O hledání sebelásky. A mišmaš fotek.

9. července 2017 v 20:54 | Hanýžka89 |  DIARY...
Je to vlastně strašně jednoduchý návod. Věř si a všechno Ti vyjde. Věřit si a mít se rád. Pro někoho strašně jednoduchá a samozřejmá věc, pro jiného složitá cesta s nedohlédnutelným cílem.
Pro mě je sebeláska strašně citlivé téma a zároveň i určitá těžce dosažitelná laťka. Nedávno mi kolegyně citovala větu Říkej ano s radostí a ne beze strachu. Banálně znějící a přec pravdivá. Jenže ono je to někdy těžké vybudovat si sebevědomí natolik, abychom uměli říkat ne. Oč by to však bylo v životě jednodušší, kdybychom tento um dostali do vínku od narození. Pro někoho se mužeme rozpůlit, rozčtvrtit, rozkrájet a stejně mu nikdy nebudeme dost dobří. Takového věčného příjemce to trápit nebude, bude to ale trápit nás a to jako hodně. Budeme nad sebou mít neustálý mrak pochybností a vědomí toho, že jsme selhali nebo neudělali dost, ikdyž bychom se přetrhli.
A tak jsem si stanovila, že se to pomalu ale jistě budu učit. Nebát se nesnažit se všem zavděčit. Prostě pochopit, že to někdy nejde a že někdy jde i to naše štěstí. A ne vždycky to znamená sobectví, někdy je to jen pud sebezáchovy.
A teď už jsem pár fotek z uplynulé doby.







 

Pro jeden smutek nemá cenu stokrát brečet.

2. července 2017 v 22:26 | Hanyzka89 |  DIARY...
ZHRUBA NYNÍ.
"Nemohlo to být jinak." Jednou větou Hanka rezignovaně shrnula příběh, díky jehož konci cítí nepopsatelný smutek.
"Asi nemohlo no...nevim." odpověděl Honza.
Hanka vytrhla z bloku čtverečkový papír a červeným perem centropex napsala: "Knihy nepatří do popelnice narozdíl od vztahu, který mi tato připomíná. Čtěte s nadhledem." Poznámku vložila do knížky Jeden den od Davida Nichollse a cestou na metro knihu i s jejím obohaceným obsahem položila na kontejner na papíry. To gesto bylo stejně hloupé a patetické jako její cit k Honzovi. Hanka nebyla Emma a Honza nebyl Dexter, nebyli a ani nebudou. Pro i kdyby už není místo a i kdyby, tak nelze čekat dvacet let.

DŘÍVE.
Honza každý pokus o upřímný projev citu přikryl plstnatou dekou ironie. Škrábe a kouše a lehce se na ní vytváří alergie. Ty červené tečky na Hančině předloktí, to není z jahod nebo kiwi.
"Myslíš někdy na mě?," sklopila Hana pohled do skleničky s vínem, které zrálo nejspíš mimo vinici, nejspíš asi v krabici.
"Ne, nemyslím," řekne samozřejmě jako, když zajede špendlík pod nehet, přičemž před dvěma měsíci tvrdil něco jiného. Seděla a čekala, až tahle noc skončí, stejně jako tahle láska bez happy endu. Dnes ještě netušíte, co uděláte za pár dní. Ta prázdnota a smutek z ní plynoucí jsou tak skutečné, že jí jen těžko dochází, že by je snad mohla zapomenout. Že ve Vršovicích hodí dopis do poštovní schránky a bude čekat, až jí zajede pod nehet další špendlík, vždyť místo prstů už má za ty dva roky jehelníčky.

JEŠTĚ DŘÍVE.
"Kde jseš?"
"Jsem vedle Tebe, Hanko."
"Hmmm...stihomam."
"Jsem na baru!"
"Dobrý, tak vem panáky cestou."
"Ber na vědomí, že jsem teď ale bez práce."
"Pánbůh Ti to vrátí!"
"Na účet?"
"Jo, pošli mu číslo."
Putyka jak žádná jiná, ale jim dobře známá, na pomezí Nuslí. Možná to bylo naposledy, co v ní takhle byli spolu. Před Hankou přistál panák něčeho rezavého a tvrdého zaplacený pánem od vedlejšího stolu, pánova tvář však dávno zmizela v mlze kouře a cigaretového dýmu, který naplňoval celou místnost. "Tak tohle Hanka určitě pít nebude," pronesl Honza. Byl opilý, zjevně se snažil každým hltem alkoholu vytlačit část svého smutku. Na otázku šťastného žití Hana odpověděla: "Vždycky se snažím působit šťastně. Líbí se mi, když mě tak druzí vidí. Možná, že se pak prostřednictvím toho jejich pohledu šťastnou stanu." Holky naproti se lítostivě usmáli. Honza jí přisunul blíž toho panáka. Nevypila ho, o dvě hodiny později vypila jiný ve snaze zachránit sama sebe před tím, aby se stala jeho záchranným kruhem, ačkoliv jím vždycky trochu byla. Ničím více, ničím méně.

I'm so old for ...

28. května 2017 v 22:28 | Hanyzka89 |  DIARY...
Čím víc se blíží 30.květen, tím víc se mi svírá žaludek. Věřím, že v tom nejsem sama, že od určitého věku každý bilancuje nad tím, je-li tam, kde chtěl být. A také věřím, že každého děsí nějaká konkrétní čislovka. Už nejsem dítě, pání, už to bude deset let, co jsem ofiko dospělá a to jsem si ještě nestihla vytetovat Don't grow up, it's a trap...vlastně jsem si nestihla vytetovat vůbec nic. Přesto se mi toho pod kůži za těch deset let zarylo strašně moc.
Uplynulé tři dny byly moc fajn, možná mi byly odměnou za můj menší čtvrteční kolaps. Rozhodla jsem se sem dát pár hezky barevných fotek a taky jeden z dárků. Několikrát jsem si říkala, že už jsem žádné dárky dávat nebudu. Přesto si připustím jednu výjimku. Přeci jen každého z nás tvoří nejen ty velké věci a netíží jen ty velké otázky, ale můžeme se zajímat i o drobnosti, přesně tím vytváříme tu rovnováhu v nás.






 


Haters gonna hate.

3. května 2017 v 15:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
Středa odpoledne. Jakožto správný ekolog mám v kanceláři rozsvíceno a přitemněnými závěsy se marně snaží prodrat venkovní sluníčko. Čumím naprosto tupě do stížnosti, usnesení, proti kterému směřuje, a do třech typů komentářů. Dělám, že je vše v nejlepším pořádku, že mi nevadí, že jsem se přehmátla a vzala si tu prošlou colu zero místo nové a ani nakyslé mléko v kafi, co by porazilo i krávu. Ostatně si tak sama poslední dobou připadám. Vesele lajkuju všechny miminka, svatby a zasnoubení, dělám, jak jsem ze všeho na větvi, ikdyž se cítím, jak kdyby pode mnou jedna praskala.
Všechno je přeci v naprostým pořádku! Dělám strašně nadějnou kariéru v justici a jednou určitě napíšu bestseller. Ha. Až na to, že možná ne. Což si nepřipouštím, jakože á la právě teď. Sice přestávám na instagramu sledovat blogerky přesně ve chvíli, kdy oznámí, že jsou v tom, a trochu už mi dochází vtipné odpovědi na narážky mámy, že která má kamarádka z dětství čeká miminko, ale vím, že právě tohle právě teď nechci. Vím to, ale nebaví mě o tom přesvědčovat ostatní.
Jdu vylít to zkyslý kafe s nadějí, že dneska v práci také nebudu už dlouho kysnout.
Směju se svým deníkům z puberty a to i přesto, že jsem od doby jejich sepsání dospěla jen v tom směru, že piju víno a účet za telefon nemusím hradit z kapesného, kterému se však můj plat nebezpečně podobá. Mou nejvetší oporou jsou mí přátelé. Jsou úžasní, hlavně tehdy, když se smějou mým vtipům. Úžasnost některých z nich trochu pokulhávala, když pod heslem Už na něj zapomeň! mě přiměli zřídit si Tinder. (Nebojte, trvalo to jen týden.) Tato šikovná aplikace mi k mé radosti poskytla velmi zajímavou nabídku. Nejprve mého ženatého spolužáka z UJAKu, který nedávno ohlásil radostný příchod potomka, potom postupně všechny spolužáky z práv, kteří měli ten hromadný sex na horách ve třeťáku s holkou, která nosila šortky kratší než mé kalhotky. A nosila k nim bílé kozačky!! Jóó a nakonec tam byl týpek s heslem, že úspěch se neodpouští a že lva nezajímá, co žere ovce, z čehož je jasný, že tenhle Vám do života přinese jen nabídku na opravdu výhodnou pojistnou smlouvu a žádost o deset kontaktů.
Vždycky jsem balila kluky na humor…. Tím se to možná celý vysvětluje!


Svatební oznámení

2. dubna 2017 v 20:08 | Hanýžka89 |  ...w_o_r_k...
Je duben roku 2011, sedí tváří v tvář naproti mě před fakultou a kouří. Mám na sobě světlý baloňák prodávaný s iluzí šarmu Pařížanky a říkám si, že je to největší fešák na škole.
O šest let později visí týž kabát na ramínku ve skříni, dlouhodobě nenošený, vyšisovaný a s nenarovnatelným límcem, vyšel z módy a cestou ven vzal s sebou veškerý můj domnělý šarm. Bude se ženit! Všechny staré představy a tajné ideály se rozplynou stejně jako dým z jeho cigaret. Tu poslední z nich típne o popelník na koši před vchodem, na zápěstí mě cosi štípne, zůstane jen drobná popálenina ve tvaru srdce.
Rychle naskočím do tramvaje číslo 17, co přijíždí od Čechova mostu, jímž ON vyrazí směr Letná. Ještě nevím, na které zastávce vystoupím. Kyvadlo na Stalinu se na vteřinu zastaví, následným pohybem se lehce zachvěje vzduch a dofoukne snad i na mé bebíčko.
Tak hodně štěstí, fešáku!!

Adresát neznámý známý

26. února 2017 v 20:11 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
V Praze, dne 20. 2. 2020

"Můj drahý příteli, má tajná lásko!
Jednou jsem si na malý papírek poznamenala Nikdy - a v lásce obzvlášť - neznáme konec příběhu. Papírek s poznámkou putoval z kabelky do kabelky, ze stolu na stůl, z diáře do diáře…až se úplně ztratil, z mých věcí a mé mysli. Včera na mě vypadl ze skříně a spolu s ním ses mi vrátil na mysl i Ty.
Je to dávno, cos odešel, ještě pár dní po Tvém sbohem jsem otevírala každý večer dveře a nechávala jimi odejít tu bolest na srdci a všechny krásné vzpomínky, které se měnily v stýskání. Každé ráno jsem naopak doufala, že se jimi vrátíš zpět. Nevracel ses a já konečně pochopila, že sbohem není nashledanou. Časem těmi dveřmi prošel někdo jiný a stále tu je… takový, jakého jsem si vysnila. Má jen jednu drobnou vadu na kráse, nejsi to Ty.
Myslím na tu, s kterou teď jsi. Představuji si, jaký má úsměv, jaké vlasy, jak Ti říká a jak moc Tě miluje. Předpokládám, že se mi nepodobá a vím, že žádná Tě nebude milovat tolik jako já. Poměrem jedna ku jedné se má láska změnila v nezměrný žal, žila jsem si s ním každý den, nosila ho všude sebou, emocionální zátěž, sůl v očích. Až můj muž mi s ním pomohl a hodně mu odlehčil. Vytvořil mi iluzi, že nová láska smaže bolestnou stopu těch minulých.
Měl si to být Ty, měl jsi tu stát přede mnou a slévat horkou vodou kávu ve frenchpressu. Hodně cukru a málo mléka. U mě obráceně. Potřebuju kafe i vztah s kapkou mléka. Žit s optimismem a důvěrou. Tam už jsme se loučili. Ukazatel štěstí byl každému nasměrován na jinou stranu. Ani jeden jsme na něj nehleděli, s hlavou sklopenou jsme v trávě hledali čtyřlístek, nejeden jsme zašlápli.
Škrtám poznámku a přepisuji Bez budoucnosti je láska jen bolest na srdci. Vkládám do diáře s tím, že patří k Tvojí fotce. Tohle byl, je a bude náš příběh. Bez cukru a bez budoucnosti.
Sbohem, můj drahý příteli, má tajná lásko."

Všude dobře...doma nejlíp.

21. ledna 2017 v 23:42 | Hanýžka89 |  Já, já, jenom já
Od prvního ledna mi opět funguje sledování návštěvnosti a mě to možná donutí s blogem trochu hejbnout. Budu strašně produktivní a tento víkend přidám až dva články! Ano, ano, kvantita vpřed. Snad to zvládnete.
Nejradši bych si hned v úvodu postěžovala, jak jsem se asi přecenila...a taky, že o víkendu můj mozek jezdí na dovolenou a nemám sílu psát cokoli kreativního, ale vlastně to říkat ani nemusím, kvalita textu to řekne za mě.
Jak dobře víte, home decor jsem vždycky platonicky milovala, naše láska však zatím nedošla ke skutečnému naplnění, neboť nemá možnost její plné realizace v rámci vlastního bydlení. Musím si tedy vystačit jen s pár metry čtverečními v hranicích pokoje, dvou, a fantazii živit na stránkách pinterest. Nemyslím si, že se jedná o čistě povrchní věc, každému by se mělo líbit v místě, kam se denně večer z práce vrací, kde odpočívá, usíná a probouzí se. Navíc jsem té až banálně romantické představy, že tím, že prostor kolem sebe sami sobě upravíme, vdechneme mu část nás, tím bychom se tam měli cítit dobře nejen my, ale i ti, co za námi přichází a mají nás rádi.
Pro mě je nejjednodušší dozdobovat bílý prostor, na něm vše lépe vynikne a nemůže se stát, že by se vám s bílou cokoli tlouklo či působilo až moc násilně. Navíc díky bílé vypadá prostředí čistší a opticky větší. Za nejideálnější považuji začít se zelení a ideálně nenáročnou, sama se svou nedbalou péčí bojuji. Feng shui prý moc nepodporuje velké množství kaktusů, já s tím úplně nesouhlasím, podle mě do jakéhokoli interiéru krásně zapadnou. Krom bambilionu polštářků a svíček mou slabinou jsou ještě tzn. coffee-table books. Není to žádná vysoká literatura, to ví každý, jsou spíše zdrojem inspirace než duševní potravou, přesto se těším z každé nově koupené či z každé, kterou dostanu.



(hra: Najdi tři rozdíly)
Hodně jsem si oblíbila H&M Home, moje peněženka s ním trochu podvádí Zaru. Pokud jsem si někdy vyhlídla něco na zahraničních blozích, nemusela jsem ani dlouho čekat a za nedlouho jsem právě tam objevila obdobu, která mé představy uspokojila.
Pokud jsem vás svým článkem uspala, přeji dobrou noc.

Novoroční předsevzetí.

1. ledna 2017 v 15:00 | Hanýžka89
Nová rok, nová Já. Nemyslím si, že je to takhle úplně jednoduché a snadné. Usínat jako jeden člověk a probudit se jako druhý. Nejsme postavy románu, kterým je předurčen jasný počet stránek. Na všem je třeba pracovat, a třebaže nejsem zastáncem masového čehokoli, stanovit sám sobě cíl, třeba i skrytý pod názvem předsevzetí, není špatný nápad.
Mým předsevzetím je NEUBLIŽOVAT. A protože jsem odjaktěživ byla na osnovy, větvení a psaní v bodech, i mé předsevzetí skrývá mnoho podmnožin a bodů a větví se napříčím mým budoucím žitím.
A) Neubližovat druhým.
Zní to strašně banálně a připadám si jak při psaní článku Blesku pro ženy či jiné podobné rubriky. Možná, že trochu přeskakuji a možná jsem měla dát B) před A), ale já si zvolila tuto cestu. Né nadarmo se říká, že se máme k druhým chovat tím způsobem, jaký od nich sami vyžadujeme. Záměrně nikomu neškodit, snažit se vžít se do jejich situace a obecně pochopit, že nikdo nemá život jak obrázek, ikdyž se ten dojem snaží pomocí sociálních sítích vytvářet. Nehledejme za vším skrytý záměr a snažme se v druhých hledat jen to dobré.
B) Neubližovat sobě samé.
1. Svému tělu. Pod tímto bodem se skrývá nezměrné množství veličen. Počínaje od správné životosprávy, přes pohyb ve zdravé míře, zodpovědnost za svůj sexuální život, péči o pleť, vlasy, zuby a zdraví všeobecně. Najít správnou míru tohoto úkolu je podle mě velmi těžké, nepřehánět a zároveň nepodceňovat, nebýt posedlý sám sebou, ale přesto žít zdravě a chovat se ke svému tělu odpovědně a v pokoře tomu, že máme jen jeden život a jedno zdraví.
2. Své mysli. Tenhle úkol je pro mě osobně nejtěžším a doufám, že ho dokážu splnit. Souvisí se vším výše uvedeným a vše propojuje. Neumím si jasně poručit koho mít ráda a koho přestat mít ráda. A nemyslím si, že lze někoho z našeho života vymazat rychlým mávnutím kouzelnou hůlkou či lusknutím prstu. Bohužel však někdy některým lidem v našem srdci a myšlenkách vyhradíme až velký prostor, o který oni vlastně nikdy nežádali a na nás je se s tím smířit a pochopit to. A to někdy xakru bolí. Vzpomínky nevymažeme, jsou součástí nás a pomohly našemu vývoji, stávají se z nich naše zkušenosti. Nesmíme se však na ně upínat a měnit jejich skutečný význam. I něšťastná láska musí jednou skončit. Pochopila jsem, že se z toho stínu, co mi zůstal, nevypíšu ani nevybrečím, nevypovídám ani nevyzpívám. Ale budu hledat ty světlejší zítřky, které mi ho pomohou zmenšit. Budu na tom pracovat a jestli jste ve stejné situaci, buďte mými kolegy a pracujte na tom také.

Kam dál