DIARY...

Šťasné a veselé

23. prosince 2016 v 22:51 | Hanýžka89
Chtěla bych každému jednomu z vás popřát krásné svátky!!
Čím jsem starší, tím víc pohrdám materiálnem spojeným s Vánocemi. Líbí se mi upřímná dětská radost z dárků a jejich víra v to, že jim je nadělil Ježíšek. O tom žádná a tak to má být. Méně však už chápu dospělá přání o předražené boty nebo kabelku. Mám všechno, nepotřebuji nic nového a je mi vlastně jedno, bude-li zítra pod stromečkem balíček s mým jménem. O to přece vůbec nejde. Jsme dospělí a máme sakradobře vědět, že kouzlo a krása Vánoc je v něčem jiném. Buďme na sebe hodní, važme si toho, co máme a přejme druhým jen to dobré. Chtějme, nejen o Vánocích, žít v lásce, víře a pokoře.

Předvánoční

3. prosince 2016 v 20:31 | Hanýžka89

Zítra zapálíme druhou svíčku na věnci, posuneme se blíže magickým Vánocům, k víře v zázraky a opětovnému narození Ježíška. Vánoce vždy byly mým nejoblíbenějším obdobím. Vůně cukroví a jehličí, zapálení svíčky a prskavky, malé jiskřičky nadějí a toužebných přání. Jako dítě jsem opravdu věřila, že v podvečer Štědrého dne vstoupí oknem v obývacím pokoji nadpozemská bytost, která skutečně ocení a ohodnotí mé chování během roku.



Když jsem přestala věřit kouzlu Vánoc, začala jsem věřit v lásku. V ryzí a nesobeckou lásku, kdy chvíle bez druhého jsou tak dlouhé, že si je můžete zblízka prohlédnout a potěžkat. Ztráta téhle víry byla nesmírně bolestivá. Postupné zjištění, že vztahy nevznikají na přání a láska nechodí do života jak denní tisk do schránky, na jehož přední straně tkví titulek SAMOTA! Nenajdete v ní více, než do ní sami přinesete!
Každý z nás by měl pořád v něco věřit, ačkoli je to čím dál tím těžší. V rámci adventu se máme alespoň trochu postít, něčeho se na čas vzdát. Možná by bylo dobře, vzdát se trochy ironie a pesimismu. Ano, když nebudeme v nic věřit, nedojdeme nikdy ke krutému prozření, ale s největší pravděpodobností si nic nevychutnáme a skutečně neprožijeme.

Antidepresivní rybička

9. října 2016 v 14:46 | Hanýžka89
Pro jednou zase opustím své metafory a přirovnání a pokusím se soustředit se na jednoduchost a jednoznačnost svého sdělení. Mnohdy se pokouším povznést se nad pro mnohé běžné věci, ikdyž pro mě nejsou tak zcela všednímí a pochopitelnými. Je přirozené, že v průběhu života se mění kruh lidí kolem nás, zužuje se a rošířuje, zatím, co se nám jedni lidé přibližují, druzí se vzdalují a mizí.
Snažím se být šťastná a pozitivní, jen občas mívám splín a stýská se mi nebo něčeho lituji. A mám to tak trochu i dnes. Proto jsem zvolila svoje nejúčinější antidepresivum a píšu o tom. Je to super pocit, ta domněnka, že s každým vyťukaným slovem se zbavuji kousku svého splínu.
Mým druhým úřinným lékem je překvapivě uklízení, sledování mých oblíbených britských youtuberek (ICOVETHEE a HELLOOCTOBER), vzhledávání outfitů na pinterestu a přemýšlení o dárcích. Letos už opravdu je koupím s dostatečným předstihem. :-)


Protože už tu nebyly snad "roky" žádné fotky, tak je na čase to tu trochu zase oživit.



Kopii si nikdo nekoupí

4. září 2016 v 16:33 | Hanýžka89
Včera jsem před spaním udělala malý a po dlouhé době zasloužený zápis do papírového deníčku. Byl a je jen pro mě, taková upomínka a předsevzetí, které už nechci nosit v hlavě a přenechám ho malému bločku. S radostí.
Někdy je to neskutečně těžké jít směrem, který jsme si stanovili. Plnit předsevzetí a přetrhávat cílové pásky. Někdy to skřípe a chce se vám vybočit, jít už prošlapanou cestičkou někoho jiného nebo se nechat vést a jiným navigovat.
Jasně jsem si stanovila, že nebudu skákat z okna, když skáčou jiní, ale na tento svůj požadavek si často vzpomenu až, když stojím na parapetu nebo ještě hůř, když dopadám na chodník. Protože ono je to někdy až neskutečně těžký nepřebírat modely a hledat na všechno vlastní odpovědi. A taky…nejsem hrdinka filmu, co čistí svou auru každé úterky a čtvrtky na józe, a když už to nezabírá, rozloží svou jogínskou podložku někde v Nepálu, nebo ještě líp, v Tibetu a spolu se svou aurou čistí a zachraňuje rovnou celý svět.
Je to nelehký úkol psát sám a neopisovat. Navíc neznáte ještě všechny postavy a charaktery, které se vám do příběhu zamotají, kdy z něj zmizí a v které kapitole se znovu objeví. Přesto však je důležité zůstat aspoň ve svém vlastním příběhu hlavním hrdinou, už tím jste originální, i bez jogínské podložky.

Běh na dlouhou trať

1. srpna 2016 v 17:38 | Hanýžka89
Představte si, že běžíte. Běžíte po rovné a bezpečné cestě, utíkáte všemu, co jste kdy udělali špatně, před tím, co byste ještě kdy mohli pokazit. Nemáte jasně daný cíl, jen běžíte. S každým krokem získává Vaše tempo na intenzitě. Nic Vás nebolí, dýcháte pravidelně. Nepíchá Vás v boku ani u srdce. Jen Vy a Vaše trasa. Patříte na svou cestu stejně jako ona patří Vám.
Najednou...zakopnete, narazíte na až příliš tvrdou zem. Nejdříve se Vám sdírají kolena, pak se Vám náhle objevený štěrk prodírá jemnou kůži dlaní a na jazyku se rozlívá železitá pachuť, krvácí Vám horní ret. Ležíte na té proklaté zemi, která Vám přichystala ten zatracený hrbol, ležíte na ní a ona Vás chladí. Nepřemýšlíte o bolesti, věříte, že skutečná bolest se nedá vydýchat ani vykřičet, odezní časem nebo alespoň v jeho průběhu zeslábne. Víte, že vstanete, ale pro jednou na to nechcete být sami.
Slabost by pro jednou neměla být slabinou. Ten pocit, že můžete někomu věřit, že Vás zvedne a odnese někam pryč od Vašeho pádu, ošetří odřeniny a řekne, že všechno bude dobrý, protože ono bude. Ten pocit, že tu je pro Vás a že se nemusíte bát chvíle, kdy ho budete potřebovat víc než on Vás.
Ten pocit Vás příjemně hřeje a brání prochladnutí od země, bohužel jen zdánlivě. Musíte se opřít o odřená kolena a dlaně, znovu se postavit. Už neběžíte, stojíte a před Vám utíká a mizí iluze toho, kdo Vám měl minimálně pomoct znovu na nohy. To, že jste si tuhle myšlenku na chvíli připustili, Vás pálí víc než drobné kamínky v dlaních.

Až jednou budu padat...

28. července 2016 v 22:04 | Hanýžka89
Ten moment, kdy v kavárně potkáte kluka se zasněnýma očima, pomačkanou lněnou košilí s rozepnutými horními knoflíčky a bločkem vedle silného espressa. Píše si na recyklovaný papír formátu A5 tklivé verše nebo rovnou věty románu, který v prvních měsících vtančí na police bestsellerů a vytančí z obchodu v rukou spojených čtenářů. To je přesně ta chvíle, která ve Vašem životě nikdy nenastane, ale scénaristé béčkového sláďáku na ní vydělají na nové esúvéčko a mně vždycky před obrazovkou zaplesá srdíčko a skápne slza na tričko.
Takového kluka v reálném životě nepotkám, reálně jsem si toho vědoma a snížila jsem své nereálné fantazie na minimum. Protože a v podstatě…já jsem tak trochu ten kluk. Poctivě sbírám myšlenky a metafory, citáty a hluboké závěry druhých. Těch chytřejších, nadanějších, zkušenějších. Mám je zvýrazněné v knížkách, přepsané na zadních stránkách ústavních nálezů (které jsem četla tak max. jednou), na ukradených ubrouscích a hřbetu levé ruky. Dávají mi pocit, že i já jednou budou chytřejší, nadanější a zkušenější. A taky…že mi určí směr k hlubšímu pochopení sebe a větší toleranci k ostatním.
Sbírám i vzpomínky, selektuji je stejně jako náhodná moudra. Nechávám si ty hezké, ty příjemné a hřejivé. Vytvářím z nich jakousi pevnou skálu v sobě samé, nechci ji rozlámat těmi špatnými, chci se o ni opřít, až jednou budu padat.

Kdyz mi neco nevyjde

19. července 2016 v 13:06 | Hanyzka89
Když mi něco nevyjde, hledám chybu u sebe. Zhroutila se MÁ iluze, nenaplnila se MÁ představa a z toho jednoznačně vyplývá MÉ pochybení. Kladu sama sobě otázky a stanovím sama sobě povinnosti a úkoly. Nenacházím odpovědi a selhávám. A hlavně nechápu.
Každá má otázka začíná "proč?". A v odpovědi se většinou nachází alespoň jedenkrát "dost". Protože evidentně nejsem dost hubená, dost jsem se nesnažila, nedala jsem mu dost času… A upřímně už toho mám vážně dost. Toho svého pochybování a kritizování.
Snažím se osvětlit něco, co už dávno zhaslo. Přijde mi, že nemůžu dýchat přes všechny ty otázky, co visí ve vzduchu. Žádná z mých kamarádek mi nikdy neřekla, že se ho mám držet, a přesto jsem ho nechtěla nikdy pustit.
Vždycky, když mi nějaký ublíží, když zodpovím nějaké z dlouhého seznamu otázek, když zkopu své sebevědomí do klubíčka, v němž se sama choulím, vstanu a řeknu sama sobě, že budu sama sebou a nechám se žádným dalším schoulit do klubíčka. Povyrostu a doufám, že s každým tím centimetrem výšky získám trochu nadhledu. Teda aspoň dokud nezahlídnu…
To, že je někdo od Vás daleko, neznamená, že už se Vás nemůže ničím dotknout.

Cesta je cíl.

19. června 2016 v 9:58 | Hanýžka89
Cestou do práce se mnou cestuje chaos. Vlastně je se mnou stále, tenhle můj vděčný parťák, kamarád do deště i do období sucha. Změť myšlenek, která nikdy nezmizí a pevně bydlí v mé hlavě.
Obcházím záhony růží uprostřed jinak nerůžového Václaváku a v duchu si odůvodňuji, proč si musím koupit ty strašně předražené šaty, které jsem si včera rezervovala. Sluší mi. Jsou nadčasové. Hodí se na lepší příležitosti. Snad někdy budou ty lepší příležitosti, lepší potencionální partneři, lepší zítřky. Zkrátka ten kup se vyplatí.
Možná by se mi vyplatily i nějaké krásné střevíčky na jehlách, lesklé a do špičky. Nic kýčovitého, elegantní, co prodlouží nohu, zrychlí tep a značně zpomalí krok. Jako nosí jeho bývalá přítelkyně. Možná, že tím, že v takových nechodím a nikdy jsem nechodila, jsem ušla svému šťastnému vztahu a pošlapala svoje příležitosti.
Evidentně i ta má změť myšlenek má nějaký řád, parta s jednotlivými bytovými jednotkami, jedním z těch největších je 3+kk plná pochybností, že já nejsem dost dobrá a že chyba je a bude vždycky ve mně. Nějakým způsobem. Tenhle byt má nafukovací stěny a tak tam stále přibývá nájemníků a za prapůvodní pronájem vděčím nejspíš asi mé mámě. A možná i za celý tenhle kvartýr, dala mu základy. Ale i tak ji miluju, je to moje máma!!
Snažím se kupovat nám do kanceláře čerstvé květiny, dělat prostor kolem sebe hezčí. Aby se mi v něm líbilo o poupě víc. Když vybírám ty nejsympatičtější chryzantény, zvažuji i koupi čokoládového mléka ke snídani. Ne, čokoládové mlíko, ne. Budu tlustá a je to strašně sladký. Beru čistý kefír. Po minutě se vracím pro to mlíko. Žijeme jen jednou, což. Druhou rukou k němu beru 7days croissant a moje boky žalují. Při dávání jídla na pokladní pás se sama sebe ptám, proč mé nákupy, jsou stejné, jako když 12letej kluk zůstane sám doma. Měla bych nakupovat dospěle. Mouku, mléko, vejce. Paní za mnou vyskládá pomalu plynoucí pogumovanou cestu k pokladně cukr, mléko a vejce. Koukám na to a pak na ni. V jejím výrazu tváře čtu dospělost. Ona kouká na můj nákup a pak na mě, v mém pohledu vidí výčitky. Mně to ale nevadí, uvolním jim nějaký ten pokoj nebo zase přifouknu stěny nějakého z bytů.

Okna do duše. Za okny prší.

13. června 2016 v 10:04 | Hanyzka89
Oči ti o druhém řeknou nejvíce, jsou vážně jako okna," poučil mě s vážným tónem a ještě vážnějším výrazem ve tváři. Rok na to si začal s holkou s těma nejfalešnějšíma očima, co znám. A ano, musím potvrdit, jeho pravidlo na ni sedělo akurátně. Ale jestli na mě, tím už si nejsem tak jistá, možná mi jimi viděl až do žaludku, ale rozhodně nenahlédl do mého srdce, bilo totiž pro jiného.
Je tedy čeho litovat? Určitě ne. Dívám se na to ze všech možných úhlů a stran, snažím se neplést lítost s výčitkami, vidět jasně. Možná právě proto, že jsou oči ta okna, anebo z milionů jiných důvodů, nevysmívám se lidem do očí a ani za zády. To on umí a jeho ona též. A je tedy dobře, aby nyní měli oči jen jeden pro druhého.
Nechci se měnit pohledem druhého, nechci se napasovat do rámu s obrazem cizího malíře. Chci být sama sebou, nezkreslenou, nezamlženou. A dát šanci, dát šanci tomu druhému, aby našel, co doopravdy hledá. Někde totiž existuje obraz, který si vysnil, s jasnými kontury a jistými tahy štětce. Nemusí se měnit, je přesný. Realistický. Zatímco já bych se jen násilně přetvářela do surrealistější podoby než Ernstova olejomalba či Prévertova prvotina.

Nevím, kdy se to všechno ve mně zlomilo, a nevím, jestli na tu zlomeninu najdu kdy vhodnou dlahu. Ale stále věřím, že kdo se bude dívat, uvidí. Shledá se s tím svým, kdo utře umytý nádobí a slzy, když tečou.

Paralelní světy od A až po Z

3. června 2016 v 18:44 | Hanyzka89
Je pátek ráno a venku prší. První kávu si dáme v EMA spolu, on své oblíbené espresso a já jedno latté. Koukám mu do očí orámovaných hnědočernými brýlemi, na jejich skla maluju náš nadcházející víkend. Moc nevnímám, co říká, pozoruji pohyb jeho úzkých rtů, ten horní jako by skoro ani neexistoval stejně jako vášeň v našem vztahu. Ještě, že realitu schová jeho drahý oblek a unylost zašlapu mezi kočičími hlavami svými podpatky. Rozloučíme se, on jde směrem doprava připravovat obšírné žalobní námitky a já doleva vypracovat evidenční list judikatury, cestou přes Masaryčku se ke mně připojí myšlenky na jeho případnou nevěru a povzdech Takhle jsem si to v třeťáku na právech nepředstavovala.
Je pátek ráno a venku prší. Jsem první a prémiový zákazník, pro ostatní se otvírá až v devět, do cappuccina mi kreslí velké srdíčko a servíruje mi ho v malinkém tyrkysovém hrníčku. V téhle podobě tak krásně hřeje. Kapky deště hrají na parapetu starého okna. Slyším je zcela zřetelně, do malé místnosti a našeho vztahu si slova, která by je mohla přerušit, hledají cestu až moc dlouho. Naše hovory se zúžily více než nohavice jeho kalhot. Projede ve vlasech prsty doleva, více tím odkryje svou pohlednou tvář. Vypadá stále jak princ, jen ten bílý kůň už dávno odklusal kamsi i se všemi mými ideály. Otvírám dveře a odcházím vstříc svým pracovním povinnostem, těm jeho budou dveře uzavřené ještě čtyřicet minut. Na Dlouhé třídě míjím zprava koňské spřežení a dochází mi, že tohle všechno není to pravé.
Je pátek ráno a venku prší. Moje conversky už dávno nejsou tak bělostné jako dřív, ale aspoň jsou stále na zašedlých kostkách vidět, ve střídmém větru cloumá můj nový deštník a mnou samotnou ještě včerejší sklenka vína. Nestihla jsem snídani a beztak ani přesný čas příchodu na soud. Ponuré počasí a nedostatek spánku ve mně probouzejí chuť na kávu. V EMA narazím na dlouhou frontu a v ní známou tvář, dobře padnoucí sako i elegantní brýle. Už ve třeťáku na právech jsem tušila, že z Adama bude jednou reprezentativní advokátní koncipient. Ručičky na mých hodinkách však ukazují jiným směrem a nedovolí mi se do fronty zapojit. Škoda, že Zdeněk otvírá až za 40 minut, mohla jsem si od něj nechat vykouzlit jedno rychlé a perfektní cappuccino a úsměv na tváři. Obojí by jistě pro mě bylo tím pravým nakopnutím do pracovního dne. Se zpožděním a ve spěchu běžím kolem tramvají, dohání mě představy od A až po Z, jak mě jeden z nich mohl udělat skutečně šťastnou.

Finanční sobestacnost

2. června 2016 v 15:24 | Hanyzka89
Občas v kapse starých džín či v tenké bundě z léta najdu tu pětikorunu, tu dvoukorunu, a když mám extra den, tak dvacku. Většinou zapomenuté a někdy zanechané na horší časy. Při každém takovém nálezu je utratím, lepší časy Vám beztak nikdo neprodá.
"Na mě by si neměl!," řekla jsem s úplnou jistotou, kterou mi dodala snad celá láhev vína na oplátku za nejistý krok. O pár měsíců později moje podrážky dopadly na tvrdou realitu, zamilovala jsem se do něj. Dala jsem mu celé své srdce úplně zadarmo a vyšlo mě to strašně draho.
Můj ukřivděný pohled ho doprovodil na metro, zůstala mi jen mince pro štěstí. Mám ji doma uschovanou mezi lacinými cetkami koupenými z hecu. Nikdy si za ni nic nekoupím, štěstí Vám beztak nikdo neprodá.

Prchavost...

27. května 2016 v 22:55 | Hanyzka89
Momenty a touhy jsou prý prchavé, O obojím bych mohla hovořit dlouze a hloubavě, jen o tom druhém pěje Sagvan. Kdyby tak šlo některé momenty zachytit, skutečně zachytit od sklenic od okurek, hermeticky uzavřít a otevřít v ty nejosamělejší momenty. Najednou by Vás to vtáhlo zpět a znovu byste měli šanci prožívat ty nádherné a naplněné okamžiky. Pomíjivost je někdy až skličují, ačkoli pro mě i tak trochu jedna trvalost.
Blíží se doba mých narozenin a já ohledně toho dne bývám hodně přecitlivělá. Nevím přesně, kdy to všechno začalo a proč, ale funguje to tak zkrátka léta. Moje přání se mění rok od roku a mnohá z nich se mi plní, za to děkuji. Nepovažuji změnu svých priorit za zcela bagatelní. Mezi další příčky se mi tam pomalu ale jistě vměstnává budoucí touha složení justičních zkoušek či možná úvaha nad rigorózní prací. Zatímco mé v dávných dobách vytoužené přání šťastného partnerského vztahu skoro zmizelo, no opravdu téměř zcela, drží se možná jen nožičkou jednoho písmene.
Já si ten lustr pověsím, jako jsem sama složila postel a komodu, nalakovala dveře, navrtala police, vybílila a sešroubovala noční stolek. K čemu by mi jinak byly ikeácké návody a internet. Musím se všechno naučit zvládat sama, v páru si připadám nahraditelná… paní na úklid, čínou s sebou a pornem na internetu. A proto se mi tak příčí marketingové tahy a proklamace vztahu, dvě za cenu jednoho. Ok, beru, ale nekoukejte na mě hloupě, když si ty dvě latté dám místo oběda. A ano, jistě, bude s sebou. A samo sebou, že si je dám sama.
Snědla jsem pár jahod a rozpustila si ve vodě hořčík, takovou tu tabletu, jak jich koupíte v lídlu dvacet za dvacku, aby mě v noci nebudily křeče, ale zůstalo jen u nočních můr. S obojím však prožívám celý následující den. A den na to, už zase dobrý, vyprchá to, ta bolest, ten strach.
Strach se rodí přece z nevědomosti, bojíme se, že nevíme, jak co bude. Jak se s danou situací vyrovnáme. Strach je přece to zlé dvojče naděje, nechtěný partner, odraz v zamlženém zrcadle. Kde zmizí naděje, odnese se sebou i strach. Kde s určitostí víme, tam se není čeho bát, tam už není, v co doufat.

Už nerostu, jen stárnu. A mezi má narozeninová přání dále vměsnávám vůli něčeho dosáhnout, dosáhnout mého lepšího já a taky…nějaké ty krásné a prchavé momenty, nějaké ty nádherné a naplněné okamžiky.

Editovat

20. května 2016 v 21:34 | Hanyzka89
Chtěla bych svůj život upravovat jak fotky v mobilu. Tu přidám světlo a támhle kontrast, tadytu šmouhu oseknu a támhle tomu se v kompozici vyhnu. Nějak to nefunguje. Život není iluze, všechny světla a stíny neovlivníme. Tak aspoň že v pozadí tvorby fotografií jsme pány situace.


Ta druhá

17. května 2016 v 9:31 | Hanyzka89
Při hodinách tělocviku jsme se rozdělily na dvě řady, vpředu byly ty vyšší slečny a v druhý lajně ty menší. Obě byly od největší po nejmenší. Moje pozice se v průběhu osmi let značně měnila, z prvních míst první řady jsem se posunula až do druhé a hlavně její druhé půlky. A pak začalo rozpočítávání. A pak třeba basket ve stylu Kam míč, tam dav.
V životě se také občas rozpočítáváme a začínáme u sebe. První. Vždy jsme ta první a pak je ta druhá. Ta druhá je vždycky druhá a je jedno, jestli ona je ta milenka, ta manželka, ta kamarádka. Něco s ní nedobrovolně sdílíme a bere nám to, respektive ho. A taky ji nemůže už nějak z principu mít rády. Prostě ne a kdo říká, že jo, tak kecá.
Možná by bylo vhodné a priori odstranit ten kámen úrazu a to jsou nevěrní muži, ale ona nevěra má mnoho podob a tak úplně to nejde. A taky se mi vybavuje jedna vzpomínka. Před dvěma lety mi jeden mladý muž řekl (pokud si to čte, tak Tě zdravím), že všichni muži jsou nevěrní a že tak to prostě je. Já jsem mu na to jen odvětila: "Hmmm, tak to je skvělý!" a spolkla jsem svůj vztek a s ním i svůj stud, protože jsem se s ním chtěla vyspat (a znova "Ahoj"). No a možná měl v nějakém směru pravdu, že nikoho nemůže vlastnit, nemůžeme ovládat jeho myšlenky a touhy, když to je můj výklad, on jen řekl, že všichni prostě podvádí a já ses tím mám smířit. Zkrátka je to tak, že duši nejde vlastnit, jenom pronajmout.
Tak muže jsme si vyřešili a teď ty ženy. Ty druhé ženy. Chceme je vždycky vidět v horším světle, v tom nejhorším, jako ty zlé a zoufalé, co ho nutí, aby je měl rád, co nám kradou čas s ním a on je vlastně jimi do celé té situace vtlačen a v podstatě znásilňován proti své vůli. Protože je to zatraceně, ale zatraceně strašně moc těžké připustit, že nejsem ta jedna jediná, co má rád.
První mě napadá, jak ho oslovuje, jak mu asi říká, když jsou spolu sami. Stejně jako já? A směje se jeho vtipům nebo říká ona vůbec nějaké vtipy? Stejně jako já. Má taky ráda Woodyho Allena? Tancuje u gramofonu? Čím se voní a co poslouchá, když jí je smutno? A líbí se mu na ní to, co na mě nebo naopak má rád, že není jako já?
Jenže vás nezajímá pravda nebo ta odpověď sama o sobě, ve všech hlavně hledáte tu stejnou nadhodnotu, že to není takové jako s Vámi a že je mu to nic nepřináší, jeho to v podstatě otravuje. No a na takovýchto párátkách a špejličkách chcete stavět mrakodrapy a nosné haly. Proč? Aby co nejdříve spadly, při prvním zafoukání větru, při jeho prvním telefonátu s tou druhou, první objevené smsce nebo náhodném setkání. Proč? Protože jeho vážně nikdo k ničemu nenutí, on tu druhou má totiž taky nějakým způsobem rád.
Hlavní je i to, že nikdy neznáte dobu aspirace Vaší role a ani té její. Nevíte, kdy se z kamarádky stane milenka, z milenky manželka a z manželky kamarádka. Existuje sice zákon o přeměnách společností, ale nikde není uzákoněna přeměna rolí.
A protože nic nevíme jistě a někdy prostě nic nezmůžeme, musíme si zvyknout na to, že první nerovná se jediná.

…. Zajímalo by mě, co by na mé články říkal náš profesor češtiny z gymplu. Jednou mi na sloh napsal: "Myšlenka zajímavá, ale neunesla si ji. Nutno více promyslet." A taky nás nutil, ať si připravujeme kostru a obsah toho, co píšeme, dopředu. Nikdy jsem ani jedno nedělala. A na té mé práci tady, na té mé dosavadní aktivitě…je to znát.

Dluhy

14. května 2016 v 19:11 | Hanyzka89
"Chtěla bych začít něco dělat pro Bílý kruh bezpečí, dobrovolničit, hledají doktory, právníky, psychology…"
"Nooo, tak ono se to bude dobře vyjímat v životopisu."
"Nooo…to neee…já jsem přece hodná."
Ale řeknu vám upřímně, že mám dluh, prostě cítím, že to dlužím společnosti. Víte, za to, že se naši nerozvedli, že jsou oba každej víkend doma…za to, že má vystudovanou školu, co jsem chtěla a svoji práci…za to, že mám neoholený vlasy a obě prsa…prostě za to, že můžu řešit jen malý věci, protože jiní takový štěstí nemají.
Nemám ráda dluhy a závazky, co nemůžu splnit. Jsem nesvá i z toho, když za mě někdo zaplatí panáka. A přesto bych chtěla životem kráčet slušně, s láskou, vírou a pokorou. Přijmout, co dává a chvíli nechat tak.
Někdy cítím závazky a dluhy i vůči jednotlivcům. Za to, že jsem ho nechtěla…za to, že jsem ji nedovedla do pokoje, když ji bylo na zvracení…za to, že jsem mu to nedokázala odpustit. Těmhle dluhům říkám výčitky. Občas mě dostihnou, když je to nejmíň vhodné a já jako omluvu volím gesta, z gest skládám splátkový kalendář.
A vůbec…od kdy děláme věci jen proto, že se budou v životopise vyjímat? Je to znak dospělosti nebo prospěchářství? Já věřím na jiný účty a jiný záznamy, co mi řeknou, jak vlastně žiju.
A vůbec…dyť mě přece zná nebo ne. Já nejsem ten typ holky, prostě taková ta holka. Jsem ten typ holky, co chce projít životem slušně, s láskou, vírou a pokorou.
 
 

Reklama