Červen 2015

Můj život na sklonku chtěl by mít na zvonku tvý jméno

21. června 2015 v 22:28 | Hanýžka89 |  DIARY...
Minul můj dvacátýpátý rok života a přehoupla jsem se do dvacátéhošestého. Polemizovat nad tím, zda jsem tam, kde jsem chtěla být, zda jsem tím, kým bych měla být, je náročné a nikam nevedoucí. Život se děje zatím, co děláte plány, o tom, jak by se měl udít. Na jednu stranu přijdou noví lidé, nové vztahy, nové příležitosti, na druhou stranu nesete stará břemena či jste nuceni rozloučit se s tím, co máte rádi.
Během minulého týdne jsem si vyslechla mnohé. A opět jsem si připoměla, jak je třeba vážit těch, kteří jsou přímí. Tohle slovo používám velmi často a je pro mě směrodatné v tom, koho si připustím do svého života a koho nikoli. V dospělém životě těžko hledat někoho, kdo je k vám upřímný a můžete se na něj spolehnout. Někoho poznávat je podle mě běh na dlouhoou trať. A pak, když se někdo projeví a vyjádří, jak jinak než za Vašimi zády, nezbývá než si říct: "Někde uvniř je to stále ta malá holčíčka, jejímž obrazem je paneláček." Může Vás takový člověk ranit, ale nemůžete se tím užírat. Nesouhlasím s tím, že nemáme nikomu věřit a nikoho si k sobě připouštět. Zůstat sám je to nejhorší možné řešení. Musíme ale lépe druhé vnímat a hlavně pracovat sami na sobě, abychom sami byli tím člověkem, kterého si lze připustit k tělu.


K narozeninám jsem dostala spoustu pěkných věcí, nádherných květin a hlavně jedno strašně milé překvapení, jímž bylo skvělé odpoledne a večer s mými milovými lidmi. Přislo mi naprosto úžasné, že pro mě někdo něco takového připravil a jsem za to neskutečně vděčná. Když jsem to pak druhý den volala tátovi, tak ho skutečně dojalo k slzám. Takže ještě jednou touhle cestou moc děkuju.


Pořád mě moc baví móda a ráda se inspiruji druhými a pozoruji. Přesto bych chtěla říct, že však v tomto směru nesoudím druhé. Samozřejmě, že moc dobře vím, že šaty nedělají člověka. Byla bych ráda, kdyby povrchnost a zájem o módu nebyly automaticky slučovány v jednu vlastnost. Ikdyž vnímám i to, proč se to tak bere a že mnohdy je to někde, bohužel, i oprávněně provázáno.



Demagogie demokracie běžných dní

14. června 2015 v 22:18 | Hanýžka89 |  DIARY...
Psali jste si deníček? Psali jsem ho jen pro sebe sami sobě a nebo nějakému imaginární příteli s imaginární poštovní schránkou ale reálným pochopením? Už nepíšu deníčky, už nepíšu skoro ani tenhle blog. Jen strádám a přemýšlím, kumuluji a čas od času vybouchnu. A to není dobře, to nemůže tak ani být.
Lidé se nemění, lidé se jen vyvíjí a bohužel ne vždy tak, jak jste čekali. Ale upřímně nevím, jestli je žalostnější pozorovat, jak se vyvinul někdo, koho znáte odmala v někoho, komu už byste nepodali ani ruku, nebo poznat člověka bez vývoje. Někoho, koho jste poznali již, jak to říct hotového, ale nerozpoznali jeho pravou tvář. A do toho city, že? A první dojmy, vaše a druhých. A do toho minulost a možná budoucnost. A pak všichni lhali až hrůza.
Myslím si, že bez důvěry v druhého, s ním nikdy neprožijete nic skutečného. Bez víry a bez naděje, jen budeme stát na břehu a nikdy neponoříme prst do moře možných dějů. Jen budeme stát a pozorovat, jak ostatní plavou. Ale leckdy možná věříme komu nemáme, nastupuje do lodí s děravým dnem a pak se jen topíme vinou vlastní naivity.
A tak jako se neměníme my, nemění se ani naše chyby. Udělat časosběrný dokument registrující naše rozhodnutí v posledních 5- 10 letech, dojdeme k momentu, kdy nám bude připadat, že jsem omylem ulehli na tlačítko REPEAT.
A tak nevím, komu mám věřit. Možná panu Nohavicovi,že věci, co nechceš, ať se stanou, se stejně stanou a chleba padá na zem tou špatnou stranou. A nebo taky možná ne. Udělejme o tom časosběrným dokument, už volám paní Heleně Třeštíkové.