Červenec 2014

Vyúčtování

19. července 2014 v 14:26 | Hanýžka89 |  DIARY...
Placení účtů je jedna z jistot, která každého z nás jednou dostihne, můžeme ji oddalovat jakoli chceme a jak dlouho chceme, ale nakonec si nás stejně najde jako každá jiná protivná povinnost, které se mermocí snažíme vyhnout. Je to zároveň celkem příhodná retrospektiva našeho jednání.
Každý jednou budeme někomu skládat účty, jen nevíme kdy, datum splatnosti nejisté, spojitost s časově neurčenou právní skutečností. Všechno by ale mělo v tu chvíli dávat smysl, naše bytí, konání, ty známé i ty míjené tváře, statistiky šťastných i těch méně šťastných dní, naplněné touhy i zklamání, náhle se to osvětlí, odkryjí se veškeré cesty a všechny pointy se zhmotní v ukazatele na všech těch křižovatkách. Teprve pak vám vnitřní hlas sdělí: "Stálo to za to" nebo "Tos pos*al".
Je nám něco přes dvacet, zůčtování máme v nedohlednu. O tom, jak žijeme, můžeme jen spekulovat, něco informací nám přinesou deníky, výpisy z banky, lístky z kin, výplatní pásky, historie volaných čísel, první vrásky, pohledy živých výčitek. Lidé přicházejí i odcházejí, ovlivní nás nebo jen projdou? Mylně jsem se domnívala, že žádný vztah nezůstane beze stopy, mylně. Druzí mě učí, že každá lidská vazba, každé lidské spojení má různou aspiraci, z některé je dlouhý román, z jiné jen krátká povídka a na happyendy se nahraje. Záměrně zapomínáme na to, co nehraje v náš prospěch, co nevytváří iluzi toho, kým chceme být. Nehledíme do očí těm, kteří by nám mohli připomenout naše sehlání a chyby, raději je vymažeme ze svého života. Zapomínáme, že pouhé popření skutečnosti její derogaci neznamená.
Charakter se vytváří s věkem, nesen pilíři sebepoznání a sebereflexí. A pak je tu ještě víra, víra v sebe sama, ve vlastní postoje, v svůj žebříček hodnot a že děláme to nejlepší, co v danou chvíli můžeme. A že boží mlýny melou, protože ony melou.

Cena za něžnost.

3. července 2014 v 23:07 | Hanýžka89 |  Kolem a kolem...
Chtěla bych být jako ony, ty nadpozemsky krásné bytosti. Ty, co nikdy nemusí řešit svůj účes, protože je pořád perfetní, ty, jež v kterékoli velikosti vypadají úchvatně, ty, co mají pořád hebké ruce a voní po jasmínu. Snová stvoření a moderní princezny. Nepatřím k nim a nikdy nebudu. Nikdy nebudu ženou, co by si mohla vzít bílé šaty a nepokecat se, nikdy nebudu mít v jehlových podpatcích jistý krok a nikdy se nezařadím mezi múzy zahřívající duše umělců.
A neboť jimi nejsem, mohou i mě alespoň trochu inspirovat.


Statečně o strachu.

3. července 2014 v 21:28 | Hanýžka89 |  DIARY...
Dětství. Svěží závan vzpomínek. Vše bylo o chlup větší, každá cesta o chlup delší a prožitky skutečnější. Vybavuji si je skoro všechny, ty strachy a obavy. Že z větráku v kuchyni opravdu může vylézt to monstrum, které Mulder a Scullyová nedopadli, že ty děsivé schody na chatě v Kořenově nikdy neslezu bez cizí pomoci, že pod obřím kamenem u ohniště se určitě ukrývá hnízdo zmijí a že jestli si ještě jednou strčím korálek do nosu, tak mě pošlou na operaci. Vše bylo intenzivní a opravdové, jasně dané i bez jasně dané příčiny.
Seděla jsem na posledním, nejvyšším schodě a nedokázala jsem se ani pohnout. Náš jezevčík byl chvilku mou spřízněnou duší, ale pak to vzdal, seběhl tu nekonečně dlouhou točitou řadu a byl ten tam. Rodiče vybalovali tašky z černožlutého žigulíka, zatímco já sama jsem čelila dramatu nepopsatelných rozměrů. Přitom šlo jen o jeden jediný krok, jeden jediný schod a další šly už samy. Nebylo cizí pomoci, dalších rukou a ledňáček v kuchyni se pomalu a jistě ztrácel a měnil vlivem červencových teplot. Snad vidina odměny na konci nesnází, snad špetka odvahy v duši malé zakřiklé holky, snad obojí najednou mě k tomu malému krůčku přesvědčilo. Nespadla jsem, nenatloukla jsem si pusu, nestalo se to, čeho jsem se tak obávala. Nejhorší však na tom je, že já opravdu nevím, z čeho ten strach pramenil. Jen prostě byl a byl reálnější než cokkoli jiného v ten moment.
Evidentně i ty nejiracionálnější strachy dokážou ovlinit naše rozhodnování, náš směr. Zpomalit nebo popohnat to, kam jde a zda-li jdeme dál. Nejabusrdnější noční můry přinesla puberta a příliv těch nejsilnějších dospělost. Strach ze ztráty, z něúspěchu, bolesti, prohry, pomluvy. Strach, že vás druzí uvidí v špatném světle. Vnitřní trpký pocit paniky, že se něco zlého stane, přesně jak tušíte a stejně tomu nezabráníte, zkrátka, že chleba padá na zem vždy tou špatnou stranou.
Strach nikdy nezmizí, je to náš celoživotní spoluhráč i soupeř, pevně sídlí mezi všemi ostatními emocemi, má schopnost nadvlády a my víme, že naše hra s ním nikdy neskončí, nesmí. Dokud s ním budeme bojovat, dokud ho dokážeme porazit, máme šanci dosáhnout na všechny ty ceny a občas může být cenou útěchy, že nám zabránil vyhnout se kulce.