Červenec 2017

O hledání sebelásky. A mišmaš fotek.

9. července 2017 v 20:54 | Hanýžka89 |  DIARY...
Je to vlastně strašně jednoduchý návod. Věř si a všechno Ti vyjde. Věřit si a mít se rád. Pro někoho strašně jednoduchá a samozřejmá věc, pro jiného složitá cesta s nedohlédnutelným cílem.
Pro mě je sebeláska strašně citlivé téma a zároveň i určitá těžce dosažitelná laťka. Nedávno mi kolegyně citovala větu Říkej ano s radostí a ne beze strachu. Banálně znějící a přec pravdivá. Jenže ono je to někdy těžké vybudovat si sebevědomí natolik, abychom uměli říkat ne. Oč by to však bylo v životě jednodušší, kdybychom tento um dostali do vínku od narození. Pro někoho se mužeme rozpůlit, rozčtvrtit, rozkrájet a stejně mu nikdy nebudeme dost dobří. Takového věčného příjemce to trápit nebude, bude to ale trápit nás a to jako hodně. Budeme nad sebou mít neustálý mrak pochybností a vědomí toho, že jsme selhali nebo neudělali dost, ikdyž bychom se přetrhli.
A tak jsem si stanovila, že se to pomalu ale jistě budu učit. Nebát se nesnažit se všem zavděčit. Prostě pochopit, že to někdy nejde a že někdy jde i to naše štěstí. A ne vždycky to znamená sobectví, někdy je to jen pud sebezáchovy.
A teď už jsem pár fotek z uplynulé doby.








Pro jeden smutek nemá cenu stokrát brečet.

2. července 2017 v 22:26 | Hanyzka89 |  DIARY...
ZHRUBA NYNÍ.
"Nemohlo to být jinak." Jednou větou Hanka rezignovaně shrnula příběh, díky jehož konci cítí nepopsatelný smutek.
"Asi nemohlo no...nevim." odpověděl Honza.
Hanka vytrhla z bloku čtverečkový papír a červeným perem centropex napsala: "Knihy nepatří do popelnice narozdíl od vztahu, který mi tato připomíná. Čtěte s nadhledem." Poznámku vložila do knížky Jeden den od Davida Nichollse a cestou na metro knihu i s jejím obohaceným obsahem položila na kontejner na papíry. To gesto bylo stejně hloupé a patetické jako její cit k Honzovi. Hanka nebyla Emma a Honza nebyl Dexter, nebyli a ani nebudou. Pro i kdyby už není místo a i kdyby, tak nelze čekat dvacet let.

DŘÍVE.
Honza každý pokus o upřímný projev citu přikryl plstnatou dekou ironie. Škrábe a kouše a lehce se na ní vytváří alergie. Ty červené tečky na Hančině předloktí, to není z jahod nebo kiwi.
"Myslíš někdy na mě?," sklopila Hana pohled do skleničky s vínem, které zrálo nejspíš mimo vinici, nejspíš asi v krabici.
"Ne, nemyslím," řekne samozřejmě jako, když zajede špendlík pod nehet, přičemž před dvěma měsíci tvrdil něco jiného. Seděla a čekala, až tahle noc skončí, stejně jako tahle láska bez happy endu. Dnes ještě netušíte, co uděláte za pár dní. Ta prázdnota a smutek z ní plynoucí jsou tak skutečné, že jí jen těžko dochází, že by je snad mohla zapomenout. Že ve Vršovicích hodí dopis do poštovní schránky a bude čekat, až jí zajede pod nehet další špendlík, vždyť místo prstů už má za ty dva roky jehelníčky.

JEŠTĚ DŘÍVE.
"Kde jseš?"
"Jsem vedle Tebe, Hanko."
"Hmmm...stihomam."
"Jsem na baru!"
"Dobrý, tak vem panáky cestou."
"Ber na vědomí, že jsem teď ale bez práce."
"Pánbůh Ti to vrátí!"
"Na účet?"
"Jo, pošli mu číslo."
Putyka jak žádná jiná, ale jim dobře známá, na pomezí Nuslí. Možná to bylo naposledy, co v ní takhle byli spolu. Před Hankou přistál panák něčeho rezavého a tvrdého zaplacený pánem od vedlejšího stolu, pánova tvář však dávno zmizela v mlze kouře a cigaretového dýmu, který naplňoval celou místnost. "Tak tohle Hanka určitě pít nebude," pronesl Honza. Byl opilý, zjevně se snažil každým hltem alkoholu vytlačit část svého smutku. Na otázku šťastného žití Hana odpověděla: "Vždycky se snažím působit šťastně. Líbí se mi, když mě tak druzí vidí. Možná, že se pak prostřednictvím toho jejich pohledu šťastnou stanu." Holky naproti se lítostivě usmáli. Honza jí přisunul blíž toho panáka. Nevypila ho, o dvě hodiny později vypila jiný ve snaze zachránit sama sebe před tím, aby se stala jeho záchranným kruhem, ačkoliv jím vždycky trochu byla. Ničím více, ničím méně.