Srpen 2014

Coffee Talk č.1: Citový masochismus

24. srpna 2014 v 12:37 | Hanyzka89 |  DIARY...
V klidu se usaďte s hrnkem dobré kávy. Začínám novou rubriku a vzhledem k pravidelnosti blogu a spolehlivosti jeho autorky, všichni tušíme, že skončí po prvním, druhém článku v zapomění a propadlišti internetového světa, ale možná překvapím vás i samu sebe a nestane se tak. No uvidíme.
V mých představách je ideální coffee talk kolem půl desáté ranní, v mém sluncem zalitém loftu. Scházím k velkému jídelnímu stolu, mám perfetní vlasy, lehké opálení a nezmačkanou pánskou košili. Za stolem sedí můj dokonalý muž, který mi stačil uvařit latte, má brýle s černými obroučky a třídenní strniště. ... Ano, v mých představách jsem na hony vzdálená realitě, i mně samé, v mých představách jsem zřejmě v nějakém hollywoodském seriále, v kterém si nemusíte dělat starosti s vlasy, make-upem nebo chozením na záchod. Reálně je ideální coffee talk s nějakou mou libovolnou kamarádkou, aby se probraly důležité věci typu, kolik dal Matěj o víkendu zářezů nebo jak sbalit toho týpka z Chop'd. Protože při kávě se má hlavně relaxovat a dobít baterky, třebaže s rizikem, že neskončíte jako člen Společnosti mrtvých básníků.
Nad výběrem dnešního tématu jsem nepřemýšlela dlouho, nad ním samým však roky, přesný opak mojí, snd jednou skutečně napsané, diplomové práce. Vzhledem k končícímu létu jsem mohla psát i o něm, o tom, jak mám každé léto zavařené v konzervách dole ve sklepě spolu s domácími marmeládami. Lhala bych. V sklepě máme zavařené leda borůvky, co pamatují Silvestry Vladimíra Menšíka, jíst se to samozřejmě nedá. Máme však nosí tátovi po jedné sklenici každý den do nemocnice, v jeho zájmu doufám, že to dává sestřičkám, aby je vyhodily spolu s dalším bioodpadem.



Citový masochismus je nevyčerpatelným pramenem a pojítkem ženských hovorů. Bývá však často maskován, proto jej nezle hned na první poslech odhadnout, avšak ucho vycvičené, nemá problém. Přičemž jeho schéma je pravidelně se opakující vzorec, nahodile násobený nepochopením okolí s většinovým výsledkem, že ženy jsou husy. Přípomínám literárních předloh Anny Kareniny, Niny či Taťány.
Opravdu stál Vronskij, Trigorin či Oněgin za všechno to trápení, nářky a bolest? Rozhodně ne, šlo v podstatě o flinky a floutky, před kterými nás varovaly už naše babičky, i maminky (ku příkladu ta moje mi trdí, že takoví mi do života nepřinesou nic, leda ten lues). Jenže, když to máte tak...oslepnete a ohluchnete, vedeny romanopiseckou představou, že pravá láska něco stojí, že když to bolí, je to tak správně a přes překážky ke hvězdám. Kecy, kecy, kecy. Vy někde vnitřně víte, že o to v podstatě nestojíte, že to neskončí úspěchem a že si prostě natlučete. Ale je tu to ego a sebestřednost, že všem ukážete, že jste ta, které má pravdu, že vaše okolí nevidí, co vy (ikdyž je to přesně naopak) a že kvůli vám se změní a ta změna za to stojí. Nikdy se tak nestane. Marné čekání na Godota.

Mohla bych tu uvádět spoustu i neliterárních příkladů, ale nemůžu, nikdo mi nedal oprávnění a já si o něj ani nežádala. Neboť sama nemám před svým prahem zameteno, zahrála jsemna Ninu letos na jaře a nejvtipnější na to je, že moje poblouznění ani nepramenilo z skutečného citového základu, jen jsem samu sebe vyburcovala k něčemu, co jsem vlastně úplně nechtěla. Popravdě můj Trigorin... To se nedá moc popsat, žasli ti, co věděli, žasli by ti, kterým jsem se to styděla říct a vy nespíše také. Před rokem bych zareagovala asi takhle: "To leda, až budou prasata lítat." Jenže já se nudila, bylo po zkouškovém a do státnic daleko. Tak nastala fáze 1: Experiment. To takhle jednou ráno po gangsta party se slyším, jak našemu společnému kamarádovi vyprávím do telefonu, že mě Trigorin zklamal, že měl tu trojku, že bych to do něj neřekla a že ho mám ráda ( - čistá lež, popravdě mi to přišlo jako dobrý drb a naprosto bych to od toho člověka čekala). Fáze 1 přešla ve fázi 2: Konfrontace. Obdobné věci jsem tedy říkala i jemu, možná i psala. A čím víc jsem si hrála na milující, tím víc se on choval jako skutečný Trigorin. (Čím hůř se choval, tím víc jsem ho chtěla. J.B.Watson by žasnul a nevěřil, behaviorismus hadr. ) Na fázi 3: Iluze, se tedy nemuselo dlouho čekat. Jejím zhmotněním je celkem pobavení hodná scenárie, zatímco on měl něco s čtyřicetiletou učitelkou na zachodech v místním baru, já se doma učila na státnice a do toho si pěla píseň od Hanky Zagorové: "Nešlap, nelámej, něco ve mně teprve klíčit začíná..." Skončilo to tak, jak se dalo předpokládat. Ale já si svou roli oběti, včetně větiček typu "Proč si pořád tak ubližuju," opravdu vychutnala. Fáze 4: Rychlý pád mluví sama za sebe. A upřímně se omlouvám všem přítomným. Tou dobou jsem se vyhýbala vyčítavému pohledu v zrcadle, své příčetné polovině mozku a CD Hany Zagorové Maluj zase obrázky 2, auuu. Vzhledem k tomu, že v celém tomto dějství chyběla přísada zvaná láska nebo zamilovanost, dostala jsem se do fáze 5: Procitnutí, v celkem slušném čase. Najednou tedy není hybnými substancemi odi et amo, mávnete rukou a zasmějete se. No občas se i trochu oklepu, asi studem. Můžu tedy říkat tolik populární větu: "Byla to zajímavé zkušenost," nebo na to může s klidem zapomenout. Daný Trigorin je mi více méně lhostejný, ale jsitě chápete, že jej vidět nemusím. A proč také, řekl hodně hnusných věcí, které jsem si rozhodně nezasloužila a zároveň představuje to, co u mužů opravdu nemám ráda. Proto v jeho případě si vskutku tu laskovost udělám a vymažu jej z svého života.
Jen ještě jedno mě opravdu mrzí, určitě si myslí, že jsem byla jednou z těch, co potvrdí jeho pravidlo, že k získání jakékoliv holky je třeba 4% procenta talentu a 96 % procent tvrdé práce. Protože to já nejsem, já jsem spíš mistr autosugesce a dobrovolný citový masochista.
A nakonec bych ráda přiklepla razítko: Vyzkoušeno za vás. S varováním, ať vy to na sobě rozhodně nezkoušíte a to ani za přítomnosti zkušeného lékaře. K svým 22. narozeninám jsem dostala od rodičů přání: Vyvaruj se ran, co se dlouho hojí, miluj jen ty, co za to stojí. Tak možná i vy se zkuste zamyslet, máte - li to tak?



Like a fool.

22. srpna 2014 v 10:54 | Hanýžka89 |  DIARY...
V středu kolem půlnoci jsem se po dlouhé pauze dostala k svému počítači a v rámci lustrování různých stránek jsem klikla na svůj blog. Hlavou mi problesklo: "Jsou ty stránky ještě funkční?". Jak vidíte, jsem opravdu pánem svého bytí, haha. Co Vám budu povídat, nastala u mě změna času, takováta pravidelná, kdy den neurčíte počtem nadechnutí, ani chvílemi, co Vám dechou berou, ba ani na hodiny a minuty se nehraje. Je o počtu projitých otázek, vypitých kafí a bědování. Moje škola je vskutku již pátým rokem horolezcem roku, vždy se vydrápe na vrchol žebříčku hodnot a drží prim, jak Edmund Hillary vlajku na Everestu.


Avšak každá mince má rub i líc, všechno zlé pro něco dobré. Tlak studijní matérie a hysterie z ní pramenící zabírá tolik prostoru v mé hlavě, že nemám čas zabývat se tím, jak moc mě někteří zklamali. Naopak spíš vnímám to množství těch, co mě podporují a povzbuzují. Například minulý pátek, jsem dle notoricky známé rýmovačky, měla svátek. A narozdíl od mých letošních narozenin mě polil příjemný pocit spokojenosti. Uvědomila jsem si, že jsem momentálně obklopena lidmi, co za to stojí!! Neodsuzujte mě, trochu sentimentu nikomu neuškodí.
Pro oko jsem připadala pár fotek, všechny jsou z minulého pátku. Ten dort jsem patlala snad celé dopoledne, už nikdy víc, z té intenzivní vůně lilií mě bolí hlava, už nikdy víc. A jev v učebním procesu nezvyklý, upravila jsem se, už nikdy víc? Tak rozloučili jsme se ve stylu Edgara Allana Poea.
P.S.: Když jsem u Edgara A. Poea, Redgar má dnes narozky.
P.S.2: A za týden AK.
P.S.3: Oba jsou světlé výjimky z mého leckdy zvráceného vkusu. Ať si Zuza říká, co chce:)