SEN (jedna z mých prací na GBN)

28. května 2009 v 21:44 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Nebe se během chvilky proměnilo v černý závoj a hvězdy se, jako by ze strachu z osamocení, shluky nedaleko měsíce, který v jejich obležení jasně a hrdě zářil jako pyšný pán.
Unavenými a pomalými kroky jsem se blížila k hotelu. Ten se nacházel v jedné z těch úzkých a ponurých ulic, v kterých vás děsí i vlastní stín. Byl to šedivý, zcela fádní dům, který se stáhl z chodníku a vmáčkl se mezi dvě budovy, jako by se styděl, jako by si byl vědom vlastní zchátralosti. Dokonce i nápis vypadal, jako by se mu nechtělo poutat pozornost; vysoko nad dveřmi se houpala zašlá zlatá písmena "Hotel"; a pod nimi stálo ošuntělé a ponížené "Naděje".
Zdálo se, že zde stojí zbytečně, nebyl žádný důvod pro jeho existenci. V ulici nebyla ani cukrárna s veselými květinovými ubrusy na malých stolcích a s rozměrnými jídelními lístky, nečitelnými, ale obsáhlými, která by lákala kolemjdoucí. Nic než ulice a hotel a vedle omšelý obchod s ovocem, okna zaprášená; tvrdé datle, které stejně nikdo nekoupí, a smutné scvrklé pomeranče. Omámeně na nich posedávaly mouchy, unavené tak, že ani nelezly.
V hotelu se nic nehýbalo. Majitel seděl schoulený u stolku v malé místnůstce, bílá tvář spočívala na rukou, ústa otevřená. Ztěžka dýchal a chvílemi podřimoval. Kdo by taky v těchto pozdních hodinách dokázal zůstat bdělý? Po té co se probral, podíval se po klíči od pokoje.
Pokoj byl stěží víc než podkrovní mansarda. Byl vysoko, až úplně nahoře, od oblohy ho dělila jen tenká střecha a všechny jeho zdi byly venkovní, dané zcela na pospas každému závanu větru a každému dotyku meluzín. Nalevo bylo veliké okno, skrz které bylo vidět ošklivé komínové nástavce s hrdostí společensky vysoce postavených šlechticů a břidlicové střechy ostatních domů táhnoucích se do nekonečna, až kam oko dohlédlo; nebylo vidět jediný strom, který by rušil jednotvárnost pohledu, ale zato nepřetržité sloupy kouře stoupajících z komínů, které jako hřeben pročesávaly vlasy olověného nebe.
Naproti oknu stál krb, v kterém nikdo nerozdělal oheň, pohled do něj byl jako pohled do očí společností zavrženého člověka, bez duše, bez jiskřičky naděje, jen temno. Na roštu leželo pár slaboulinkých polínek, čekajících, až na ně přijde řada, na dobu, kdy zima překročí mez únosnosti. Pak se zřejmě zapálí dvě polínka najednou a sporý plamen bude předstírat, že vydává teplo. Stěny pokoje byly šedé a veliké odbarvené skvrny u stropu označovaly místa, kde si vynutila vstup vlhkost.
Nábytek byl chudičký, pohlížel na vás s nedůvěrou a odporem ke všemu nezchátralému jako on sám. Uprostřed pokoje křivičný stůl o třech nohách, mající stejný stín jako hrbící se ježibaba, opřená o hůl. Nalevo od stolu stála kovová postel, chladná a děsivá jako vše kolem, brána k nočním můrám a snovým běsím. Rozestlané peřiny a má únava mě nekompromisně lákaly a vybízely ke vstupu do děsuplných vrat tohoto monstra.
"Crrrrrrrrrrr," pravá ruka se bleskurychle vymrštila zpoza peřiny a jediným pohybem rázně utnula život mého nepřítele číslo 1 - malého drobného rádia na nočním stolku, který mě ale i dostal z onoho hrůzného snu.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama