Láska v rovnováze.

6. září 2017 v 20:32 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ještě se ze mě nestala ironická, moralizující, chladnokrevná mrcha, ikdyž jsou chvíle, kdy mi přijde naprosto v pořádku se jí skutečně stát, jenže právě v rychlé návaznosti na ně mi otevřou oči ti, kteří tu pro mě nonstop jsou, a učiní pro mě nějakou laskavost, prostě jen tak, prostě jen z té lásky, kterou v sobě každá laskovost nese nejen v názvu. A mě to usadí, ale tak nějak jakoby do měkkého a pohodlného křesla. Mám štěstí, že už hodně let mám kolem sebe pár lidí, kteří mě přijímají přesně takovou, jaká jsem, ví o mě všechno, a proto i navzdory tomu mě mají stále rádi. Slova díků někdy nedostatečně vyjádří skutečnou vděčnost, kterou cítím.
Všichni chybujeme, všichni máme nějakou slabost a není na tom nic špatného, je to prostě lidské, stejně jako síla, s kterou se s nimi vyrovnáváme a užitečné jako zkušenosti, které si z nich odnášíme. Zařekla jsem se, že už nikdy nevyslovím jeho jméno, jakože nikdy. Že nikdy nikdy neoslovím nikoho se stejným křesním jménem tak, jak jsem oslovovala jeho. Prostě ho vymažu za svého života a to takovým způsobem jako by v něm ani nebyl. (Vždyť skoro jo.) Jenže a ale…jak jednou někomu dáte svou lásku (nechci znít jak Rosamunda Pilcher, přesto…), dáte mu tím určitou část sebe a ta je stále někde s ním, třebas i strašně daleko od vás (nebo-li většiny toho, co z vás zbylo). Můžu na něj bejt naštvaná, můžu ho ignorovat, zakazovat si o něm mluvit a vůbec na něj myslet, ale tam někde v hloubi je stále trochu stesku a semínka strachu, aby se mu něco nestalo na cestě, kterou si vybral.
Kdosi řekl, že každý projev emoce, je-li upřímný, je zároveň nechtěný. Já to tak opravdu někdy mám. Ale ono je to asi takhle správně, rovnováha toho, kdy se v dospělém životě musíme chovat dospěle a strojeně, protože situace si to žádá. Rovnováha zároveň pojí i mé dva předchozí odstavce. Můj stesk a přání být s ním, s kterým nejsem a už asi nemůžu být, vyrovnávají ti, co se mnou jsou. On je holt daní, kterou musím zaplatit, za ten obrovský dar, který mám.

A abych nezapomněla. Děkuju!


Jedna sluníčkářská fotka na závěr.
 

Odevzdaně rezignovaná...

29. srpna 2017 v 19:53 | Hanýžka89 |  ...w_o_r_k...
Jména celý sparťanský sestavy včetně náhradníků jsem zapomněla přesně v tom momentě, kdy jsem začala šprtat ty slávistický. Za půlroku, až ho načapám se sekretářkou jejich advokátní kanceláře na záchodech továrny na korporární sny, jen rezignovaně zakřičím: "Doprdele, beztak mi ten fotbal byl celou dobu u prdele!..." Stejně unáhlené jako má slova budou i mé kroky domů s cílem sbalit mu kufry. Cestou za jeho zubním kartáčkem a kolínskou na pračce narazím na jeho slávistický fanouškovský dress a taky na své nůžky. Nemusíte se bát, přece taková kráva nejsem. O půl hodiny později zjistím, že jsem. A o další čtvrt mi to potvrdí i on s dalším ujištěním, že jsem jí vlastně byla vždycky.
Další měsíce už nikdo nebude pochybovat, kým jsem a já jediná budu vědět proč. Do látkového nákupního koše mu k perleťovému vyšívanému povlečení přihodím stříbrný dekorační polštář za 999,- Kč. "Je to opravdu nutné?" zeptá se a rezignovaným tónem sám uzná, že je a nejen on bude vědět proč. Místo něj jsem se zbavila sebeúcty a nad nově otevřenými spisy plými rozvodů jiných se budu v neustálém sebeklamu utvrzovat v tom, že jednu drobnou nevěru vykoupily drahé polštáře, které v noci spolu s tmou polhtí mých pár slz, a ještě dráže povlečené peřiny, které během obědové pauzy skryjí nahé tělo nově příchozí sekretářky. Divíte se, kam jsme se to dostali, tak se ještě vraťme.
"Takže brankáři jsou Kovář, Laštůvka, Otáhal…dále obránci Bílek, Bořil, Deli, Flo, Frydrych,…" memoruji skoro stejně pilně jako kdys Pokračování v trestném činu je takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. "Miláčku, ty ses toho tresta ještě nevzdala? Přeci jsme se shodli, že je pro tebe civil, a hlavně pak rodina, jako pro ženu schůdnější," vytrhne mé myšlenkové pochody jeho sexistické rozdělení justice. Se slovy "Mám pro tebe dárek," vytáhne zpoza zad igelitovou tašku Sportissimo. Tuším, že bílé saténové ložní prádlo to nebude. Tím danajským darem je cyklistický dress v červenobílém (jak jinak) provedení a ve velikosti XS, zakručí mi v břiše a zní to jako Ještě pět kilo. Poděkuji a ten neúpřímný tón si já nepřivlastňuji, náleží mému odporu k cyklistice. "Jestli bude o víkendu hezky, hned ho vyzkoušíš. A nezapomeň, se mnou jde vždycky o vrchol," neodpustí si vtípek na jinak pro mě velmi smutném sdělení. Vzpomenu na pár měsíců starou větu mé dlouholeté kamarádky: "Jo, vtipnej je, ale na manželství to nebude." Sundám si snubní prsten a sednu si do vany pod tekoucí sprchu, představuji si, jak v sobotu krásně prší. … A taky majitele toho zapomenutýho sparťanskýho hrnku, který mám v krabici vzpomínek pod postelí.

O hledání sebelásky. A mišmaš fotek.

9. července 2017 v 20:54 | Hanýžka89 |  DIARY...
Je to vlastně strašně jednoduchý návod. Věř si a všechno Ti vyjde. Věřit si a mít se rád. Pro někoho strašně jednoduchá a samozřejmá věc, pro jiného složitá cesta s nedohlédnutelným cílem.
Pro mě je sebeláska strašně citlivé téma a zároveň i určitá těžce dosažitelná laťka. Nedávno mi kolegyně citovala větu Říkej ano s radostí a ne beze strachu. Banálně znějící a přec pravdivá. Jenže ono je to někdy těžké vybudovat si sebevědomí natolik, abychom uměli říkat ne. Oč by to však bylo v životě jednodušší, kdybychom tento um dostali do vínku od narození. Pro někoho se mužeme rozpůlit, rozčtvrtit, rozkrájet a stejně mu nikdy nebudeme dost dobří. Takového věčného příjemce to trápit nebude, bude to ale trápit nás a to jako hodně. Budeme nad sebou mít neustálý mrak pochybností a vědomí toho, že jsme selhali nebo neudělali dost, ikdyž bychom se přetrhli.
A tak jsem si stanovila, že se to pomalu ale jistě budu učit. Nebát se nesnažit se všem zavděčit. Prostě pochopit, že to někdy nejde a že někdy jde i to naše štěstí. A ne vždycky to znamená sobectví, někdy je to jen pud sebezáchovy.
A teď už jsem pár fotek z uplynulé doby.







 


Pro jeden smutek nemá cenu stokrát brečet.

2. července 2017 v 22:26 | Hanyzka89 |  DIARY...
ZHRUBA NYNÍ.
"Nemohlo to být jinak." Jednou větou Hanka rezignovaně shrnula příběh, díky jehož konci cítí nepopsatelný smutek.
"Asi nemohlo no...nevim." odpověděl Honza.
Hanka vytrhla z bloku čtverečkový papír a červeným perem centropex napsala: "Knihy nepatří do popelnice narozdíl od vztahu, který mi tato připomíná. Čtěte s nadhledem." Poznámku vložila do knížky Jeden den od Davida Nichollse a cestou na metro knihu i s jejím obohaceným obsahem položila na kontejner na papíry. To gesto bylo stejně hloupé a patetické jako její cit k Honzovi. Hanka nebyla Emma a Honza nebyl Dexter, nebyli a ani nebudou. Pro i kdyby už není místo a i kdyby, tak nelze čekat dvacet let.

DŘÍVE.
Honza každý pokus o upřímný projev citu přikryl plstnatou dekou ironie. Škrábe a kouše a lehce se na ní vytváří alergie. Ty červené tečky na Hančině předloktí, to není z jahod nebo kiwi.
"Myslíš někdy na mě?," sklopila Hana pohled do skleničky s vínem, které zrálo nejspíš mimo vinici, nejspíš asi v krabici.
"Ne, nemyslím," řekne samozřejmě jako, když zajede špendlík pod nehet, přičemž před dvěma měsíci tvrdil něco jiného. Seděla a čekala, až tahle noc skončí, stejně jako tahle láska bez happy endu. Dnes ještě netušíte, co uděláte za pár dní. Ta prázdnota a smutek z ní plynoucí jsou tak skutečné, že jí jen těžko dochází, že by je snad mohla zapomenout. Že ve Vršovicích hodí dopis do poštovní schránky a bude čekat, až jí zajede pod nehet další špendlík, vždyť místo prstů už má za ty dva roky jehelníčky.

JEŠTĚ DŘÍVE.
"Kde jseš?"
"Jsem vedle Tebe, Hanko."
"Hmmm...stihomam."
"Jsem na baru!"
"Dobrý, tak vem panáky cestou."
"Ber na vědomí, že jsem teď ale bez práce."
"Pánbůh Ti to vrátí!"
"Na účet?"
"Jo, pošli mu číslo."
Putyka jak žádná jiná, ale jim dobře známá, na pomezí Nuslí. Možná to bylo naposledy, co v ní takhle byli spolu. Před Hankou přistál panák něčeho rezavého a tvrdého zaplacený pánem od vedlejšího stolu, pánova tvář však dávno zmizela v mlze kouře a cigaretového dýmu, který naplňoval celou místnost. "Tak tohle Hanka určitě pít nebude," pronesl Honza. Byl opilý, zjevně se snažil každým hltem alkoholu vytlačit část svého smutku. Na otázku šťastného žití Hana odpověděla: "Vždycky se snažím působit šťastně. Líbí se mi, když mě tak druzí vidí. Možná, že se pak prostřednictvím toho jejich pohledu šťastnou stanu." Holky naproti se lítostivě usmáli. Honza jí přisunul blíž toho panáka. Nevypila ho, o dvě hodiny později vypila jiný ve snaze zachránit sama sebe před tím, aby se stala jeho záchranným kruhem, ačkoliv jím vždycky trochu byla. Ničím více, ničím méně.

I'm so old for ...

28. května 2017 v 22:28 | Hanyzka89 |  DIARY...
Čím víc se blíží 30.květen, tím víc se mi svírá žaludek. Věřím, že v tom nejsem sama, že od určitého věku každý bilancuje nad tím, je-li tam, kde chtěl být. A také věřím, že každého děsí nějaká konkrétní čislovka. Už nejsem dítě, pání, už to bude deset let, co jsem ofiko dospělá a to jsem si ještě nestihla vytetovat Don't grow up, it's a trap...vlastně jsem si nestihla vytetovat vůbec nic. Přesto se mi toho pod kůži za těch deset let zarylo strašně moc.
Uplynulé tři dny byly moc fajn, možná mi byly odměnou za můj menší čtvrteční kolaps. Rozhodla jsem se sem dát pár hezky barevných fotek a taky jeden z dárků. Několikrát jsem si říkala, že už jsem žádné dárky dávat nebudu. Přesto si připustím jednu výjimku. Přeci jen každého z nás tvoří nejen ty velké věci a netíží jen ty velké otázky, ale můžeme se zajímat i o drobnosti, přesně tím vytváříme tu rovnováhu v nás.







Haters gonna hate.

3. května 2017 v 15:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
Středa odpoledne. Jakožto správný ekolog mám v kanceláři rozsvíceno a přitemněnými závěsy se marně snaží prodrat venkovní sluníčko. Čumím naprosto tupě do stížnosti, usnesení, proti kterému směřuje, a do třech typů komentářů. Dělám, že je vše v nejlepším pořádku, že mi nevadí, že jsem se přehmátla a vzala si tu prošlou colu zero místo nové a ani nakyslé mléko v kafi, co by porazilo i krávu. Ostatně si tak sama poslední dobou připadám. Vesele lajkuju všechny miminka, svatby a zasnoubení, dělám, jak jsem ze všeho na větvi, ikdyž se cítím, jak kdyby pode mnou jedna praskala.
Všechno je přeci v naprostým pořádku! Dělám strašně nadějnou kariéru v justici a jednou určitě napíšu bestseller. Ha. Až na to, že možná ne. Což si nepřipouštím, jakože á la právě teď. Sice přestávám na instagramu sledovat blogerky přesně ve chvíli, kdy oznámí, že jsou v tom, a trochu už mi dochází vtipné odpovědi na narážky mámy, že která má kamarádka z dětství čeká miminko, ale vím, že právě tohle právě teď nechci. Vím to, ale nebaví mě o tom přesvědčovat ostatní.
Jdu vylít to zkyslý kafe s nadějí, že dneska v práci také nebudu už dlouho kysnout.
Směju se svým deníkům z puberty a to i přesto, že jsem od doby jejich sepsání dospěla jen v tom směru, že piju víno a účet za telefon nemusím hradit z kapesného, kterému se však můj plat nebezpečně podobá. Mou nejvetší oporou jsou mí přátelé. Jsou úžasní, hlavně tehdy, když se smějou mým vtipům. Úžasnost některých z nich trochu pokulhávala, když pod heslem Už na něj zapomeň! mě přiměli zřídit si Tinder. (Nebojte, trvalo to jen týden.) Tato šikovná aplikace mi k mé radosti poskytla velmi zajímavou nabídku. Nejprve mého ženatého spolužáka z UJAKu, který nedávno ohlásil radostný příchod potomka, potom postupně všechny spolužáky z práv, kteří měli ten hromadný sex na horách ve třeťáku s holkou, která nosila šortky kratší než mé kalhotky. A nosila k nim bílé kozačky!! Jóó a nakonec tam byl týpek s heslem, že úspěch se neodpouští a že lva nezajímá, co žere ovce, z čehož je jasný, že tenhle Vám do života přinese jen nabídku na opravdu výhodnou pojistnou smlouvu a žádost o deset kontaktů.
Vždycky jsem balila kluky na humor…. Tím se to možná celý vysvětluje!


Svatební oznámení

2. dubna 2017 v 20:08 | Hanýžka89 |  ...w_o_r_k...
Je duben roku 2011, sedí tváří v tvář naproti mě před fakultou a kouří. Mám na sobě světlý baloňák prodávaný s iluzí šarmu Pařížanky a říkám si, že je to největší fešák na škole.
O šest let později visí týž kabát na ramínku ve skříni, dlouhodobě nenošený, vyšisovaný a s nenarovnatelným límcem, vyšel z módy a cestou ven vzal s sebou veškerý můj domnělý šarm. Bude se ženit! Všechny staré představy a tajné ideály se rozplynou stejně jako dým z jeho cigaret. Tu poslední z nich típne o popelník na koši před vchodem, na zápěstí mě cosi štípne, zůstane jen drobná popálenina ve tvaru srdce.
Rychle naskočím do tramvaje číslo 17, co přijíždí od Čechova mostu, jímž ON vyrazí směr Letná. Ještě nevím, na které zastávce vystoupím. Kyvadlo na Stalinu se na vteřinu zastaví, následným pohybem se lehce zachvěje vzduch a dofoukne snad i na mé bebíčko.
Tak hodně štěstí, fešáku!!

Adresát neznámý známý

26. února 2017 v 20:11 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
V Praze, dne 20. 2. 2020

"Můj drahý příteli, má tajná lásko!
Jednou jsem si na malý papírek poznamenala Nikdy - a v lásce obzvlášť - neznáme konec příběhu. Papírek s poznámkou putoval z kabelky do kabelky, ze stolu na stůl, z diáře do diáře…až se úplně ztratil, z mých věcí a mé mysli. Včera na mě vypadl ze skříně a spolu s ním ses mi vrátil na mysl i Ty.
Je to dávno, cos odešel, ještě pár dní po Tvém sbohem jsem otevírala každý večer dveře a nechávala jimi odejít tu bolest na srdci a všechny krásné vzpomínky, které se měnily v stýskání. Každé ráno jsem naopak doufala, že se jimi vrátíš zpět. Nevracel ses a já konečně pochopila, že sbohem není nashledanou. Časem těmi dveřmi prošel někdo jiný a stále tu je… takový, jakého jsem si vysnila. Má jen jednu drobnou vadu na kráse, nejsi to Ty.
Myslím na tu, s kterou teď jsi. Představuji si, jaký má úsměv, jaké vlasy, jak Ti říká a jak moc Tě miluje. Předpokládám, že se mi nepodobá a vím, že žádná Tě nebude milovat tolik jako já. Poměrem jedna ku jedné se má láska změnila v nezměrný žal, žila jsem si s ním každý den, nosila ho všude sebou, emocionální zátěž, sůl v očích. Až můj muž mi s ním pomohl a hodně mu odlehčil. Vytvořil mi iluzi, že nová láska smaže bolestnou stopu těch minulých.
Měl si to být Ty, měl jsi tu stát přede mnou a slévat horkou vodou kávu ve frenchpressu. Hodně cukru a málo mléka. U mě obráceně. Potřebuju kafe i vztah s kapkou mléka. Žit s optimismem a důvěrou. Tam už jsme se loučili. Ukazatel štěstí byl každému nasměrován na jinou stranu. Ani jeden jsme na něj nehleděli, s hlavou sklopenou jsme v trávě hledali čtyřlístek, nejeden jsme zašlápli.
Škrtám poznámku a přepisuji Bez budoucnosti je láska jen bolest na srdci. Vkládám do diáře s tím, že patří k Tvojí fotce. Tohle byl, je a bude náš příběh. Bez cukru a bez budoucnosti.
Sbohem, můj drahý příteli, má tajná lásko."

Kam dál