Adresát neznámý známý

Neděle v 20:11 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
V Praze, dne 20. 2. 2020

"Můj drahý příteli, má tajná lásko!
Jednou jsem si na malý papírek poznamenala Nikdy - a v lásce obzvlášť - neznáme konec příběhu. Papírek s poznámkou putoval z kabelky do kabelky, ze stolu na stůl, z diáře do diáře…až se úplně ztratil, z mých věcí a mé mysli. Včera na mě vypadl ze skříně a spolu s ním ses mi vrátil na mysl i Ty.
Je to dávno, cos odešel, ještě pár dní po Tvém sbohem jsem otevírala každý večer dveře a nechávala jimi odejít tu bolest na srdci a všechny krásné vzpomínky, které se měnily v stýskání. Každé ráno jsem naopak doufala, že se jimi vrátíš zpět. Nevracel ses a já konečně pochopila, že sbohem není nashledanou. Časem těmi dveřmi prošel někdo jiný a stále tu je… takový, jakého jsem si vysnila. Má jen jednu drobnou vadu na kráse, nejsi to Ty.
Myslím na tu, s kterou teď jsi. Představuji si, jaký má úsměv, jaké vlasy, jak Ti říká a jak moc Tě miluje. Předpokládám, že se mi nepodobá a vím, že žádná Tě nebude milovat tolik jako já. Poměrem jedna ku jedné se má láska změnila v nezměrný žal, žila jsem si s ním každý den, nosila ho všude sebou, emocionální zátěž, sůl v očích. Až můj muž mi s ním pomohl a hodně mu odlehčil. Vytvořil mi iluzi, že nová láska smaže bolestnou stopu těch minulých.
Měl si to být Ty, měl jsi tu stát přede mnou a slévat horkou vodou kávu ve frenchpressu. Hodně cukru a málo mléka. U mě obráceně. Potřebuju kafe i vztah s kapkou mléka. Žit s optimismem a důvěrou. Tam už jsme se loučili. Ukazatel štěstí byl každému nasměrován na jinou stranu. Ani jeden jsme na něj nehleděli, s hlavou sklopenou jsme v trávě hledali čtyřlístek, nejeden jsme zašlápli.
Škrtám poznámku a přepisuji Bez budoucnosti je láska jen bolest na srdci. Vkládám do diáře s tím, že patří k Tvojí fotce. Tohle byl, je a bude náš příběh. Bez cukru a bez budoucnosti.
Sbohem, můj drahý příteli, má tajná lásko."
 

Všude dobře...doma nejlíp.

21. ledna 2017 v 23:42 | Hanýžka89 |  Já, já, jenom já
Od prvního ledna mi opět funguje sledování návštěvnosti a mě to možná donutí s blogem trochu hejbnout. Budu strašně produktivní a tento víkend přidám až dva články! Ano, ano, kvantita vpřed. Snad to zvládnete.
Nejradši bych si hned v úvodu postěžovala, jak jsem se asi přecenila...a taky, že o víkendu můj mozek jezdí na dovolenou a nemám sílu psát cokoli kreativního, ale vlastně to říkat ani nemusím, kvalita textu to řekne za mě.
Jak dobře víte, home decor jsem vždycky platonicky milovala, naše láska však zatím nedošla ke skutečnému naplnění, neboť nemá možnost její plné realizace v rámci vlastního bydlení. Musím si tedy vystačit jen s pár metry čtverečními v hranicích pokoje, dvou, a fantazii živit na stránkách pinterest. Nemyslím si, že se jedná o čistě povrchní věc, každému by se mělo líbit v místě, kam se denně večer z práce vrací, kde odpočívá, usíná a probouzí se. Navíc jsem té až banálně romantické představy, že tím, že prostor kolem sebe sami sobě upravíme, vdechneme mu část nás, tím bychom se tam měli cítit dobře nejen my, ale i ti, co za námi přichází a mají nás rádi.
Pro mě je nejjednodušší dozdobovat bílý prostor, na něm vše lépe vynikne a nemůže se stát, že by se vám s bílou cokoli tlouklo či působilo až moc násilně. Navíc díky bílé vypadá prostředí čistší a opticky větší. Za nejideálnější považuji začít se zelení a ideálně nenáročnou, sama se svou nedbalou péčí bojuji. Feng shui prý moc nepodporuje velké množství kaktusů, já s tím úplně nesouhlasím, podle mě do jakéhokoli interiéru krásně zapadnou. Krom bambilionu polštářků a svíček mou slabinou jsou ještě tzn. coffee-table books. Není to žádná vysoká literatura, to ví každý, jsou spíše zdrojem inspirace než duševní potravou, přesto se těším z každé nově koupené či z každé, kterou dostanu.



(hra: Najdi tři rozdíly)
Hodně jsem si oblíbila H&M Home, moje peněženka s ním trochu podvádí Zaru. Pokud jsem si někdy vyhlídla něco na zahraničních blozích, nemusela jsem ani dlouho čekat a za nedlouho jsem právě tam objevila obdobu, která mé představy uspokojila.
Pokud jsem vás svým článkem uspala, přeji dobrou noc.

Novoroční předsevzetí.

1. ledna 2017 v 15:00 | Hanýžka89
Nová rok, nová Já. Nemyslím si, že je to takhle úplně jednoduché a snadné. Usínat jako jeden člověk a probudit se jako druhý. Nejsme postavy románu, kterým je předurčen jasný počet stránek. Na všem je třeba pracovat, a třebaže nejsem zastáncem masového čehokoli, stanovit sám sobě cíl, třeba i skrytý pod názvem předsevzetí, není špatný nápad.
Mým předsevzetím je NEUBLIŽOVAT. A protože jsem odjaktěživ byla na osnovy, větvení a psaní v bodech, i mé předsevzetí skrývá mnoho podmnožin a bodů a větví se napříčím mým budoucím žitím.
A) Neubližovat druhým.
Zní to strašně banálně a připadám si jak při psaní článku Blesku pro ženy či jiné podobné rubriky. Možná, že trochu přeskakuji a možná jsem měla dát B) před A), ale já si zvolila tuto cestu. Né nadarmo se říká, že se máme k druhým chovat tím způsobem, jaký od nich sami vyžadujeme. Záměrně nikomu neškodit, snažit se vžít se do jejich situace a obecně pochopit, že nikdo nemá život jak obrázek, ikdyž se ten dojem snaží pomocí sociálních sítích vytvářet. Nehledejme za vším skrytý záměr a snažme se v druhých hledat jen to dobré.
B) Neubližovat sobě samé.
1. Svému tělu. Pod tímto bodem se skrývá nezměrné množství veličen. Počínaje od správné životosprávy, přes pohyb ve zdravé míře, zodpovědnost za svůj sexuální život, péči o pleť, vlasy, zuby a zdraví všeobecně. Najít správnou míru tohoto úkolu je podle mě velmi těžké, nepřehánět a zároveň nepodceňovat, nebýt posedlý sám sebou, ale přesto žít zdravě a chovat se ke svému tělu odpovědně a v pokoře tomu, že máme jen jeden život a jedno zdraví.
2. Své mysli. Tenhle úkol je pro mě osobně nejtěžším a doufám, že ho dokážu splnit. Souvisí se vším výše uvedeným a vše propojuje. Neumím si jasně poručit koho mít ráda a koho přestat mít ráda. A nemyslím si, že lze někoho z našeho života vymazat rychlým mávnutím kouzelnou hůlkou či lusknutím prstu. Bohužel však někdy některým lidem v našem srdci a myšlenkách vyhradíme až velký prostor, o který oni vlastně nikdy nežádali a na nás je se s tím smířit a pochopit to. A to někdy xakru bolí. Vzpomínky nevymažeme, jsou součástí nás a pomohly našemu vývoji, stávají se z nich naše zkušenosti. Nesmíme se však na ně upínat a měnit jejich skutečný význam. I něšťastná láska musí jednou skončit. Pochopila jsem, že se z toho stínu, co mi zůstal, nevypíšu ani nevybrečím, nevypovídám ani nevyzpívám. Ale budu hledat ty světlejší zítřky, které mi ho pomohou zmenšit. Budu na tom pracovat a jestli jste ve stejné situaci, buďte mými kolegy a pracujte na tom také.
 


Šťasné a veselé

23. prosince 2016 v 22:51 | Hanýžka89 |  DIARY...
Chtěla bych každému jednomu z vás popřát krásné svátky!!
Čím jsem starší, tím víc pohrdám materiálnem spojeným s Vánocemi. Líbí se mi upřímná dětská radost z dárků a jejich víra v to, že jim je nadělil Ježíšek. O tom žádná a tak to má být. Méně však už chápu dospělá přání o předražené boty nebo kabelku. Mám všechno, nepotřebuji nic nového a je mi vlastně jedno, bude-li zítra pod stromečkem balíček s mým jménem. O to přece vůbec nejde. Jsme dospělí a máme sakradobře vědět, že kouzlo a krása Vánoc je v něčem jiném. Buďme na sebe hodní, važme si toho, co máme a přejme druhým jen to dobré. Chtějme, nejen o Vánocích, žít v lásce, víře a pokoře.


Předvánoční

3. prosince 2016 v 20:31 | Hanýžka89 |  DIARY...

Zítra zapálíme druhou svíčku na věnci, posuneme se blíže magickým Vánocům, k víře v zázraky a opětovnému narození Ježíška. Vánoce vždy byly mým nejoblíbenějším obdobím. Vůně cukroví a jehličí, zapálení svíčky a prskavky, malé jiskřičky nadějí a toužebných přání. Jako dítě jsem opravdu věřila, že v podvečer Štědrého dne vstoupí oknem v obývacím pokoji nadpozemská bytost, která skutečně ocení a ohodnotí mé chování během roku.



Když jsem přestala věřit kouzlu Vánoc, začala jsem věřit v lásku. V ryzí a nesobeckou lásku, kdy chvíle bez druhého jsou tak dlouhé, že si je můžete zblízka prohlédnout a potěžkat. Ztráta téhle víry byla nesmírně bolestivá. Postupné zjištění, že vztahy nevznikají na přání a láska nechodí do života jak denní tisk do schránky, na jehož přední straně tkví titulek SAMOTA! Nenajdete v ní více, než do ní sami přinesete!
Každý z nás by měl pořád v něco věřit, ačkoli je to čím dál tím těžší. V rámci adventu se máme alespoň trochu postít, něčeho se na čas vzdát. Možná by bylo dobře, vzdát se trochy ironie a pesimismu. Ano, když nebudeme v nic věřit, nedojdeme nikdy ke krutému prozření, ale s největší pravděpodobností si nic nevychutnáme a skutečně neprožijeme.


Na poslední chvíli

8. listopadu 2016 v 17:52 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Při věčném práskání dveří jen stěží postřehnete, že se jednalo o ty venkovní, na nohou máte sice bačkory, ale v kapse postrádáte klíče. Pak sami snídáte s výčitkami na společně smontovaném stole a večeříte s hluboce zakořeněnou představou, že jste měli montovat z hlavy a raději si přečíst návod na šťastný vztah. Myslela jsem, že všechno dělám správně, že do všeho jsem šla se vší vervou a nasazením. Hůře se pak snáší zjištění, že veškerá má verva byla akorát v nasazování mu psí hlavy, třebaže jediné po čem jsem toužila, byl jím nasazený prstýnek z kočičího zlata.
Sedí naproti a pije z hrníčku bez podtácku. To mokré kolečko mě pro jednou znervózňuje o trochu míň, ale stejně ho nenápadně setřu levou rukou, on mi za to uštědří pohled, v kterém jasně čtu: "Už to děláš zase." Místo toho, aby mi to zase připomenul i nahlas, jen řekne: "Vem si cokoliv. Co se ti tady líbí,… je tvoje. Vem si, co chceš." Podívám se mu do očí a mlčím, tiše tím deklaruji, že mi na ničem v místnosti nesejde, tedy téměř na ničem. V myšlenkách přisouvám svou pravou ruku k jeho a jemně se dotýkám jeho ukazováčku ve snaze poukázat na to jediné, na čem záleží. Jakémukoliv pohybu mé ruky však reálně a hrdě brání má zbabělost.
Kopačky do sáčku, košile do kufru, cédéčka do krabic od banánů a všechny představy o naší zářivé budoucnosti pošlu přímým směrem leda někam do prdele. Abych svými slzami nezvedla povodňový stav na jihu, utírám je do rukávu a předstírám, že mám alergii na prach, ačkoli díky mé posedlosti uklízením a poučováním, jediný prach dopadá akorát na hezké vzpomínky.
Dává věci do auta a já je v hlavě vytahuji zase ven na chodník se stejným zaujetím a zapálením jako jeho černé tričko na třetím rande. Nechci se ho vzdát, nechci se bát těch, co přijdou po mně a už vůbec nechci, aby se ho jiná dotýkala či mu sundávala jakékoli tričko, nejen to černé, nejen ty, které jsem mu s láskou vybírala a pusou plnou řečí čas od času žehlila.
Stojím mezi jeho autem a kontejnerem na papír, obojí je vizuálně srovnatelné. Místo, abych zahodila vše krásné, společně prožité, odhodila jsem pro jednou svou pýchu, objala ho a s velkou důvěrou a nadějí mu řekla: "Neodcházej. Pořád Tě miluju."

Antidepresivní rybička

9. října 2016 v 14:46 | Hanýžka89 |  DIARY...
Pro jednou zase opustím své metafory a přirovnání a pokusím se soustředit se na jednoduchost a jednoznačnost svého sdělení. Mnohdy se pokouším povznést se nad pro mnohé běžné věci, ikdyž pro mě nejsou tak zcela všednímí a pochopitelnými. Je přirozené, že v průběhu života se mění kruh lidí kolem nás, zužuje se a rošířuje, zatím, co se nám jedni lidé přibližují, druzí se vzdalují a mizí.
Snažím se být šťastná a pozitivní, jen občas mívám splín a stýská se mi nebo něčeho lituji. A mám to tak trochu i dnes. Proto jsem zvolila svoje nejúčinější antidepresivum a píšu o tom. Je to super pocit, ta domněnka, že s každým vyťukaným slovem se zbavuji kousku svého splínu.
Mým druhým úřinným lékem je překvapivě uklízení, sledování mých oblíbených britských youtuberek (ICOVETHEE a HELLOOCTOBER), vzhledávání outfitů na pinterestu a přemýšlení o dárcích. Letos už opravdu je koupím s dostatečným předstihem. :-)


Protože už tu nebyly snad "roky" žádné fotky, tak je na čase to tu trochu zase oživit.




Bílé růže a lži

3. října 2016 v 16:02 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Do velkého bílého hrnku nalije horkou vodu, vnoří sítko naplněné zeleným čajem a postaví jej přede mě. Poslušně odkývu, že takhle to piji každé ráno, a sama sobě odpírám chuť na každodenní ranní kávu a myšlenky na ty, s kterými si mě plete. Zatímco topím již druhou kostku cukru, přemýšlím, jak snadno jsem se v naší malé říčce lží, zamlčených večerů, tajných hovorů a krajkového prádla naučila plavat nebo jen nechat se unášet proudem a doufat, že mě nějaká nahodilá výčitka nestáhne a nepotopí ke dnu.
Jak zvláštní pocit odnést si z minulosti nůž v zádech a ještě než se jizva po něm zhojí, bodnout ho do zad jiné, vlastně úplně snadno, vklouznutím do vany plné sladce vonící pěny a sladkých řečí. Již po několikáté sedím na jejím okraji, v odraze protějšího zrcadla vidím své vlastní zklamání a pořadovou číslici dvě. A dole v levém rohu jsou moje střevíčky, dal mi je hned ze začátku, lesklé a blyštivé, symbolika pozlátka je přesnější než ta jeho s Popelkou. Holuby evidentně nejsou a tak, abych si to celé přebrala sama. I když v tom nejspíš nejsem vůbec sama, je nás víc takových Popelek v téhle zábavné plavbě, která nemá žádný cíl, snad jen vrhnout nás včas přes palubu.
Je lehké stát vagónem vlaku, který mu ujíždí, psychoterapeutem a prostitutkou v jedné osobě, které posílá růže, nepředstírá, že jsou z Texasu anebo z lásky, přesto v nich pravidelně hledám papírek a naději, že jsem něco víc.

Kam dál