Na poslední chvíli

8. listopadu 2016 v 17:52 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Při věčném práskání dveří jen stěží postřehnete, že se jednalo o ty venkovní, na nohou máte sice bačkory, ale v kapse postrádáte klíče. Pak sami snídáte s výčitkami na společně smontovaném stole a večeříte s hluboce zakořeněnou představou, že jste měli montovat z hlavy a raději si přečíst návod na šťastný vztah. Myslela jsem, že všechno dělám správně, že do všeho jsem šla se vší vervou a nasazením. Hůře se pak snáší zjištění, že veškerá má verva byla akorát v nasazování mu psí hlavy, třebaže jediné po čem jsem toužila, byl jím nasazený prstýnek z kočičího zlata.
Sedí naproti a pije z hrníčku bez podtácku. To mokré kolečko mě pro jednou znervózňuje o trochu míň, ale stejně ho nenápadně setřu levou rukou, on mi za to uštědří pohled, v kterém jasně čtu: "Už to děláš zase." Místo toho, aby mi to zase připomenul i nahlas, jen řekne: "Vem si cokoliv. Co se ti tady líbí,… je tvoje. Vem si, co chceš." Podívám se mu do očí a mlčím, tiše tím deklaruji, že mi na ničem v místnosti nesejde, tedy téměř na ničem. V myšlenkách přisouvám svou pravou ruku k jeho a jemně se dotýkám jeho ukazováčku ve snaze poukázat na to jediné, na čem záleží. Jakémukoliv pohybu mé ruky však reálně a hrdě brání má zbabělost.
Kopačky do sáčku, košile do kufru, cédéčka do krabic od banánů a všechny představy o naší zářivé budoucnosti pošlu přímým směrem leda někam do prdele. Abych svými slzami nezvedla povodňový stav na jihu, utírám je do rukávu a předstírám, že mám alergii na prach, ačkoli díky mé posedlosti uklízením a poučováním, jediný prach dopadá akorát na hezké vzpomínky.
Dává věci do auta a já je v hlavě vytahuji zase ven na chodník se stejným zaujetím a zapálením jako jeho černé tričko na třetím rande. Nechci se ho vzdát, nechci se bát těch, co přijdou po mně a už vůbec nechci, aby se ho jiná dotýkala či mu sundávala jakékoli tričko, nejen to černé, nejen ty, které jsem mu s láskou vybírala a pusou plnou řečí čas od času žehlila.
Stojím mezi jeho autem a kontejnerem na papír, obojí je vizuálně srovnatelné. Místo, abych zahodila vše krásné, společně prožité, odhodila jsem pro jednou svou pýchu, objala ho a s velkou důvěrou a nadějí mu řekla: "Neodcházej. Pořád Tě miluju."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama