Předvánoční

Sobota v 20:31 | Hanýžka89 |  DIARY...

Zítra zapálíme druhou svíčku na věnci, posuneme se blíže magickým Vánocům, k víře v zázraky a opětovnému narození Ježíška. Vánoce vždy byly mým nejoblíbenějším obdobím. Vůně cukroví a jehličí, zapálení svíčky a prskavky, malé jiskřičky nadějí a toužebných přání. Jako dítě jsem opravdu věřila, že v podvečer Štědrého dne vstoupí oknem v obývacím pokoji nadpozemská bytost, která skutečně ocení a ohodnotí mé chování během roku.



Když jsem přestala věřit kouzlu Vánoc, začala jsem věřit v lásku. V ryzí a nesobeckou lásku, kdy chvíle bez druhého jsou tak dlouhé, že si je můžete zblízka prohlédnout a potěžkat. Ztráta téhle víry byla nesmírně bolestivá. Postupné zjištění, že vztahy nevznikají na přání a láska nechodí do života jak denní tisk do schránky, na jehož přední straně tkví titulek SAMOTA! Nenajdete v ní více, než do ní sami přinesete!
Každý z nás by měl pořád v něco věřit, ačkoli je to čím dál tím těžší. V rámci adventu se máme alespoň trochu postít, něčeho se na čas vzdát. Možná by bylo dobře, vzdát se trochy ironie a pesimismu. Ano, když nebudeme v nic věřit, nedojdeme nikdy ke krutému prozření, ale s největší pravděpodobností si nic nevychutnáme a skutečně neprožijeme.

 

Na poslední chvíli

8. listopadu 2016 v 17:52 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Při věčném práskání dveří jen stěží postřehnete, že se jednalo o ty venkovní, na nohou máte sice bačkory, ale v kapse postrádáte klíče. Pak sami snídáte s výčitkami na společně smontovaném stole a večeříte s hluboce zakořeněnou představou, že jste měli montovat z hlavy a raději si přečíst návod na šťastný vztah. Myslela jsem, že všechno dělám správně, že do všeho jsem šla se vší vervou a nasazením. Hůře se pak snáší zjištění, že veškerá má verva byla akorát v nasazování mu psí hlavy, třebaže jediné po čem jsem toužila, byl jím nasazený prstýnek z kočičího zlata.
Sedí naproti a pije z hrníčku bez podtácku. To mokré kolečko mě pro jednou znervózňuje o trochu míň, ale stejně ho nenápadně setřu levou rukou, on mi za to uštědří pohled, v kterém jasně čtu: "Už to děláš zase." Místo toho, aby mi to zase připomenul i nahlas, jen řekne: "Vem si cokoliv. Co se ti tady líbí,… je tvoje. Vem si, co chceš." Podívám se mu do očí a mlčím, tiše tím deklaruji, že mi na ničem v místnosti nesejde, tedy téměř na ničem. V myšlenkách přisouvám svou pravou ruku k jeho a jemně se dotýkám jeho ukazováčku ve snaze poukázat na to jediné, na čem záleží. Jakémukoliv pohybu mé ruky však reálně a hrdě brání má zbabělost.
Kopačky do sáčku, košile do kufru, cédéčka do krabic od banánů a všechny představy o naší zářivé budoucnosti pošlu přímým směrem leda někam do prdele. Abych svými slzami nezvedla povodňový stav na jihu, utírám je do rukávu a předstírám, že mám alergii na prach, ačkoli díky mé posedlosti uklízením a poučováním, jediný prach dopadá akorát na hezké vzpomínky.
Dává věci do auta a já je v hlavě vytahuji zase ven na chodník se stejným zaujetím a zapálením jako jeho černé tričko na třetím rande. Nechci se ho vzdát, nechci se bát těch, co přijdou po mně a už vůbec nechci, aby se ho jiná dotýkala či mu sundávala jakékoli tričko, nejen to černé, nejen ty, které jsem mu s láskou vybírala a pusou plnou řečí čas od času žehlila.
Stojím mezi jeho autem a kontejnerem na papír, obojí je vizuálně srovnatelné. Místo, abych zahodila vše krásné, společně prožité, odhodila jsem pro jednou svou pýchu, objala ho a s velkou důvěrou a nadějí mu řekla: "Neodcházej. Pořád Tě miluju."

Antidepresivní rybička

9. října 2016 v 14:46 | Hanýžka89 |  DIARY...
Pro jednou zase opustím své metafory a přirovnání a pokusím se soustředit se na jednoduchost a jednoznačnost svého sdělení. Mnohdy se pokouším povznést se nad pro mnohé běžné věci, ikdyž pro mě nejsou tak zcela všednímí a pochopitelnými. Je přirozené, že v průběhu života se mění kruh lidí kolem nás, zužuje se a rošířuje, zatím, co se nám jedni lidé přibližují, druzí se vzdalují a mizí.
Snažím se být šťastná a pozitivní, jen občas mívám splín a stýská se mi nebo něčeho lituji. A mám to tak trochu i dnes. Proto jsem zvolila svoje nejúčinější antidepresivum a píšu o tom. Je to super pocit, ta domněnka, že s každým vyťukaným slovem se zbavuji kousku svého splínu.
Mým druhým úřinným lékem je překvapivě uklízení, sledování mých oblíbených britských youtuberek (ICOVETHEE a HELLOOCTOBER), vzhledávání outfitů na pinterestu a přemýšlení o dárcích. Letos už opravdu je koupím s dostatečným předstihem. :-)


Protože už tu nebyly snad "roky" žádné fotky, tak je na čase to tu trochu zase oživit.



 


Bílé růže a lži

3. října 2016 v 16:02 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Do velkého bílého hrnku nalije horkou vodu, vnoří sítko naplněné zeleným čajem a postaví jej přede mě. Poslušně odkývu, že takhle to piji každé ráno, a sama sobě odpírám chuť na každodenní ranní kávu a myšlenky na ty, s kterými si mě plete. Zatímco topím již druhou kostku cukru, přemýšlím, jak snadno jsem se v naší malé říčce lží, zamlčených večerů, tajných hovorů a krajkového prádla naučila plavat nebo jen nechat se unášet proudem a doufat, že mě nějaká nahodilá výčitka nestáhne a nepotopí ke dnu.
Jak zvláštní pocit odnést si z minulosti nůž v zádech a ještě než se jizva po něm zhojí, bodnout ho do zad jiné, vlastně úplně snadno, vklouznutím do vany plné sladce vonící pěny a sladkých řečí. Již po několikáté sedím na jejím okraji, v odraze protějšího zrcadla vidím své vlastní zklamání a pořadovou číslici dvě. A dole v levém rohu jsou moje střevíčky, dal mi je hned ze začátku, lesklé a blyštivé, symbolika pozlátka je přesnější než ta jeho s Popelkou. Holuby evidentně nejsou a tak, abych si to celé přebrala sama. I když v tom nejspíš nejsem vůbec sama, je nás víc takových Popelek v téhle zábavné plavbě, která nemá žádný cíl, snad jen vrhnout nás včas přes palubu.
Je lehké stát vagónem vlaku, který mu ujíždí, psychoterapeutem a prostitutkou v jedné osobě, které posílá růže, nepředstírá, že jsou z Texasu anebo z lásky, přesto v nich pravidelně hledám papírek a naději, že jsem něco víc.

Kopii si nikdo nekoupí

4. září 2016 v 16:33 | Hanýžka89 |  DIARY...
Včera jsem před spaním udělala malý a po dlouhé době zasloužený zápis do papírového deníčku. Byl a je jen pro mě, taková upomínka a předsevzetí, které už nechci nosit v hlavě a přenechám ho malému bločku. S radostí.
Někdy je to neskutečně těžké jít směrem, který jsme si stanovili. Plnit předsevzetí a přetrhávat cílové pásky. Někdy to skřípe a chce se vám vybočit, jít už prošlapanou cestičkou někoho jiného nebo se nechat vést a jiným navigovat.
Jasně jsem si stanovila, že nebudu skákat z okna, když skáčou jiní, ale na tento svůj požadavek si často vzpomenu až, když stojím na parapetu nebo ještě hůř, když dopadám na chodník. Protože ono je to někdy až neskutečně těžký nepřebírat modely a hledat na všechno vlastní odpovědi. A taky…nejsem hrdinka filmu, co čistí svou auru každé úterky a čtvrtky na józe, a když už to nezabírá, rozloží svou jogínskou podložku někde v Nepálu, nebo ještě líp, v Tibetu a spolu se svou aurou čistí a zachraňuje rovnou celý svět.
Je to nelehký úkol psát sám a neopisovat. Navíc neznáte ještě všechny postavy a charaktery, které se vám do příběhu zamotají, kdy z něj zmizí a v které kapitole se znovu objeví. Přesto však je důležité zůstat aspoň ve svém vlastním příběhu hlavním hrdinou, už tím jste originální, i bez jogínské podložky.

Celý svět u nohou

10. srpna 2016 v 17:16 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
"Dobrou chuť," řekla jsem při svém ostrém hodu pondělní svíčkovou se šesti ve středu v půl deváté. Talíř přistál na protější straně chodby a střepy původně nesoucí jeho obsah lemovaly vchodové dveře. Uhnul mu bez mrknutí oka, nedivil se, ale já jo. Překvapilo mě, kam až doletěl, čekala jsem, že ho možná zastaví už ta zeď, kterou ON mezi nás dva postavil. Přehlížela jsem dostatečně dlouho jeho lži a zbabělé úskoky, kterými utíkal od svých nevěr, a doufala, že s každým přivřením očí odeberu jednu z cihel oné zdi, ale místo toho jsem jednoho dne do ní sama narazila v plné rychlosti.
Nikdy jsme nic neměli, ale přijde mi, že ta jeho poslední vzala všechno, jen ten odér jejího sladkého parfému na mém povlečení byl neodstranitelným. Byl prvním krokem přicházející změny, od které možné poprvé nebude utíkat na cestu, ktera ho vrátí zpátky ke mně. Sama jsem mu tou cestou šla tolikrát naproti, že jsem v jejím prachu zadupala svou veškerou důstojnost.
K dvacátýmčtvrtým narozeninám mi dal plyšovou zeměkouli s přáním, že mi patří celý svět. O dva roky později do mého světa kopl, když mu překážel při jeho přesunu na gauč. Pak jsem po NĚM mrštila přesládlým polštářem a peřinou, díky nimž mi všechno zhořklo. Od té doby jsem ležela sama na holé matraci a koukala na strop, na který jsme kdysi dávno společně namalovaly hvězdy. Pořád tam byly, ale barva zeslábla a mně docházelo, že brzo zhasnou úplně. Kdyby alespoň jedna padala, chytila bych ji hned u konzole a mým přáním by bylo vrátit čas.

Poslední týdny jsme už spolu nemluvili vůbec, stojící vzduch jen občas prořízl další kus hozeného porcelánu, ironická poznámka a samozřejmě pachové stopy vanilky a cedru, které jsem potají zanesla ta, díky níž byl můj svět zhroucený a zaprášený za televizním stolkem. Poslední večer jsem ho vytáhla, na pět minut objala a následné ráno mu ho vrazila do náruče při odchodu ze dveří. Nestála jsem o svět, o jehož stavu za mě budou rozhodovat jiní. Takovému je vždy správný čas říct sbohem!

Běh na dlouhou trať

1. srpna 2016 v 17:38 | Hanýžka89 |  DIARY...
Představte si, že běžíte. Běžíte po rovné a bezpečné cestě, utíkáte všemu, co jste kdy udělali špatně, před tím, co byste ještě kdy mohli pokazit. Nemáte jasně daný cíl, jen běžíte. S každým krokem získává Vaše tempo na intenzitě. Nic Vás nebolí, dýcháte pravidelně. Nepíchá Vás v boku ani u srdce. Jen Vy a Vaše trasa. Patříte na svou cestu stejně jako ona patří Vám.
Najednou...zakopnete, narazíte na až příliš tvrdou zem. Nejdříve se Vám sdírají kolena, pak se Vám náhle objevený štěrk prodírá jemnou kůži dlaní a na jazyku se rozlívá železitá pachuť, krvácí Vám horní ret. Ležíte na té proklaté zemi, která Vám přichystala ten zatracený hrbol, ležíte na ní a ona Vás chladí. Nepřemýšlíte o bolesti, věříte, že skutečná bolest se nedá vydýchat ani vykřičet, odezní časem nebo alespoň v jeho průběhu zeslábne. Víte, že vstanete, ale pro jednou na to nechcete být sami.
Slabost by pro jednou neměla být slabinou. Ten pocit, že můžete někomu věřit, že Vás zvedne a odnese někam pryč od Vašeho pádu, ošetří odřeniny a řekne, že všechno bude dobrý, protože ono bude. Ten pocit, že tu je pro Vás a že se nemusíte bát chvíle, kdy ho budete potřebovat víc než on Vás.
Ten pocit Vás příjemně hřeje a brání prochladnutí od země, bohužel jen zdánlivě. Musíte se opřít o odřená kolena a dlaně, znovu se postavit. Už neběžíte, stojíte a před Vám utíká a mizí iluze toho, kdo Vám měl minimálně pomoct znovu na nohy. To, že jste si tuhle myšlenku na chvíli připustili, Vás pálí víc než drobné kamínky v dlaních.

Až jednou budu padat...

28. července 2016 v 22:04 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ten moment, kdy v kavárně potkáte kluka se zasněnýma očima, pomačkanou lněnou košilí s rozepnutými horními knoflíčky a bločkem vedle silného espressa. Píše si na recyklovaný papír formátu A5 tklivé verše nebo rovnou věty románu, který v prvních měsících vtančí na police bestsellerů a vytančí z obchodu v rukou spojených čtenářů. To je přesně ta chvíle, která ve Vašem životě nikdy nenastane, ale scénaristé béčkového sláďáku na ní vydělají na nové esúvéčko a mně vždycky před obrazovkou zaplesá srdíčko a skápne slza na tričko.
Takového kluka v reálném životě nepotkám, reálně jsem si toho vědoma a snížila jsem své nereálné fantazie na minimum. Protože a v podstatě…já jsem tak trochu ten kluk. Poctivě sbírám myšlenky a metafory, citáty a hluboké závěry druhých. Těch chytřejších, nadanějších, zkušenějších. Mám je zvýrazněné v knížkách, přepsané na zadních stránkách ústavních nálezů (které jsem četla tak max. jednou), na ukradených ubrouscích a hřbetu levé ruky. Dávají mi pocit, že i já jednou budou chytřejší, nadanější a zkušenější. A taky…že mi určí směr k hlubšímu pochopení sebe a větší toleranci k ostatním.
Sbírám i vzpomínky, selektuji je stejně jako náhodná moudra. Nechávám si ty hezké, ty příjemné a hřejivé. Vytvářím z nich jakousi pevnou skálu v sobě samé, nechci ji rozlámat těmi špatnými, chci se o ni opřít, až jednou budu padat.

Kam dál