Duben 2016

Half of her beauty is her brain.

24. dubna 2016 v 10:09 | Hanyzka89 |  DIARY...
Marilyn kdysi prohlásila, že problémem mladých žen je, že se ještě nenaučily brát své nedostatky jako své největší přednosti. Byla krásná, lascivní, naivní koketa. Tato role jí zajistila obdiv a vzbuzovala nesčetnou touhu. Stvořena pro charaktery křehkých žen, bytostí, které jsou předmětem ochrany a péče, jako vyformované chlapskému objetí.
Neubráním se pocitu, že hloupost je imanentním znakem ženské atraktivity. Snad však touha po výhodách této vlastnosti u ženského protějšku nevyváží povinnost převzít za svou volbu odpovědnost. Snad…
Jednoznačně se neztotožňuji s tím, že by žena měla být alternativou pro realizaci a uspokojování ega, tím nechť zůstává pole pracovní či snad nejvýše půda akademická. Partnerství snad má být rovnovážná vazba, bez dominantních či autoritativních prvků. Nikterak nepopírám prvek přitažlivost tkvící v péči o svůj zevnějšek, žena nechť zůstane ženou nelhostejná ke své vizuální podobě.
A tak mám někdy bezelstnou představu o tom, jak se posouvám dál a výš, jak tak stoupám při pilných myšlenkových pochodech nad konzistentností právní úpravy investičních služeb či nad studiem toho, zda je Boko Haram konkrétním manifestem či jen pouhým franšízem pro zločinecké bandy, po domnělém žebříčku inteligence a vzdělání k výšinám až do nebes, kde si podávám ruku se samotným Kantem či snad Samuelem Huntingtonem. Když mě najednou z tohoto bájeného putování mezi největšími mozky světa srazí blbka se štrúdlem z váleného těsta. Bývají to nepříjemná střetnutí a co hůř, štěstěna se kloní mým sokyním.
A tak možná je pro mě poznamenáníhodná připomínka, jestli má (alespoň jak si na ní stavím) největší přednost není mou slabinou, mým nedostatkem. Jestli by posunem pro mě samotnou nebyla záměna četby fejetonů Ivy Roze a úvah Tomáše Halíka za životu a bytí nepostradatelné manuály typu 20 způsobů, jak ho nažhavit nebo Užívají si to blondýnky víc? Jestli můj postoj už nemá dospět ke změně myšlení, jestli i já sama své ego nemám někdy nechat utichnout. Jenže jestli, když naplním podmínku všech těch co by - kdyby, to budu pořád já? A protože se zatím k husičkovským návodům a změnám smýšlení nechystám a to i přes do očí bijící kapitulativnost této mé úvahy, nejsem si jistá, jestli se mi kdy nakloní výše zmíněná štěstěna.

Ta pýcha, že člověk je víc než bytost, co dýchá...

10. dubna 2016 v 14:55 | Hanýžka89 |  DIARY...
Psala jsem tu statečně o strachu a odlehčeně o stresu, jímavě o štěstí a zábavnou cestou o zlomeném srdci. Vzpomínala jsem i predikovala a tolikrát oznámila konec a se shrbenými zády jsem se vrátila zpět. Těžko snad i věřit, že si pevně stojím ve svých postojích a názorech. Chápu, také jsem na pochybách.
Pochybuji často, téměř pořád, protože skoro pokaždé, kdy si jsem něčím jistá, mnou otřesou nové skutečnosti. Vykolejí mě to a to třebaže relevance některých dějů je právě předmětem mého posouzení.

Stále jsem se to nenaučila. Brát věci s nadhledem, nestavět všemu mantinely, nesrovnávat, jak by mělo být a co je. Nejsem poté schopná racionálně objasnit shledané rozpory obojího. Stále jsem se nenaučila vypnout a nevnímat. Jak dávat naději tomu, kdo o ni nestojí.

Opustím-li potemnělý tón, který se ponejvíce line mými předchozími příspěvky, pokusím se in concreto mluvit o tom, co ve mně pochyby nevzbouzí, naopak čemu se budu na druhých obdivovat a chválit. …Kreativitě. Líbí se mi, když ji lidé vnáší do vztahů různé roviny.
Mile překvapit a chytře překvapit…Pravý význam slova osobní.
Záměr gesta, nápad a jeho myšlenka hřejí na duši a rozveselí. Je třeba si uvědomit, že pravá hodnota neskýtá adjetivum finanční, ale osobitá. Ani guessí kabelka neunese váhu tří oříšků.


Stále jsem ve srovnávání věcí uspěšnější než ve srovnávání myšlenek.