Květen 2014

Pohádka pozdní noci.

29. května 2014 v 4:24 | Hanyzka89 |  DIARY...
Na nemožnost spánku je prý nejlepší počítat ovečky. Jedna, dva, tři,....asi u dvouset mi dochází, že tahle metoda se nedá nejspíš úspěšně aplikovat na každého. Proto zkusím druhý mainstreamový způsob uspávání, povíme si pohádku. Neboť už jsou hodiny opravdu pozdní, hodně ranně brzké a taky proto, že po druhé hodině ranní se nic dobrého neděje, pohádka nebude nejvybranější a mluva v ní nejslušnější.
Žila byla jedna malá holčička a protože nenenosila ani červený čepeček a neměla alabastrovou pleť a havranní vlasy, neříkalo se jí ani Červená Karkulka a ani Sněhurka. Jméno měla všední a běžné, že se ani nepatří jej sdělovat. Každopádně žila v dalekém podhradí a po večerech ráda poslouchala všechny ty magické příběhy plné šťastných konců, princů, lásky, až sama uvěřila, že i ji jednou čeká šťastný konec, že políbí žábu a stane se z ní princ, že dobro přemůže zlo a každý špatný skutek bude po zásluze potrestán.
Uběhlo pár let a holčička vyrostla a pak vyrostla ještě trochu. Jak tak rostla, pod vlivem dětských fantazií a všech těch dalších pohádkových lží viděla v každé žábě prince a v pár krásných princeznách našla své přítelkyně. Dokonce ji jednou na její cestě dospělým životem do nosa cvrknly tři oříšky. V prvním byly šaty různých střihů a střevíčky různých výšek, v druhém zkrášovadla líček a v třetím kupa paragrafů. A protože co vás trefí do tváře, tomu se nevyhnete, využívala veškerý obsah beze zbytí. Byla slušná a uctivá, pouštěla sednout staré a těhotné, přecházela tam, kde měla a jen kdy měla, nekouřila a nepodváděla, maminkám s kočárkem ze schodů pomáhala, dodržovala pravidla a třídila odpad, až jednoho krásného dne...
...pochopila, že je to všechno úplně na hov.no! Že hodný holky možná jednou půjdou do nebe, ale ty špatný se dostanou kamkoli, že žabákům většinou na začátku nestačí polibky, protože co by z toho měli, že chtějí všechno a ideálně hned a že celou tu dobu neaspirovala na křídla andělská, ale leda husí. Všechny ty city, co ke všem těm volům chovala si mohla klidně sbalit do uzlíku, jak hloupej Honza buchty, ale rozhodně je neposílat do světa. Neboť nenacházela poučení, neboť se neměnila a pořád jen padala na držku a dokud ji nejen neryla v zemi, dokud tu zem nezorala, tak ji prostě nemohlo dojít nikdy nic. Holčička totiž brzy možná dosáhne čvrtstoletí, ale do té doby už dosáhla úplného dna. Ikdyž vlastně ne, dna by dosáhla, kdyby si vzala minišortky, podvazky a obří výstřih, teprve pak se s svým princem na malou chvilinku vydala k, předpokládám, velmi rychlé cestě k vrcholu. A po tomto dobrodružství by měl zřejmě princ pocit, by se z holčičky mohla stát jeho princezna, ale možná jenom možná, protože i potom by to byla tatáž holčička, s stejnými vlasnostmi a stejnými prioritami, tak proč raději nevzít nějakou nenáročnou (co do vkusu i množství odění) žabku a udělat z ní svou nastávající.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
Doufejme, že brzy bude i citům, co se v ní objevily.

P.S.: Až Vám bude někdo tvrdit, že jste na něj až moc dobří, tak věřte, že asi opravdu jste.


Už to bude čtvrtstoletí.

22. května 2014 v 14:13 | Hanýžka89 |  DIARY...
Před pár týdny moje sestřenka oslavila patnáct let, nebo spíše neoslavila, neboť usoudila, že už se jedná o věk, který je neslavitelný. Zastyděla jsem se a mlčela jsem. To potěší.
Před pár týdny jsem si mezi pár lichotkami také vyschlela slova lehkého údivu a slova můj údiv budící. Obojí následovalo poté, co jsem sdělila svůj věk aktuální a věk, který mě zhruba za týden doběhne. Ano, dvacetpět je prý hranice, do kdy se ještě "dá do holky jít". To potěší.


Nejsem s tím číslem smířena, nejsem na něj připravena, ale připravila jsem se o něm lhát. A že se ptáte, co si k svému neurčitému výročí vzniku přeji? Čím jsem starší, tím jsem hamižnější. Přála jsem si udělat veřejné státnice (tímto děkuju za předčasný dárek), přeji si udělat v září soukromé, větší míru odhodlání a sebekázně, více zdraví pro mého tátu, více spánku, méně kocovin, nejlepšejší štětce na líčení, seznámit se s Curvekillerem z 1000 věcí, co mě serou (ikdyž při čtení jeho hatu #663 Holky, který nedaj, mi přišlo, jako už by mě dávno znal), nejúžasnější a proklatě drahý make-up, veselejší dny, teplé počasí, občasné objetí a hlavně nikdy neztratit nic z toho, co mě doposud dělalo šťastnou. A takových to nekončících seznamů mám v hlavě ještě spoustu, takže jistě chápete mé obavy z toho, aby má přání byla všechny vyslyšena, všechna naplněna, jinak jako....bych se mohla naštvat, kdyby ne, že?
Včera jsem byla s kamarádkou na vodce s džusem, středeční vodky s džusem jsou naší maloměstskou tradicí předcházející volným čtvrtkům a vrtkavé chůzi. Dala jsem si ten večer za odměnu mé úspěšně složené zkoušky a dneska ráno jsem svou volbu považovala spíše za trest. Nicméně, z toho plyne morální poučení, kterým zase odměním já vás: Nepijte alkohol, nikdy nepijte alkohol, ale příští pátek si na mé zdraví klidně připijte.


Jedna od cesty.

13. května 2014 v 20:29 | Hanýžka89 |  DIARY...
Každodenní realita může pro leckoho podnětná, zejména pak pro ty, co dostali do vínku nějaký ten talent. Já k nim tak úplně nepatřím a s múzami se nelíbám. A možná i proto pro mě bývá občas nesnadné přijít s tématem, které bych zvládla napsat a vy od něj zvládli neutéct.
Zrovna nedávno mi jedná má kamarádka radila, že by bylo snad za vhodno povyprávět, popsat, jak na mě jde jaro. No...nebylo! Ale došla jsem k závěru, že jaro nejspíše přišlo i na Bena Cristovaa. V rámci prokrastinačního, trpkého zoufalství a v marné snaze nalezení písní motivujícím k pohybu, jsem si OSOU nevítaným způsobem opatřila jeho poslední CD. A při poslechu písně Postel, konkrétně pak: "Zespoda koukám na tebe, zespoda nakládám tě do nebe...", jsem si pomyslela, co by k tomu řekla Monča Bagárová. Jejího vyjádření se asi nenaději, ale mnoho jiných mladých, hodně mladých, slečen se k tomu už v sitích internetu vyjádřilo a to velmi pozitivně, až toužebně, chtěje ověření interpretových, v písni popsaných, praktik. Každopádně, držím palce, holky, snad vyzkoušíte, snad se nezklamete.
Další podnět mi o víkendu nadhodil sám blog. Téma STYL mi bylo vítaným návrhem, zároveň i možností, jak zde uveřejnit článek, který jsem na toto téma psala již pro jiný server. Měla jsem smělý plán, přihodit nové fotky a i naopak oprášit ty prastaré, kde bychom se jakože dojali, jak jsem byla roztomilá a stylová holčička. Jenže, má premisa kdes selhala a objevená fota mě lehce vyděsila a uznala jsem, že vkus asi vzorený nemám. Přesto jako důkaz již zmiňované smělosti, vás poveselím.


Na následujících modelech možno zmapovat nabídku našeho lokálního módního butiku DUHA, který, jak název sám napovídá, oplývá pestrostí co do materiálů, střihů a roků, v nichž mu byly oděvy dodány. (pozn.: Obchod stále funguje, kvalita zboží a zřejmě i zboží samotné se od devadesátých let nezměnilo.) Také fotografie ukazují mou oblibu šatů v různých délkách, s různými vzory. Kombinace růžovočerných, za které by mi EMO komunita od deset let déle utrhala ruce, s bílým plastovým páskem byl, prosím, můj vlastní nápad, jenž mi byl z zcela nepochopitelných důvodů matkou i starší sestrou důrazně rozmlouván. Uvedené šaty byly jednodušší, skoro až minimalistické, proto bylo na místě je nečím ozvláštnit, ale šaty kočíčí, ty byly ikonické a výrazné samy o sobě, perfektní kup, s láskou nošené. (pozn.: Když se ta kočka zmáčla, tak pískala.)
Fotka prostřední je ze školních škamen, maminka si nedělala na třídní schůzce poznámky, nevěděla, že se budeme fotit (nejspíš stejně jako o dni, kdy nás očkovali, ikdyž tam jsem dodnes na pochybách) a tak mě nenastylovala jako jindy. Outfit je tedy všední, v sportovnějším duchu. Barevnost Sněhurky a Šmudly úplně křičí po Andym Warholovi a kalhoty s vysokým pasem na gumu po pohodlnosti a každodenním nošení, navíc ta hořčicová barva, hmmm.

Five things.

8. května 2014 v 23:21 | Hanýžka89 |  Five things
Rozhodla jsem se, že alespoň na malou chvíli nechám rozestoupit vody deprese a hořkosti, která se pomalu a jistě zabydluje v mých příspěvcích, a najdu to, co zvedá náladu, dělá radost a vykouzlí úsměv na tváři. V poslední době to bývají opravdu maličkosti, někdy je to vzpomínka na hodně dobrý žertík, jindy nový článek od Curvekillera na 1000 věcí, co mě serou a naposled to byl strašně milý barista, co mi v pondělí místo nadiktovaného "Hanka" napsal na kelímek "Hanička" a přikreslil srdíčko. Tak pojďme i na ty další věci:

1. Moje kamarádky
Neříkám to často, ale o pokud už, tak to myslím vážně: Miluju je. A jakejkoliv chlap bude mít štěstí, když bude druhej. Nečekám, že potkám v mužích spřízněnou duši, já už ji našla, v nich. (Zuzko, zas takovej cint to není, ne? :) )


2. Veverčí hrníček
Byla jsem divné dítě. Nefandila jsem ani kočkám, ani slonům. Milovala jsem veverky, na všem jsem je chtěla mít vyšité, nakreslené, nalepené, v školce a škole byly mou ochranou známkou a mám pocit, že jsem po nich podědělila i přední zuby. Moje náklonnost k nim neustala a tak s jednou sdílím malé presso, protože je opravdu malá a větší kávu nedovolí.


3. Marpo
Bylo mi cca 16 a připadala jsem si jako velká hoperka, no dneska bychom řekli wannabe. Poslouchala jsem Kontrafakty, Penery, BowWave a taky Marpa. A ten poslední se mi líbil nejvíc. A teď, nevím, kam směřuje múj vkus, ale řekla bych, že je "smoking hot" a hlavně nedávno se mu narodila dcera, Emma (achach, miluju to jméno). Složil pro ni TOTO. A ikdyž já rozhodně nejsem taková ta "nad-každým-miminem" dojímající se, tohle mě celkem bere.


4. Změna
Svou povahu změním asi jen těžko (jenže já nejsem taková, jak se zdá), ale vzhled měnit alespoň z části lze, ikdyž jen v drobných detailech. Třeba stačí jednou tu žehličku nezapínat.


5. Freshjogurty
Doma i venku, skoro denně. Pro mě asi nejlepší a nejrychlejší snídaně, pamlsek, ranní radost.



Byl máj, byl lásky čas.

8. května 2014 v 16:28 | Hanýžka89 |  DIARY...
Mám známé, ti mají znamé, co opět mají známé. V téměř každodenní realitě jsem divák a pozorovatel tragikomických výstupů, čitatel novel a aktér drobných epizodních dějství. V oparu všeobjímající zkušenosti okolí, mých drobných ranek a subjektivních úsudků často pochybuji o čistotě a leckdy i reálnosti pojmu láska.
Láska jako trám. Jeho nostnost je zřejmě nevyčíslitelná, unese i na jednu stranu i takovou zátěž jakým je nevěra i zostuzení, na druhou stranu ztrouchniví a zlomí se pod jednou pomluvou či mrknutím oka jiné slečny.
Láska jako pověra. Pohádka pro důvěřivé, falzifikace věčných snílků a bláznů, co místo poloprázdna vidí poloplně, taktéž lehce dostupný štít lhářů.
Láska prochází žaludkem. Neboť to ono svírání, bolest a strach, že o někoho přijdete, někoho nedostanete, někdo Vám ublíží, je všechno láska.
Láska je tahák a úchytné stéblo, které je vždy po ruce. Díky magičnosti tohoto slůvka se otvírají nové možnosti, nohy naivních slečen a dveře záchodků v zaplivaných barech, za nimiž se během pár minut naplní chtíč, hnací motor jednání pod kapotou smyšlené lásky.