Nový rok, nové zítřky.

3. ledna 2018 v 20:47 | Hanyzka89 |  DIARY...
Už jsem to zmínila tisícekrát. Píšu, abych nemusela utrácet za terapie. Píšu, abych se zbavila něčeho, co už s sebou dál nechci nosit. Píšu, abych přežila. Píšu, abych prožité jednou úplně nezapomněla. Neříkám si o lítost. Nenutím k druhé k empatii. (K něčemu takovému se ani nutit nemá, to buď máte, nebo ne. Druhý s tím nic nenadělá.)
Uplynulý rok byl pro mě nějakým prazvláštním způsobem těžký. Plánovala jsem si, jak bude skvělý a kam, až se posunu. Nestalo se mi nic děsivého, přesto jsem nikdy předtím tolik času necítila tak mizerně. Mám pocit, že mám utéct od všech samozřejmostí, protože jim dávám za vinu, že jejich současná konstelace mě nečiní šťastnou. Zároveň vím, že nemůžu. Neznáme dne ani hodiny, kdy můžeme o něco nebo hůře o někoho z našeho života přijít. Jediným mávnutím motýlích křídel, jedinou minutou našeho bytí a je to pryč. A nám zůstane jen čirá bolest ze ztráty, co už nikdy nezmizí. Toho se bojím, je to strach, co mě dřží u země i černý oblak nad mou hlavou a já se modlím, ať neprší.
V patnácti jsem si připadala naprosto ztracená, ačkoliv jsem si byla jistějším vším než teď. Jistou mě činilo všechno to, co bylo nejisté. Čím budu, kde budu žít a koho budu milovat. Teď už napůl něčím jsem a naprosto vím, kým ne a ani s kým ne.
S novým rokem jsem se nevyhla tomu si něco předsevzít. Rozhodla jsem se řídit heslem, že méně je někdy více a že pravým strůjcem svého štěstí jsem jen já sama a nemusím ho podřizovat limitům druhých.
A jak už to tak se mnou a mými "rozepisovacími" příspěvky bývá, obě věci se mi v jednom bodě zřetelně protínají. Každý známe pravidlo, že méně je někdy více, přesto kdo z nás se jim úplně řídí. Řekla bych, že téměř nikdo. Hledáme svůj společenský status a většinou toužíme po nějakém, jehož vlastnosti vytvořil kdosi jiný než my. Být obklopen materiálem, velkým množstvím peněz ocenitelnými statky, a početnou společnostní, kterou ani tak nezajímá, jací jsme skutečně, ale jak navenek působíme. Přijde mi, že nám sociální sítě, které mají svůj velký podíl, denně servírují zvláštní koktejl mamonu, povrchních tužeb a s notnou dávkou falše. A já už nemám moc zájem toto přijímat.
Uvědomila jsem si, že mám skříně plné oblečení, které nenosím, šuplíky plné kosmetiky, kterou nepoužívám, a na policích knížky, které prezentují pouze krásný obal překrývající nepřínosný obsah. A tak ty věci třídím a odlehčuji tím i sama sobě.
S lidmi je to samozřejmě trochu jinak. Ale všichni máme právo volby, koho k sobě připustíme a koho již ne. Teď nemám na mysli formální pracovní vztahy, kde musíme komunikovat i s těmi, kteří nám nejsou po chuti. Jsem už dostatečně stará a plně vědoma toho, kdo se mnou, jak jedná. A každý z nás je oprávněn opustit ty, kteří nám ubližují. Má-li někdo neustálou potřebu vás zraňovat, nemá vás rád. Kompezuje-li si někdo své vlastní nezdary tím, že vás shazuje, nemá vás rád. Nepřeje-li vám někdo úspěchy v čemkoli, nemá vás rád. Vytřídíme-li právě ty, kdo nás nemají skutečně rádi, najednou lépe uvidíme ty, kteří nás rádi mají, kteří si vzpomenou sami od sebe, přejí vám a podporují vás. A stejně jako ve skříni, šuplíkách a na policích bude více místa, i ve vašem životě najednou bude více času na ty, kteří si ho zaslouží!
Přeji Vám opravdu šťastný nový rok plný skutečně vřelých vztahů, lásky, zdraví a naplněných cílů, které jste si stanovili na základě vlastních tužeb a přání.
 

Předvánoční Londýn

9. prosince 2017 v 14:15 | Hanýžka89 |  _c_e_s_t_y_
Vzhledem k tomu, že za poslední dobu měl největší návštěvnost můj Berlínský příspěvek, rozhodla jsem se přidat obdobný z Londýna. Zároveň tak činím i proto, že mě samotnou tyto články na jiných blozích baví dost. A pokusím se krom fotek nadhodit i pár tipů.


Náš výlet do Londýna nebyl tak lowcost, jak prapůvodně být měl. Takže možná prvním tipem jest, že laciné letenky jsou jen jeden z mnoha dalších výdajů a automaticky neznamenají výlet za pár korun. Naší leteckou společností byla Ryanair a byla to moje první zkušenost s ní. Samozřejmě let se zdařil, nic se nikomu nestalo a to je nejdůležitější. Žádné komplikace vlastně nenastaly. Ale já osobně jsem se v jejich letadle necítila dobře, přišlo mi, teď se omlouvám, takové fórové. Příště bych radši letěla něčím jiným. Ale je to čistě moje zkušenost a pocity, třeba vy už máte jiné a pozitivnější.
Doletěli jsme na letiště Stansted, které opět nepůsobilo na příletu nejpříjemněji, ale při odletu se můj dojem o hodně vylepšil. Na cestu z letiště jsem nám dopředu koupila jízdenky na jejich vlak Stansted express. Ikdyž se asi jednalo o tu dražší variantu dopravy do centra, měla být nejjistější v době příjezdu do centra a zároveň nejrychlejší, což vzhledem k tlaku časového deadlinu dostavení se do bytu (airbnb), bylo rozhodující. Standart vlaku odpovídal standartu českého vlaku. Žádný big deal.
Už před několika lety jsem měla velké přání povídat se do předvánočního Londýna a jsem ráda, že jsem tu atmosféru zažila. Určitě by stálo za to být tam i na delší dobu, protože bzrké stmívání a zima nás hodně omezily v původních plánech. Výzdoba je ale nádherná, taková noční Oxford Street je předvánoční must-have! Pro cestování po městě je jiným must-have zařízení si Oyster Card, která je k pořízení na vratnou zálohu 5 liber. Nahráváte si na ní kredit, která se vám při jízdě metrem, busem odřítá, přičemž je na den dán max. limit, který lze odečíst z karty, po jeho překročení už vlastně jízda zdarma. (Přesto k termínalům musíte vždy kartu přiložit, abyste nejeli načerno).
Připravte se, že britské jídlo není žádná pecka, holt mají jiné chutě. Nám nepřišlo ani jeko pecka Pret-a-manger, nehledě na chválu mnohých blogerek. Snad už nám přišlo lepší EAT. Ale osobně připouštím, že v Pret-a-manger mají docela dobré latte a cappucinno.
Památky nechám na vašem uvážení. Já byla v Londýně potřetí, přesto pár těch hlavních nelze opomenout. Ještě pár nákupních tipů, koukněte se třeba do Harrods, (v klidu si můžete prohlídnout a osahat kabelky Prada, Vuitton, Chanel, šaty Lanvin, trenchcoat Burberry, sako Balmain a nikdo se na vás nekouká nepříjmně), Oliver Bonas, Jo Malone a Boots. Na Primark se vykašlete.
A teď už fotky!

Black Friday. Yay!

24. listopadu 2017 v 21:29 | Hanyzka89 |  DIARY...
Funguje to asi takhle. Když jsem šťastná, na blogu většinou není ani čárka. Ale když jsem v takovýmtom stavu, kdy musím cestou do Lidlu na Budějárně přejít ulici, abych nenakopala toho debilnímího mima á la Chaplin do rozkroku, můžete se "těšit" na nový příspěvek.
Vyhýbám se černým pátkům, nemůžu teď utrácet za blbosti, ale přesto, když víte, že nutně potřebujete jednu konkrétní knížku, dvacet procent dolů neuškodí. Ušetřila jsem a tak v podstatě vydělala, i když tahle věta někde v překladu ztrácí logiku i ten vtip. A hlavně je z Přátel a já už se na ně nechci dívat, protože pesto není dobrý na těsto, ale ke špagetám zajisto, protože se na ně s ním dívá jiná a taky protože vychová čokla nějaký jiný! (A já nemám ani psa, ani jeho potenciálního páníčka.) Zpátky k věci. Koupila jsem si Lososa v kaluži. Protože Markéta je vtipná, je mladá a je to její prvotina, a to se musí podporovat. Hned po prvních pár stránkách mi to přišlo, jako bych to psala já. Na jednu stranu oceňuji takový strop kvality, na druhou mi dochází, že ten můj domnělý talent, lépe snad schopnost, není žádnou superschopností. Že na světě jsou jiný autorky, který, to na rozdíl ode mě, dokážou dotáhnout do cíle a vydat. Já jsem zatím nebyla schopna vydat ani rigorózku, protože na jaký katedře bych to měla psát?, kdo by mi to asi tak vedl?, jak budu schopna naučit se na zkoušku?, nejsou justičky důležitější?
Mít sny je důležitý a všichni vám řeknou, že jejich splnění je na dosah, stačí jen chtít. Já si tak úplně nemyslím, že by se nám mělo všechno splnit, ani to, že něco se nesplní, aby se splnilo něco lepšího. Prostě něco nám nevyjde a my to po nějakých delších či kratších útrapách musíme přijmout a na všechno nezanevřít. Nesfoukávám každý plamínek naděje, ale ani nechci ochutnávat Š/šlehačková oblaka. Už nejsem tak naivní a spoustu věcí bych udělala jinak, ale stejně…Občas něco zamrzí. A vám je jasný, že jsem se od knížky dostala opět někam jinam. Možná proto žádnou knížku nevydám, protože se neumím držet osnov.
Takže zpátky ke knížce. Zatím to vypadá, že ten, co ji zlomí srdce, je sparťan, a kdyby jím nebyl i můj táta, tak řeknu, že všichni sparťani jsou sráči. A taky vám prozradím, že mi při čtení v metru zeskelnatěly oči, ale to se nutně nemusí dít všem. Jsem extracíťa i přesto, že dělám, že ne.
Jinak ten Black friday nebyl úplně marný, ani úplně finančně devastující. Koupila jsem část jednoho dárku a sobě dva hrníčky. Lepším se, kupuju hrníčky do páru, jakože pro dva, i když by mi v klidu stačil jen jeden. Ale řekla jsem si, že když sice ne všechno vyjde, ale bylo by i fajn tomu failu nejít přímo naproti.
 


Zima přichází

22. října 2017 v 21:04 | Hanyzka89 |  DIARY...
"Kdybychom se potkali, tak se snad už ani nepoznáme," řeknu rádoby ledabyle vnitřně doufajíc, že se vlastně ještě kdy uvidíme. Ale to prostě nemůžu vyslovit nahlas. Je to tenký led, na kterém nikdo z mého okolí už nechce bruslit. Zřejmě se každý bojí toho, co by nastalo, až se ten skoro papírově tenký plát zmrzlé vody promolí.
Přijde zima a všechno, co mě teď tak zebe, bude vysvětlitelné odkazem na roční období. Bude to zkrátka smysluplnější. Červený nos i promrzlé ruce, do kterých hned po nástupu do metru dýchnu a budu doufat, že v nich ukryté chladné ulice osudu trochu pookřejí.

Nebe nad Berlínem 2017

7. října 2017 v 20:40 | Hanýžka89 |  _c_e_s_t_y_
Po delší odmlce jsem se rozhodla, že udělám takový ten klasickoblogerský článek, kterých je poměrně plno. Mě ale hodně baví je jinde číst, tak snad i vás u mě tenhle taky trochu bude.



Koncem září jsme vyrazily s pár mými kamarádkami do Berlína. Dlouho jsem na něj slyšela pět jen samou chválu, tak jsem se dost těšila, jak skvělé a cool místo nás čeká. Mé nadějné očekávání jsem zároveň přifukovala i při přípravě itineráře míst, co musíme vidět a vypisování historie k nim váznoucí.
Tak a teď mé dojmy po návratu. Ano, možná jsem opravdu výjimka, ale Berlín není moje srdcovka a ty domnělé positive vibes jsem v něm nenaladila. Naopak ve mně probouzel občas pocity smutku a stísněnosti. Podepsala se holt na něm válka a následná socialistická dostavba budov. Ano ani jedno z těchto dějiných období není mým oblibeným. Berlín se musel vypořádat s odkazem, co Německo po druhé světové válce zanechalo, a i se vzpomínkou války studené. Doporuřuji navštívit všechny hlavní památky (přeju vám, ať narozdíl od nás není přes půlku z nich zataraseno lešením) a budete-li mít čas i náladu, navštivte i hlavní Židovské muzeum (jen málokteré expozice kdy ve mně vyvolaly takové pocity jako Zahrada exilu či Věž holocaustu).
Pozitivem celého výletu byly, jak jinak, moje kamarádky (bohužel jsme však nevyrazily všechny blízké). Neříkám, že jsme povahově všechny totožné a jak přes kopírak. Nejsme. Naštěstí nikdo není. Ale já nevím...vždycky když někde s nimi jsem pár dní i nocí, ještě víc k nim přilnu. Prostě najednou se necítím tak sama. Bez nich bych to nebyla já.

A teď už pár fotek.

Láska v rovnováze.

6. září 2017 v 20:32 | Hanýžka89 |  DIARY...
Ještě se ze mě nestala ironická, moralizující, chladnokrevná mrcha, ikdyž jsou chvíle, kdy mi přijde naprosto v pořádku se jí skutečně stát, jenže právě v rychlé návaznosti na ně mi otevřou oči ti, kteří tu pro mě nonstop jsou, a učiní pro mě nějakou laskavost, prostě jen tak, prostě jen z té lásky, kterou v sobě každá laskovost nese nejen v názvu. A mě to usadí, ale tak nějak jakoby do měkkého a pohodlného křesla. Mám štěstí, že už hodně let mám kolem sebe pár lidí, kteří mě přijímají přesně takovou, jaká jsem, ví o mě všechno, a proto i navzdory tomu mě mají stále rádi. Slova díků někdy nedostatečně vyjádří skutečnou vděčnost, kterou cítím.
Všichni chybujeme, všichni máme nějakou slabost a není na tom nic špatného, je to prostě lidské, stejně jako síla, s kterou se s nimi vyrovnáváme a užitečné jako zkušenosti, které si z nich odnášíme. Zařekla jsem se, že už nikdy nevyslovím jeho jméno, jakože nikdy. Že nikdy nikdy neoslovím nikoho se stejným křesním jménem tak, jak jsem oslovovala jeho. Prostě ho vymažu za svého života a to takovým způsobem jako by v něm ani nebyl. (Vždyť skoro jo.) Jenže a ale…jak jednou někomu dáte svou lásku (nechci znít jak Rosamunda Pilcher, přesto…), dáte mu tím určitou část sebe a ta je stále někde s ním, třebas i strašně daleko od vás (nebo-li většiny toho, co z vás zbylo). Můžu na něj bejt naštvaná, můžu ho ignorovat, zakazovat si o něm mluvit a vůbec na něj myslet, ale tam někde v hloubi je stále trochu stesku a semínka strachu, aby se mu něco nestalo na cestě, kterou si vybral.
Kdosi řekl, že každý projev emoce, je-li upřímný, je zároveň nechtěný. Já to tak opravdu někdy mám. Ale ono je to asi takhle správně, rovnováha toho, kdy se v dospělém životě musíme chovat dospěle a strojeně, protože situace si to žádá. Rovnováha zároveň pojí i mé dva předchozí odstavce. Můj stesk a přání být s ním, s kterým nejsem a už asi nemůžu být, vyrovnávají ti, co se mnou jsou. On je holt daní, kterou musím zaplatit, za ten obrovský dar, který mám.

A abych nezapomněla. Děkuju!


Jedna sluníčkářská fotka na závěr.

Odevzdaně rezignovaná...

29. srpna 2017 v 19:53 | Hanýžka89 |  ...w_o_r_k...
Jména celý sparťanský sestavy včetně náhradníků jsem zapomněla přesně v tom momentě, kdy jsem začala šprtat ty slávistický. Za půlroku, až ho načapám se sekretářkou jejich advokátní kanceláře na záchodech továrny na korporární sny, jen rezignovaně zakřičím: "Doprdele, beztak mi ten fotbal byl celou dobu u prdele!..." Stejně unáhlené jako má slova budou i mé kroky domů s cílem sbalit mu kufry. Cestou za jeho zubním kartáčkem a kolínskou na pračce narazím na jeho slávistický fanouškovský dress a taky na své nůžky. Nemusíte se bát, přece taková kráva nejsem. O půl hodiny později zjistím, že jsem. A o další čtvrt mi to potvrdí i on s dalším ujištěním, že jsem jí vlastně byla vždycky.
Další měsíce už nikdo nebude pochybovat, kým jsem a já jediná budu vědět proč. Do látkového nákupního koše mu k perleťovému vyšívanému povlečení přihodím stříbrný dekorační polštář za 999,- Kč. "Je to opravdu nutné?" zeptá se a rezignovaným tónem sám uzná, že je a nejen on bude vědět proč. Místo něj jsem se zbavila sebeúcty a nad nově otevřenými spisy plými rozvodů jiných se budu v neustálém sebeklamu utvrzovat v tom, že jednu drobnou nevěru vykoupily drahé polštáře, které v noci spolu s tmou polhtí mých pár slz, a ještě dráže povlečené peřiny, které během obědové pauzy skryjí nahé tělo nově příchozí sekretářky. Divíte se, kam jsme se to dostali, tak se ještě vraťme.
"Takže brankáři jsou Kovář, Laštůvka, Otáhal…dále obránci Bílek, Bořil, Deli, Flo, Frydrych,…" memoruji skoro stejně pilně jako kdys Pokračování v trestném činu je takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. "Miláčku, ty ses toho tresta ještě nevzdala? Přeci jsme se shodli, že je pro tebe civil, a hlavně pak rodina, jako pro ženu schůdnější," vytrhne mé myšlenkové pochody jeho sexistické rozdělení justice. Se slovy "Mám pro tebe dárek," vytáhne zpoza zad igelitovou tašku Sportissimo. Tuším, že bílé saténové ložní prádlo to nebude. Tím danajským darem je cyklistický dress v červenobílém (jak jinak) provedení a ve velikosti XS, zakručí mi v břiše a zní to jako Ještě pět kilo. Poděkuji a ten neúpřímný tón si já nepřivlastňuji, náleží mému odporu k cyklistice. "Jestli bude o víkendu hezky, hned ho vyzkoušíš. A nezapomeň, se mnou jde vždycky o vrchol," neodpustí si vtípek na jinak pro mě velmi smutném sdělení. Vzpomenu na pár měsíců starou větu mé dlouholeté kamarádky: "Jo, vtipnej je, ale na manželství to nebude." Sundám si snubní prsten a sednu si do vany pod tekoucí sprchu, představuji si, jak v sobotu krásně prší. … A taky majitele toho zapomenutýho sparťanskýho hrnku, který mám v krabici vzpomínek pod postelí.

O hledání sebelásky. A mišmaš fotek.

9. července 2017 v 20:54 | Hanýžka89 |  DIARY...
Je to vlastně strašně jednoduchý návod. Věř si a všechno Ti vyjde. Věřit si a mít se rád. Pro někoho strašně jednoduchá a samozřejmá věc, pro jiného složitá cesta s nedohlédnutelným cílem.
Pro mě je sebeláska strašně citlivé téma a zároveň i určitá těžce dosažitelná laťka. Nedávno mi kolegyně citovala větu Říkej ano s radostí a ne beze strachu. Banálně znějící a přec pravdivá. Jenže ono je to někdy těžké vybudovat si sebevědomí natolik, abychom uměli říkat ne. Oč by to však bylo v životě jednodušší, kdybychom tento um dostali do vínku od narození. Pro někoho se mužeme rozpůlit, rozčtvrtit, rozkrájet a stejně mu nikdy nebudeme dost dobří. Takového věčného příjemce to trápit nebude, bude to ale trápit nás a to jako hodně. Budeme nad sebou mít neustálý mrak pochybností a vědomí toho, že jsme selhali nebo neudělali dost, ikdyž bychom se přetrhli.
A tak jsem si stanovila, že se to pomalu ale jistě budu učit. Nebát se nesnažit se všem zavděčit. Prostě pochopit, že to někdy nejde a že někdy jde i to naše štěstí. A ne vždycky to znamená sobectví, někdy je to jen pud sebezáchovy.
A teď už jsem pár fotek z uplynulé doby.








Kam dál