Červenec 2016

Až jednou budu padat...

28. července 2016 v 22:04 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ten moment, kdy v kavárně potkáte kluka se zasněnýma očima, pomačkanou lněnou košilí s rozepnutými horními knoflíčky a bločkem vedle silného espressa. Píše si na recyklovaný papír formátu A5 tklivé verše nebo rovnou věty románu, který v prvních měsících vtančí na police bestsellerů a vytančí z obchodu v rukou spojených čtenářů. To je přesně ta chvíle, která ve Vašem životě nikdy nenastane, ale scénaristé béčkového sláďáku na ní vydělají na nové esúvéčko a mně vždycky před obrazovkou zaplesá srdíčko a skápne slza na tričko.
Takového kluka v reálném životě nepotkám, reálně jsem si toho vědoma a snížila jsem své nereálné fantazie na minimum. Protože a v podstatě…já jsem tak trochu ten kluk. Poctivě sbírám myšlenky a metafory, citáty a hluboké závěry druhých. Těch chytřejších, nadanějších, zkušenějších. Mám je zvýrazněné v knížkách, přepsané na zadních stránkách ústavních nálezů (které jsem četla tak max. jednou), na ukradených ubrouscích a hřbetu levé ruky. Dávají mi pocit, že i já jednou budou chytřejší, nadanější a zkušenější. A taky…že mi určí směr k hlubšímu pochopení sebe a větší toleranci k ostatním.
Sbírám i vzpomínky, selektuji je stejně jako náhodná moudra. Nechávám si ty hezké, ty příjemné a hřejivé. Vytvářím z nich jakousi pevnou skálu v sobě samé, nechci ji rozlámat těmi špatnými, chci se o ni opřít, až jednou budu padat.

Kdyz mi neco nevyjde

19. července 2016 v 13:06 | Hanyzka89 |  DIARY...
Když mi něco nevyjde, hledám chybu u sebe. Zhroutila se MÁ iluze, nenaplnila se MÁ představa a z toho jednoznačně vyplývá MÉ pochybení. Kladu sama sobě otázky a stanovím sama sobě povinnosti a úkoly. Nenacházím odpovědi a selhávám. A hlavně nechápu.
Každá má otázka začíná "proč?". A v odpovědi se většinou nachází alespoň jedenkrát "dost". Protože evidentně nejsem dost hubená, dost jsem se nesnažila, nedala jsem mu dost času… A upřímně už toho mám vážně dost. Toho svého pochybování a kritizování.
Snažím se osvětlit něco, co už dávno zhaslo. Přijde mi, že nemůžu dýchat přes všechny ty otázky, co visí ve vzduchu. Žádná z mých kamarádek mi nikdy neřekla, že se ho mám držet, a přesto jsem ho nechtěla nikdy pustit.
Vždycky, když mi nějaký ublíží, když zodpovím nějaké z dlouhého seznamu otázek, když zkopu své sebevědomí do klubíčka, v němž se sama choulím, vstanu a řeknu sama sobě, že budu sama sebou a nechám se žádným dalším schoulit do klubíčka. Povyrostu a doufám, že s každým tím centimetrem výšky získám trochu nadhledu. Teda aspoň dokud nezahlídnu…
To, že je někdo od Vás daleko, neznamená, že už se Vás nemůže ničím dotknout.