Květen 2016

Prchavost...

27. května 2016 v 22:55 | Hanyzka89 |  DIARY...
Momenty a touhy jsou prý prchavé, O obojím bych mohla hovořit dlouze a hloubavě, jen o tom druhém pěje Sagvan. Kdyby tak šlo některé momenty zachytit, skutečně zachytit od sklenic od okurek, hermeticky uzavřít a otevřít v ty nejosamělejší momenty. Najednou by Vás to vtáhlo zpět a znovu byste měli šanci prožívat ty nádherné a naplněné okamžiky. Pomíjivost je někdy až skličují, ačkoli pro mě i tak trochu jedna trvalost.
Blíží se doba mých narozenin a já ohledně toho dne bývám hodně přecitlivělá. Nevím přesně, kdy to všechno začalo a proč, ale funguje to tak zkrátka léta. Moje přání se mění rok od roku a mnohá z nich se mi plní, za to děkuji. Nepovažuji změnu svých priorit za zcela bagatelní. Mezi další příčky se mi tam pomalu ale jistě vměstnává budoucí touha složení justičních zkoušek či možná úvaha nad rigorózní prací. Zatímco mé v dávných dobách vytoužené přání šťastného partnerského vztahu skoro zmizelo, no opravdu téměř zcela, drží se možná jen nožičkou jednoho písmene.
Já si ten lustr pověsím, jako jsem sama složila postel a komodu, nalakovala dveře, navrtala police, vybílila a sešroubovala noční stolek. K čemu by mi jinak byly ikeácké návody a internet. Musím se všechno naučit zvládat sama, v páru si připadám nahraditelná… paní na úklid, čínou s sebou a pornem na internetu. A proto se mi tak příčí marketingové tahy a proklamace vztahu, dvě za cenu jednoho. Ok, beru, ale nekoukejte na mě hloupě, když si ty dvě latté dám místo oběda. A ano, jistě, bude s sebou. A samo sebou, že si je dám sama.
Snědla jsem pár jahod a rozpustila si ve vodě hořčík, takovou tu tabletu, jak jich koupíte v lídlu dvacet za dvacku, aby mě v noci nebudily křeče, ale zůstalo jen u nočních můr. S obojím však prožívám celý následující den. A den na to, už zase dobrý, vyprchá to, ta bolest, ten strach.
Strach se rodí přece z nevědomosti, bojíme se, že nevíme, jak co bude. Jak se s danou situací vyrovnáme. Strach je přece to zlé dvojče naděje, nechtěný partner, odraz v zamlženém zrcadle. Kde zmizí naděje, odnese se sebou i strach. Kde s určitostí víme, tam se není čeho bát, tam už není, v co doufat.

Už nerostu, jen stárnu. A mezi má narozeninová přání dále vměsnávám vůli něčeho dosáhnout, dosáhnout mého lepšího já a taky…nějaké ty krásné a prchavé momenty, nějaké ty nádherné a naplněné okamžiky.

Editovat

20. května 2016 v 21:34 | Hanyzka89 |  DIARY...
Chtěla bych svůj život upravovat jak fotky v mobilu. Tu přidám světlo a támhle kontrast, tadytu šmouhu oseknu a támhle tomu se v kompozici vyhnu. Nějak to nefunguje. Život není iluze, všechny světla a stíny neovlivníme. Tak aspoň že v pozadí tvorby fotografií jsme pány situace.



Ta druhá

17. května 2016 v 9:31 | Hanyzka89 |  DIARY...
Při hodinách tělocviku jsme se rozdělily na dvě řady, vpředu byly ty vyšší slečny a v druhý lajně ty menší. Obě byly od největší po nejmenší. Moje pozice se v průběhu osmi let značně měnila, z prvních míst první řady jsem se posunula až do druhé a hlavně její druhé půlky. A pak začalo rozpočítávání. A pak třeba basket ve stylu Kam míč, tam dav.
V životě se také občas rozpočítáváme a začínáme u sebe. První. Vždy jsme ta první a pak je ta druhá. Ta druhá je vždycky druhá a je jedno, jestli ona je ta milenka, ta manželka, ta kamarádka. Něco s ní nedobrovolně sdílíme a bere nám to, respektive ho. A taky ji nemůže už nějak z principu mít rády. Prostě ne a kdo říká, že jo, tak kecá.
Možná by bylo vhodné a priori odstranit ten kámen úrazu a to jsou nevěrní muži, ale ona nevěra má mnoho podob a tak úplně to nejde. A taky se mi vybavuje jedna vzpomínka. Před dvěma lety mi jeden mladý muž řekl (pokud si to čte, tak Tě zdravím), že všichni muži jsou nevěrní a že tak to prostě je. Já jsem mu na to jen odvětila: "Hmmm, tak to je skvělý!" a spolkla jsem svůj vztek a s ním i svůj stud, protože jsem se s ním chtěla vyspat (a znova "Ahoj"). No a možná měl v nějakém směru pravdu, že nikoho nemůže vlastnit, nemůžeme ovládat jeho myšlenky a touhy, když to je můj výklad, on jen řekl, že všichni prostě podvádí a já ses tím mám smířit. Zkrátka je to tak, že duši nejde vlastnit, jenom pronajmout.
Tak muže jsme si vyřešili a teď ty ženy. Ty druhé ženy. Chceme je vždycky vidět v horším světle, v tom nejhorším, jako ty zlé a zoufalé, co ho nutí, aby je měl rád, co nám kradou čas s ním a on je vlastně jimi do celé té situace vtlačen a v podstatě znásilňován proti své vůli. Protože je to zatraceně, ale zatraceně strašně moc těžké připustit, že nejsem ta jedna jediná, co má rád.
První mě napadá, jak ho oslovuje, jak mu asi říká, když jsou spolu sami. Stejně jako já? A směje se jeho vtipům nebo říká ona vůbec nějaké vtipy? Stejně jako já. Má taky ráda Woodyho Allena? Tancuje u gramofonu? Čím se voní a co poslouchá, když jí je smutno? A líbí se mu na ní to, co na mě nebo naopak má rád, že není jako já?
Jenže vás nezajímá pravda nebo ta odpověď sama o sobě, ve všech hlavně hledáte tu stejnou nadhodnotu, že to není takové jako s Vámi a že je mu to nic nepřináší, jeho to v podstatě otravuje. No a na takovýchto párátkách a špejličkách chcete stavět mrakodrapy a nosné haly. Proč? Aby co nejdříve spadly, při prvním zafoukání větru, při jeho prvním telefonátu s tou druhou, první objevené smsce nebo náhodném setkání. Proč? Protože jeho vážně nikdo k ničemu nenutí, on tu druhou má totiž taky nějakým způsobem rád.
Hlavní je i to, že nikdy neznáte dobu aspirace Vaší role a ani té její. Nevíte, kdy se z kamarádky stane milenka, z milenky manželka a z manželky kamarádka. Existuje sice zákon o přeměnách společností, ale nikde není uzákoněna přeměna rolí.
A protože nic nevíme jistě a někdy prostě nic nezmůžeme, musíme si zvyknout na to, že první nerovná se jediná.

…. Zajímalo by mě, co by na mé články říkal náš profesor češtiny z gymplu. Jednou mi na sloh napsal: "Myšlenka zajímavá, ale neunesla si ji. Nutno více promyslet." A taky nás nutil, ať si připravujeme kostru a obsah toho, co píšeme, dopředu. Nikdy jsem ani jedno nedělala. A na té mé práci tady, na té mé dosavadní aktivitě…je to znát.

Dluhy

14. května 2016 v 19:11 | Hanyzka89 |  DIARY...
"Chtěla bych začít něco dělat pro Bílý kruh bezpečí, dobrovolničit, hledají doktory, právníky, psychology…"
"Nooo, tak ono se to bude dobře vyjímat v životopisu."
"Nooo…to neee…já jsem přece hodná."
Ale řeknu vám upřímně, že mám dluh, prostě cítím, že to dlužím společnosti. Víte, za to, že se naši nerozvedli, že jsou oba každej víkend doma…za to, že má vystudovanou školu, co jsem chtěla a svoji práci…za to, že mám neoholený vlasy a obě prsa…prostě za to, že můžu řešit jen malý věci, protože jiní takový štěstí nemají.
Nemám ráda dluhy a závazky, co nemůžu splnit. Jsem nesvá i z toho, když za mě někdo zaplatí panáka. A přesto bych chtěla životem kráčet slušně, s láskou, vírou a pokorou. Přijmout, co dává a chvíli nechat tak.
Někdy cítím závazky a dluhy i vůči jednotlivcům. Za to, že jsem ho nechtěla…za to, že jsem ji nedovedla do pokoje, když ji bylo na zvracení…za to, že jsem mu to nedokázala odpustit. Těmhle dluhům říkám výčitky. Občas mě dostihnou, když je to nejmíň vhodné a já jako omluvu volím gesta, z gest skládám splátkový kalendář.
A vůbec…od kdy děláme věci jen proto, že se budou v životopise vyjímat? Je to znak dospělosti nebo prospěchářství? Já věřím na jiný účty a jiný záznamy, co mi řeknou, jak vlastně žiju.
A vůbec…dyť mě přece zná nebo ne. Já nejsem ten typ holky, prostě taková ta holka. Jsem ten typ holky, co chce projít životem slušně, s láskou, vírou a pokorou.

Závistivá teta a neschopná čarodějka

13. května 2016 v 8:52 | Hanyzka89 |  DIARY...
Nikoho neobhajuju, nežaluju ani nesoudím. … Paradoxně s touhle větou si nejvíce vyhraje člověk, který studoval, aby jedno z toho mohl.
Někdy bývá opravdu těžké mít neanonymizovaný blog. Moji přátelé a známí ho znají, neříkám tím, že sem všichni pořád chodí nebo že je mohl nějakým prazvláštním způsobem chytit za srdce, ale…vědí o něm a jak vím zase já, náhoda je blbec. A když zde o někom napíšu, že je blbec, tak se to dozví a stejně tak, když sem napíšu, že někoho miluju, tak se to dozví. A tak vařím mlhu a sem tam do ní přidám jak po koření konkrétní informaci.
Je to těžké. Možná mi tím rozum říká vrátit se k papírovým deníčkům a jejich fórovým zámkům, ale moje srdce hoří pro elektřinu současnosti. Hmmm. Tím ale narážím na další překážku a tou je obsahová a stylistická skladba mých zápisů. Papír leccos snese, víte o něm (za předpokladu chytrého uschování) pouze vy a stejně jak moc dobře toto víte, stejně dobře nevíte, co na něj píší druzí. Za to internet plane lecčíms a vy pak máte možnost porovnat své pisatelské schopnosti s druhými a připadáte si tak snad pak jak neschopný pisálek neboli pako. A budí to ve mně závist, ta slova a myšlenky, jejich propojení a krásný soulad, to, jak lehce připlují ke svým adresátům a nechají za sebou stopu, zakřesnou v jejich myslích jiskřičku. Přijde mi to celé jako čarování, jen místo klobouku je mysl a místo kouzelné hůlky ruce a klávesnice. Hmmm. Jak moc bych si přála takhle čarovat, vykouzlila bych již z té bezbřehé mlhy konečně srozumitelné sdělení tomu a přímo jemu, komu náleží. Uměla bych důstojně vzdát hold rodičům za bezpodmínečnou lásku a můj život, vyjádřit respekt přátelům za stálou oporu a radost, kterou mi do života vnáší, a v neposlední řadě vyznat lásku tomu (možná i těm), který (kteří) ji ve mně dokázal (dokázali) vzbudit spolu se všemi těmi naivními představami o mužích, protože jim stále propadám a drží mě vždy alespoň krok od hořkosti.
Zkrátka je škoda, že tyto triky a čáry neovládám.

A tak mou zmítá autorská závist a tisíce nevyjádřených pocitů.

Multidimenzionální fenomén

7. května 2016 v 15:49 | Hanyzka89 |  DIARY...
Jakkoli je každý lidský vztah ze své samotné povahy dynamickým uskupením, ne každá změna, která se v něm odehrává, má vývojově relevantní charakter. Relevanci každé změny je nutné posuzovat nejen v rovině obecné, ale ve smyslu potenciálního důvodu schopného dopadnout na smýšlení obou, tedy v rovině co nejkonkrétnější.
Jsou děje a situace, které mají samočistící charakter, ale již dle Hrabalovy úvahy, jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení látky.
Pamatuji si je všechny, ty momenty, kdy se mi svíral žaludek, nemohla jsem vsát z postele a myslela jsem, že už to vnitřní tupé prázdno nepřejde. Pamatuji si tu noc, velmi zřetelně, kdy jsem ležela a klepala jsem se, ale zimou to nebylo. A ráno…jako by nic. Vlastně tak to bylo pokaždé…jako by nic. Omluva nikdy nepřišla, ani vysvětlení, ani prý nepřijde.
V mém ideálním světě bychom prožili krásnou budoucnost. V létě bych dělala ty nejsladší marmelády a na podzim sbírala jablka. A milovala ho tak moc, že by mu žádná jiná už nebyla dost dobrá. A mohla bych se na něj spolehnout. … A měli bychom psa. Zní to až jímavě. Jenže obávám se, že stejně jak on mi nikdy nebude tou dokonalou polovičkou, ani já jemu. Štěstí má zřejmě mnoho podob a ty nejdou skloubit v jeden kompaktní celek.

V pohledu na svět se protínáme jen velmi zřídka, oč je tato chvíle krásnější, o to je pomíjivější. Jsem až příliš velký fatalista, který věří, že má každý má nějakou cestu předurčenou. Jen přesně nevím, co se má stát, když z ní scházíme a kdy přesně z ní scházíme. Když chybujeme? A co když právě náš život utvářejí naše chyby, které mu třeba právě dávají tvar? Kdybychom nikdy nesešli z cesty, možná bychom se nikdy nezamilovali, neměli děti a nebyli těmi, jimiž jsme. Koneckonců roční období se střídají a naše adresy také, lidé vstupují do našeho života a zase odcházejí, ale může nám být útěchou, že ti, které milujeme, zůstanou navždy v našem srdci.