Září 2015

Všude kolem moře, tak pojď hledat břeh.

28. září 2015 v 18:44 | Hanyzka89 |  DIARY...
Tenhle článek píši asi na čtyřikrát, najednou mi to nešlo. Nepíše se to samo. Prostě některé situace nejsou samo sebou.

Bolest je až sekundárním jevem. Když se spálíte o žehličku, spadnete ze schodů a když se vám srdce roztříští na tisíc kousků. První je šok. Rána, kolem černo, v hlavě vybíleno. Šok vám dá mylnou představu o vaši otupělosti, skryté síle a neporazitelnosti. A pak bolest. Když si dáte prst pod studenou vodu, zvedáte se ze země a když si to uvědomíte. City!
Bylo mi smutno, nenahmatatelně prázdno. Ležela jsem celou neděli, sama u sebe a smutnila. Všechno mělo stejnou chuť a barvu. Mělo se jednat o takovutu tu tupou bolest, kterou už znáte, ze které se po nějakém čase vylížete a nakonec pronesete něco ve smyslu, že na každýho chlapa máte jen určitý množství slz.
Máme brát život takový, jaký je. Máme se zvednout, pro jedno kvíti slunce nezasvítí. Jenže ono to nejde hned. Je úžasná představa sebrání sebe sama, vyrazit si a poznat Vaši příští lásku. Jenže reálně nejste schopni ničeho, nejíte, na sobě ty příšerný kalhoty nasrávačky, nos rudej jak Barney ze Simpsnů a hlavou se Vám honí horory hodné Hitchcocka. A celou tu dobu se snažíte racionálně si zdůvodnit, proč ON není tím, vedle kterého máte vstávat a zestárnout, když právě tím jste ho chtěli mít. Proč, doprdele? ....Přičemž čím dřív tu situaci budeme akceptovat, tím dřív se s ním vyrovnáme a smíříme.

Jedno barevné pondělí. Jeden černý pátek.

Prostě proto tenhle blog, prostě proto ho píšu. Není anonymní, nefalzifikuje. Rekapituluje to, co mám, to co je a pomáhá mi vyhrabat se z toho, co mě sere. Není to tisíce věcí, není to pořád. Ale čas od času se potřebujete ventilovat, oddechnout si denních starostí a tím, že je napíšu, mám pocit, že jím částečně odlehčím. Sdílená bolest, menší bolest. Teda aspoň v to doufám.
Pro dobro nás všech, bych ráda poznamela, že bychom neměli lhát druhým v tom, jaký vztah k nim máme. Nemělo by se říkat, že něco cítime, když to tak není. Některé věty nejsou jen prázdné fráze, aspoň pro někoho.


Teorie výzev

6. září 2015 v 13:37 | Hanyzka89 |  DIARY...

Máme jít vpřed, neohlížet se, neotáčet a hlavně nevracet. Jenže když zabloudíme, narazíme na překážku nebo cítíme, že směřujeme k pádu, víme, že vpřed cesta nevede. Buďto zpomalíme nebo se vrátíme.
Jsem si jistá tím, kdo je v mé přítomnosti. Vím, že ho mám ráda z celé podstaty toho mít rád. Ale také vím, stejně jako mí nejbližší, že to je dočasné, že celkem brzo narazím. Přítomnost skončí budoudocností, která přinesene loučení s tím, co je. To co je teď, nebude. Jsme tváří k sobě na cestě pryč.
Každé ráno vstáváme a nevíme, jaký den máme před sebou. Vstát a vědět, že uvidíte někoho, na koho se těšíte, je šťastná chvíle. Tyto chvíle chutnájí hořce až ve svém závěru. Ze starchu oné závěrečné pachuti jsem udělala krok zpět. A daří se mu skvěle, vypadá výborně a "měla jsem tam být já" doplní svatou trojici sebemrskačství. Zkrátka to, že někoho rok nevidíte, že se s ním o den minete v Albertinu a donedávna nevíte nic o jeho životě, má svůj význam. Proto Vám radím, nehledejte minulost jen proto, že se bojíte budoucnosti.