Srpen 2016

Celý svět u nohou

10. srpna 2016 v 17:16 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
"Dobrou chuť," řekla jsem při svém ostrém hodu pondělní svíčkovou se šesti ve středu v půl deváté. Talíř přistál na protější straně chodby a střepy původně nesoucí jeho obsah lemovaly vchodové dveře. Uhnul mu bez mrknutí oka, nedivil se, ale já jo. Překvapilo mě, kam až doletěl, čekala jsem, že ho možná zastaví už ta zeď, kterou ON mezi nás dva postavil. Přehlížela jsem dostatečně dlouho jeho lži a zbabělé úskoky, kterými utíkal od svých nevěr, a doufala, že s každým přivřením očí odeberu jednu z cihel oné zdi, ale místo toho jsem jednoho dne do ní sama narazila v plné rychlosti.
Nikdy jsme nic neměli, ale přijde mi, že ta jeho poslední vzala všechno, jen ten odér jejího sladkého parfému na mém povlečení byl neodstranitelným. Byl prvním krokem přicházející změny, od které možné poprvé nebude utíkat na cestu, ktera ho vrátí zpátky ke mně. Sama jsem mu tou cestou šla tolikrát naproti, že jsem v jejím prachu zadupala svou veškerou důstojnost.
K dvacátýmčtvrtým narozeninám mi dal plyšovou zeměkouli s přáním, že mi patří celý svět. O dva roky později do mého světa kopl, když mu překážel při jeho přesunu na gauč. Pak jsem po NĚM mrštila přesládlým polštářem a peřinou, díky nimž mi všechno zhořklo. Od té doby jsem ležela sama na holé matraci a koukala na strop, na který jsme kdysi dávno společně namalovaly hvězdy. Pořád tam byly, ale barva zeslábla a mně docházelo, že brzo zhasnou úplně. Kdyby alespoň jedna padala, chytila bych ji hned u konzole a mým přáním by bylo vrátit čas.

Poslední týdny jsme už spolu nemluvili vůbec, stojící vzduch jen občas prořízl další kus hozeného porcelánu, ironická poznámka a samozřejmě pachové stopy vanilky a cedru, které jsem potají zanesla ta, díky níž byl můj svět zhroucený a zaprášený za televizním stolkem. Poslední večer jsem ho vytáhla, na pět minut objala a následné ráno mu ho vrazila do náruče při odchodu ze dveří. Nestála jsem o svět, o jehož stavu za mě budou rozhodovat jiní. Takovému je vždy správný čas říct sbohem!

Běh na dlouhou trať

1. srpna 2016 v 17:38 | Hanýžka89 |  DIARY...
Představte si, že běžíte. Běžíte po rovné a bezpečné cestě, utíkáte všemu, co jste kdy udělali špatně, před tím, co byste ještě kdy mohli pokazit. Nemáte jasně daný cíl, jen běžíte. S každým krokem získává Vaše tempo na intenzitě. Nic Vás nebolí, dýcháte pravidelně. Nepíchá Vás v boku ani u srdce. Jen Vy a Vaše trasa. Patříte na svou cestu stejně jako ona patří Vám.
Najednou...zakopnete, narazíte na až příliš tvrdou zem. Nejdříve se Vám sdírají kolena, pak se Vám náhle objevený štěrk prodírá jemnou kůži dlaní a na jazyku se rozlívá železitá pachuť, krvácí Vám horní ret. Ležíte na té proklaté zemi, která Vám přichystala ten zatracený hrbol, ležíte na ní a ona Vás chladí. Nepřemýšlíte o bolesti, věříte, že skutečná bolest se nedá vydýchat ani vykřičet, odezní časem nebo alespoň v jeho průběhu zeslábne. Víte, že vstanete, ale pro jednou na to nechcete být sami.
Slabost by pro jednou neměla být slabinou. Ten pocit, že můžete někomu věřit, že Vás zvedne a odnese někam pryč od Vašeho pádu, ošetří odřeniny a řekne, že všechno bude dobrý, protože ono bude. Ten pocit, že tu je pro Vás a že se nemusíte bát chvíle, kdy ho budete potřebovat víc než on Vás.
Ten pocit Vás příjemně hřeje a brání prochladnutí od země, bohužel jen zdánlivě. Musíte se opřít o odřená kolena a dlaně, znovu se postavit. Už neběžíte, stojíte a před Vám utíká a mizí iluze toho, kdo Vám měl minimálně pomoct znovu na nohy. To, že jste si tuhle myšlenku na chvíli připustili, Vás pálí víc než drobné kamínky v dlaních.