Červenec 2015

Letní

19. července 2015 v 0:55 | Hanyzka89 |  DIARY...

Když jsem byla malá, každé léto jsme jezdili na chatu do Jizerek. Pod jejími okny tekla ledové chladná Jizera, které v horku představovala vítané osvěžení. Jediný zádrhelem však bylo, že k ní vedly červené plechové schody v letních dnech lehce pálicí plosky nohou. Před chatou bylo ohniště s obřími kameny, které pro mě byly použitelné jen k večeru, neboť jsem sama sebe děsila představou, že přes den jsou útoříštem zmijí rodinky.


Zatímco táta chodil každé odpoledne sbírat borůvky, jež jsou v naší rodině považovány za všelék, maminka přebírala od listí ty z předešlého dne nebo ještě hůr, pokoušela se o výrobu domácích šťav, které jsou dodnes v našem sklepě a jejich aspirace stejně jako spotřeba se blíží nekonečnu.



Také si pamatuji, jak příšerně trapné mým starším a pubertálním sourozencům připadalo jezdit do Kořenova s námi. Přitom jsem vždy doufala, že nakonec aspoň na pár dnů dorazí a naučí mě hrát žolíky nebo kanastu. Jen málokdy se mé přání naplnilo. Naštěstí seznámit se a skamarádit se nebylo ničím naročným a tak stejně jako mi tehdejší léta připomínají nevypité šťavy, tak i pár černobílých fotografií, na nichž je malá Hanička ruku v ruce s náznámým klučíkem, povětšinou blonďatým. Co ty kluci dělají asi teď?


Doufám, že to co mě i tebe tak mrazí.

14. července 2015 v 21:03 | Hanýžka89 |  DIARY...
Potřebujeme terapii a tak pijeme. Na dně sklenky není naděje a ani odpověď. Nedáme na sobě znát, že na dýško už nemáme. Vedle vás člověk, co hraje na vaše svědomí, které se plete s fantazií, které si plete s fantazií. Únikem od reality, od pravdy, že někoho milujte, ale už ho nemáte rádi, může být ta nejkrásnější tvář, princ z pohádek, co voní po kávě a dobré náladě, kluk na kterého se vyplatí čekat. Přesto a avšak...
Oddaluji neoddalitelné. Vím, co přesně musím udělat, ale ku zoufání nesnáším změny. Konce, na nichž je dobré, že něco nového začíná. Čeká mě seznam pro a proti a já tak nemám ráda seznamy.

Cokoli může se stát, nikdy tě neopustím.

6. července 2015 v 14:32 | Hanýžka89 |  DIARY...
Na základě poznání druhého, si o něm vytváříme úsudek a vztah vůči němu. Ani jednoho z toho nemusí mít dlouhého trvání. Nás vlastní úsudek je naším vlastním výtvorem vzniklým na základě jak vnímaného reálného, tak dokresleného daného zkušeností a fantazií. A zatímco prožíváme s druhým různé situace a okamžiky, náš vytvořený úsudek prochází zkouškou. Někdy selže a my pak náš vztek z jeho selhání vybíjíme na druhém. Říkáme, že nás zklamal a chceme vysvětlení. A možná, že to je tou základní chybou a pilářem sporů. Čekáme od druhých víc, než nám nabízejí. Ona to nemusí být přece vůbec jejich chyba. Je naše. My jsem ho neodhadli, my si ho přilepšili a teď chce, aby hrál roli, která mu byla cizí.


Druhé nezměníme, ani kdybychom sebevíc chtěli. Lidé se nemění a my je máme přijímat takové, jací jsou. Nejsou ničím víc ani míň, než jen sami sebou. Je pochopitelně, že selhání našeho úsudku nás raní, dotýká se přímo našeho ega. Ale ta smutná pravda tu byla vždy, jen my ji neviděli, nezaregistrovali. Chvíle, kdy se nenaplní naše očekávání, či se nám otevřou oči, jsou chvíle jako každá jiná.
A tak nesmutněte, pokud Vás někdo nechá ve štychu, neozve se Vám, neváží si Vás či Vám lže. Takový ten člověk je a byl. Nezměnil se mávnutím kouzelného proutku. Není horší nebo lepší, je jen jiný než ve Vašich představách. Buďto, to budeme akceptovat a nenecháme si tím vzít to hezké, co jsme s ním prožili a nebo to celé necháme být.