Červen 2009

trochu zmateně

22. června 2009 v 22:48 | Hanyzka89 |  DIARY...
jedny stránky, dvě alba, dva lidé...

vzpomínky dvojího druhu, ani jeden dobrý konec

zvláštní náhoda...

vlastně na to tzeď nemám čas, zítra jedeme od znova

ups, asi jsem se zamilovala

22. června 2009 v 21:32 | Hanyzka89 |  DIARY...
do Nate Archibalda, škoda že se asi nepotkáme...
fag moc pěknej

Pan Božský mého života

21. června 2009 v 21:56 | elle.cz
Chodíte už s někým jiným, ale jakmile se objeví ON, rozbuší se vám srdce? Proč se pořád vrací a dá se na něj zapomenout?

Samozřejmě i v mém životě se objevuje pravidelně jeden takový. Mnozí z mých přátel mají jistě v paměti, co jsem předváděla za tyjátr před jistým pohledným frontmanem jedné kapely. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se dělo, když mě pozval na rande.
Podrobnostmi se chlubit nebudu, každopádně když jsme se loučili, na rovinu mi řekl, že si o mně myslel, že jsem trochu 'jiná'. Ano, já vím. Myslel si, že jsem tajuplná femme fatale, a já se přitom chovala jako živočich, který má oko větší než mozek.
Celou tu šarádu na lodičkách jsem zakončila procítěným "ku-va!", když mi z třesoucích se rukou vypadl mobil a mně definitivně ujely nervy. To bylo na mého krasavce už příliš. Rozloučil se se slovy, že snad někdy, aby se už neozval. Nejhorší na tom je, že i když je to už pár let, dodnes mám problém ho pozdravit, aniž bych nezrudla nebo se neproměnila v hihňající kvočnu.
Pravda je ale taková, že k osudovému muži patří spíš než veselé historky trápení, probdělé noci a mozek zavařený doběla. Kamarádka Denisa má svého Osudového na očích od střední školy. Kdysi spolu prožili krátký románek, jenže jelikož byli oba tou dobou jaksi zadaní, jejich milostné cesty se záhy rozešly.
Jenže Denisa dodnes věří, že k sobě patří, za každým jeho pohybem malíčku vidí tajné znamení - i z pozdravu "Ahoj, jak se máš?" vyčte sdělení: "Miluji tě, chci s tebou zůstat na zbytek života", zatímco on o ničem takovém nemá nejmenší tušení. Nicméně neexistuje síla, která by to Denise vyhnala z hlavy.
Podle psychologa Radka Ptáčka je nutné se nejdřív zamyslet nad tím, jak dlouhou dobu jste se svým Božským strávila. "Půl roku? Měsíc? Týden? Jednu noc? "Určitě to byl 'vztah', ve kterém neproběhlo stadium bez brýlí, běžná dynamika vztahu, kdy hormony opadnou," tvrdí. Důvodem, proč nás při každém setkání dokáže tenhle chlápek rozhodit, tak může být to, že jsme s ním toho zas tak moc neprožily.
Psychologie ale nabízí pro osudová vzplanutí i další možné vysvětlení: hluboké paměťové stopy a vzpomínky na božské endorfiny. "Čím jsou zážitky spojeny s větší emocí, tím více si je pamatujeme. Náš mozek neustále provádí miliony srovnávacích operací. Na základě toho fungujeme. Porovnáváme nové vzruchy s tím, co už známe, a pokud se ocitneme v situaci, kterou nemáme s čím porovnat, doslova zamrzneme, stejně jako počítač.
Náš mozek si ale pamatuje i to, jakou nám který partner nastavil emocionální laťku. Jestliže jste v životě potkala muže, se kterým jste se cítila báječně a který dokázal váš organismus přimět, aby vás zaplavil endorfiny až po uši, bude si to váš mozek nadosmrti pamatovat. A kdykoli se objeví, vám se rozbuší srdce, i když nechcete. Váš mozek si totiž bude říkat: á, to je ten, který mi nosí ty dobré drogy," vysvětluje Radek Ptáček.



Proč jsem si nevzala Pištu Hufnágla
Pokud čekáte na moudrou radu, jak se s osudovým mužem definitivně vyrovnat a vyhnat ho ze své hlavy, pak vás zklamu. Paměť umí všechno, jen ne vědomě zapomenout.
V podstatě existují jediné dvě možnosti. Najít si někoho, kdo pana Božského přebije, což je těžký boj, protože vy svého pana Božského vidíte úplně jinýma očima než kdokoli jiný. Druhou možností je počkat si pár let na zázrak, kdy zkrátka vystřízlivíte.
"Ano, stává se to. Potkáte svého pana Božského po letech a najednou zjistíte, že to s vámi už nic nedělá. Na druhé straně se stává i to, že přestože ho potkáte s pleší a pořádným pupkem, zase se vám roztřesou kolena. Pan Božský je většinou naprosto idealizovaná osoba. Vždyť to bylo všechno už ve Smolíkových. To bylo pořád ,Že já jsem si nevzala Pištu Hufnágla', a když ho pak najdou, zjistí, že je to úplný loser," vysvětluje doktor Ptáček.
Pokud nepřijde ani to vystřízlivění, přichází na řadu moudrá rada doktora Ptáčka, která zní: Smířit se s faktem, že s tím nejde nic dělat.
Pokud máte celou dobu pocit, že čtete o něčem naprosto nepochopitelném, mám pro vás útěchu: pokud jste nenarazila na nešťatnou osudovou lásku do pětadvaceti, existuje jistá šance, že se bez ní obejdete už navždy.
"Potkat osudového muže po třicítce je mnohem obtížnější než do takových pětadvaceti. Mladší organismus rovná se vyšší hladina hormonů, takže přirozená hormonální odpověď je i na průměrného muže vyšší než ve třiceti," vysvětluje doktor Ptáček, byť varuje: "Kdysi na přednášce nám jistý pan docent sdělil, že je statisticky dokázáno, že se každý aspoň jednou nešťastně zamiluje. Kdo nešťastný vztah ještě neměl, ten ho jednou mít bude. Nejen já, ale i všichni mí kolegové můžou potvrdit, že to přišlo."

Hanyzka89: Díky Bohu, mě se to netýká :D...teda aspoň myslím


Fashion Simpsons

21. června 2009 v 21:42 | Hanyzka89 |  Kolem a kolem...
Hanyzka89: no jo, super spojení :)

Andy Warhol

21. června 2009 v 14:37 | Hanyzka89
Andrew Warhola (6. srpna 1928 - 22. února 1987) známější jako Andy Warhol byl americký malíř, grafik, filmový tvůrce, autor a vůdčí osobnost americké větve pop artu.

Dětství a raná léta
Narodil se jako Andrew Warhola v Pittsburghu rusínským přistěhovalcům, kteří se přistěhovali z Rakousko-Uherské vesničky Miková (dnes severovýchodní Slovensko). Přesné datum jeho narození není zcela jasné. V pramenech lze najít několik údajů, které se vztahují k letům 1928-1931. Warhol koneckonců sám tvrdil, že jeho rodný list z roku 1930 je pouze padělek. Nejčastěji se však jako jeho datum narození uvádí právě 6. srpen 1928. Jeho otec Andrej Varhola pracoval, navzdory četným historkám o jeho pracovním angažmá v uhelných dolech, na stavbách v Pensylvánii, rodina žila na pittsburghské 55.ulici Beelen. Rodina byla řeckokatolického vyznání. Jako dítě se Andy třikrát (poprvé v osmi letech) nervově zhroutil, vždy s ročním odstupem. Má dva starší bratry Johna a Paula .
Jeho umělecký talent se objevil brzy, studoval designový obor na Carnegieho technologickém institutu (Carnegie Institute of Technology) v Pittsburghu. Potkal zde Philipa Pearlsteina, známého amerického malíře expresivních aktů. Ukončením studia získal titul bakalář výtvarného umění (Bachelor of Fine Arts), jemuž na evropských univerzitách zhruba odpovídá hodnost magistra. Po absolutoriu se v roce 1949 přestěhoval do New Yorku a začal úspěšnou kariéru jako ilustrátor časopisů a v reklamě. V pozdější době se u něj projevily jeho homosexuální sklony.

60.léta

Během 60.let se Warhol vypracoval z tvůrce inzerátů na jednoho z nejproslulejších amerických umělců své doby. Warhol s okruhem svých spolupracovníků definovali základní pojmy dekády 60. let. Začal malovat známé americké produkty jako plechovky Campbellovy polévky od Campbell Soup Company nebo Coca-Coly, stejně jako celebrity typu Marilyn Monroe, Troy Donahue nebo Elizabeth Taylor. Založil své umělecké studio "The Factory" ("továrna"), v němž se obklopil širokou škálou umělců, spisovatelů, hudebníků a undergroundových celebrit. V srpnu 1962 začal s masovou produkcí sítotisku, snažil se nejen vytvářet umění z masových výrobků, ale i v masovém měřítku. Metoda pryžového razítka mu najednou začala připadat "příliš domácká". Prohlásil: "Jsem neobyčejně pasivní. Beru věci tak, jak jsou. Pouze se dívám, pozoruji svět." Tímto minimalizováním svého pohledu na věc během tvůrčího procesu rozpoutal uměleckou revoluci - jeho práce se velmi rychle staly kontroverzními a populárními.
Warholovy práce z této doby se točí především okolo americké pop-kultury. Různými způsoby zobrazoval dolarové bankovky, celebrity, značkové produkty a obrázky z novinových útržků. Předměty, které zobrazoval, jsou rozpoznatelné na první pohled, Svými aspekty často působí na masy - tento fakt Warhola fascinoval ze všeho nejvíce a toto téma sjednocuje veškeré jeho práce tohoto období.



Hudba
Andy Warhol byl úzce spjat s americkou rockovou skupinou Velvet Underground. Té dělal od roku 1965 manažera a zároveň se stal producentem jejich prvního alba The Velvet Underground and Nico (1967). K jejímu natáčení kapele navrhl přizvat německou zpěvačku Nico. Samotné album se stalo známé mimo jiné díky Warholově osobité obálce - na přední straně desky byl zobrazen výrazný žlutý banán s nápisem "Peel Slowly and See" ("Pomalu oloupejte a uvidíte"). Po stržení obrázku žlutého banánu se na jeho místě objevil oloupaný růžový banán. Po vydání první desky byl Warhol na Reedův popud nucen spolupráci s kapelou ukončit. 16. prosince 2006 sběratel Warrel Hill úspěšně prodal demo verzi debutového LP za 25 200 dolarů, kterou kdysi koupil na bleším trhu za pouhých 0,756 dolaru.
Warhol také navrhl obal dvou desek The Rolling Stones ze sedmdesátých let - Sticky Fingers (1971) a Love You Live (1977). V roce 1975 byl navíc požádán, aby vytvořil několik portrétů Micka Jaggera.
V roce 1990 natočili Lou Reed s Johnem Calem album Songs for Drella (jednou z Warholových přezdívek byla právě Drella, což je složenina dvou slov - Drákuly a Popelky (angl. Dracula & Cinderella ) ). Na tomto albu se Reed Warholovi omlouvá a vypořádává se s jejich bývalými vzájemnými konflikty.
Andy Warhol se osobně znal s mnoha dalšími hudebníky - mezi jinými i s Bobem Dylanem a Johnem Lennonem - navrhoval obal Lennonovy posmrtně vydané desky Menlove Avenue (1986). Také se objevil jako barman ve videoklipu "Hello Again" hudební skupiny The Cars a ve videoklipu skupiny Curiosity Killed The Cat k jejich prvnímu singlu "Misfit" (oba tyto klipy byly spolu s mnoha dalšími vyrobeny Warhlovým oddělením Warhol's video production company).
Silně ovlivnil punk-rockovou formaci Devo, stejně jako Davida Bowieho, který podle něho na albu Hunky Dory pojmenoval skladbu "Andy Warhol".


Hanyzka89: Warholka, film o Edie Sedgwick, největší Warholově múze, celkem dobrej snímek...

Inspirace Martialem

21. června 2009 v 12:40 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
- složila jsem to v době, kdy jsem si tak pročítala básně a epigramy od Martiala, hmm ta holka si to ale zaslouží :)

Kolegyně má drahá,
báseň se ti skládá.
Škoda, že ON nepřečte ji.
Tvůj milý kamarád s přítelem na jinou ódy pějí.
Podobné jste si dost,
taky zbarvuje skutečnost.
Ta zelená rostlinka jeví se též nevinná
a též kouř klamů kol sebe rozplývá.
Ne, neplač, že Tě nechválím,
vždyť já vím,
že ty dáš mi k dobru ostudu,
že prý hloupost s ošklivostí dobudu.
Ale vše děláš v dobré víře,
přec není špatné chovat se jak zvíře.


J_a_k

19. června 2009 v 23:12 | Hanyzka89 |  DIARY...

Hmmm, Erich Fromm - Umění milovat. Spousta myšlenek, spousta analýz, žádné východisko. Jen dokola ta věta, jak je těžké opravdu mít rád. A já se ptám, proč tam není o tíze přestat mít rád. To považuju za umění. Protože prostě ne vždy máme rádi toho, koho můžeme a to je pak sakra těžký ho přestat mít rád. I přesto špatné, i přes ty chyby, to občas prostě nejde. A z takové lásky nic dobrého nekápne, přesto se ji nejde zbavit. Proto výzývám všechny budoucí Erichy Frommy, přinejlepším bez levicovějšího smýšlení, napište Umění odmilovat. Zaručuji Vám, že si JÁ si tu knihu koupím!

...Z psycho už jsem trochu psycho...

19. června 2009 v 10:29 | Hanyzka89 |  DIARY...
Takže jsem se začla učit, nemohu říct, že naposled v tomoto semestru, mám zkrátka ještě dvě zkoušku a ikdyž mám psycho jako druhou, její náročnost mě donutila otevřít ji dřív. Je toho nějak moc .

Jedná se o počítačovej test, takže to nemůže okecat, leda tak natipovat. Tipovačka mi nikdy, to jsem si už ověřila v hodinách biologie. Vracet se k otázkám nelze, čas samozřejmě omezen a jmen a směrů habakuk.

No jak říkají moji spolužáci: "Snad mi můj ukazováček natipuje alespoň dobře."
Ikdyž já bych chtěla výborně, ale to se zjevně nepodaří.

_včera_

17. června 2009 v 8:35 | Hanyzka89 |  DIARY...
Nějak jsem ani včera nestihla napsat, takže musím teď. Včerejšek byl opravdu rozporuplný.

Psycho mi nějak nevyšla, byli milí, ale naznačili, že konkurence je velká a že má stále keeping, ale

letos to přijetí nebude.



Dále jsem si potvrdila, že moje třída je super, opravdu mi tam vždy se vším pomůžou, i třeba ti s

kterými se tolik nebavím. Mám je ráda, tuhle třídu bych neměnila. Prostě všichni říkali, jak vysoká

škola je boj a konkurence, ale u nás to tak není a jsem tomu ráda :)

Jo a jinak, jak se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, tak u nás jablka nepadají daleko od

sebe, zkrátka hiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!