Duben 2015

Dubnoví...

19. dubna 2015 v 16:58 | Hanýžka89 |  DIARY...
Na začátek dáme myšlenku, vzpomínku, upomínku...
Čím je můj synovec a neteř starší, tím více se snažím vybavit si, jak jsem se chovala v jejich věku a nad čím jsem přemýšlela. Pamatuji si, že jsem v první třídě byla zamilovaná do kluka, co se jmenoval Sylvio. Je strašně vtipné, že ikdyř byl v naší třídě jen rok, vybavím si jeho jméno lépe než jména spolužáků, s kterými jsem tam setrvala až pět let. Měl vlasy snad světkejší než slunce nebo než Gunter z Přátel, nosil velké tenisky a džínovou košili. A vůbec netuším, proč se mi líbil, ale jrozně jsem si ho chtěla vzít a mít s ním ideální život. V té době jsem si představovala jako ideální život takový, který se odehrává ve velkém domě se zahradou, proutěným nábytkem, zlatým retrívrem a v oblečení z Quelle (welcome in 90's). Prostě život jak z obrázku časopisu Žena a život, duben 1996.
Změnily se přebaly časopisů, styly oblékaní, domy, zahrady...pořád máme představy o ideálním životě...plány, konstrukce, jak by co mělo být, proběhnout, kdo by nás měl oslovit a když to tak není, máme pocit, že se nám to nedaří, že nám nic nevychází. Nekonečný koloběh. Možná by stálo za to se nad tím pozastavit se a zamyslet se, že právě ty dokonalé momenty nenaplánujeme, nevysníme a přesto se dějí. Úplně obyčejná chvíle, kdy se prostě bavíte. Nezachytíte ji na fotku na insta a ani nepopíšete slovy na blog, protože skoro ani není co. Jen "je mi dobře"..."bylo to fajn". Přála bych nám všem takových momentů, co nejvíce a hlavně, abychom se i lépe vnímali.

A teď trochu ze široka...
1. Bistro proti proudu
Díky Verunce jsem si na svůj list návštěv připsala i Bistro proti proudu. Jeho lokace je hned u tramvajové zastávky Urxova, pár kroků od Můj šálek kávy, zkrátka v restauracemi a kavárnami oblíbeném Karlíně. Jak již jsem dříve opěvovala šikovnost a činorodost druhých, toto bistro je opět jejím úkazem. Paní majitelka byla dlouholetou redaktorkou časopisu Apetit a je to velice příjemná osoba, celá moje návštěva byla příjemným zážitkem a těším se, že příště s sebou vezmu na fancy snídani i kámošku, co to má odtamtud, co by kamenem dohodil. A šalvějová limonáda je naprosto výborná!!!

2. Sušenka
Jen za málo věcí bych dala ruku do ohně, a za některé ani do vlažné vody ne. Je těžké něco doporučovat, když každý z nás je z jiného těsta. Já si ale dovolím jen malé upozornění a tip. Jako sušenka se potýkám s faktem, že jen těžko budu kdy šťavnatá, přesto mě z mé sušenkové podoby trochu dostává super-super krém od Kiehl's, který jsem si pořídila jen ze zvědavosti a uzoufání, že změna asi nedorazí. Těžko popsat, jak z mých tváříček dělá hodné políbení. Kdo nezkusí (vzorek zdarma), neuvěří. Mých krátkým prstům a poměrně malým dlaním (alias mám dětské ruce, jak říká sestra) zase vyhovuje krém s bambuckým máslem od L'occitane, tak třeba bude i někomu z vás. Škoda, že je tato recenze zdarma, necenzurovaná, hodilo by se mi sponzoring obou značek :D.

A to nejlepší nakonec, v pátek jsem šla s kamarádkou na mojito a vyhazovač mi nevěřil, že už mi bylo 18. Z tohoto zážitku budu žít ještě hodně dlouho a vyprávět jej budu také, úplně nejlepší dotaz za poslední dobu!!!
Užívejte jara, květin a chvil, kdy je vám prostě dobře a až tak učíníte, než se nadějete, bude tu další článek.



Láska je to, o čem to tady je. Láska je top, věčná symfonie.

11. dubna 2015 v 23:21 | Hanýžka89 |  DIARY...
Na práva jsem nastupovala v roce 2009, strávila jsem na nich plnohodnotně pět let a poslední dobu se táhnu a plahočím s diplomovou prací, která mi spolu s pár dalšími věcmi zadělává na žaludeční kameny. Čím víc máte pocit, že musíte učinit ve svím životě zásadní změnu, tím víc se vám do toho nechce. Mám pocit, že mi za poslední rok změnkul mozek, vyjma dvou dvouměsíčních intervalů, kdy jsem drtila státnice. Jako bych během posledního roku zapomněla, jakou školu jsem dělala (dělám) a jako by moje seběvedomí propadala hlouběji a hlouběji. A tak když naproti Vám sedím advokátní koncipient nevěděje, že jsme na škole byli kolegové, a jednajíc podle toho s Vámi, adrenalin se zvyšuje. A tak si jen v duchu říkáte, že někde uvnitř je to stále ten malý chlapeček, jehož horizontem byl paneláček. Stále je to ten studentík, který si jistě, jako všichni ostatní, nepřál potkat na zkoušce z trestního práva docenta Říhu. A tak se děje, že se poslendí dobou necítím úplně vyrovnaně či snad klidně. S rúznými tlaky a žádostmi okolí vnitřně jaksi balancuji, ale drží mě jen a jen věta: "Nefňukej!!!". Jestliže se někdo v mém okolí začne bezdůvodně litovat, potěším jí i jeho.


Teď z trochu jiného soudku vína. Uklidňujícím se mi stala má vlastní terapie mými oblíbenými filmy. Dávkuji si ji jednou za víkend. Jsou to takovéty dějově plytké příběhy dvou lidí, co se potkají a prožijí něco, co v realitě skoro nikoho nepotká. Projdou si kouzelnými okamžiky a dojdou jimi zdobenou cestou až k blahosklonné lásce. A tak hodinu a půl se směju již známým vtipům Hugh Granta či sympatickému panikaření Meg Ryan. Jásná dějová linie a šťastný konec mě většinou uchlácholí k spánku. Posledním mým filmovým spočinem tedy byla Láska přes internet, kterou jsem neviděla už hooooodně dlouho. V době jejího vydání mělo seznámení přes internet vůni moderna, novoty a snad i to kouzlo. Nyní se jedná o rutinu, o níž se raději mlčí. Ostatně asi těžko říct, kde hledat a jak poznat, že ten či onen, koho poznáme, bude tím, kterého budeme nějaký čas milovat či si ho jednou vezmeme. Možná je to jen čistě o načasovaní. Asi stačí poznat někoho právě ve chvíli, kdy on sám někoho hledá. Nedělat cavyky a nečekat litanije. Na podzim jsem žila představou, že i mně se stalo něco magického, že jsem doslova našla poklad skrytý mezi nevěstinci, čistou lásku v ulčce té hříšné. V hlavě se mi rýsovalo několim článků, verzí příběhu, který bych vám naservírovala tak galantně a chutně, že byste toužili po pokračování. Jenže vzhledem k tomu, že moje vlastní myšlenky se musely přesměrovat jiným než romantickým směrem, i jinde jsem zvolila praktičtější pohled než banálně zalíbený. Jen pro rejpaly a nepřejivce připomenu, že kniha je stále otevřená a příložitostně čtena. Avšak v soukromí.


Protože se svým počítačem trávím většinu času, rozhodla jsem se alespoň jeho pozadí obléct do Chanelu. Mé vlastní na to nemá velikost a ani hotovost. Ráda se inspiruji, dívám na hezké věci a jak mnozí, chtěla bych některé mít. Na druhou stranu povrchnost v svém pejorativním významu je mi odporná. Soudit druhé jen na základě věcí, co vlastní či jak vypadají, považuji za primitivní a eticky vulgární. Nedávno jsem projev takového chování zažila v metru a zanechal ve mně poměrně nepříjemný pocit. Plynul z dvou čtrnáctiletých slečen jedoucích ze školy, držících Iphony v ruce ověšené velkou kabelkou Michael Kors, což samo o sobě je asi fuk, není tím zarážejícím (ale ano věta "Nejsou na to malé?" tam byla). Tím byl až jejich pohled a přesun poté, co zahlédly mírně duševně postiženého spolucestujícího. Opravdu doufám, že to šlo přičítat pouze jejich věku a ne výchově. Pokud však tomu druhému, děkuji svým rodičům, že mě vychovali jinak.
Oslími můstky se to tu jen hemžilo, ale já se učím znovu psát a postupně i znovu myslet, omluvte mě za to. Až najdu svůj starý mozek, bude to lepší. Prozatím jen dobrou noc a krásnou neděli.