Listopad 2014

Krušná doba neurotika

20. listopadu 2014 v 12:37 | Hanýžka89 |  DIARY...
Rekodifikace přinesla mnoho změn, mohla bych, né spíše by se ode mě dalo očekávat, že o ní a všem kolem ní dokáži hovořit dlouho a dlouho. Raději to nechtějte. Avšak mohlo by vás zajímat, že jednou z zásad, na níž stojí, je zásada brát se o své štěstí. Ach ten právní pozitivismus.
Teoreticky se učíme argumentovat za obě strany, dedukovat, analyzovat. Ale brát se o své štěstí? Na to, jak se cítíme, po čem toužíme, to nemá s logikou zcela nic společného.



Najednou se to stane, potkáte člověka, kterého jste nikdy před tím neviděli a máte pocit, že vstoupit vám do života není tak složité. Vkročí bez pozvání a s ním všechny ty pocity, kdy jídlo nechutná, hlava se nesoustředí, obejme vás to a obestoupí. Přede mnou, jakožto věčným neurotikem, se náhle vynoří cesta, plná stresu, obav, dlouhého přemítání a nekonečných úvah. Ač tou dobou operuji s různými postupy logiky, logika samotná jde do háje. A všechny štvu. Nechápou to a já plně chápu proč.
A mě by upřímně zajímalo, jestli se v těchto vodách brodím a topím sama, jestli všichni všechno berou s stoickým klidem a nadhledem, protože přece, když něco chci, palčivá obava z toho, že by se to nemuselo podařit, mi přijde jako přidaná hodnota. Představa o postupném zalíbení metaforická pomalému usínání mi přijde kouzelná a poetická, ale stejně tak i nereálná. Když Harry potkal Sally, Kate Williama a Ted matku svých dětí, bylo to snadné a jasné, nebo si hráli na nedostupné a dělali cavyky? Každý hledá lásku podle jiného klíče, ale jak poznat, zda-li jím neodemknete jen prázdnou schránku?


P.S.: Obrázky s tím opět nesouvisí, visí tady kvůli Zuzce a Tomášovi:).

V pohledech zmatek máš, v srdci to neschováš...

9. listopadu 2014 v 16:31 | Hanýžka89 |  DIARY...
Rozepsala jsem za ten měsíc spoustu článků, nezvěřejním nejspíš ani jediný. Psala jsem se výjimečně jen pro sebe, z radosti i melancholie, z radosti. Možná, že když přijde něco pěkného, máme si to nechat pro sebe. Nerozebírat, nepřemítat, nezničit kouzlo. Protože ony se dějí i ty hezké věci, nečekaně a zaslouženě.
Všechny ty pěkné chvíle, co hledáme ve starých knížkách, sladkých písních a na konci sklenky vína, se mohou stát. Překvapivě, ale mohou. Jedna moje kamarádka před několika týdny prožila setkání v krásném podzimním dni, na Náplavce, s klukem s kytarou. A z toho setkání vzniká příběh a já ji to z celého srdce přeju, zaslouží si to! Víc nebudu dodávat.
Příběh se píše a nic není jasné, kdy co vzplane a kdz co zhasne. Můj citát a moje motto, jeho význam stále měním. A mlčím, víc už netřeba k tomuto.


Ač to tak v posledních dnech opravdu nevypadá, stále mě baví móda. A úplně poprvé mě baví i olivová barva, v komniaci s bílou, šedivou a černou. Začly mě bavit i sladké vůně, boty bez podpatku, bomer bunda a tartan. Už méně mě výsledky volby lidu, v různých sférách, politických, kulinářských, naposledy blogovacích.