistá, mnou otřesou nové skutečnosti. Vykolejí mě to a to třebaže relevance některých dějů je právě předmětem mého posouzení.

Stále jsem se to nenaučila. Brát věci s nadhledem, nestavět všemu mantinely, nesrovnávat, jak by mělo být a co je. Nejsem poté schopná racionálně objasnit shledané rozpory obojího. Stále jsem se nenaučila vypnout a nevnímat. Jak dávat naději tomu, kdo o ni nestojí.

Opustím-li potemnělý tón, který se ponejvíce line mými předchozími příspěvky, pokusím se in concreto mluvit o tom, co ve mně pochyby nevzbouzí, naopak čemu se budu na druhých obdivovat a chválit. …Kreativitě. Líbí se mi, když ji lidé vnáší do vztahů různé roviny.
Mile překvapit a chytře překvapit…Pravý význam slova osobní.
Záměr gesta, nápad a jeho myšlenka hřejí na duši a rozveselí. Je třeba si uvědomit, že pravá hodnota neskýtá adjetivum finanční, ale osobitá. Ani guessí kabelka neunese váhu tří oříšků.


Stále jsem ve srovnávání věcí uspěšnější než ve srovnávání myšlenek.

Nejdou ty cíle do poslední chvíle

24. března 2016 v 16:57 | Hanýžka89
Právní vzdělání a zejména pak praxe v oblasti související s právem Vás naučí jednu věc, naučíte se argumentovat za obě strany. A podle toho, na které ze tří stran stojíte, volíte. A pokud jste právě tou třetí stranou, tak je Váš úkol najít hranici mezi spravedlivým a právu odpovídajícím. Formální nemusí odpovídat materiálnímu. A tak to prostě je. A Vám to cvičí mozek a Vaše práce, Vaše výsledky Vám ukazují, kam jste se posunuli.
Páni, mozek je úžasná věc. Kdyby se mě někdo zeptal, jakou část těla mám na sobě nejradši, řekla bych právě mozek a někdy obdivuji i svá játra, ale o tom potom. A možná proto jsem byla tak háklivá, když někdo zpochybňoval můj úsudek a mou práci a hlavně dle mého zcela skromného a objektivního názoru, neoprávněně. (Objektivní názor…paradox.)
Nejhorším pocitem však je, když svůj úsudek a zdravý rozum ničím já sama. Je tak jednoduché vidět, co je to správné, potýkám se s vlastním nepochopením vůči těm, kteří nekonají, co by měli. Když člověk něco cítí, neexistují na to jasné rovnice a vzorce. Najednou zmizí ona pověstná zodpovědnost, celá logika jde do háje, ať to Vám blízcí chápou či nikoliv. Nicméně neodpustím si konstatování, že mé sdílení reálných pocitů, tedy i pocitů zklamání, s druhými čítá mnohem větší nepochopení z jejich strany a případné odsouzení. Tomuto se vyhýbají snáze ti "mlčící".
A přijde mi, že když nebudu cítit nic, když budu stále pragmatická a rozumná, zahořknu a otupím. Momentálně jsem v situacích, kdy má empatie musí být upozaděna, jen tak budu moct dělat, co právě dělám. Takže jistá míra otupění je pro mě právě teď žádoucí. Ale beze všech příkras mi to není vlastní.

...Začínám zapomínat. Ne na všechno a ne úplně, ale pomalu a jistě se mi nedostává na mysl. Mizí a vzdaluje se. Možná je to součást mého otupovacího procesu, možná už nemám sílu hledat nevěrohodné omluvy nebo je alespoň tolerovat. A jak tak bývá obvyklé, že pokud vzpomínáte, vybavujete si jen to dobré, mně se připomíná to, co až tak dobré nebylo. Možná konečně vítězí můj úsudek a zdravý rozum.
Odcizí se a já též.
Možná, že některé kapitoly našeho života nemají jasný závěr, možná, že pár těch krátkých povídek nemá pointu a zápletka se nerozluští. Něco zkrátka nedopíšete a ani nedočtete. Nebudete nikoho už konfrontovat a zapomenete to nevyřčené. Je osvobozující nepřeceňovat to skutečné, nekonstruovat neexistující realitu. Půjdete dál a postupně to pro Vás ztratí smysl.

Otevřeme dveře, ať odejde...Pak doufáme, že do nich znovu vejde.

10. března 2016 v 21:03 | Hanýžka89
Dva roky a čtvrt. Utekly, uplynuly, něco vzaly, ale hodně taky daly. Zavřely se jedny dveře a otevřely se nové, do místností plné nových osob, nových zkušeností, jiných výzev. V těch zavřených dveřích je jen jedna malá skulinka, kterou prostupuje paprsek světla. Vrhá štíhlou a dlouhou siluetu, dopadá do mého zorného pole. A já na ni jen tiše civím a nedokážu odvrátit svůj pohled jiným směrem.
Někdy mám pocit, že opakuji stále ta stejná schémata, stejně jako mi v hlavě zní ty stejné věty a promítám si stále ty stejné filmové dějové sekvence a vlastní vzpomínky. Pořád dokola. Se stále stejným výsledkem. Mám ten úžasný luxus, že si můžu toto dovolit. Že si mohu dovolit řešit malé věci a nafouknout je do obřích rozměrů. Že si mohu dovolit lpět na témže člověku, čemuž mnozí nerozumí a oprávněně. Nedokážu ho vymazat, a čím víc si jej k sobě připouštím, tím hůře snáším to, jak vrací tu vzdálenost mezi nás. Jako by za každým zde napsaným slovem čněla věta: "Prober se!" a nebo též "Jsi husa!"
A jak jsem tak před pár dny, před dalším zklamáním, seděla s mými milovanými slečnami na lavičce, padla zcela vážně bez ostychu ta fádní otázka: "Věříte, že existuje ten pravý?", "Věříte ještě v pravou lásku?" Nebyla v tom ironie, ani jedna z nás to neshodila. Dostalo se mi odpovědí. Obě si nechám pro sebe. Odlišovaly se od sebe, popřením i přiznáním, ale ani jedna nebyla s optimistickým závěrem.
Je mi z toho smutno a hlavně už mě to unavuje.

Maskování

14. února 2016 v 22:11 | Hanýžka89

Psala jsem snad o všem, co znám i o všem, o čem sním. Psala jsem o lásce i přátelství, o bolesti i strachu, o zklamání i naději. Jednou jsem to pojala zvesele a po druhé jsem si pobrečela nad klávesnicí. Snažila jsem se psát úpřímně a v přímě úměře tomu jsem se zbavovala svých zátěží.
Kolikrát jsem tu skoňovala úpřímnost, kolikrát jsem si porovnávala s důvěrou a kombinovala se statečností. Je statečný ten, kdo k vám umí být úpřímný a tomu pak lze věřit vše. Jenže já mám občas pocit, že nemůžu věřit skoro nikomu, pak o to více ani sama sobě.


Někdy uvažují na tím, že potkat se před pár lety, tak se nepoznám. A hlavně nepoznám ani řadu dalších. Proč, sakra proč, je lidem tak trapné přiznat pravdu a barvu sami sobě a druhým. I já jsem se naučila maskovat se. Šťasným pohledem a veselou náladou, protože je něco pravdy na tom, že se s Vámi každý směje, ale pláčete sami. A tak, ikdyž se mi zrovna úplně nedaří, nechci to na sobě nechávat znát. Protože nevím...možná, když Vás druzí uvidí jako šťastného, třeba se skrze jejich pohled šťatsnými stanete. Možná ano, možná je to skvělý návod na neurózu.
A navíc pro některé jsou moje masky neviditelné. Ti, co mě mají opravdu rádi, to jakýmsi šestým smyslem vždy vycítí. A tak i když jsem se sebevíc snažím, nezakryji to, co mě štve a trápí. A možná právě to je ta cesta, která mě pžed neurózami zachrání. Přátelé, praví kamarádi, kteří Vás nenechají brečet samotné. Poznají a poslouchají. A taky jednají. Maskovat se před nejbližšími nemá smysl. A zároveň víte, že ve chvíli, kdy i oni Vás uvidí šťastným, tak jím opravdu jste.

Náš svět a jeho rekvizity.

16. ledna 2016 v 22:05 | Hanýžka89
Čas od času sem přicházím s myšlenkami a přiznáními, které by měly zůstat jen mé hlavě. I přesto je tu obnažím a říkám si, někdo si přečte a dojde mu, že v nich není sám. Na dálku vás tak spojí myšlenka s jiným člověkem, čtenářem blogu. Líbí se mi ta představa. Ta představa mi dodává odvahu psát a neukončit totu, ikdyž jsem si to už několikrát slibovala. Psané slovo, má-li adresáta, má význam.
A jak se tak dívám po svém pokoji, po skříních co mám v Praze a u rodičů, nadávám sama sobě, jak jsem majetnická. Kolik mám bot a kabelek, šatů a kabátů, vůní a šminek. A plánuji detox šatníků a komod, plánují ho od Nového roku, letošního, loňského i toho před třemi lety. A přesto svůj plán nemohu uskutečnit, něco ve mně nechce.
Nevěřím, že to co máte, vás dělá, kým jste. Ale věřím, že to jakým jste, dělá ty věci. Vdechuje jim učitou historii a příběh. Příčemž to, jací jsme, je dáno tím, co jsme prožili. Dám vám jednoduchý a možná trochu hloupý příklad, o tom, jak vážu na věci určité vzpomínky.
Mám ve skříni halenku s potiskem soviček, má na límci cvočky a je z příjemné látky. Nenosím ji roky, tak dlouho jsem ji neměla a jsem si jistá tím, že si ji v nejbližší době na sebe nevezmu, zdali ještě vůbec. Přesto se ji nedokážu zbavit. Nevidím ji jen jako kus látky. Vzpomenu si, jak jsem ji dostala od mamky k 23. narozeninám a jak jsem ji celé to nadcházející léto nosila, jak jsem se v ní učila v knihovně na zkoušku z mezinárodního práva veřejného a těšila se, že možná dveřmi knihovny vejde AK. Měla jsem ji na sobě, když se jelo za Terkou do Ústí a odtud pak do Drážďaň a když jsem se vrátila domů, byl v Benešově Sázava Fest. Ta halenka je spouštěčem příjemných vzpomínek. Nechci se ji zbavit snad z nějaké vnitřní obavy, že když tak udělám, přijdu i o ty vzpomínky. Jako kdybych vyhodila kazetu s filmem, který už se nikde nesežete a nebudete ho moci nikde shlédnout. A tak mám plné skříně a plné police věcí, co nenosím, vůní, co nepoužívám a vzpomínek.



A protože život a realita nejsou vždy jen veselé a já se nechovám vždy jen vzorně, mám tam i jedny džíny, které nenosím a nosit už nechci a nebudu. A možná nebudu vůbec litovat toho se jich vzdát.
Nevím, jak se naučit to, že vše dobré, co jsme prožili a i to, čeho jsme se měli vyvarovat a z čeho jsme se poučili, není závislé na věcech s danou chvílí spojených. Že to je v nás a že nás toho nemůže nikdo zbavit, že nezapomeneme, když budeme chtít. A jak se tak bojím, že zapomenu já, čím dál tím víc mě užírá skutečný strach, že zapomene i někdo jiný. Sejde z očí, sejde z mysli. Prosím ne.

2 0 1 5

3. ledna 2016 v 16:21 | Hanyzka89
Není to tak dávno, co jsem projížděla svou složku s inspirací a v jedné z jejích podsložek jsem našla hlášku: "Image if you could watch a trailer for your 2015". A tak jsem se rozhodla, že takový malý trailer vytvořím na svém blogu. Samozřejmě, že tím zcela popírám smysl traileru, který má upoutat na film, co teprve přijde, na druhou stranu ve střížně se připravuje až po natočení filmu. Bohužel můj časoprostorový stroj nefunguje! A tak trailer s rořním zpožděním přichazí až nyní.

Rocking around Christmas tree...

26. prosince 2015 v 16:27 | Hanyzka89
Je poslední ze tří plně vánočních dní a já se dostávám k článku, který jsem plánovala napsat již během rána Štědrého dne. Je po dárkování a jsem o pár korun chudší a o pár zážitků bohatší. Tenhle rok byl poměrně plný změn, zejména jeho druhý půlrok, nejen pro mne, ale i zejména pak i pro mé okolí. Mě na začátku příchozího roku také nějaké ty změny čekají a snažím se k nim postavit s hlavou vztyčenou a přímě.


Bylo obvyklé, že jsem na blog fotila všechny ty krásné věci, co jsem našla pod stromečkem, letos bych od otho ráda upustila. Tím neodsuzuji nikoho, kdo to dělá, sama jsem zvídavým konzumentem těchto článků, jen sama takový nevytvořím. Dostala jsem spoustu pěkných věcí, co mi udělaly radost!! A děkuji za ně, ale ještě více děkuji za to, s kým jsem mohla Vánoce strávit. A přeju si, aby tomu tak mohlo být ještě hodně dlouho. Né nadarmo se říká, že ty nejlepší věci v životě nejsou věcmi.



Také jsem měla tak týden tendence napsat příspěvek o tom, kolik lze dát člověku šancí a sobě nadějí, že se změní či že není takový, jak se zdá. Ano, proti všem mým zásadám jsem víc věřila než viděla. Ono se mi to však opět jak facka v danou chvíli vrátilo. Připomínám, že lidé se nemění, jen vyvíjí. A to není v podstatě špatné, je ale nezbytné s touto myšlenkou, k druhým přitupovat a na vlastní odpovědnost, s nimi tvořit vztah, jakkékoli úrovně. A v důsledku toho nést následky.

Prosincové zamyšlení

13. prosince 2015 v 18:51 | Hanýžka89
Možná proto, že se blíží Vánoce, možná proto, že prostě chci...
Otisk v měkkém, čerstvě napadaném poprašku. Šmouha na zápraží. Řasa na líčku. Zanecháváme za sebou stopy, ve zhmotněné podobě i ideální. Kde jsme a kde působíme, na koho a jak. A věříme, že naše činy mají význam, že po akci přijde reakce a nebudeme zapomenuti.
A jak si tak vesele idealizuji druhé i snad i samu sebe, podporuji se ve své víře, že žádný vztah není bezcenný, že nelze druhého smazat z našeho života jak mávnutím kouzelného proutku. A čím víc v sobě živím tuto myšlenku, tím víc nevycházím z údivu, jak to jiní zvládají.

Jenže ono to zřejmě není chybné řešení. Náš život by se měl posouvat dál a dál a měli bychom umět rozpoznat to, kdy koho a co násilím vlečeme za námi. I z pár milých vzpomínek se může naší vinou stát břemeno, které nám brání poznat nové. Občas je možná v pořádku uvědomit si, že vzpomínky, kterých se vzdáváme, jsou ničím proti těm, které získáme. Jen je třeba dobře odhadnout míru možných ztrát.
A protože se stále občas trochu neorientuji a ztrácím, jak tato slova v překladu mých původních pisatelských záměrů, přeji si k Vánocům konečně mít ten správný nadhled.
 
 

Reklama