Říjen 2016

Antidepresivní rybička

9. října 2016 v 14:46 | Hanýžka89 |  DIARY...
Pro jednou zase opustím své metafory a přirovnání a pokusím se soustředit se na jednoduchost a jednoznačnost svého sdělení. Mnohdy se pokouším povznést se nad pro mnohé běžné věci, ikdyž pro mě nejsou tak zcela všednímí a pochopitelnými. Je přirozené, že v průběhu života se mění kruh lidí kolem nás, zužuje se a rošířuje, zatím, co se nám jedni lidé přibližují, druzí se vzdalují a mizí.
Snažím se být šťastná a pozitivní, jen občas mívám splín a stýská se mi nebo něčeho lituji. A mám to tak trochu i dnes. Proto jsem zvolila svoje nejúčinější antidepresivum a píšu o tom. Je to super pocit, ta domněnka, že s každým vyťukaným slovem se zbavuji kousku svého splínu.
Mým druhým úřinným lékem je překvapivě uklízení, sledování mých oblíbených britských youtuberek (ICOVETHEE a HELLOOCTOBER), vzhledávání outfitů na pinterestu a přemýšlení o dárcích. Letos už opravdu je koupím s dostatečným předstihem. :-)


Protože už tu nebyly snad "roky" žádné fotky, tak je na čase to tu trochu zase oživit.




Bílé růže a lži

3. října 2016 v 16:02 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Do velkého bílého hrnku nalije horkou vodu, vnoří sítko naplněné zeleným čajem a postaví jej přede mě. Poslušně odkývu, že takhle to piji každé ráno, a sama sobě odpírám chuť na každodenní ranní kávu a myšlenky na ty, s kterými si mě plete. Zatímco topím již druhou kostku cukru, přemýšlím, jak snadno jsem se v naší malé říčce lží, zamlčených večerů, tajných hovorů a krajkového prádla naučila plavat nebo jen nechat se unášet proudem a doufat, že mě nějaká nahodilá výčitka nestáhne a nepotopí ke dnu.
Jak zvláštní pocit odnést si z minulosti nůž v zádech a ještě než se jizva po něm zhojí, bodnout ho do zad jiné, vlastně úplně snadno, vklouznutím do vany plné sladce vonící pěny a sladkých řečí. Již po několikáté sedím na jejím okraji, v odraze protějšího zrcadla vidím své vlastní zklamání a pořadovou číslici dvě. A dole v levém rohu jsou moje střevíčky, dal mi je hned ze začátku, lesklé a blyštivé, symbolika pozlátka je přesnější než ta jeho s Popelkou. Holuby evidentně nejsou a tak, abych si to celé přebrala sama. I když v tom nejspíš nejsem vůbec sama, je nás víc takových Popelek v téhle zábavné plavbě, která nemá žádný cíl, snad jen vrhnout nás včas přes palubu.
Je lehké stát vagónem vlaku, který mu ujíždí, psychoterapeutem a prostitutkou v jedné osobě, které posílá růže, nepředstírá, že jsou z Texasu anebo z lásky, přesto v nich pravidelně hledám papírek a naději, že jsem něco víc.