Otevřeme dveře, ať odejde...Pak doufáme, že do nich znovu vejde.

10. března 2016 v 21:03 | Hanýžka89 |  DIARY...
Dva roky a čtvrt. Utekly, uplynuly, něco vzaly, ale hodně taky daly. Zavřely se jedny dveře a otevřely se nové, do místností plné nových osob, nových zkušeností, jiných výzev. V těch zavřených dveřích je jen jedna malá skulinka, kterou prostupuje paprsek světla. Vrhá štíhlou a dlouhou siluetu, dopadá do mého zorného pole. A já na ni jen tiše civím a nedokážu odvrátit svůj pohled jiným směrem.
Někdy mám pocit, že opakuji stále ta stejná schémata, stejně jako mi v hlavě zní ty stejné věty a promítám si stále ty stejné filmové dějové sekvence a vlastní vzpomínky. Pořád dokola. Se stále stejným výsledkem. Mám ten úžasný luxus, že si můžu toto dovolit. Že si mohu dovolit řešit malé věci a nafouknout je do obřích rozměrů. Že si mohu dovolit lpět na témže člověku, čemuž mnozí nerozumí a oprávněně. Nedokážu ho vymazat, a čím víc si jej k sobě připouštím, tím hůře snáším to, jak vrací tu vzdálenost mezi nás. Jako by za každým zde napsaným slovem čněla věta: "Prober se!" a nebo též "Jsi husa!"
A jak jsem tak před pár dny, před dalším zklamáním, seděla s mými milovanými slečnami na lavičce, padla zcela vážně bez ostychu ta fádní otázka: "Věříte, že existuje ten pravý?", "Věříte ještě v pravou lásku?" Nebyla v tom ironie, ani jedna z nás to neshodila. Dostalo se mi odpovědí. Obě si nechám pro sebe. Odlišovaly se od sebe, popřením i přiznáním, ale ani jedna nebyla s optimistickým závěrem.
Je mi z toho smutno a hlavně už mě to unavuje.
 


Komentáře

1 Maiya Maiya | 10. března 2016 v 22:45 | Reagovat

Líbí se mi tvůj styl psaní. Je to výstižné, stručné a jasné.
K tvé otázce v závěru: Ještě do nedávna  po všech těch zkušenostech s lidmi bych ti řekla, že ne. Nemyslela bych si, že potkám svůj vysněný ideál v reálném světě. Myslela jsem si, že moje nároky a požadavky jsou nesplnitelné, že jsem divná a špatná. Že někde dělám obrovskou chybu. Říkala jsem si, že bych měla dělat větší ústupky a být "normální". Byla jsem však dál sama sebou s lidmi, kteří to tolerovali a byli podobní. A pak jsem ho poznala, začali jsme se bavit. Nejdřív jako kamarádi, bavili jsme se o takových běžných věcech jako kvantová fyzika, politické uspořádání, problémy lidské společnosti,... A čím víc jsme se poznávali, tím víc jsem toužila. Dnes už vím, že je to ten "pravý", můžu být tím kým jsem, chovat se tak jak je mi přirozené, dělat to co mě baví. a proto je má odpověď ano, ano existuje. Teď už vím, že existuje

2 hanyzka89 hanyzka89 | Web | 11. března 2016 v 18:52 | Reagovat

[1]: Moc děkuji za tento milý komentář a snítku naděje. Snad má zahořklost již nebude taková. Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama