Únor 2015

Probudit se do černý noci, kde pod lampou se perem o cit.

22. února 2015 v 21:15 | Hanýžka89 |  DIARY...
...Na tvým místě měl bych strach, až přijdeš příště, nebudu tam....


Říká se, že těch opravdu dokonalých momentů v životě je málo. O to víc bychom si jich měli vážit. Problémem je, že málokdo z nás jich umí využít nebo je jen rozpoznat. Jsou to ty chvíle, kdy se nám přihodí něco neobvyklého, nečekaného, utkví nám v paměti a při jakémkoli jejich vynoření budí úsměv na tváři. Jsou také ty okamžiky, kdy se vám po těle rozlije vřelý pocit klidu a spokojenosti. Někdy však něco stojí, jsou časově omezené a nejsou zcela zadarmo a právě proto se jich často předem zbaběle vzdáváme. Odmítáme je jen z obavy, že nevydrží, že cena za ně moc vysoká či jsou až příliš prchlivé.
Jednoduše se bojíme. Strachujeme se, co by kdyby. "Teď se máme skvěle, ale co ráno?" , "Tohle se děje jen v pohádkách, nevěř tomu," takovéto a jiné rady nás doprovázejí a svou úzkostlivostí brzdí v tom jít za svý štěstím, ikdyby jen chvilkovým. Nejspíš je něco pravdy na tom, že cit je jako jet stovkou proti zdi v auťáku, co nebrzdí. A tak náš děsí pád či srážka s realitou. Shledáváme praktičtějším a snesitelnějším každodenní všednost s chutí vlažněho čaje než těch pár kořenící náš život jako panák tequilly.
Možná by každý z nás měl pro těch pár okamžiků ohodit strach stranou a lpět na jejich skutečné ceně, unést se jimi i přes možný nádech hořkosti jejich konce. Pro jejich opravdovost, pro měřitelné chvíle nekonečna. Protože proto. Protože budeme vždy toho dobrého chtít víc a možná že, když do toho půjdeme s představou konečnosti, s myšlenkou, že se toho nepřesytíme, možná a právě tak si je vychutnáme.