Únor 2016

Maskování

14. února 2016 v 22:11 | Hanýžka89 |  DIARY...

Psala jsem snad o všem, co znám i o všem, o čem sním. Psala jsem o lásce i přátelství, o bolesti i strachu, o zklamání i naději. Jednou jsem to pojala zvesele a po druhé jsem si pobrečela nad klávesnicí. Snažila jsem se psát úpřímně a v přímě úměře tomu jsem se zbavovala svých zátěží.
Kolikrát jsem tu skoňovala úpřímnost, kolikrát jsem si porovnávala s důvěrou a kombinovala se statečností. Je statečný ten, kdo k vám umí být úpřímný a tomu pak lze věřit vše. Jenže já mám občas pocit, že nemůžu věřit skoro nikomu, pak o to více ani sama sobě.


Někdy uvažují na tím, že potkat se před pár lety, tak se nepoznám. A hlavně nepoznám ani řadu dalších. Proč, sakra proč, je lidem tak trapné přiznat pravdu a barvu sami sobě a druhým. I já jsem se naučila maskovat se. Šťasným pohledem a veselou náladou, protože je něco pravdy na tom, že se s Vámi každý směje, ale pláčete sami. A tak, ikdyž se mi zrovna úplně nedaří, nechci to na sobě nechávat znát. Protože nevím...možná, když Vás druzí uvidí jako šťastného, třeba se skrze jejich pohled šťatsnými stanete. Možná ano, možná je to skvělý návod na neurózu.
A navíc pro některé jsou moje masky neviditelné. Ti, co mě mají opravdu rádi, to jakýmsi šestým smyslem vždy vycítí. A tak i když jsem se sebevíc snažím, nezakryji to, co mě štve a trápí. A možná právě to je ta cesta, která mě pžed neurózami zachrání. Přátelé, praví kamarádi, kteří Vás nenechají brečet samotné. Poznají a poslouchají. A taky jednají. Maskovat se před nejbližšími nemá smysl. A zároveň víte, že ve chvíli, kdy i oni Vás uvidí šťastným, tak jím opravdu jste.