Říjen 2017

Zima přichází

22. října 2017 v 21:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
"Kdybychom se potkali, tak se snad už ani nepoznáme," řeknu rádoby ledabyle vnitřně doufajíc, že se vlastně ještě kdy uvidíme. Ale to prostě nemůžu vyslovit nahlas. Je to tenký led, na kterém nikdo z mého okolí už nechce bruslit. Zřejmě se každý bojí toho, co by nastalo, až se ten skoro papírově tenký plát zmrzlé vody promolí.
Přijde zima a všechno, co mě teď tak zebe, bude vysvětlitelné odkazem na roční období. Bude to zkrátka smysluplnější. Červený nos i promrzlé ruce, do kterých hned po nástupu do metru dýchnu a budu doufat, že v nich ukryté chladné ulice osudu trochu pookřejí.

Nebe nad Berlínem 2017

7. října 2017 v 20:40 | Hanýžka89 |  _c_e_s_t_y_
Po delší odmlce jsem se rozhodla, že udělám takový ten klasickoblogerský článek, kterých je poměrně plno. Mě ale hodně baví je jinde číst, tak snad i vás u mě tenhle taky trochu bude.



Koncem září jsme vyrazily s pár mými kamarádkami do Berlína. Dlouho jsem na něj slyšela pět jen samou chválu, tak jsem se dost těšila, jak skvělé a cool místo nás čeká. Mé nadějné očekávání jsem zároveň přifukovala i při přípravě itineráře míst, co musíme vidět a vypisování historie k nim váznoucí.
Tak a teď mé dojmy po návratu. Ano, možná jsem opravdu výjimka, ale Berlín není moje srdcovka a ty domnělé positive vibes jsem v něm nenaladila. Naopak ve mně probouzel občas pocity smutku a stísněnosti. Podepsala se holt na něm válka a následná socialistická dostavba budov. Ano ani jedno z těchto dějiných období není mým oblibeným. Berlín se musel vypořádat s odkazem, co Německo po druhé světové válce zanechalo, a i se vzpomínkou války studené. Doporuřuji navštívit všechny hlavní památky (přeju vám, ať narozdíl od nás není přes půlku z nich zataraseno lešením) a budete-li mít čas i náladu, navštivte i hlavní Židovské muzeum (jen málokteré expozice kdy ve mně vyvolaly takové pocity jako Zahrada exilu či Věž holocaustu).
Pozitivem celého výletu byly, jak jinak, moje kamarádky (bohužel jsme však nevyrazily všechny blízké). Neříkám, že jsme povahově všechny totožné a jak přes kopírak. Nejsme. Naštěstí nikdo není. Ale já nevím...vždycky když někde s nimi jsem pár dní i nocí, ještě víc k nim přilnu. Prostě najednou se necítím tak sama. Bez nich bych to nebyla já.

A teď už pár fotek.