Září 2017

Láska v rovnováze.

6. září 2017 v 20:32 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ještě se ze mě nestala ironická, moralizující, chladnokrevná mrcha, ikdyž jsou chvíle, kdy mi přijde naprosto v pořádku se jí skutečně stát, jenže právě v rychlé návaznosti na ně mi otevřou oči ti, kteří tu pro mě nonstop jsou, a učiní pro mě nějakou laskavost, prostě jen tak, prostě jen z té lásky, kterou v sobě každá laskovost nese nejen v názvu. A mě to usadí, ale tak nějak jakoby do měkkého a pohodlného křesla. Mám štěstí, že už hodně let mám kolem sebe pár lidí, kteří mě přijímají přesně takovou, jaká jsem, ví o mě všechno, a proto i navzdory tomu mě mají stále rádi. Slova díků někdy nedostatečně vyjádří skutečnou vděčnost, kterou cítím.
Všichni chybujeme, všichni máme nějakou slabost a není na tom nic špatného, je to prostě lidské, stejně jako síla, s kterou se s nimi vyrovnáváme a užitečné jako zkušenosti, které si z nich odnášíme. Zařekla jsem se, že už nikdy nevyslovím jeho jméno, jakože nikdy. Že nikdy nikdy neoslovím nikoho se stejným křesním jménem tak, jak jsem oslovovala jeho. Prostě ho vymažu za svého života a to takovým způsobem jako by v něm ani nebyl. (Vždyť skoro jo.) Jenže a ale…jak jednou někomu dáte svou lásku (nechci znít jak Rosamunda Pilcher, přesto…), dáte mu tím určitou část sebe a ta je stále někde s ním, třebas i strašně daleko od vás (nebo-li většiny toho, co z vás zbylo). Můžu na něj bejt naštvaná, můžu ho ignorovat, zakazovat si o něm mluvit a vůbec na něj myslet, ale tam někde v hloubi je stále trochu stesku a semínka strachu, aby se mu něco nestalo na cestě, kterou si vybral.
Kdosi řekl, že každý projev emoce, je-li upřímný, je zároveň nechtěný. Já to tak opravdu někdy mám. Ale ono je to asi takhle správně, rovnováha toho, kdy se v dospělém životě musíme chovat dospěle a strojeně, protože situace si to žádá. Rovnováha zároveň pojí i mé dva předchozí odstavce. Můj stesk a přání být s ním, s kterým nejsem a už asi nemůžu být, vyrovnávají ti, co se mnou jsou. On je holt daní, kterou musím zaplatit, za ten obrovský dar, který mám.

A abych nezapomněla. Děkuju!


Jedna sluníčkářská fotka na závěr.