DIARY...

Nový rok, nové zítřky.

3. ledna 2018 v 20:47 | Hanyzka89
Už jsem to zmínila tisícekrát. Píšu, abych nemusela utrácet za terapie. Píšu, abych se zbavila něčeho, co už s sebou dál nechci nosit. Píšu, abych přežila. Píšu, abych prožité jednou úplně nezapomněla. Neříkám si o lítost. Nenutím k druhé k empatii. (K něčemu takovému se ani nutit nemá, to buď máte, nebo ne. Druhý s tím nic nenadělá.)
Uplynulý rok byl pro mě nějakým prazvláštním způsobem těžký. Plánovala jsem si, jak bude skvělý a kam, až se posunu. Nestalo se mi nic děsivého, přesto jsem nikdy předtím tolik času necítila tak mizerně. Mám pocit, že mám utéct od všech samozřejmostí, protože jim dávám za vinu, že jejich současná konstelace mě nečiní šťastnou. Zároveň vím, že nemůžu. Neznáme dne ani hodiny, kdy můžeme o něco nebo hůře o někoho z našeho života přijít. Jediným mávnutím motýlích křídel, jedinou minutou našeho bytí a je to pryč. A nám zůstane jen čirá bolest ze ztráty, co už nikdy nezmizí. Toho se bojím, je to strach, co mě dřží u země i černý oblak nad mou hlavou a já se modlím, ať neprší.
V patnácti jsem si připadala naprosto ztracená, ačkoliv jsem si byla jistějším vším než teď. Jistou mě činilo všechno to, co bylo nejisté. Čím budu, kde budu žít a koho budu milovat. Teď už napůl něčím jsem a naprosto vím, kým ne a ani s kým ne.
S novým rokem jsem se nevyhla tomu si něco předsevzít. Rozhodla jsem se řídit heslem, že méně je někdy více a že pravým strůjcem svého štěstí jsem jen já sama a nemusím ho podřizovat limitům druhých.
A jak už to tak se mnou a mými "rozepisovacími" příspěvky bývá, obě věci se mi v jednom bodě zřetelně protínají. Každý známe pravidlo, že méně je někdy více, přesto kdo z nás se jim úplně řídí. Řekla bych, že téměř nikdo. Hledáme svůj společenský status a většinou toužíme po nějakém, jehož vlastnosti vytvořil kdosi jiný než my. Být obklopen materiálem, velkým množstvím peněz ocenitelnými statky, a početnou společnostní, kterou ani tak nezajímá, jací jsme skutečně, ale jak navenek působíme. Přijde mi, že nám sociální sítě, které mají svůj velký podíl, denně servírují zvláštní koktejl mamonu, povrchních tužeb a s notnou dávkou falše. A já už nemám moc zájem toto přijímat.
Uvědomila jsem si, že mám skříně plné oblečení, které nenosím, šuplíky plné kosmetiky, kterou nepoužívám, a na policích knížky, které prezentují pouze krásný obal překrývající nepřínosný obsah. A tak ty věci třídím a odlehčuji tím i sama sobě.
S lidmi je to samozřejmě trochu jinak. Ale všichni máme právo volby, koho k sobě připustíme a koho již ne. Teď nemám na mysli formální pracovní vztahy, kde musíme komunikovat i s těmi, kteří nám nejsou po chuti. Jsem už dostatečně stará a plně vědoma toho, kdo se mnou, jak jedná. A každý z nás je oprávněn opustit ty, kteří nám ubližují. Má-li někdo neustálou potřebu vás zraňovat, nemá vás rád. Kompezuje-li si někdo své vlastní nezdary tím, že vás shazuje, nemá vás rád. Nepřeje-li vám někdo úspěchy v čemkoli, nemá vás rád. Vytřídíme-li právě ty, kdo nás nemají skutečně rádi, najednou lépe uvidíme ty, kteří nás rádi mají, kteří si vzpomenou sami od sebe, přejí vám a podporují vás. A stejně jako ve skříni, šuplíkách a na policích bude více místa, i ve vašem životě najednou bude více času na ty, kteří si ho zaslouží!
Přeji Vám opravdu šťastný nový rok plný skutečně vřelých vztahů, lásky, zdraví a naplněných cílů, které jste si stanovili na základě vlastních tužeb a přání.

Black Friday. Yay!

24. listopadu 2017 v 21:29 | Hanyzka89
Funguje to asi takhle. Když jsem šťastná, na blogu většinou není ani čárka. Ale když jsem v takovýmtom stavu, kdy musím cestou do Lidlu na Budějárně přejít ulici, abych nenakopala toho debilnímího mima á la Chaplin do rozkroku, můžete se "těšit" na nový příspěvek.
Vyhýbám se černým pátkům, nemůžu teď utrácet za blbosti, ale přesto, když víte, že nutně potřebujete jednu konkrétní knížku, dvacet procent dolů neuškodí. Ušetřila jsem a tak v podstatě vydělala, i když tahle věta někde v překladu ztrácí logiku i ten vtip. A hlavně je z Přátel a já už se na ně nechci dívat, protože pesto není dobrý na těsto, ale ke špagetám zajisto, protože se na ně s ním dívá jiná a taky protože vychová čokla nějaký jiný! (A já nemám ani psa, ani jeho potenciálního páníčka.) Zpátky k věci. Koupila jsem si Lososa v kaluži. Protože Markéta je vtipná, je mladá a je to její prvotina, a to se musí podporovat. Hned po prvních pár stránkách mi to přišlo, jako bych to psala já. Na jednu stranu oceňuji takový strop kvality, na druhou mi dochází, že ten můj domnělý talent, lépe snad schopnost, není žádnou superschopností. Že na světě jsou jiný autorky, který, to na rozdíl ode mě, dokážou dotáhnout do cíle a vydat. Já jsem zatím nebyla schopna vydat ani rigorózku, protože na jaký katedře bych to měla psát?, kdo by mi to asi tak vedl?, jak budu schopna naučit se na zkoušku?, nejsou justičky důležitější?
Mít sny je důležitý a všichni vám řeknou, že jejich splnění je na dosah, stačí jen chtít. Já si tak úplně nemyslím, že by se nám mělo všechno splnit, ani to, že něco se nesplní, aby se splnilo něco lepšího. Prostě něco nám nevyjde a my to po nějakých delších či kratších útrapách musíme přijmout a na všechno nezanevřít. Nesfoukávám každý plamínek naděje, ale ani nechci ochutnávat Š/šlehačková oblaka. Už nejsem tak naivní a spoustu věcí bych udělala jinak, ale stejně…Občas něco zamrzí. A vám je jasný, že jsem se od knížky dostala opět někam jinam. Možná proto žádnou knížku nevydám, protože se neumím držet osnov.
Takže zpátky ke knížce. Zatím to vypadá, že ten, co ji zlomí srdce, je sparťan, a kdyby jím nebyl i můj táta, tak řeknu, že všichni sparťani jsou sráči. A taky vám prozradím, že mi při čtení v metru zeskelnatěly oči, ale to se nutně nemusí dít všem. Jsem extracíťa i přesto, že dělám, že ne.
Jinak ten Black friday nebyl úplně marný, ani úplně finančně devastující. Koupila jsem část jednoho dárku a sobě dva hrníčky. Lepším se, kupuju hrníčky do páru, jakože pro dva, i když by mi v klidu stačil jen jeden. Ale řekla jsem si, že když sice ne všechno vyjde, ale bylo by i fajn tomu failu nejít přímo naproti.

Zima přichází

22. října 2017 v 21:04 | Hanyzka89
"Kdybychom se potkali, tak se snad už ani nepoznáme," řeknu rádoby ledabyle vnitřně doufajíc, že se vlastně ještě kdy uvidíme. Ale to prostě nemůžu vyslovit nahlas. Je to tenký led, na kterém nikdo z mého okolí už nechce bruslit. Zřejmě se každý bojí toho, co by nastalo, až se ten skoro papírově tenký plát zmrzlé vody promolí.
Přijde zima a všechno, co mě teď tak zebe, bude vysvětlitelné odkazem na roční období. Bude to zkrátka smysluplnější. Červený nos i promrzlé ruce, do kterých hned po nástupu do metru dýchnu a budu doufat, že v nich ukryté chladné ulice osudu trochu pookřejí.

Láska v rovnováze.

6. září 2017 v 20:32 | Hanýžka89
Ještě se ze mě nestala ironická, moralizující, chladnokrevná mrcha, ikdyž jsou chvíle, kdy mi přijde naprosto v pořádku se jí skutečně stát, jenže právě v rychlé návaznosti na ně mi otevřou oči ti, kteří tu pro mě nonstop jsou, a učiní pro mě nějakou laskavost, prostě jen tak, prostě jen z té lásky, kterou v sobě každá laskovost nese nejen v názvu. A mě to usadí, ale tak nějak jakoby do měkkého a pohodlného křesla. Mám štěstí, že už hodně let mám kolem sebe pár lidí, kteří mě přijímají přesně takovou, jaká jsem, ví o mě všechno, a proto i navzdory tomu mě mají stále rádi. Slova díků někdy nedostatečně vyjádří skutečnou vděčnost, kterou cítím.
Všichni chybujeme, všichni máme nějakou slabost a není na tom nic špatného, je to prostě lidské, stejně jako síla, s kterou se s nimi vyrovnáváme a užitečné jako zkušenosti, které si z nich odnášíme. Zařekla jsem se, že už nikdy nevyslovím jeho jméno, jakože nikdy. Že nikdy nikdy neoslovím nikoho se stejným křesním jménem tak, jak jsem oslovovala jeho. Prostě ho vymažu za svého života a to takovým způsobem jako by v něm ani nebyl. (Vždyť skoro jo.) Jenže a ale…jak jednou někomu dáte svou lásku (nechci znít jak Rosamunda Pilcher, přesto…), dáte mu tím určitou část sebe a ta je stále někde s ním, třebas i strašně daleko od vás (nebo-li většiny toho, co z vás zbylo). Můžu na něj bejt naštvaná, můžu ho ignorovat, zakazovat si o něm mluvit a vůbec na něj myslet, ale tam někde v hloubi je stále trochu stesku a semínka strachu, aby se mu něco nestalo na cestě, kterou si vybral.
Kdosi řekl, že každý projev emoce, je-li upřímný, je zároveň nechtěný. Já to tak opravdu někdy mám. Ale ono je to asi takhle správně, rovnováha toho, kdy se v dospělém životě musíme chovat dospěle a strojeně, protože situace si to žádá. Rovnováha zároveň pojí i mé dva předchozí odstavce. Můj stesk a přání být s ním, s kterým nejsem a už asi nemůžu být, vyrovnávají ti, co se mnou jsou. On je holt daní, kterou musím zaplatit, za ten obrovský dar, který mám.

A abych nezapomněla. Děkuju!


Jedna sluníčkářská fotka na závěr.

O hledání sebelásky. A mišmaš fotek.

9. července 2017 v 20:54 | Hanýžka89
Je to vlastně strašně jednoduchý návod. Věř si a všechno Ti vyjde. Věřit si a mít se rád. Pro někoho strašně jednoduchá a samozřejmá věc, pro jiného složitá cesta s nedohlédnutelným cílem.
Pro mě je sebeláska strašně citlivé téma a zároveň i určitá těžce dosažitelná laťka. Nedávno mi kolegyně citovala větu Říkej ano s radostí a ne beze strachu. Banálně znějící a přec pravdivá. Jenže ono je to někdy těžké vybudovat si sebevědomí natolik, abychom uměli říkat ne. Oč by to však bylo v životě jednodušší, kdybychom tento um dostali do vínku od narození. Pro někoho se mužeme rozpůlit, rozčtvrtit, rozkrájet a stejně mu nikdy nebudeme dost dobří. Takového věčného příjemce to trápit nebude, bude to ale trápit nás a to jako hodně. Budeme nad sebou mít neustálý mrak pochybností a vědomí toho, že jsme selhali nebo neudělali dost, ikdyž bychom se přetrhli.
A tak jsem si stanovila, že se to pomalu ale jistě budu učit. Nebát se nesnažit se všem zavděčit. Prostě pochopit, že to někdy nejde a že někdy jde i to naše štěstí. A ne vždycky to znamená sobectví, někdy je to jen pud sebezáchovy.
A teď už jsem pár fotek z uplynulé doby.







Pro jeden smutek nemá cenu stokrát brečet.

2. července 2017 v 22:26 | Hanyzka89
ZHRUBA NYNÍ.
"Nemohlo to být jinak." Jednou větou Hanka rezignovaně shrnula příběh, díky jehož konci cítí nepopsatelný smutek.
"Asi nemohlo no...nevim." odpověděl Honza.
Hanka vytrhla z bloku čtverečkový papír a červeným perem centropex napsala: "Knihy nepatří do popelnice narozdíl od vztahu, který mi tato připomíná. Čtěte s nadhledem." Poznámku vložila do knížky Jeden den od Davida Nichollse a cestou na metro knihu i s jejím obohaceným obsahem položila na kontejner na papíry. To gesto bylo stejně hloupé a patetické jako její cit k Honzovi. Hanka nebyla Emma a Honza nebyl Dexter, nebyli a ani nebudou. Pro i kdyby už není místo a i kdyby, tak nelze čekat dvacet let.

DŘÍVE.
Honza každý pokus o upřímný projev citu přikryl plstnatou dekou ironie. Škrábe a kouše a lehce se na ní vytváří alergie. Ty červené tečky na Hančině předloktí, to není z jahod nebo kiwi.
"Myslíš někdy na mě?," sklopila Hana pohled do skleničky s vínem, které zrálo nejspíš mimo vinici, nejspíš asi v krabici.
"Ne, nemyslím," řekne samozřejmě jako, když zajede špendlík pod nehet, přičemž před dvěma měsíci tvrdil něco jiného. Seděla a čekala, až tahle noc skončí, stejně jako tahle láska bez happy endu. Dnes ještě netušíte, co uděláte za pár dní. Ta prázdnota a smutek z ní plynoucí jsou tak skutečné, že jí jen těžko dochází, že by je snad mohla zapomenout. Že ve Vršovicích hodí dopis do poštovní schránky a bude čekat, až jí zajede pod nehet další špendlík, vždyť místo prstů už má za ty dva roky jehelníčky.

JEŠTĚ DŘÍVE.
"Kde jseš?"
"Jsem vedle Tebe, Hanko."
"Hmmm...stihomam."
"Jsem na baru!"
"Dobrý, tak vem panáky cestou."
"Ber na vědomí, že jsem teď ale bez práce."
"Pánbůh Ti to vrátí!"
"Na účet?"
"Jo, pošli mu číslo."
Putyka jak žádná jiná, ale jim dobře známá, na pomezí Nuslí. Možná to bylo naposledy, co v ní takhle byli spolu. Před Hankou přistál panák něčeho rezavého a tvrdého zaplacený pánem od vedlejšího stolu, pánova tvář však dávno zmizela v mlze kouře a cigaretového dýmu, který naplňoval celou místnost. "Tak tohle Hanka určitě pít nebude," pronesl Honza. Byl opilý, zjevně se snažil každým hltem alkoholu vytlačit část svého smutku. Na otázku šťastného žití Hana odpověděla: "Vždycky se snažím působit šťastně. Líbí se mi, když mě tak druzí vidí. Možná, že se pak prostřednictvím toho jejich pohledu šťastnou stanu." Holky naproti se lítostivě usmáli. Honza jí přisunul blíž toho panáka. Nevypila ho, o dvě hodiny později vypila jiný ve snaze zachránit sama sebe před tím, aby se stala jeho záchranným kruhem, ačkoliv jím vždycky trochu byla. Ničím více, ničím méně.

I'm so old for ...

28. května 2017 v 22:28 | Hanyzka89
Čím víc se blíží 30.květen, tím víc se mi svírá žaludek. Věřím, že v tom nejsem sama, že od určitého věku každý bilancuje nad tím, je-li tam, kde chtěl být. A také věřím, že každého děsí nějaká konkrétní čislovka. Už nejsem dítě, pání, už to bude deset let, co jsem ofiko dospělá a to jsem si ještě nestihla vytetovat Don't grow up, it's a trap...vlastně jsem si nestihla vytetovat vůbec nic. Přesto se mi toho pod kůži za těch deset let zarylo strašně moc.
Uplynulé tři dny byly moc fajn, možná mi byly odměnou za můj menší čtvrteční kolaps. Rozhodla jsem se sem dát pár hezky barevných fotek a taky jeden z dárků. Několikrát jsem si říkala, že už jsem žádné dárky dávat nebudu. Přesto si připustím jednu výjimku. Přeci jen každého z nás tvoří nejen ty velké věci a netíží jen ty velké otázky, ale můžeme se zajímat i o drobnosti, přesně tím vytváříme tu rovnováhu v nás.






Haters gonna hate.

3. května 2017 v 15:04 | Hanyzka89
Středa odpoledne. Jakožto správný ekolog mám v kanceláři rozsvíceno a přitemněnými závěsy se marně snaží prodrat venkovní sluníčko. Čumím naprosto tupě do stížnosti, usnesení, proti kterému směřuje, a do třech typů komentářů. Dělám, že je vše v nejlepším pořádku, že mi nevadí, že jsem se přehmátla a vzala si tu prošlou colu zero místo nové a ani nakyslé mléko v kafi, co by porazilo i krávu. Ostatně si tak sama poslední dobou připadám. Vesele lajkuju všechny miminka, svatby a zasnoubení, dělám, jak jsem ze všeho na větvi, ikdyž se cítím, jak kdyby pode mnou jedna praskala.
Všechno je přeci v naprostým pořádku! Dělám strašně nadějnou kariéru v justici a jednou určitě napíšu bestseller. Ha. Až na to, že možná ne. Což si nepřipouštím, jakože á la právě teď. Sice přestávám na instagramu sledovat blogerky přesně ve chvíli, kdy oznámí, že jsou v tom, a trochu už mi dochází vtipné odpovědi na narážky mámy, že která má kamarádka z dětství čeká miminko, ale vím, že právě tohle právě teď nechci. Vím to, ale nebaví mě o tom přesvědčovat ostatní.
Jdu vylít to zkyslý kafe s nadějí, že dneska v práci také nebudu už dlouho kysnout.
Směju se svým deníkům z puberty a to i přesto, že jsem od doby jejich sepsání dospěla jen v tom směru, že piju víno a účet za telefon nemusím hradit z kapesného, kterému se však můj plat nebezpečně podobá. Mou nejvetší oporou jsou mí přátelé. Jsou úžasní, hlavně tehdy, když se smějou mým vtipům. Úžasnost některých z nich trochu pokulhávala, když pod heslem Už na něj zapomeň! mě přiměli zřídit si Tinder. (Nebojte, trvalo to jen týden.) Tato šikovná aplikace mi k mé radosti poskytla velmi zajímavou nabídku. Nejprve mého ženatého spolužáka z UJAKu, který nedávno ohlásil radostný příchod potomka, potom postupně všechny spolužáky z práv, kteří měli ten hromadný sex na horách ve třeťáku s holkou, která nosila šortky kratší než mé kalhotky. A nosila k nim bílé kozačky!! Jóó a nakonec tam byl týpek s heslem, že úspěch se neodpouští a že lva nezajímá, co žere ovce, z čehož je jasný, že tenhle Vám do života přinese jen nabídku na opravdu výhodnou pojistnou smlouvu a žádost o deset kontaktů.
Vždycky jsem balila kluky na humor…. Tím se to možná celý vysvětluje!

Šťasné a veselé

23. prosince 2016 v 22:51 | Hanýžka89
Chtěla bych každému jednomu z vás popřát krásné svátky!!
Čím jsem starší, tím víc pohrdám materiálnem spojeným s Vánocemi. Líbí se mi upřímná dětská radost z dárků a jejich víra v to, že jim je nadělil Ježíšek. O tom žádná a tak to má být. Méně však už chápu dospělá přání o předražené boty nebo kabelku. Mám všechno, nepotřebuji nic nového a je mi vlastně jedno, bude-li zítra pod stromečkem balíček s mým jménem. O to přece vůbec nejde. Jsme dospělí a máme sakradobře vědět, že kouzlo a krása Vánoc je v něčem jiném. Buďme na sebe hodní, važme si toho, co máme a přejme druhým jen to dobré. Chtějme, nejen o Vánocích, žít v lásce, víře a pokoře.

Předvánoční

3. prosince 2016 v 20:31 | Hanýžka89

Zítra zapálíme druhou svíčku na věnci, posuneme se blíže magickým Vánocům, k víře v zázraky a opětovnému narození Ježíška. Vánoce vždy byly mým nejoblíbenějším obdobím. Vůně cukroví a jehličí, zapálení svíčky a prskavky, malé jiskřičky nadějí a toužebných přání. Jako dítě jsem opravdu věřila, že v podvečer Štědrého dne vstoupí oknem v obývacím pokoji nadpozemská bytost, která skutečně ocení a ohodnotí mé chování během roku.



Když jsem přestala věřit kouzlu Vánoc, začala jsem věřit v lásku. V ryzí a nesobeckou lásku, kdy chvíle bez druhého jsou tak dlouhé, že si je můžete zblízka prohlédnout a potěžkat. Ztráta téhle víry byla nesmírně bolestivá. Postupné zjištění, že vztahy nevznikají na přání a láska nechodí do života jak denní tisk do schránky, na jehož přední straně tkví titulek SAMOTA! Nenajdete v ní více, než do ní sami přinesete!
Každý z nás by měl pořád v něco věřit, ačkoli je to čím dál tím těžší. V rámci adventu se máme alespoň trochu postít, něčeho se na čas vzdát. Možná by bylo dobře, vzdát se trochy ironie a pesimismu. Ano, když nebudeme v nic věřit, nedojdeme nikdy ke krutému prozření, ale s největší pravděpodobností si nic nevychutnáme a skutečně neprožijeme.

Antidepresivní rybička

9. října 2016 v 14:46 | Hanýžka89
Pro jednou zase opustím své metafory a přirovnání a pokusím se soustředit se na jednoduchost a jednoznačnost svého sdělení. Mnohdy se pokouším povznést se nad pro mnohé běžné věci, ikdyž pro mě nejsou tak zcela všednímí a pochopitelnými. Je přirozené, že v průběhu života se mění kruh lidí kolem nás, zužuje se a rošířuje, zatím, co se nám jedni lidé přibližují, druzí se vzdalují a mizí.
Snažím se být šťastná a pozitivní, jen občas mívám splín a stýská se mi nebo něčeho lituji. A mám to tak trochu i dnes. Proto jsem zvolila svoje nejúčinější antidepresivum a píšu o tom. Je to super pocit, ta domněnka, že s každým vyťukaným slovem se zbavuji kousku svého splínu.
Mým druhým úřinným lékem je překvapivě uklízení, sledování mých oblíbených britských youtuberek (ICOVETHEE a HELLOOCTOBER), vzhledávání outfitů na pinterestu a přemýšlení o dárcích. Letos už opravdu je koupím s dostatečným předstihem. :-)


Protože už tu nebyly snad "roky" žádné fotky, tak je na čase to tu trochu zase oživit.



Kopii si nikdo nekoupí

4. září 2016 v 16:33 | Hanýžka89
Včera jsem před spaním udělala malý a po dlouhé době zasloužený zápis do papírového deníčku. Byl a je jen pro mě, taková upomínka a předsevzetí, které už nechci nosit v hlavě a přenechám ho malému bločku. S radostí.
Někdy je to neskutečně těžké jít směrem, který jsme si stanovili. Plnit předsevzetí a přetrhávat cílové pásky. Někdy to skřípe a chce se vám vybočit, jít už prošlapanou cestičkou někoho jiného nebo se nechat vést a jiným navigovat.
Jasně jsem si stanovila, že nebudu skákat z okna, když skáčou jiní, ale na tento svůj požadavek si často vzpomenu až, když stojím na parapetu nebo ještě hůř, když dopadám na chodník. Protože ono je to někdy až neskutečně těžký nepřebírat modely a hledat na všechno vlastní odpovědi. A taky…nejsem hrdinka filmu, co čistí svou auru každé úterky a čtvrtky na józe, a když už to nezabírá, rozloží svou jogínskou podložku někde v Nepálu, nebo ještě líp, v Tibetu a spolu se svou aurou čistí a zachraňuje rovnou celý svět.
Je to nelehký úkol psát sám a neopisovat. Navíc neznáte ještě všechny postavy a charaktery, které se vám do příběhu zamotají, kdy z něj zmizí a v které kapitole se znovu objeví. Přesto však je důležité zůstat aspoň ve svém vlastním příběhu hlavním hrdinou, už tím jste originální, i bez jogínské podložky.

Běh na dlouhou trať

1. srpna 2016 v 17:38 | Hanýžka89
Představte si, že běžíte. Běžíte po rovné a bezpečné cestě, utíkáte všemu, co jste kdy udělali špatně, před tím, co byste ještě kdy mohli pokazit. Nemáte jasně daný cíl, jen běžíte. S každým krokem získává Vaše tempo na intenzitě. Nic Vás nebolí, dýcháte pravidelně. Nepíchá Vás v boku ani u srdce. Jen Vy a Vaše trasa. Patříte na svou cestu stejně jako ona patří Vám.
Najednou...zakopnete, narazíte na až příliš tvrdou zem. Nejdříve se Vám sdírají kolena, pak se Vám náhle objevený štěrk prodírá jemnou kůži dlaní a na jazyku se rozlívá železitá pachuť, krvácí Vám horní ret. Ležíte na té proklaté zemi, která Vám přichystala ten zatracený hrbol, ležíte na ní a ona Vás chladí. Nepřemýšlíte o bolesti, věříte, že skutečná bolest se nedá vydýchat ani vykřičet, odezní časem nebo alespoň v jeho průběhu zeslábne. Víte, že vstanete, ale pro jednou na to nechcete být sami.
Slabost by pro jednou neměla být slabinou. Ten pocit, že můžete někomu věřit, že Vás zvedne a odnese někam pryč od Vašeho pádu, ošetří odřeniny a řekne, že všechno bude dobrý, protože ono bude. Ten pocit, že tu je pro Vás a že se nemusíte bát chvíle, kdy ho budete potřebovat víc než on Vás.
Ten pocit Vás příjemně hřeje a brání prochladnutí od země, bohužel jen zdánlivě. Musíte se opřít o odřená kolena a dlaně, znovu se postavit. Už neběžíte, stojíte a před Vám utíká a mizí iluze toho, kdo Vám měl minimálně pomoct znovu na nohy. To, že jste si tuhle myšlenku na chvíli připustili, Vás pálí víc než drobné kamínky v dlaních.

Až jednou budu padat...

28. července 2016 v 22:04 | Hanýžka89
Ten moment, kdy v kavárně potkáte kluka se zasněnýma očima, pomačkanou lněnou košilí s rozepnutými horními knoflíčky a bločkem vedle silného espressa. Píše si na recyklovaný papír formátu A5 tklivé verše nebo rovnou věty románu, který v prvních měsících vtančí na police bestsellerů a vytančí z obchodu v rukou spojených čtenářů. To je přesně ta chvíle, která ve Vašem životě nikdy nenastane, ale scénaristé béčkového sláďáku na ní vydělají na nové esúvéčko a mně vždycky před obrazovkou zaplesá srdíčko a skápne slza na tričko.
Takového kluka v reálném životě nepotkám, reálně jsem si toho vědoma a snížila jsem své nereálné fantazie na minimum. Protože a v podstatě…já jsem tak trochu ten kluk. Poctivě sbírám myšlenky a metafory, citáty a hluboké závěry druhých. Těch chytřejších, nadanějších, zkušenějších. Mám je zvýrazněné v knížkách, přepsané na zadních stránkách ústavních nálezů (které jsem četla tak max. jednou), na ukradených ubrouscích a hřbetu levé ruky. Dávají mi pocit, že i já jednou budou chytřejší, nadanější a zkušenější. A taky…že mi určí směr k hlubšímu pochopení sebe a větší toleranci k ostatním.
Sbírám i vzpomínky, selektuji je stejně jako náhodná moudra. Nechávám si ty hezké, ty příjemné a hřejivé. Vytvářím z nich jakousi pevnou skálu v sobě samé, nechci ji rozlámat těmi špatnými, chci se o ni opřít, až jednou budu padat.

Kdyz mi neco nevyjde

19. července 2016 v 13:06 | Hanyzka89
Když mi něco nevyjde, hledám chybu u sebe. Zhroutila se MÁ iluze, nenaplnila se MÁ představa a z toho jednoznačně vyplývá MÉ pochybení. Kladu sama sobě otázky a stanovím sama sobě povinnosti a úkoly. Nenacházím odpovědi a selhávám. A hlavně nechápu.
Každá má otázka začíná "proč?". A v odpovědi se většinou nachází alespoň jedenkrát "dost". Protože evidentně nejsem dost hubená, dost jsem se nesnažila, nedala jsem mu dost času… A upřímně už toho mám vážně dost. Toho svého pochybování a kritizování.
Snažím se osvětlit něco, co už dávno zhaslo. Přijde mi, že nemůžu dýchat přes všechny ty otázky, co visí ve vzduchu. Žádná z mých kamarádek mi nikdy neřekla, že se ho mám držet, a přesto jsem ho nechtěla nikdy pustit.
Vždycky, když mi nějaký ublíží, když zodpovím nějaké z dlouhého seznamu otázek, když zkopu své sebevědomí do klubíčka, v němž se sama choulím, vstanu a řeknu sama sobě, že budu sama sebou a nechám se žádným dalším schoulit do klubíčka. Povyrostu a doufám, že s každým tím centimetrem výšky získám trochu nadhledu. Teda aspoň dokud nezahlídnu…
To, že je někdo od Vás daleko, neznamená, že už se Vás nemůže ničím dotknout.
 
 

Reklama