Paralelní světy od A až po Z

3. června 2016 v 18:44 | Hanyzka89 |  DIARY...
Je pátek ráno a venku prší. První kávu si dáme v EMA spolu, on své oblíbené espresso a já jedno latté. Koukám mu do očí orámovaných hnědočernými brýlemi, na jejich skla maluju náš nadcházející víkend. Moc nevnímám, co říká, pozoruji pohyb jeho úzkých rtů, ten horní jako by skoro ani neexistoval stejně jako vášeň v našem vztahu. Ještě, že realitu schová jeho drahý oblek a unylost zašlapu mezi kočičími hlavami svými podpatky. Rozloučíme se, on jde směrem doprava připravovat obšírné žalobní námitky a já doleva vypracovat evidenční list judikatury, cestou přes Masaryčku se ke mně připojí myšlenky na jeho případnou nevěru a povzdech Takhle jsem si to v třeťáku na právech nepředstavovala.
Je pátek ráno a venku prší. Jsem první a prémiový zákazník, pro ostatní se otvírá až v devět, do cappuccina mi kreslí velké srdíčko a servíruje mi ho v malinkém tyrkysovém hrníčku. V téhle podobě tak krásně hřeje. Kapky deště hrají na parapetu starého okna. Slyším je zcela zřetelně, do malé místnosti a našeho vztahu si slova, která by je mohla přerušit, hledají cestu až moc dlouho. Naše hovory se zúžily více než nohavice jeho kalhot. Projede ve vlasech prsty doleva, více tím odkryje svou pohlednou tvář. Vypadá stále jak princ, jen ten bílý kůň už dávno odklusal kamsi i se všemi mými ideály. Otvírám dveře a odcházím vstříc svým pracovním povinnostem, těm jeho budou dveře uzavřené ještě čtyřicet minut. Na Dlouhé třídě míjím zprava koňské spřežení a dochází mi, že tohle všechno není to pravé.
Je pátek ráno a venku prší. Moje conversky už dávno nejsou tak bělostné jako dřív, ale aspoň jsou stále na zašedlých kostkách vidět, ve střídmém větru cloumá můj nový deštník a mnou samotnou ještě včerejší sklenka vína. Nestihla jsem snídani a beztak ani přesný čas příchodu na soud. Ponuré počasí a nedostatek spánku ve mně probouzejí chuť na kávu. V EMA narazím na dlouhou frontu a v ní známou tvář, dobře padnoucí sako i elegantní brýle. Už ve třeťáku na právech jsem tušila, že z Adama bude jednou reprezentativní advokátní koncipient. Ručičky na mých hodinkách však ukazují jiným směrem a nedovolí mi se do fronty zapojit. Škoda, že Zdeněk otvírá až za 40 minut, mohla jsem si od něj nechat vykouzlit jedno rychlé a perfektní cappuccino a úsměv na tváři. Obojí by jistě pro mě bylo tím pravým nakopnutím do pracovního dne. Se zpožděním a ve spěchu běžím kolem tramvají, dohání mě představy od A až po Z, jak mě jeden z nich mohl udělat skutečně šťastnou.
 


Komentáře

1 Terka Terka | 6. června 2016 v 15:02 | Reagovat

Ta je moc povedená, Hani! piš povídky!!! Nepropásla jsem já skleróza náhodou tvoje narozky? omluvné všechno nej!! můžu ti to vynahradit pozváním na zmrzku? :)

2 hanyzka89 hanyzka89 | Web | 6. června 2016 v 19:46 | Reagovat

[1]: Jeee, děkuji, jsem už ve věku, kdy je tutlám, takže se nemáš zaž omlouvat :-)
Ale na zmrzku bychom mohly zajít, když je teď venku tak nádherně :-)  :-)

3 Lenčička Lenčička | 13. června 2016 v 23:09 | Reagovat

Óóó, jak poetické. Opravdu krásné počtení. Úplně jsem se zasnila nad tím prvním, ale i druhým příběhem :-).

4 hanyzka89 hanyzka89 | 14. června 2016 v 10:47 | Reagovat

[3]: dekuju, kocicaku, ze me psaní ti neco přináší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama