Říjen 2014

Dlouhočlánek

12. října 2014 v 19:27 | Hanýžka89 |  DIARY...
Skoroměsíc utekl jak voda a stalo se to pomnoho. Takže kdo vydrží číct až dokonce, už teď ho miluju. A jelikož má i takové čtenáře-přátele, kteří ne vždy na to čtení mají nervy, raději přidám nějaké fotky, co kupodivu neprošly instagramem a pokusím se uspokojit i je.
Osmnáctého září bylo poměrně teplo, měla jsem naplánované odpolední kafe s kamarádkami v jedné super kavárně na Újezdě a jen takový malý dopolední zádrhel, a to soukromé státnice. Žila jsem v nich téměr a jistě měsíc a půl. Přičemž hysterický záchvat mě chytl snad opravdu jen jednou a to někdy kolem desátého srpna, ve chvílích četby práva zástavního. Pak už jsem se držela v kolejích tichého zoufalství a občasných výhružek. Na státnicích jsem se setkala s svou osobou blízkou, kterou může být, jak nás občanský zákoník učí, též osoba, jejíž ůjmu pociťujeme jako sobě vlastní. A tou on pro mě je. Bohužel stále... a ve chvílích, kdy jsem měla být tou, co ho uklidní, že to dobře dopadne, jsem to úplně jím mi určenou roli nezvládala. Protože si musím pořád držet odstup a tak jsem na něj jen mluvila nejklidnějším a nejkonejšivějším způsobem, jak to šlo a opravdu jsem mu přála úspěch a doufala v něm. Jiná než slovní gesta jsem si nedovolila a vlastně bych ani nemohla dovolit. Tak jako jsem si dříve říkavala: "Tam jsem měla být já," tady měla být ona, Protože city, které mají být již jen v starých knížkách a smutných písních, se někdy objeví i u vás. Ideálně, když už v ně ani nedoufáte.

Tak trochu jsem plánovala více psát o věcech, co mě aktuálně cvičí náladou, ale nakonec bych se ráda odvolala na téma týdne: Má smysl něco plánovat? Protože ty nejlepší okamžiky opravdu přichází ve chvílích nečekaných a plány se lehce zhroutí a kyxnou a skysnou jak mléko v pražské ledničce. Už mě nebaví tolik psát, mám pocit že píšu pořád něco, celý týden, přijdu domu a čeká na mě psaní diplomky a já mám v hlavě duto a prázdno. A jak se z koníčku stane povinnost, zmizí kouzlo a zájem. Navíc jakoby se náhle přerušilo spojení mezi mou hlavou a prsty opřenými v klávesnici, deformace transformace. Žít s mou hlavou je někdy těžké, mám pocit, že se mi v ní víří jen tisíce vzpomínek, přání a dedukcí a ono celé to víření a vření púsobí na celý zbytek těla, energii a náladu.
A z výše uvedeného vyplývá, že mé blogování už nepůsobí úplně jako funkční psychoterapie, jak již bylo dříve uváděno. A chybí mi to a potřebuju to. A ráda bych svalila vinu na ostatní, úplněk, nemoc, stres a přitom to, že už nedokážu dělat to co mám ráda zpsobem, co mám ráda, je jen má chyba.