Duben 2014

The most powerful position is on your knees.

23. dubna 2014 v 21:17 | Hanýžka89 |  DIARY...
Důvěřivost je má slabá stránka. Je, byla a nejspíš asi někdy v hloubi mě stále bude. Jak jsem rostla měnila se i moje naivita, v hloubce i v objemu. Zvykla jsem si na druhé, hledat u nich pomoc, oporu i objetí. Někdy se mi dostávalo všeho najednou, což s Vámi zamává a upřímně se naučíte mít rádi. Vytvoření vazby takového formátu mívá však svá úskalí, stejně jak v milostném opojením leckdy nasadíte brýle přes něž jen mlhavě vnímáte, že na druhém konci není opětováno. Mám své blízké ráda, jak rodinu, do které jsem se narodila, tak tu, co se kolem mě vytvořila. Sdílím s nimi všechny své pocity a v podstatě pojem tajemství je pro mě tajemstvím samotným. Nebude to výhoda, naopak je to má největší slabina. Občasně závidím těm, co si neumí nikoho pustit k tělu, připadají mi neskutečně silní a zvýhodnění. Protože, přátelé a kamarádi, emoce jsou občas pěkný svinstvo.
Nojono, jenže díky těm mým trapným brýlím špatně vidím na cestu a tak každou chvílí si namlátím hubu. A nejednou ti, od nichž čekáte podání ruky, vás jen obejdou. Nakonec vstanete a co hůř zapomenete. Jenže když už se týž koloběh opakuje po několikáté, víte, že právě ta vaše cesta vás dělí jen kousek od hořkosti.
Každý, i ten nejhodnější člověk, má svoje limity. Tím já jím nejsem, takže už dávno jsem se dostala přes hranice.

2 gramy instantního štěstí.

21. dubna 2014 v 7:44 | Hanýžka89 |  DIARY...
Lidská mysl a lidské jednání pro mě vždy bude velkou tajemnou. Teoretici různých oborů, včetně těch trestněprávních, s kterými v noci lehávám a v myšlenkách na jejich veledíla usínam, hledají lecjaká vysvětlení a definice příčin konání, motivy, pohnutky. S různou úspěšností obhajují své závěry a prezentují své pokusy.
Já jsem taková teoretička běžného dění a zcela nepraktické žena, což lze doložit fakty, že nikdy nemám po ruce kapesník, ani šitíčko, místo pohodlného obutí si rasím nohy v podpatkách a předraženou kávou nahrazuji leckdy potřebný oběd. V mladších letech jsem byla nejen objemější, ale i optimističtější a vesele jsem teoretizovala o lásce. Teď pro mě činí problém i jen to slovo napsat bez úšklebku ve tváři. S šťastně shozenými kily jsem přešla na tématický okruh Štěstí. A v tomto bludném kruhu bloudím dodnes.
Je - li pocit štěstí jen jakýmsi hormonálním procesem našeho těla, u něhož nám věda dávno sdělila mechanismus a způsoby, který ho spouští, proč nejsme všichni šťastní? Jsme-li si všichni rovni ve svých právech a příležitostech, proč si všichni nejsme rovni i v pocitech štěstí?
Protože podle všeho, nikdo si není roven v ničem. Někomu ke štěstí stačí uběhnout pár kilometrů, někomu nastřádat pár milionů, někomu pár zařezů na opasku a někdo je dokonce tak dobrotivý, že k dovršení mého štěstí by se přemohl a šňupnul si pár gramů.
Měla bych být šťastná už z vděčnosti za to a za ty, co skutečně mám. Je to bezpochyby chyba, že nejsem. Chybujeme, proto se na tužku dává guma a pokud ji budeme držet pevnou rukou, svůj šťastný konec s ní dopíšeme, ať už štěstí znamená pro kohokoli cokoli.

Vyvolávač deště.

13. dubna 2014 v 16:06 | Hanýžka89 |  DIARY...
Říká se, že člověk, který žije neustále v obavách, strachu a stresu, je jako blázen, který chodí stále s deštníkem z obavy, že bude pršet. A to já bych se hádala, není to blázen. Já deštník nosívám málokdy, z jeho neskladnosti a mé zapomětlivosti zkrátka nikdy nevzejde vztah veřejnosti publikovatelný, ale když už ho mám, tak neprší a to, jakože nikdy. A tak naše příležitostná setkání a výlety jsou povětšinou slunné a suché a mé vlasy bez viditelnějších objemových změn, kterými je deformuje vlhko ve vzduchu. Takže paraple mi vlastně přinese lepší den, než bych čekala.
Zatímco však já a můj deštník máme jen chvilková poblouzení, já a mé obavy jsme partneři v časech zlých i dobrých. Obávám se, žárlím, stresuji a šílím z všeho, na čem a na kom mi záleží. Jsem v neustálem napětí a představách, nosím v hlavě tolik scénářů, že by z nich Hollywood mohl sát dlouhá léta. A ikdyž se trochu bojím, že skončím jako Woody Allen v sukni, jen s míň dětmi a mnohem méně sexuálními zkušenostmi, neumím svých leckdy zcela přehnaných neurotickým tušení říct sbohem. Zahodit je a nechat se unést na vlnách pohody, optimismu a tancovat na noční duze s trpaslíčky štěstí.
Důvody, proč na tom jsem tak, jak jsem, bych mohla hledat dlouze a lživě vám tady mlžit, tápat minulostí, předpovídat budoucnost a konstruovat teorie hodné různých ocenění. Marně a sprostě bych plýtvala vaším časem, vím, proč to tak je. Mám bujnou fantazii (jasná příčina i toho, že v lecjakém chlípníkovi vidím Adonise bájných příběhů), dále, bohužel, jsem podědila něco z maminčiných genů (Nééé, vážně, kdykoli ji volám, zvedá telefon a vždy řekne ustrašeně: "Haničko, co se stalo???!!!") a taky přeci jen něco málo zkušeností se podepsalo (Žárlila jsem na každou, na kterou se usmál, pozdravil, olajkoval něco na FB, jen na jednu jedinou jsem nežárlila. Hmmm. Už to bude rok, co jsou spolu.).
Jistě, s ničím se to nemá přehánět, to souhlasím. Občas je třeba vypnout a uvolnit se. Ať už vás nabíjí, co chce, kdo chce, využijte toho|ho. Ovšem jen tak si plout na lodi nadějí mořem ideálů a splněných přání, není způsob, který vás dopraví na ostrov Nekonečné pohody a štěstí, spíše cestou narazíte na ledovec Realita a pak těžko hledat Leonarda, který vás zachrání.
Neurózám zdar a učení na státnice nazdar.

V dubnu zhubnu.

5. dubna 2014 v 19:47 | Hanýžka89 |  DIARY...
Řekla a nehla pro to ani prstem.
V honbě za materiály nevhodnějšími pro studium veřejného práva a sepsání diplomové práce jsem uvízla nad skleničkou bílého v rozpoložením hodné facky. Minulý měsíc jsem obětovala minimálně deset centimetrů mých roky rostoucích vlasů a mozkových buněk flámováním a minimálním spánkem. A neboť ani duben jsem nezačala s zcela čistým štítem, řekla jsem si dost!! Zpoza krabic jsem vylovila a s láskou trhala trapné vzpomínky na svoje první zamilování, s přehledem jsem ukázala svůj nadhled dvěma chlapcům, kteří budou už navždy vsazeni do mozaiky mých pětiletých (snad) studií práv a špatných rozhodnutí (na jednoho jsem aplikovala to, co na mě ten druhý a nebyla to karma, byla to jen trapná chyba). Jo a taky jsem vyhodila tu poloplnou krabičku, která by jen do budoucna objednala rozedmu plic.
A od teď budu dělat už jen ta správná rozhodnutí. A nebudu utrácet. A nebo, možná si koupím ještě jeden křivák. Možná se ke mně křivák hodí, možná mi sluší víc než jiné svršky a možná, s zcela malou pravděpodobností, mám slabost i pro křiváky mimo módní vody, což už mi sestra tvrdí roky. Co nadělám, jsem emocionální masochista, co už ale, díky Bohu, nevěří na to, že lze nalézt tu "Pravou polovičku". Zatímco jsem se dřív rozplývala nad představou "...šťastně až do smrti...", dnes bych jen řekla, že jakási imaginární instituce Láska je naprosto degradovaná příslušníky, kteří se k ní hlásí. Ne všemi, mnohými. A tak stačí slyšet o zamilovanosti nebo vine-li se z rádia nějaký profláknutý lovesong, ideálně s Tánou Kucharovou v jeho videopodobě, říkám "Hnus.".