Teorie výzev

6. září 2015 v 13:37 | Hanyzka89 |  DIARY...

Máme jít vpřed, neohlížet se, neotáčet a hlavně nevracet. Jenže když zabloudíme, narazíme na překážku nebo cítíme, že směřujeme k pádu, víme, že vpřed cesta nevede. Buďto zpomalíme nebo se vrátíme.
Jsem si jistá tím, kdo je v mé přítomnosti. Vím, že ho mám ráda z celé podstaty toho mít rád. Ale také vím, stejně jako mí nejbližší, že to je dočasné, že celkem brzo narazím. Přítomnost skončí budoudocností, která přinesene loučení s tím, co je. To co je teď, nebude. Jsme tváří k sobě na cestě pryč.
Každé ráno vstáváme a nevíme, jaký den máme před sebou. Vstát a vědět, že uvidíte někoho, na koho se těšíte, je šťastná chvíle. Tyto chvíle chutnájí hořce až ve svém závěru. Ze starchu oné závěrečné pachuti jsem udělala krok zpět. A daří se mu skvěle, vypadá výborně a "měla jsem tam být já" doplní svatou trojici sebemrskačství. Zkrátka to, že někoho rok nevidíte, že se s ním o den minete v Albertinu a donedávna nevíte nic o jeho životě, má svůj význam. Proto Vám radím, nehledejte minulost jen proto, že se bojíte budoucnosti.

 


Komentáře

1 Zita Zita | Web | 6. září 2015 v 13:51 | Reagovat

Já se často v minulosti šťourám a není to dobře, je načase za minulostí udělat tlustou čáru

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama