Leden 2016

Náš svět a jeho rekvizity.

16. ledna 2016 v 22:05 | Hanýžka89 |  DIARY...
Čas od času sem přicházím s myšlenkami a přiznáními, které by měly zůstat jen mé hlavě. I přesto je tu obnažím a říkám si, někdo si přečte a dojde mu, že v nich není sám. Na dálku vás tak spojí myšlenka s jiným člověkem, čtenářem blogu. Líbí se mi ta představa. Ta představa mi dodává odvahu psát a neukončit totu, ikdyž jsem si to už několikrát slibovala. Psané slovo, má-li adresáta, má význam.
A jak se tak dívám po svém pokoji, po skříních co mám v Praze a u rodičů, nadávám sama sobě, jak jsem majetnická. Kolik mám bot a kabelek, šatů a kabátů, vůní a šminek. A plánuji detox šatníků a komod, plánují ho od Nového roku, letošního, loňského i toho před třemi lety. A přesto svůj plán nemohu uskutečnit, něco ve mně nechce.
Nevěřím, že to co máte, vás dělá, kým jste. Ale věřím, že to jakým jste, dělá ty věci. Vdechuje jim učitou historii a příběh. Příčemž to, jací jsme, je dáno tím, co jsme prožili. Dám vám jednoduchý a možná trochu hloupý příklad, o tom, jak vážu na věci určité vzpomínky.
Mám ve skříni halenku s potiskem soviček, má na límci cvočky a je z příjemné látky. Nenosím ji roky, tak dlouho jsem ji neměla a jsem si jistá tím, že si ji v nejbližší době na sebe nevezmu, zdali ještě vůbec. Přesto se ji nedokážu zbavit. Nevidím ji jen jako kus látky. Vzpomenu si, jak jsem ji dostala od mamky k 23. narozeninám a jak jsem ji celé to nadcházející léto nosila, jak jsem se v ní učila v knihovně na zkoušku z mezinárodního práva veřejného a těšila se, že možná dveřmi knihovny vejde AK. Měla jsem ji na sobě, když se jelo za Terkou do Ústí a odtud pak do Drážďaň a když jsem se vrátila domů, byl v Benešově Sázava Fest. Ta halenka je spouštěčem příjemných vzpomínek. Nechci se ji zbavit snad z nějaké vnitřní obavy, že když tak udělám, přijdu i o ty vzpomínky. Jako kdybych vyhodila kazetu s filmem, který už se nikde nesežete a nebudete ho moci nikde shlédnout. A tak mám plné skříně a plné police věcí, co nenosím, vůní, co nepoužívám a vzpomínek.



A protože život a realita nejsou vždy jen veselé a já se nechovám vždy jen vzorně, mám tam i jedny džíny, které nenosím a nosit už nechci a nebudu. A možná nebudu vůbec litovat toho se jich vzdát.
Nevím, jak se naučit to, že vše dobré, co jsme prožili a i to, čeho jsme se měli vyvarovat a z čeho jsme se poučili, není závislé na věcech s danou chvílí spojených. Že to je v nás a že nás toho nemůže nikdo zbavit, že nezapomeneme, když budeme chtít. A jak se tak bojím, že zapomenu já, čím dál tím víc mě užírá skutečný strach, že zapomene i někdo jiný. Sejde z očí, sejde z mysli. Prosím ne.

To chceš...

10. ledna 2016 v 22:14 | Hanýžka89
Ideál. Ideál. Čím víc to slovo opakuji, tím více ztrácím jeho smysl. I D E Á L... Ohýbá se pod naší momentální náladu nebo přetrvává i životní převraty? Má zhmotněnou podobu nebo je cílem nás samých, za kterým jdeme? Nerozumím pojmu a neumím ho přiřadit do správné skupiny. Ideál jako představa, Ideály o mužích, ty mě opustily brzo...o ženách o chlup později a o mně samé...těžko říct.
Dojde-li na lámání chleba, dojde-li na pletení ideálů s idoly, už vůbec nevím, která bije. Sníme o idolech, dáváme jim ideální podobu a ve finále milujeme nevhodné a neidealizovatelné muže, kteří mají chyby, nezapadají do šablon, které pro ně byly navrženy, ale jsou skuteční, sdílí s námi náš příběh, i bez happy endu, a to je to.


A pro oko. Mému oku lichotící. Srdci vládne jiný. Takže jen pro oko.
Za mě dobrý.
To chceš.


2 0 1 5

3. ledna 2016 v 16:21 | Hanyzka89 |  DIARY...
Není to tak dávno, co jsem projížděla svou složku s inspirací a v jedné z jejích podsložek jsem našla hlášku: "Image if you could watch a trailer for your 2015". A tak jsem se rozhodla, že takový malý trailer vytvořím na svém blogu. Samozřejmě, že tím zcela popírám smysl traileru, který má upoutat na film, co teprve přijde, na druhou stranu ve střížně se připravuje až po natočení filmu. Bohužel můj časoprostorový stroj nefunguje! A tak trailer s rořním zpožděním přichazí až nyní.