Prosinec 2015

Rocking around Christmas tree...

26. prosince 2015 v 16:27 | Hanyzka89 |  DIARY...
Je poslední ze tří plně vánočních dní a já se dostávám k článku, který jsem plánovala napsat již během rána Štědrého dne. Je po dárkování a jsem o pár korun chudší a o pár zážitků bohatší. Tenhle rok byl poměrně plný změn, zejména jeho druhý půlrok, nejen pro mne, ale i zejména pak i pro mé okolí. Mě na začátku příchozího roku také nějaké ty změny čekají a snažím se k nim postavit s hlavou vztyčenou a přímě.


Bylo obvyklé, že jsem na blog fotila všechny ty krásné věci, co jsem našla pod stromečkem, letos bych od otho ráda upustila. Tím neodsuzuji nikoho, kdo to dělá, sama jsem zvídavým konzumentem těchto článků, jen sama takový nevytvořím. Dostala jsem spoustu pěkných věcí, co mi udělaly radost!! A děkuji za ně, ale ještě více děkuji za to, s kým jsem mohla Vánoce strávit. A přeju si, aby tomu tak mohlo být ještě hodně dlouho. Né nadarmo se říká, že ty nejlepší věci v životě nejsou věcmi.



Také jsem měla tak týden tendence napsat příspěvek o tom, kolik lze dát člověku šancí a sobě nadějí, že se změní či že není takový, jak se zdá. Ano, proti všem mým zásadám jsem víc věřila než viděla. Ono se mi to však opět jak facka v danou chvíli vrátilo. Připomínám, že lidé se nemění, jen vyvíjí. A to není v podstatě špatné, je ale nezbytné s touto myšlenkou, k druhým přitupovat a na vlastní odpovědnost, s nimi tvořit vztah, jakkékoli úrovně. A v důsledku toho nést následky.


Prosincové zamyšlení

13. prosince 2015 v 18:51 | Hanýžka89 |  DIARY...
Možná proto, že se blíží Vánoce, možná proto, že prostě chci...
Otisk v měkkém, čerstvě napadaném poprašku. Šmouha na zápraží. Řasa na líčku. Zanecháváme za sebou stopy, ve zhmotněné podobě i ideální. Kde jsme a kde působíme, na koho a jak. A věříme, že naše činy mají význam, že po akci přijde reakce a nebudeme zapomenuti.
A jak si tak vesele idealizuji druhé i snad i samu sebe, podporuji se ve své víře, že žádný vztah není bezcenný, že nelze druhého smazat z našeho života jak mávnutím kouzelného proutku. A čím víc v sobě živím tuto myšlenku, tím víc nevycházím z údivu, jak to jiní zvládají.

Jenže ono to zřejmě není chybné řešení. Náš život by se měl posouvat dál a dál a měli bychom umět rozpoznat to, kdy koho a co násilím vlečeme za námi. I z pár milých vzpomínek se může naší vinou stát břemeno, které nám brání poznat nové. Občas je možná v pořádku uvědomit si, že vzpomínky, kterých se vzdáváme, jsou ničím proti těm, které získáme. Jen je třeba dobře odhadnout míru možných ztrát.
A protože se stále občas trochu neorientuji a ztrácím, jak tato slova v překladu mých původních pisatelských záměrů, přeji si k Vánocům konečně mít ten správný nadhled.