I'm so old for ...

Neděle v 22:28 | Hanyzka89 |  DIARY...
Čím víc se blíží 30.květen, tím víc se mi svírá žaludek. Věřím, že v tom nejsem sama, že od určitého věku každý bilancuje nad tím, je-li tam, kde chtěl být. A také věřím, že každého děsí nějaká konkrétní čislovka. Už nejsem dítě, pání, už to bude deset let, co jsem ofiko dospělá a to jsem si ještě nestihla vytetovat Don't grow up, it's a trap...vlastně jsem si nestihla vytetovat vůbec nic. Přesto se mi toho pod kůži za těch deset let zarylo strašně moc.
Uplynulé tři dny byly moc fajn, možná mi byly odměnou za můj menší čtvrteční kolaps. Rozhodla jsem se sem dát pár hezky barevných fotek a taky jeden z dárků. Několikrát jsem si říkala, že už jsem žádné dárky dávat nebudu. Přesto si připustím jednu výjimku. Přeci jen každého z nás tvoří nejen ty velké věci a netíží jen ty velké otázky, ale můžeme se zajímat i o drobnosti, přesně tím vytváříme tu rovnováhu v nás.






 

Haters gonna hate.

3. května 2017 v 15:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
Středa odpoledne. Jakožto správný ekolog mám v kanceláři rozsvíceno a přitemněnými závěsy se marně snaží prodrat venkovní sluníčko. Čumím naprosto tupě do stížnosti, usnesení, proti kterému směřuje, a do třech typů komentářů. Dělám, že je vše v nejlepším pořádku, že mi nevadí, že jsem se přehmátla a vzala si tu prošlou colu zero místo nové a ani nakyslé mléko v kafi, co by porazilo i krávu. Ostatně si tak sama poslední dobou připadám. Vesele lajkuju všechny miminka, svatby a zasnoubení, dělám, jak jsem ze všeho na větvi, ikdyž se cítím, jak kdyby pode mnou jedna praskala.
Všechno je přeci v naprostým pořádku! Dělám strašně nadějnou kariéru v justici a jednou určitě napíšu bestseller. Ha. Až na to, že možná ne. Což si nepřipouštím, jakože á la právě teď. Sice přestávám na instagramu sledovat blogerky přesně ve chvíli, kdy oznámí, že jsou v tom, a trochu už mi dochází vtipné odpovědi na narážky mámy, že která má kamarádka z dětství čeká miminko, ale vím, že právě tohle právě teď nechci. Vím to, ale nebaví mě o tom přesvědčovat ostatní.
Jdu vylít to zkyslý kafe s nadějí, že dneska v práci také nebudu už dlouho kysnout.
Směju se svým deníkům z puberty a to i přesto, že jsem od doby jejich sepsání dospěla jen v tom směru, že piju víno a účet za telefon nemusím hradit z kapesného, kterému se však můj plat nebezpečně podobá. Mou nejvetší oporou jsou mí přátelé. Jsou úžasní, hlavně tehdy, když se smějou mým vtipům. Úžasnost některých z nich trochu pokulhávala, když pod heslem Už na něj zapomeň! mě přiměli zřídit si Tinder. (Nebojte, trvalo to jen týden.) Tato šikovná aplikace mi k mé radosti poskytla velmi zajímavou nabídku. Nejprve mého ženatého spolužáka z UJAKu, který nedávno ohlásil radostný příchod potomka, potom postupně všechny spolužáky z práv, kteří měli ten hromadný sex na horách ve třeťáku s holkou, která nosila šortky kratší než mé kalhotky. A nosila k nim bílé kozačky!! Jóó a nakonec tam byl týpek s heslem, že úspěch se neodpouští a že lva nezajímá, co žere ovce, z čehož je jasný, že tenhle Vám do života přinese jen nabídku na opravdu výhodnou pojistnou smlouvu a žádost o deset kontaktů.
Vždycky jsem balila kluky na humor…. Tím se to možná celý vysvětluje!


Svatební oznámení

2. dubna 2017 v 20:08 | Hanýžka89 |  ...w_o_r_k...
Je duben roku 2011, sedí tváří v tvář naproti mě před fakultou a kouří. Mám na sobě světlý baloňák prodávaný s iluzí šarmu Pařížanky a říkám si, že je to největší fešák na škole.
O šest let později visí týž kabát na ramínku ve skříni, dlouhodobě nenošený, vyšisovaný a s nenarovnatelným límcem, vyšel z módy a cestou ven vzal s sebou veškerý můj domnělý šarm. Bude se ženit! Všechny staré představy a tajné ideály se rozplynou stejně jako dým z jeho cigaret. Tu poslední z nich típne o popelník na koši před vchodem, na zápěstí mě cosi štípne, zůstane jen drobná popálenina ve tvaru srdce.
Rychle naskočím do tramvaje číslo 17, co přijíždí od Čechova mostu, jímž ON vyrazí směr Letná. Ještě nevím, na které zastávce vystoupím. Kyvadlo na Stalinu se na vteřinu zastaví, následným pohybem se lehce zachvěje vzduch a dofoukne snad i na mé bebíčko.
Tak hodně štěstí, fešáku!!
 


Adresát neznámý známý

26. února 2017 v 20:11 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
V Praze, dne 20. 2. 2020

"Můj drahý příteli, má tajná lásko!
Jednou jsem si na malý papírek poznamenala Nikdy - a v lásce obzvlášť - neznáme konec příběhu. Papírek s poznámkou putoval z kabelky do kabelky, ze stolu na stůl, z diáře do diáře…až se úplně ztratil, z mých věcí a mé mysli. Včera na mě vypadl ze skříně a spolu s ním ses mi vrátil na mysl i Ty.
Je to dávno, cos odešel, ještě pár dní po Tvém sbohem jsem otevírala každý večer dveře a nechávala jimi odejít tu bolest na srdci a všechny krásné vzpomínky, které se měnily v stýskání. Každé ráno jsem naopak doufala, že se jimi vrátíš zpět. Nevracel ses a já konečně pochopila, že sbohem není nashledanou. Časem těmi dveřmi prošel někdo jiný a stále tu je… takový, jakého jsem si vysnila. Má jen jednu drobnou vadu na kráse, nejsi to Ty.
Myslím na tu, s kterou teď jsi. Představuji si, jaký má úsměv, jaké vlasy, jak Ti říká a jak moc Tě miluje. Předpokládám, že se mi nepodobá a vím, že žádná Tě nebude milovat tolik jako já. Poměrem jedna ku jedné se má láska změnila v nezměrný žal, žila jsem si s ním každý den, nosila ho všude sebou, emocionální zátěž, sůl v očích. Až můj muž mi s ním pomohl a hodně mu odlehčil. Vytvořil mi iluzi, že nová láska smaže bolestnou stopu těch minulých.
Měl si to být Ty, měl jsi tu stát přede mnou a slévat horkou vodou kávu ve frenchpressu. Hodně cukru a málo mléka. U mě obráceně. Potřebuju kafe i vztah s kapkou mléka. Žit s optimismem a důvěrou. Tam už jsme se loučili. Ukazatel štěstí byl každému nasměrován na jinou stranu. Ani jeden jsme na něj nehleděli, s hlavou sklopenou jsme v trávě hledali čtyřlístek, nejeden jsme zašlápli.
Škrtám poznámku a přepisuji Bez budoucnosti je láska jen bolest na srdci. Vkládám do diáře s tím, že patří k Tvojí fotce. Tohle byl, je a bude náš příběh. Bez cukru a bez budoucnosti.
Sbohem, můj drahý příteli, má tajná lásko."

Všude dobře...doma nejlíp.

21. ledna 2017 v 23:42 | Hanýžka89 |  Já, já, jenom já
Od prvního ledna mi opět funguje sledování návštěvnosti a mě to možná donutí s blogem trochu hejbnout. Budu strašně produktivní a tento víkend přidám až dva články! Ano, ano, kvantita vpřed. Snad to zvládnete.
Nejradši bych si hned v úvodu postěžovala, jak jsem se asi přecenila...a taky, že o víkendu můj mozek jezdí na dovolenou a nemám sílu psát cokoli kreativního, ale vlastně to říkat ani nemusím, kvalita textu to řekne za mě.
Jak dobře víte, home decor jsem vždycky platonicky milovala, naše láska však zatím nedošla ke skutečnému naplnění, neboť nemá možnost její plné realizace v rámci vlastního bydlení. Musím si tedy vystačit jen s pár metry čtverečními v hranicích pokoje, dvou, a fantazii živit na stránkách pinterest. Nemyslím si, že se jedná o čistě povrchní věc, každému by se mělo líbit v místě, kam se denně večer z práce vrací, kde odpočívá, usíná a probouzí se. Navíc jsem té až banálně romantické představy, že tím, že prostor kolem sebe sami sobě upravíme, vdechneme mu část nás, tím bychom se tam měli cítit dobře nejen my, ale i ti, co za námi přichází a mají nás rádi.
Pro mě je nejjednodušší dozdobovat bílý prostor, na něm vše lépe vynikne a nemůže se stát, že by se vám s bílou cokoli tlouklo či působilo až moc násilně. Navíc díky bílé vypadá prostředí čistší a opticky větší. Za nejideálnější považuji začít se zelení a ideálně nenáročnou, sama se svou nedbalou péčí bojuji. Feng shui prý moc nepodporuje velké množství kaktusů, já s tím úplně nesouhlasím, podle mě do jakéhokoli interiéru krásně zapadnou. Krom bambilionu polštářků a svíček mou slabinou jsou ještě tzn. coffee-table books. Není to žádná vysoká literatura, to ví každý, jsou spíše zdrojem inspirace než duševní potravou, přesto se těším z každé nově koupené či z každé, kterou dostanu.



(hra: Najdi tři rozdíly)
Hodně jsem si oblíbila H&M Home, moje peněženka s ním trochu podvádí Zaru. Pokud jsem si někdy vyhlídla něco na zahraničních blozích, nemusela jsem ani dlouho čekat a za nedlouho jsem právě tam objevila obdobu, která mé představy uspokojila.
Pokud jsem vás svým článkem uspala, přeji dobrou noc.

Novoroční předsevzetí.

1. ledna 2017 v 15:00 | Hanýžka89
Nová rok, nová Já. Nemyslím si, že je to takhle úplně jednoduché a snadné. Usínat jako jeden člověk a probudit se jako druhý. Nejsme postavy románu, kterým je předurčen jasný počet stránek. Na všem je třeba pracovat, a třebaže nejsem zastáncem masového čehokoli, stanovit sám sobě cíl, třeba i skrytý pod názvem předsevzetí, není špatný nápad.
Mým předsevzetím je NEUBLIŽOVAT. A protože jsem odjaktěživ byla na osnovy, větvení a psaní v bodech, i mé předsevzetí skrývá mnoho podmnožin a bodů a větví se napříčím mým budoucím žitím.
A) Neubližovat druhým.
Zní to strašně banálně a připadám si jak při psaní článku Blesku pro ženy či jiné podobné rubriky. Možná, že trochu přeskakuji a možná jsem měla dát B) před A), ale já si zvolila tuto cestu. Né nadarmo se říká, že se máme k druhým chovat tím způsobem, jaký od nich sami vyžadujeme. Záměrně nikomu neškodit, snažit se vžít se do jejich situace a obecně pochopit, že nikdo nemá život jak obrázek, ikdyž se ten dojem snaží pomocí sociálních sítích vytvářet. Nehledejme za vším skrytý záměr a snažme se v druhých hledat jen to dobré.
B) Neubližovat sobě samé.
1. Svému tělu. Pod tímto bodem se skrývá nezměrné množství veličen. Počínaje od správné životosprávy, přes pohyb ve zdravé míře, zodpovědnost za svůj sexuální život, péči o pleť, vlasy, zuby a zdraví všeobecně. Najít správnou míru tohoto úkolu je podle mě velmi těžké, nepřehánět a zároveň nepodceňovat, nebýt posedlý sám sebou, ale přesto žít zdravě a chovat se ke svému tělu odpovědně a v pokoře tomu, že máme jen jeden život a jedno zdraví.
2. Své mysli. Tenhle úkol je pro mě osobně nejtěžším a doufám, že ho dokážu splnit. Souvisí se vším výše uvedeným a vše propojuje. Neumím si jasně poručit koho mít ráda a koho přestat mít ráda. A nemyslím si, že lze někoho z našeho života vymazat rychlým mávnutím kouzelnou hůlkou či lusknutím prstu. Bohužel však někdy některým lidem v našem srdci a myšlenkách vyhradíme až velký prostor, o který oni vlastně nikdy nežádali a na nás je se s tím smířit a pochopit to. A to někdy xakru bolí. Vzpomínky nevymažeme, jsou součástí nás a pomohly našemu vývoji, stávají se z nich naše zkušenosti. Nesmíme se však na ně upínat a měnit jejich skutečný význam. I něšťastná láska musí jednou skončit. Pochopila jsem, že se z toho stínu, co mi zůstal, nevypíšu ani nevybrečím, nevypovídám ani nevyzpívám. Ale budu hledat ty světlejší zítřky, které mi ho pomohou zmenšit. Budu na tom pracovat a jestli jste ve stejné situaci, buďte mými kolegy a pracujte na tom také.

Šťasné a veselé

23. prosince 2016 v 22:51 | Hanýžka89 |  DIARY...
Chtěla bych každému jednomu z vás popřát krásné svátky!!
Čím jsem starší, tím víc pohrdám materiálnem spojeným s Vánocemi. Líbí se mi upřímná dětská radost z dárků a jejich víra v to, že jim je nadělil Ježíšek. O tom žádná a tak to má být. Méně však už chápu dospělá přání o předražené boty nebo kabelku. Mám všechno, nepotřebuji nic nového a je mi vlastně jedno, bude-li zítra pod stromečkem balíček s mým jménem. O to přece vůbec nejde. Jsme dospělí a máme sakradobře vědět, že kouzlo a krása Vánoc je v něčem jiném. Buďme na sebe hodní, važme si toho, co máme a přejme druhým jen to dobré. Chtějme, nejen o Vánocích, žít v lásce, víře a pokoře.


Předvánoční

3. prosince 2016 v 20:31 | Hanýžka89 |  DIARY...

Zítra zapálíme druhou svíčku na věnci, posuneme se blíže magickým Vánocům, k víře v zázraky a opětovnému narození Ježíška. Vánoce vždy byly mým nejoblíbenějším obdobím. Vůně cukroví a jehličí, zapálení svíčky a prskavky, malé jiskřičky nadějí a toužebných přání. Jako dítě jsem opravdu věřila, že v podvečer Štědrého dne vstoupí oknem v obývacím pokoji nadpozemská bytost, která skutečně ocení a ohodnotí mé chování během roku.



Když jsem přestala věřit kouzlu Vánoc, začala jsem věřit v lásku. V ryzí a nesobeckou lásku, kdy chvíle bez druhého jsou tak dlouhé, že si je můžete zblízka prohlédnout a potěžkat. Ztráta téhle víry byla nesmírně bolestivá. Postupné zjištění, že vztahy nevznikají na přání a láska nechodí do života jak denní tisk do schránky, na jehož přední straně tkví titulek SAMOTA! Nenajdete v ní více, než do ní sami přinesete!
Každý z nás by měl pořád v něco věřit, ačkoli je to čím dál tím těžší. V rámci adventu se máme alespoň trochu postít, něčeho se na čas vzdát. Možná by bylo dobře, vzdát se trochy ironie a pesimismu. Ano, když nebudeme v nic věřit, nedojdeme nikdy ke krutému prozření, ale s největší pravděpodobností si nic nevychutnáme a skutečně neprožijeme.


Kam dál