Kopii si nikdo nekoupí

4. září 2016 v 16:33 | Hanýžka89 |  DIARY...
Včera jsem před spaním udělala malý a po dlouhé době zasloužený zápis do papírového deníčku. Byl a je jen pro mě, taková upomínka a předsevzetí, které už nechci nosit v hlavě a přenechám ho malému bločku. S radostí.
Někdy je to neskutečně těžké jít směrem, který jsme si stanovili. Plnit předsevzetí a přetrhávat cílové pásky. Někdy to skřípe a chce se vám vybočit, jít už prošlapanou cestičkou někoho jiného nebo se nechat vést a jiným navigovat.
Jasně jsem si stanovila, že nebudu skákat z okna, když skáčou jiní, ale na tento svůj požadavek si často vzpomenu až, když stojím na parapetu nebo ještě hůř, když dopadám na chodník. Protože ono je to někdy až neskutečně těžký nepřebírat modely a hledat na všechno vlastní odpovědi. A taky…nejsem hrdinka filmu, co čistí svou auru každé úterky a čtvrtky na józe, a když už to nezabírá, rozloží svou jogínskou podložku někde v Nepálu, nebo ještě líp, v Tibetu a spolu se svou aurou čistí a zachraňuje rovnou celý svět.
Je to nelehký úkol psát sám a neopisovat. Navíc neznáte ještě všechny postavy a charaktery, které se vám do příběhu zamotají, kdy z něj zmizí a v které kapitole se znovu objeví. Přesto však je důležité zůstat aspoň ve svém vlastním příběhu hlavním hrdinou, už tím jste originální, i bez jogínské podložky.
 

Celý svět u nohou

10. srpna 2016 v 17:16 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
"Dobrou chuť," řekla jsem při svém ostrém hodu pondělní svíčkovou se šesti ve středu v půl deváté. Talíř přistál na protější straně chodby a střepy původně nesoucí jeho obsah lemovaly vchodové dveře. Uhnul mu bez mrknutí oka, nedivil se, ale já jo. Překvapilo mě, kam až doletěl, čekala jsem, že ho možná zastaví už ta zeď, kterou ON mezi nás dva postavil. Přehlížela jsem dostatečně dlouho jeho lži a zbabělé úskoky, kterými utíkal od svých nevěr, a doufala, že s každým přivřením očí odeberu jednu z cihel oné zdi, ale místo toho jsem jednoho dne do ní sama narazila v plné rychlosti.
Nikdy jsme nic neměli, ale přijde mi, že ta jeho poslední vzala všechno, jen ten odér jejího sladkého parfému na mém povlečení byl neodstranitelným. Byl prvním krokem přicházející změny, od které možné poprvé nebude utíkat na cestu, ktera ho vrátí zpátky ke mně. Sama jsem mu tou cestou šla tolikrát naproti, že jsem v jejím prachu zadupala svou veškerou důstojnost.
K dvacátýmčtvrtým narozeninám mi dal plyšovou zeměkouli s přáním, že mi patří celý svět. O dva roky později do mého světa kopl, když mu překážel při jeho přesunu na gauč. Pak jsem po NĚM mrštila přesládlým polštářem a peřinou, díky nimž mi všechno zhořklo. Od té doby jsem ležela sama na holé matraci a koukala na strop, na který jsme kdysi dávno společně namalovaly hvězdy. Pořád tam byly, ale barva zeslábla a mně docházelo, že brzo zhasnou úplně. Kdyby alespoň jedna padala, chytila bych ji hned u konzole a mým přáním by bylo vrátit čas.

Poslední týdny jsme už spolu nemluvili vůbec, stojící vzduch jen občas prořízl další kus hozeného porcelánu, ironická poznámka a samozřejmě pachové stopy vanilky a cedru, které jsem potají zanesla ta, díky níž byl můj svět zhroucený a zaprášený za televizním stolkem. Poslední večer jsem ho vytáhla, na pět minut objala a následné ráno mu ho vrazila do náruče při odchodu ze dveří. Nestála jsem o svět, o jehož stavu za mě budou rozhodovat jiní. Takovému je vždy správný čas říct sbohem!

Běh na dlouhou trať

1. srpna 2016 v 17:38 | Hanýžka89 |  DIARY...
Představte si, že běžíte. Běžíte po rovné a bezpečné cestě, utíkáte všemu, co jste kdy udělali špatně, před tím, co byste ještě kdy mohli pokazit. Nemáte jasně daný cíl, jen běžíte. S každým krokem získává Vaše tempo na intenzitě. Nic Vás nebolí, dýcháte pravidelně. Nepíchá Vás v boku ani u srdce. Jen Vy a Vaše trasa. Patříte na svou cestu stejně jako ona patří Vám.
Najednou...zakopnete, narazíte na až příliš tvrdou zem. Nejdříve se Vám sdírají kolena, pak se Vám náhle objevený štěrk prodírá jemnou kůži dlaní a na jazyku se rozlívá železitá pachuť, krvácí Vám horní ret. Ležíte na té proklaté zemi, která Vám přichystala ten zatracený hrbol, ležíte na ní a ona Vás chladí. Nepřemýšlíte o bolesti, věříte, že skutečná bolest se nedá vydýchat ani vykřičet, odezní časem nebo alespoň v jeho průběhu zeslábne. Víte, že vstanete, ale pro jednou na to nechcete být sami.
Slabost by pro jednou neměla být slabinou. Ten pocit, že můžete někomu věřit, že Vás zvedne a odnese někam pryč od Vašeho pádu, ošetří odřeniny a řekne, že všechno bude dobrý, protože ono bude. Ten pocit, že tu je pro Vás a že se nemusíte bát chvíle, kdy ho budete potřebovat víc než on Vás.
Ten pocit Vás příjemně hřeje a brání prochladnutí od země, bohužel jen zdánlivě. Musíte se opřít o odřená kolena a dlaně, znovu se postavit. Už neběžíte, stojíte a před Vám utíká a mizí iluze toho, kdo Vám měl minimálně pomoct znovu na nohy. To, že jste si tuhle myšlenku na chvíli připustili, Vás pálí víc než drobné kamínky v dlaních.
 


Až jednou budu padat...

28. července 2016 v 22:04 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ten moment, kdy v kavárně potkáte kluka se zasněnýma očima, pomačkanou lněnou košilí s rozepnutými horními knoflíčky a bločkem vedle silného espressa. Píše si na recyklovaný papír formátu A5 tklivé verše nebo rovnou věty románu, který v prvních měsících vtančí na police bestsellerů a vytančí z obchodu v rukou spojených čtenářů. To je přesně ta chvíle, která ve Vašem životě nikdy nenastane, ale scénaristé béčkového sláďáku na ní vydělají na nové esúvéčko a mně vždycky před obrazovkou zaplesá srdíčko a skápne slza na tričko.
Takového kluka v reálném životě nepotkám, reálně jsem si toho vědoma a snížila jsem své nereálné fantazie na minimum. Protože a v podstatě…já jsem tak trochu ten kluk. Poctivě sbírám myšlenky a metafory, citáty a hluboké závěry druhých. Těch chytřejších, nadanějších, zkušenějších. Mám je zvýrazněné v knížkách, přepsané na zadních stránkách ústavních nálezů (které jsem četla tak max. jednou), na ukradených ubrouscích a hřbetu levé ruky. Dávají mi pocit, že i já jednou budou chytřejší, nadanější a zkušenější. A taky…že mi určí směr k hlubšímu pochopení sebe a větší toleranci k ostatním.
Sbírám i vzpomínky, selektuji je stejně jako náhodná moudra. Nechávám si ty hezké, ty příjemné a hřejivé. Vytvářím z nich jakousi pevnou skálu v sobě samé, nechci ji rozlámat těmi špatnými, chci se o ni opřít, až jednou budu padat.

Kdyz mi neco nevyjde

19. července 2016 v 13:06 | Hanyzka89 |  DIARY...
Když mi něco nevyjde, hledám chybu u sebe. Zhroutila se MÁ iluze, nenaplnila se MÁ představa a z toho jednoznačně vyplývá MÉ pochybení. Kladu sama sobě otázky a stanovím sama sobě povinnosti a úkoly. Nenacházím odpovědi a selhávám. A hlavně nechápu.
Každá má otázka začíná "proč?". A v odpovědi se většinou nachází alespoň jedenkrát "dost". Protože evidentně nejsem dost hubená, dost jsem se nesnažila, nedala jsem mu dost času… A upřímně už toho mám vážně dost. Toho svého pochybování a kritizování.
Snažím se osvětlit něco, co už dávno zhaslo. Přijde mi, že nemůžu dýchat přes všechny ty otázky, co visí ve vzduchu. Žádná z mých kamarádek mi nikdy neřekla, že se ho mám držet, a přesto jsem ho nechtěla nikdy pustit.
Vždycky, když mi nějaký ublíží, když zodpovím nějaké z dlouhého seznamu otázek, když zkopu své sebevědomí do klubíčka, v němž se sama choulím, vstanu a řeknu sama sobě, že budu sama sebou a nechám se žádným dalším schoulit do klubíčka. Povyrostu a doufám, že s každým tím centimetrem výšky získám trochu nadhledu. Teda aspoň dokud nezahlídnu…
To, že je někdo od Vás daleko, neznamená, že už se Vás nemůže ničím dotknout.

Cesta je cíl.

19. června 2016 v 9:58 | Hanýžka89 |  DIARY...
Cestou do práce se mnou cestuje chaos. Vlastně je se mnou stále, tenhle můj vděčný parťák, kamarád do deště i do období sucha. Změť myšlenek, která nikdy nezmizí a pevně bydlí v mé hlavě.
Obcházím záhony růží uprostřed jinak nerůžového Václaváku a v duchu si odůvodňuji, proč si musím koupit ty strašně předražené šaty, které jsem si včera rezervovala. Sluší mi. Jsou nadčasové. Hodí se na lepší příležitosti. Snad někdy budou ty lepší příležitosti, lepší potencionální partneři, lepší zítřky. Zkrátka ten kup se vyplatí.
Možná by se mi vyplatily i nějaké krásné střevíčky na jehlách, lesklé a do špičky. Nic kýčovitého, elegantní, co prodlouží nohu, zrychlí tep a značně zpomalí krok. Jako nosí jeho bývalá přítelkyně. Možná, že tím, že v takových nechodím a nikdy jsem nechodila, jsem ušla svému šťastnému vztahu a pošlapala svoje příležitosti.
Evidentně i ta má změť myšlenek má nějaký řád, parta s jednotlivými bytovými jednotkami, jedním z těch největších je 3+kk plná pochybností, že já nejsem dost dobrá a že chyba je a bude vždycky ve mně. Nějakým způsobem. Tenhle byt má nafukovací stěny a tak tam stále přibývá nájemníků a za prapůvodní pronájem vděčím nejspíš asi mé mámě. A možná i za celý tenhle kvartýr, dala mu základy. Ale i tak ji miluju, je to moje máma!!
Snažím se kupovat nám do kanceláře čerstvé květiny, dělat prostor kolem sebe hezčí. Aby se mi v něm líbilo o poupě víc. Když vybírám ty nejsympatičtější chryzantény, zvažuji i koupi čokoládového mléka ke snídani. Ne, čokoládové mlíko, ne. Budu tlustá a je to strašně sladký. Beru čistý kefír. Po minutě se vracím pro to mlíko. Žijeme jen jednou, což. Druhou rukou k němu beru 7days croissant a moje boky žalují. Při dávání jídla na pokladní pás se sama sebe ptám, proč mé nákupy, jsou stejné, jako když 12letej kluk zůstane sám doma. Měla bych nakupovat dospěle. Mouku, mléko, vejce. Paní za mnou vyskládá pomalu plynoucí pogumovanou cestu k pokladně cukr, mléko a vejce. Koukám na to a pak na ni. V jejím výrazu tváře čtu dospělost. Ona kouká na můj nákup a pak na mě, v mém pohledu vidí výčitky. Mně to ale nevadí, uvolním jim nějaký ten pokoj nebo zase přifouknu stěny nějakého z bytů.

Okna do duše. Za okny prší.

13. června 2016 v 10:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
Oči ti o druhém řeknou nejvíce, jsou vážně jako okna," poučil mě s vážným tónem a ještě vážnějším výrazem ve tváři. Rok na to si začal s holkou s těma nejfalešnějšíma očima, co znám. A ano, musím potvrdit, jeho pravidlo na ni sedělo akurátně. Ale jestli na mě, tím už si nejsem tak jistá, možná mi jimi viděl až do žaludku, ale rozhodně nenahlédl do mého srdce, bilo totiž pro jiného.
Je tedy čeho litovat? Určitě ne. Dívám se na to ze všech možných úhlů a stran, snažím se neplést lítost s výčitkami, vidět jasně. Možná právě proto, že jsou oči ta okna, anebo z milionů jiných důvodů, nevysmívám se lidem do očí a ani za zády. To on umí a jeho ona též. A je tedy dobře, aby nyní měli oči jen jeden pro druhého.
Nechci se měnit pohledem druhého, nechci se napasovat do rámu s obrazem cizího malíře. Chci být sama sebou, nezkreslenou, nezamlženou. A dát šanci, dát šanci tomu druhému, aby našel, co doopravdy hledá. Někde totiž existuje obraz, který si vysnil, s jasnými kontury a jistými tahy štětce. Nemusí se měnit, je přesný. Realistický. Zatímco já bych se jen násilně přetvářela do surrealistější podoby než Ernstova olejomalba či Prévertova prvotina.

Nevím, kdy se to všechno ve mně zlomilo, a nevím, jestli na tu zlomeninu najdu kdy vhodnou dlahu. Ale stále věřím, že kdo se bude dívat, uvidí. Shledá se s tím svým, kdo utře umytý nádobí a slzy, když tečou.

Paralelní světy od A až po Z

3. června 2016 v 18:44 | Hanyzka89 |  DIARY...
Je pátek ráno a venku prší. První kávu si dáme v EMA spolu, on své oblíbené espresso a já jedno latté. Koukám mu do očí orámovaných hnědočernými brýlemi, na jejich skla maluju náš nadcházející víkend. Moc nevnímám, co říká, pozoruji pohyb jeho úzkých rtů, ten horní jako by skoro ani neexistoval stejně jako vášeň v našem vztahu. Ještě, že realitu schová jeho drahý oblek a unylost zašlapu mezi kočičími hlavami svými podpatky. Rozloučíme se, on jde směrem doprava připravovat obšírné žalobní námitky a já doleva vypracovat evidenční list judikatury, cestou přes Masaryčku se ke mně připojí myšlenky na jeho případnou nevěru a povzdech Takhle jsem si to v třeťáku na právech nepředstavovala.
Je pátek ráno a venku prší. Jsem první a prémiový zákazník, pro ostatní se otvírá až v devět, do cappuccina mi kreslí velké srdíčko a servíruje mi ho v malinkém tyrkysovém hrníčku. V téhle podobě tak krásně hřeje. Kapky deště hrají na parapetu starého okna. Slyším je zcela zřetelně, do malé místnosti a našeho vztahu si slova, která by je mohla přerušit, hledají cestu až moc dlouho. Naše hovory se zúžily více než nohavice jeho kalhot. Projede ve vlasech prsty doleva, více tím odkryje svou pohlednou tvář. Vypadá stále jak princ, jen ten bílý kůň už dávno odklusal kamsi i se všemi mými ideály. Otvírám dveře a odcházím vstříc svým pracovním povinnostem, těm jeho budou dveře uzavřené ještě čtyřicet minut. Na Dlouhé třídě míjím zprava koňské spřežení a dochází mi, že tohle všechno není to pravé.
Je pátek ráno a venku prší. Moje conversky už dávno nejsou tak bělostné jako dřív, ale aspoň jsou stále na zašedlých kostkách vidět, ve střídmém větru cloumá můj nový deštník a mnou samotnou ještě včerejší sklenka vína. Nestihla jsem snídani a beztak ani přesný čas příchodu na soud. Ponuré počasí a nedostatek spánku ve mně probouzejí chuť na kávu. V EMA narazím na dlouhou frontu a v ní známou tvář, dobře padnoucí sako i elegantní brýle. Už ve třeťáku na právech jsem tušila, že z Adama bude jednou reprezentativní advokátní koncipient. Ručičky na mých hodinkách však ukazují jiným směrem a nedovolí mi se do fronty zapojit. Škoda, že Zdeněk otvírá až za 40 minut, mohla jsem si od něj nechat vykouzlit jedno rychlé a perfektní cappuccino a úsměv na tváři. Obojí by jistě pro mě bylo tím pravým nakopnutím do pracovního dne. Se zpožděním a ve spěchu běžím kolem tramvají, dohání mě představy od A až po Z, jak mě jeden z nich mohl udělat skutečně šťastnou.

Kam dál