Březen 2016

Nejdou ty cíle do poslední chvíle

24. března 2016 v 16:57 | Hanýžka89 |  DIARY...
Právní vzdělání a zejména pak praxe v oblasti související s právem Vás naučí jednu věc, naučíte se argumentovat za obě strany. A podle toho, na které ze tří stran stojíte, volíte. A pokud jste právě tou třetí stranou, tak je Váš úkol najít hranici mezi spravedlivým a právu odpovídajícím. Formální nemusí odpovídat materiálnímu. A tak to prostě je. A Vám to cvičí mozek a Vaše práce, Vaše výsledky Vám ukazují, kam jste se posunuli.
Páni, mozek je úžasná věc. Kdyby se mě někdo zeptal, jakou část těla mám na sobě nejradši, řekla bych právě mozek a někdy obdivuji i svá játra, ale o tom potom. A možná proto jsem byla tak háklivá, když někdo zpochybňoval můj úsudek a mou práci a hlavně dle mého zcela skromného a objektivního názoru, neoprávněně. (Objektivní názor…paradox.)
Nejhorším pocitem však je, když svůj úsudek a zdravý rozum ničím já sama. Je tak jednoduché vidět, co je to správné, potýkám se s vlastním nepochopením vůči těm, kteří nekonají, co by měli. Když člověk něco cítí, neexistují na to jasné rovnice a vzorce. Najednou zmizí ona pověstná zodpovědnost, celá logika jde do háje, ať to Vám blízcí chápou či nikoliv. Nicméně neodpustím si konstatování, že mé sdílení reálných pocitů, tedy i pocitů zklamání, s druhými čítá mnohem větší nepochopení z jejich strany a případné odsouzení. Tomuto se vyhýbají snáze ti "mlčící".
A přijde mi, že když nebudu cítit nic, když budu stále pragmatická a rozumná, zahořknu a otupím. Momentálně jsem v situacích, kdy má empatie musí být upozaděna, jen tak budu moct dělat, co právě dělám. Takže jistá míra otupění je pro mě právě teď žádoucí. Ale beze všech příkras mi to není vlastní.

...Začínám zapomínat. Ne na všechno a ne úplně, ale pomalu a jistě se mi nedostává na mysl. Mizí a vzdaluje se. Možná je to součást mého otupovacího procesu, možná už nemám sílu hledat nevěrohodné omluvy nebo je alespoň tolerovat. A jak tak bývá obvyklé, že pokud vzpomínáte, vybavujete si jen to dobré, mně se připomíná to, co až tak dobré nebylo. Možná konečně vítězí můj úsudek a zdravý rozum.
Odcizí se a já též.
Možná, že některé kapitoly našeho života nemají jasný závěr, možná, že pár těch krátkých povídek nemá pointu a zápletka se nerozluští. Něco zkrátka nedopíšete a ani nedočtete. Nebudete nikoho už konfrontovat a zapomenete to nevyřčené. Je osvobozující nepřeceňovat to skutečné, nekonstruovat neexistující realitu. Půjdete dál a postupně to pro Vás ztratí smysl.

Otevřeme dveře, ať odejde...Pak doufáme, že do nich znovu vejde.

10. března 2016 v 21:03 | Hanýžka89 |  DIARY...
Dva roky a čtvrt. Utekly, uplynuly, něco vzaly, ale hodně taky daly. Zavřely se jedny dveře a otevřely se nové, do místností plné nových osob, nových zkušeností, jiných výzev. V těch zavřených dveřích je jen jedna malá skulinka, kterou prostupuje paprsek světla. Vrhá štíhlou a dlouhou siluetu, dopadá do mého zorného pole. A já na ni jen tiše civím a nedokážu odvrátit svůj pohled jiným směrem.
Někdy mám pocit, že opakuji stále ta stejná schémata, stejně jako mi v hlavě zní ty stejné věty a promítám si stále ty stejné filmové dějové sekvence a vlastní vzpomínky. Pořád dokola. Se stále stejným výsledkem. Mám ten úžasný luxus, že si můžu toto dovolit. Že si mohu dovolit řešit malé věci a nafouknout je do obřích rozměrů. Že si mohu dovolit lpět na témže člověku, čemuž mnozí nerozumí a oprávněně. Nedokážu ho vymazat, a čím víc si jej k sobě připouštím, tím hůře snáším to, jak vrací tu vzdálenost mezi nás. Jako by za každým zde napsaným slovem čněla věta: "Prober se!" a nebo též "Jsi husa!"
A jak jsem tak před pár dny, před dalším zklamáním, seděla s mými milovanými slečnami na lavičce, padla zcela vážně bez ostychu ta fádní otázka: "Věříte, že existuje ten pravý?", "Věříte ještě v pravou lásku?" Nebyla v tom ironie, ani jedna z nás to neshodila. Dostalo se mi odpovědí. Obě si nechám pro sebe. Odlišovaly se od sebe, popřením i přiznáním, ale ani jedna nebyla s optimistickým závěrem.
Je mi z toho smutno a hlavně už mě to unavuje.