Prázdniny (další z mých písemných prací z GBN)

4. června 2009 v 8:53 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Bylo horko a dusno, úmorné vedro bez vzduchu, bez života. Stromy stály nehnutě a zemdleně a jejich vadnoucí listí ztrácelo barvu pod vrstvou letního prachu. Příkopy páchly zetlelým kapradím a vyschlým bahnem, tráva na loukách byla sežehlá a hnědá. Zdálo se, že vesnice spí. Mezi domky poházených po úbočí kopce se nikdo nepohnul; byly to zvláštní, halabala postavené chalupy - s bílými zdmi bez oken a s malými zahrádkami plnými oranžových květin - které se shlukly ze strachu před samotou .
Ještě větší ticho vládlo na polích, kde se povalovaly vybledlé snopy obilí, zapomenuté zde nějakým lajdákem. Ani vánek nepohnul vřesem na kopcích, pod nimiž se jako tabule ledu natahovalo do věčnosti široké moře, stříbrná mapa zvlněná sluncem.
Se žalem v očích celé to kouzlo přírody pozorovala Jacqueline; měla úzký dětský obličej, spíš prostý a smutný, a třebaže jí bylo čtyřiadvacet , vypadala sotva na sedmnáct. Pod očima měla vrásky z únavy a hlavně z tajemství, které v sobě již několik dní snad i týdnů nesla.
Opět myslela na Clauda, svého manžela. Žila jen pro něj; nic jiného v jejím životě neexistovalo, i díky němu je opět tady. Byla to žena, která vloží do své lásky všechno. Neexistoval ani kousek jejího těla a duše, který by mu nepatřil. On to věděl a možná, že to zní až moc idealisticky, cítil to stejně.
Jacqueline se posadila do teplého písku, v hrdle měla sucho a bolelo ji u srdce. A stále ji v uších zněl onen dialog:
"Vzpomínáte, že jsem vás na začátku varoval," řekl jeden hlas, "varoval jsem vás, takže jste se mohla připravit, být aspoň nachystaná. Nechtěl jsem, aby to přišlo jako šok. Tehdy jsem ale měl jistotu, že jsem nedokončil jedny testy. Teď není pochyb, naprosto žádných pochyb. Rentgenové snímky mi ukázaly, čeho jsem se obával."
"Dával jste tomu nějaké dlouhé jméno, ano jistě, že jsem nezapomněla, je to nějaký druh ochrnutí, viďte?"
"Ano, touto formou se to projevuje. Paralýza. Ovšem, prakticky vzato……"
Ke štíhlé dívčí postavě, schoulené a spočívající směrem k moři se rychlými, ale tichými roky blížil Claude. Objal ji a do ticha řekl: "Je to nádhera, viď? Jsem rád, že jsem tě přemluvil, musíme si tyhle prázdniny neskutečně užít." Jacqueline nic neodpověděla a jen ho lehce pohladila po ruce.
"Víš, proč chci každý rok jezdit právě sem?"
"Ne."
"Protože právě tady, jsem si před pěti lety při tanci uvědomil, že chci zbytek života tančit jen s tebou."
Bylo to milé, ale odlehčit jí od tajemství to nepomohlo, nechtěla mu kazit ty jejich poslední pěkné prázdninové chvíle právě tímhle. Avšak byl tak chápavý a opravdu ji miloval, že jí to dodávalo pocitu, že pro ní v oněch nechtěných časech bude obrovskou podporou.
Z pláže se šli projít do vesnice. Na cestě spatřili shrbenou postavu muže, opřeného o kmen stromu; nohy měl zkroucené pod sebou, paže strašlivě pokřivené a na konci bílé ruky visely ochablé prsty. Neměl nic na hlavě a tupým pohledem sledoval mladou dvojici.
U nohou měl klobouk na drobné a vedle něj ležela křídou popsaná tabulka podepřená krabičkou zápalek.
JSEM ÚPLNĚ OCHRNUTÝ
Jacqueline na něj mlčky a se slzami v očích hleděla. Claudův pohled byl jiný, odsuzující a opovržlivý. "Ach, nedívej se na toho hrozného člověka, otoč se od něj, rychle. Když na něj budeme myslet zkazí nám to celé prázdniny. Takovýhle lidé by se neměli držet naživu, je to skoro až zločin."


 


Komentáře

1 Pejskokocka Pejskokocka | Web | 4. června 2009 v 9:12 | Reagovat

Prosím zaregitsruj se na www.pandanda.com!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama