Červen 2016

Cesta je cíl.

19. června 2016 v 9:58 | Hanýžka89 |  DIARY...
Cestou do práce se mnou cestuje chaos. Vlastně je se mnou stále, tenhle můj vděčný parťák, kamarád do deště i do období sucha. Změť myšlenek, která nikdy nezmizí a pevně bydlí v mé hlavě.
Obcházím záhony růží uprostřed jinak nerůžového Václaváku a v duchu si odůvodňuji, proč si musím koupit ty strašně předražené šaty, které jsem si včera rezervovala. Sluší mi. Jsou nadčasové. Hodí se na lepší příležitosti. Snad někdy budou ty lepší příležitosti, lepší potencionální partneři, lepší zítřky. Zkrátka ten kup se vyplatí.
Možná by se mi vyplatily i nějaké krásné střevíčky na jehlách, lesklé a do špičky. Nic kýčovitého, elegantní, co prodlouží nohu, zrychlí tep a značně zpomalí krok. Jako nosí jeho bývalá přítelkyně. Možná, že tím, že v takových nechodím a nikdy jsem nechodila, jsem ušla svému šťastnému vztahu a pošlapala svoje příležitosti.
Evidentně i ta má změť myšlenek má nějaký řád, parta s jednotlivými bytovými jednotkami, jedním z těch největších je 3+kk plná pochybností, že já nejsem dost dobrá a že chyba je a bude vždycky ve mně. Nějakým způsobem. Tenhle byt má nafukovací stěny a tak tam stále přibývá nájemníků a za prapůvodní pronájem vděčím nejspíš asi mé mámě. A možná i za celý tenhle kvartýr, dala mu základy. Ale i tak ji miluju, je to moje máma!!
Snažím se kupovat nám do kanceláře čerstvé květiny, dělat prostor kolem sebe hezčí. Aby se mi v něm líbilo o poupě víc. Když vybírám ty nejsympatičtější chryzantény, zvažuji i koupi čokoládového mléka ke snídani. Ne, čokoládové mlíko, ne. Budu tlustá a je to strašně sladký. Beru čistý kefír. Po minutě se vracím pro to mlíko. Žijeme jen jednou, což. Druhou rukou k němu beru 7days croissant a moje boky žalují. Při dávání jídla na pokladní pás se sama sebe ptám, proč mé nákupy, jsou stejné, jako když 12letej kluk zůstane sám doma. Měla bych nakupovat dospěle. Mouku, mléko, vejce. Paní za mnou vyskládá pomalu plynoucí pogumovanou cestu k pokladně cukr, mléko a vejce. Koukám na to a pak na ni. V jejím výrazu tváře čtu dospělost. Ona kouká na můj nákup a pak na mě, v mém pohledu vidí výčitky. Mně to ale nevadí, uvolním jim nějaký ten pokoj nebo zase přifouknu stěny nějakého z bytů.

Okna do duše. Za okny prší.

13. června 2016 v 10:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
Oči ti o druhém řeknou nejvíce, jsou vážně jako okna," poučil mě s vážným tónem a ještě vážnějším výrazem ve tváři. Rok na to si začal s holkou s těma nejfalešnějšíma očima, co znám. A ano, musím potvrdit, jeho pravidlo na ni sedělo akurátně. Ale jestli na mě, tím už si nejsem tak jistá, možná mi jimi viděl až do žaludku, ale rozhodně nenahlédl do mého srdce, bilo totiž pro jiného.
Je tedy čeho litovat? Určitě ne. Dívám se na to ze všech možných úhlů a stran, snažím se neplést lítost s výčitkami, vidět jasně. Možná právě proto, že jsou oči ta okna, anebo z milionů jiných důvodů, nevysmívám se lidem do očí a ani za zády. To on umí a jeho ona též. A je tedy dobře, aby nyní měli oči jen jeden pro druhého.
Nechci se měnit pohledem druhého, nechci se napasovat do rámu s obrazem cizího malíře. Chci být sama sebou, nezkreslenou, nezamlženou. A dát šanci, dát šanci tomu druhému, aby našel, co doopravdy hledá. Někde totiž existuje obraz, který si vysnil, s jasnými kontury a jistými tahy štětce. Nemusí se měnit, je přesný. Realistický. Zatímco já bych se jen násilně přetvářela do surrealistější podoby než Ernstova olejomalba či Prévertova prvotina.

Nevím, kdy se to všechno ve mně zlomilo, a nevím, jestli na tu zlomeninu najdu kdy vhodnou dlahu. Ale stále věřím, že kdo se bude dívat, uvidí. Shledá se s tím svým, kdo utře umytý nádobí a slzy, když tečou.

Paralelní světy od A až po Z

3. června 2016 v 18:44 | Hanyzka89 |  DIARY...
Je pátek ráno a venku prší. První kávu si dáme v EMA spolu, on své oblíbené espresso a já jedno latté. Koukám mu do očí orámovaných hnědočernými brýlemi, na jejich skla maluju náš nadcházející víkend. Moc nevnímám, co říká, pozoruji pohyb jeho úzkých rtů, ten horní jako by skoro ani neexistoval stejně jako vášeň v našem vztahu. Ještě, že realitu schová jeho drahý oblek a unylost zašlapu mezi kočičími hlavami svými podpatky. Rozloučíme se, on jde směrem doprava připravovat obšírné žalobní námitky a já doleva vypracovat evidenční list judikatury, cestou přes Masaryčku se ke mně připojí myšlenky na jeho případnou nevěru a povzdech Takhle jsem si to v třeťáku na právech nepředstavovala.
Je pátek ráno a venku prší. Jsem první a prémiový zákazník, pro ostatní se otvírá až v devět, do cappuccina mi kreslí velké srdíčko a servíruje mi ho v malinkém tyrkysovém hrníčku. V téhle podobě tak krásně hřeje. Kapky deště hrají na parapetu starého okna. Slyším je zcela zřetelně, do malé místnosti a našeho vztahu si slova, která by je mohla přerušit, hledají cestu až moc dlouho. Naše hovory se zúžily více než nohavice jeho kalhot. Projede ve vlasech prsty doleva, více tím odkryje svou pohlednou tvář. Vypadá stále jak princ, jen ten bílý kůň už dávno odklusal kamsi i se všemi mými ideály. Otvírám dveře a odcházím vstříc svým pracovním povinnostem, těm jeho budou dveře uzavřené ještě čtyřicet minut. Na Dlouhé třídě míjím zprava koňské spřežení a dochází mi, že tohle všechno není to pravé.
Je pátek ráno a venku prší. Moje conversky už dávno nejsou tak bělostné jako dřív, ale aspoň jsou stále na zašedlých kostkách vidět, ve střídmém větru cloumá můj nový deštník a mnou samotnou ještě včerejší sklenka vína. Nestihla jsem snídani a beztak ani přesný čas příchodu na soud. Ponuré počasí a nedostatek spánku ve mně probouzejí chuť na kávu. V EMA narazím na dlouhou frontu a v ní známou tvář, dobře padnoucí sako i elegantní brýle. Už ve třeťáku na právech jsem tušila, že z Adama bude jednou reprezentativní advokátní koncipient. Ručičky na mých hodinkách však ukazují jiným směrem a nedovolí mi se do fronty zapojit. Škoda, že Zdeněk otvírá až za 40 minut, mohla jsem si od něj nechat vykouzlit jedno rychlé a perfektní cappuccino a úsměv na tváři. Obojí by jistě pro mě bylo tím pravým nakopnutím do pracovního dne. Se zpožděním a ve spěchu běžím kolem tramvají, dohání mě představy od A až po Z, jak mě jeden z nich mohl udělat skutečně šťastnou.

Finanční sobestacnost

2. června 2016 v 15:24 | Hanyzka89 |  DIARY...
Občas v kapse starých džín či v tenké bundě z léta najdu tu pětikorunu, tu dvoukorunu, a když mám extra den, tak dvacku. Většinou zapomenuté a někdy zanechané na horší časy. Při každém takovém nálezu je utratím, lepší časy Vám beztak nikdo neprodá.
"Na mě by si neměl!," řekla jsem s úplnou jistotou, kterou mi dodala snad celá láhev vína na oplátku za nejistý krok. O pár měsíců později moje podrážky dopadly na tvrdou realitu, zamilovala jsem se do něj. Dala jsem mu celé své srdce úplně zadarmo a vyšlo mě to strašně draho.
Můj ukřivděný pohled ho doprovodil na metro, zůstala mi jen mince pro štěstí. Mám ji doma uschovanou mezi lacinými cetkami koupenými z hecu. Nikdy si za ni nic nekoupím, štěstí Vám beztak nikdo neprodá.