Vim, ze neni vhodne psat to, co Vam chci rict. Neni ani za vhodno to vubec vyslovovat. Nema na to pravo rikat to, nemam pravo Vam cokkoli vycitat. Nemam, ale chci.
Tolikrat jsem utekla od toho, tolikrat jsem se vratila k tomu. K tomu, co mi pripominalo vse jiz zazite. Jako bych poslepovala vse zname a nahle jste to Vy.
Byla jsem velkou fatalistkou, verila jsem, ze to neni jenom o nas, ze to tak byt ma snad z vyssi sily. Jak jsem mohla byt tak posetila. jak jsem mohla verit svym vlastnim bachorkam...nebo Vasim. Vasemu obrazu v ocich druhych, vasemu obrazu, ktery jste chtel vzbuzovat v ocich druhych a promitl se v ocich mych a srdci mem.
Byla jsem az moc blahova a nemuzu rict, ze ted uz nebudu. Budu dal.
Ano, nase poezie je velmi ticha.
Nejaka smutna,Hanzyko
V nedeli pujdem na kafco a zvednu ti naladu(snad)! 