Nicolas Winton aneb Příběh britského "Oskara Schindlera"

12. listopadu 2009 v 20:01 | http://klempera.tripod.com/winton.htm |  Kolem a kolem...
Nicolas Winton je britský občan židovského původu, kterému je dnes téměř 100 let. Před 2. světovou válkou dopravil do Anglie z tehdejšího Československa 664 dětí převážně židovského původu a z komunistických rodin a zachránil jim tak život. Nicolas Winton jim zajistil potřebné doklady a odjez za hranice.

Do pomnichovského Československa přijel tehdy třicetiletý úředník londýnské burzy Winton na konci roku 1938. Znal poměry v tehdejším Německu a věděl, co bude okupace Československa znamenat pro Židy. Winton pomáhal Britskému výboru pro uprchlíky dopravit z Prahy do Švédska a Británie děti z rodin, které již tehdy nemohly nebo nechtěly opustit Československo a které by byly později vyhlazeny nacisty v koncentračních táborech.

Úplně první transport asi dvaceti dětí zamířil letadlem do Švédska. Všechny ostatní cesty v uzavřených a zapečetěných vagonech vedly přes Německo do Anglie. Žádná jiná země svoji pomoc nenabídla. Němci většinou nechávali vlaky bez problémů přejet. "Byli asi rádi, že se dětí zbavují," podotýká Winton.

Loučení uslzených chlapců a děvčátek s rodiči na peróně pražského Wilsonova nádraží byla bolestná. Matky váhaly pustit své děti do světa. Jedna z nich své dítě z okna vlaku vytáhla třikrát, než dceru nechala odjet. Zachránila ji tak život. Žádný z rodičů těch 664 dětí válku nepřežil.

"Nejhorší byl nástup do vlaku, spousty plačících dětí okolo. Mně bylo sedm. Před očima se mi stále vybavuje obraz holčičky, která seděla naproti a na krku jí visela cedulka se jménem. Bylo stejné jako moje." vzpomíná na hořké loučení s maminkou a tatínkem Zuzana Marečová. Po návratu našla ze své rodiny živou jen jedinou tetu. Devětašedesátiletá Rája Hrbková popisuje atmosféru uvnitř vlaku jedním slovem: strach. "Nejhorší byl přejezd Německem. Nevěděli jsme, co se kolem nás děje, co bude dál. Pamatuji si, že až ve chvíli, kdy jsme přejeli hranici s Holandskem, jsme najednou věděli, že to nejhorší je za námi," vybavuje si své pocity. Naživu viděla svoji rodinu naposledy, když ji bylo osm a půl.

Na londýnském nádraží Liverpool Street už čekali na vystrašené děti noví rodiče. Najít je byl další, často přetěžký úkol pro Nicholase Wintona. Když se mu podařilo získat náhradní rodiče, mělo další československé dítě naději na život. Jen tak mohlo dostat od britských úřadů povolení ke vstupu. "Všechno zorganizovat bylo asi nejtěžší, neměl jsem pocit, že bych byl v nebezpečí, na rozdíl od těch dětí. To jsem si moc dobře uvědomoval, když jsem viděl, co se okolo děje." Transporty stály také mnoho peněz. Našli se sice lidé s velkým srdcem a otevřenou dlaní, ale pokaždé to nestačilo. "Spolupracovali jsme s cestovní kanceláří ČEDOK, se kterou to však bývalo poměrně složité. Často přišli s tím, že to bude stát dvakrát tolik, než nám původně řekli, a my měli jen pár minut na to sehnat další peníze," říká Winton. Dodnes ho mrzí, že se mu nepodařilo uskutečnit největší transport, který měl z Prahy vyjet 1. září 1939, protože vypukla 2. sv. válka. Z dětí, které měly odjet, válku pravděpodobně nepřežilo ani jedno.

Po válce se domů do osvobozeného Československa vrátili jen někteří. Snažili se najít své rodiny a zjistit, jestli někdo přežil. V drtivé většině případů se jim ale nepodařilo zjistit nic. Stejný osud čekal také Margitu Rytířovou a její sestru Elinorou Koppelovou. Starší Margita začala během války pracovat u britského letectva RAF jako elektrikářka, a to se později komunistům nelíbilo. "Chtěli jsme domů a asi jsme to neměli dělat. Manžela kvůli mně vyhodili z práce a ani jeden z nás nemohl najít zaměstnáná," posteskla si Margita Rytířová. Winton se po válce tiše vrátil ke své práci. Na jeho činy by se asi zapomnělo, kdyby jeho žena v roce 1988 neobjevila dokumenty se seznamy dětí a dopisy rodičů, které chtěl Winton vyhodit. Na dotaz, proč nic neřekl ani své ženě a vlastním dětem dnes Winton odpovídá: že "přeci každý muž má před svou ženou nějaké to tajemství".

Jeho chráněnci Wintona objevili až padesát let po tom, co jim zachránil život, a za velkého zájmu veřejnosti mu v Londýně v roce 1988 před televizními kamerami BBC poděkovali. BBC pozvala Wintona a jeho chráněnce do jednoho pořadu, aniž by jim to řekla. Pro obě stany to pak bylo milé překvapení. Většina jich své příbuzné z Čech již nikdy nespatřila.

Dnes žijí doslova po celém světě, např. v Praze, Londýně, New Yorku a Tel Avivu, a Nicolas Winton jim říká moje děti. Jeden z nich je známá televizní novinář na stanici CBC. Jsou mezi nimi architekti, letci, profesoři. Vera Gissingová napsala o svém dětství, které tak krutě přerušila válka, knihu Perličky dětství. Asi 120 z nich se s Wintonem pravidelně setkává. Každoročně dostává desítky vánočních pozdravů a dopisů. Přicházejí k němu návštěvy. Někdy zaklepe a obejme drobná ramena pana Wintona neznámý muž a se slzami v očích děkuje za záchranu života.

Winton dnes říká skromně: "Ty děti potřebovaly pomoc a já byl schopen jim ji poskytnout. Nic víc, nic míň." A dodává: "Nevím, proč zrovna mě ta věc napadla. Kdybych to nebyl já, tak snad někdo jiný. Pro mě to byla taková malá životní epizoda, která už dávno skončila." Přesto Wintonova často poloilegální činnost Němcům neunikla. Byl sledován, proto při tajných schůzkách v pražských hotelích mluvil Winton a jeho přátelé nejprve o počasí.

Nicolas Winton je dnes už čtyřicet let v penzi a doma v Anglii nejradši zahradničí. Nicolas Winton se v Praze 22. března 1998 setkal na půdě švédského velvyslanectví s devíti ženami, jimž v roce 1939 zachránil život.


Hanýžka89: Neuvěřitelná osobnost! A btw.: ano, je to článek mýho bratra, ale copyright nevadí, je to v rodině.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama