LISABON

4. září 2018 v 21:09 | Hanyzka89 |  _c_e_s_t_y_

Ach, ano! Lisabon je krásné, slunné hlavní město Portugalska hýřící barvami, sardinkami, koláčky pastais, žlutými tramvajemi a rozkládající se na sedmi pahorcích, díky čemuž máte jistotu věčného stoupání a klesání, při němž budete rádi, když vás nesrazí jeden z místních tuctuců.
 

Budapešť 2016

5. srpna 2018 v 15:38 | Hanyzka89 |  _c_e_s_t_y_
Rozhodla jsem se za děštivého volného dopoledne sesmolit jeden článek, kterému jsem měla věnovat prostor zhruba před dvěmi a půl lety. Objímá mě lehká melancholie a spousta příjemných vzpomínek při vybavování si výletu, který se nám povedl v počtu jako žádný další potom. Achjo, klidně bych se do začátku roku 2016 a hlavně do Budapešti zase na nějakou dobu vrátila.



Hvězdné momenty

18. června 2018 v 21:28 | Hanyzka89 |  ...w_o_r_k...
Na jeho stole vedle mosazné sochy spravedlnosti (se zavázanýma očima) stojí menší chromovaný astroláb. Lehce pohne jedním kruhem. "Vidíš, jak má jedna malá změna vliv na vše ostatní. Akce vyvolává reakci." Připadám si, jak na hodině fyziky s profesorem, který je starší víc než kterýkoliv jiný, co mě kdy učil. Nevím, jak moc tady jde o fyziku, ale chemie je v tom určitě. Chemie a možná taky trochu literatura, protože o něčem podobném jsem zatím jen četla a vždy mi taková próza přišla na hony vzdálená realitě, alespoň té mojí.
Učit se je pro danou situaci zcela zásadní. Učím se v tom chodit a učím se to vydýchat. Kdo jsem a co se přesně děje? Kde je morálka? Snad ve zlatém kroužku na jeho levém prsteníčku. Kde je norma? Snad v pomyslném běhu čísel, v našich rodných listech.
Čekám na to, až zase řekne, že jsem mladá. Možná jsem, ale i dost stará na to, abych poznala, co se děje i s vědomím toho, že není nic pravdy na tom, že pokud něco vážně chceme, celý vesmír se spojí, aby se nám to splnilo. Přesto tu banální myšlenku vyslovím nahlas. Přesně ty naivní věci, co říkám, kterým vlastně sama nevěřím, mě činí v jeho očích ještě dětinštější, než jsem. Nechci říct, že nám hvězdy nepřály, protože to se říká na konci, který nechci činit zatím blízkým nebo hmatatelným. I když ve vzduchu je, právě díky téhle příměsi se ho učím vydýchávat. Konec, kdy jeho stín už přišel rovnou v začátku.

Navíc hvězdy mi nepřály už dříve. V momentě, kdy jsem to tehdy řekla, se někde ve vesmíru hned dvě zhmotnily a brzo budou zdobit klopu a baret vínové barvy. Zatímco ten on fyzicky sílí, ego roste, vzpomínky na mě slábnou a zcela mizí. Po cínovém vojáčkovi zbylo v popelu jen malé srdíčko.

Přestanu se soustředit na astroláb a přisunu se o něco blíž k jeho majiteli. Je to správné, je to fér? Asi ne, tak díky Bohu, že je ta spravedlnost slepá.
 


Terapie psaním

2. dubna 2018 v 22:02 | hanyzka89 |  DIARY...
Když jsem před dvěma lety objevila starý texty mladý Třeštíkový, přišla mi výborná. Byla svobodná, sem tam ve vztahu, sem tam po šíleným rozchodu a vařila z toho slušný čtivý pokrm. Teď už mě ale zas tak nebaví, ty její nový texty a starý vtipy. Baví mě ale Tereza Dočkalová, je jen o rok starší než já, tudíž vůbec není stará!, a ještě k tomu vtipná. Je to můj objev posledních dní. Mám takový zvláštní spouštěcí mechanismus psaní. Když mě baví číst práce jiných, baví mě psát i ta moje.
Psát je zvláštní potřeba, že máte, co říct, a ještě zvláštnější v tom, že si myslíte, že to mají ostatní číst. A mám respekt ke všem, kteří tuhle potřebu umí správně upotřebit. Tam mi to občas sklouzne.
"Ten Aiden říká ale strašný blbosti," Zuzka si slovně kopne do jednoho ze seriálových milenců SATC. "No nevím, největší nesmysly říká Carrie," reaguje Pergi. Lenka přikývne a hodí na mě ten dlouhý významný pohled, v kterém čtu: "Jako TY!".
Beru, chápu, vím. Píšu občas velký blbosti. A co víc…já je i říkám. Analyzuji, poučuji, demagoguji atd. Jenže já za to nemůžu, jsem už taková. Vězte, že to napětí v mé hlavě musí hledat cesty pryč, jinak mě můžete rovnou poslat do Bohnic, a faktická cesta tam by byla potupnější než ta slovní do prdele.

Neuvážlivě odpovědná osoba

17. března 2018 v 21:51 | Hanyzka89 |  DIARY...
Když jsem se narodila, veškerou odpovědnost měli mí rodiče. Nad celým mým životem, z velké části nad jeho budoucností a úplně zcela nad jeho přítomností. Dali mi jméno a domov, jídlo, postýlku, suché oblečení, první botičky a ještě před mým narozením i mé sourozence. Jenže jak jsem rostla, stárla a sílila, museli mi kousek po kousíčku dávat i tu odpovědnost. A pak najednou už jsem tu nad sebou samou měla celou a já si k ní začala přimíchvat i tu za ně, protože v rovnováze sil, zatímco ty mé rostou, jejich slábnou.
Odpovědní se nerodíme, odpovědní se stáváme. Je to nedílná součást dospělosti, od níž nelze utéct. Jsou to vrásky a šediny, jsou to strie a složenky, jsou to schůzky a nákupní seznamy, jsou to deadliny a živé květiny v obýváku a nakonec ódy na bestarostnost.
Někdo možná stárne rychleji nebo by alespoň chtěl. Pamatuji si spolužačku, co už ve čtrnácti měla plné diáře poznámek a fosforeskujících lepítek, něco jako Ashley Olsen v tom filmu Jeden den v New Yorku (díky, za připomenutí názvu, ČSFD!). Každopádně jsem nechápala, jak je to možné, já měla něco napsanýho leda na ruce nebo na rubu sešitu, což se občas ukázalo jako nedostatečný ukazatel (díky i Vám, paní profesorko, za tu pětku z nesplněného úkolu!). Ale musím přiznat, přišlo mi to trochu zajímavý, ikdyž to byla možná ze spolužaččiny strany jedna velká hra a póza.
Už jsem dospělá a plně odpovědná za sebe a do jisté míry i za ty, za něž mohu. Mám jeden omlazující krém, schůzky s kadeřnicí na dobarvení odrostů, malé rýhy v pasu a na vnější straně stehen, trvalé příkazy z účtu, papírek s "banány, mlíko, máslo, šťáva", 3 odevzdaná rozhodnutí tento týden, cypřiš, dračenu a nakonec i tenhle článek. S diářem to ale pořád neumím, nezvládám ho využít a priori, ale a posteriori v něm mám lístky z divadla, kina, pařížského metra a londýnského vlaku. Jo! A teď v něm mám nově poznámku: "Slzy způsobené krájením cibule mají jiné složení než slzy způsobené bolestí, ty mají totiž navíc utišující účinky."
Možná, že jednou částí celistvosti odpovědnosti je i ta zodpovědnost za její případné trhliny. Ha! Se cítím jak Kierkegaard 21. století.

B a r c e l o n a

27. února 2018 v 20:25 | Hanyzka89 |  _c_e_s_t_y_

Vrátily jsme se včera a já si říkala, že bych měla svoje postřehy napsat, dokud jsem ještě plná dojmů. Barcelona byla jednou z destinací, která mě lákala už celkem dlouho. Poctivě jsem si ukládala již od loňska na pinterestu různé fotky a tipy, do záložek na počítači odkazy na články jiných blogerek a plánovala, že spolu s kamarádkama snad vyrazím.
Barceloně jsme s holkama daly čtyři dny a ty utekly neskutečné rychlým způsobem. Viděly jsme téměř všechno, co jsme si naplánovaly, ochutnaly naprosto všechno, co jsme chtěly a nejednou se dobře zasmály. Bylo by to téměř dokonalé nebýt velmi specifického ubytování a toho, že mě okradli. Byt jsme klasicky volily přes airbnb, jenže tentokrát fotky neodpovídaly realitě, měly jsme malý kamrdlík v bytě holek, co pořádku mnoho nedaly, nefungovaly nám světla, topení jsme neměly vůbec a donesený přímotop naopak svítil celou noc. Nad tím se dá ještě mávnout rukou, je to aspoň vtipné vyprávění. Krádež celého batohu s mojí oblíbenou peněženkou, hodně eury, občankou, klíčema, kreditkou, novou rtěnkou NARS a krásnými dárečky mě mrzí opravdu velmi. Nečekala jsem to vůbec a ikdyž jsem si věci přes den hlídala, večer v restauraci by mě nenapadlo, že mi jiný host vytáhne batůžek zpod nohou. Jsou ale i horší věci a i tak se mi výlet moc líbil a to, že už je po něm, nějak pořád nechci přijmout. Tak pro mou vzpomínkou a vám pro (snad) zlepšení oka jsem vybrala do článku pár fotek.

Nový rok, nové zítřky.

3. ledna 2018 v 20:47 | Hanyzka89 |  DIARY...
Už jsem to zmínila tisícekrát. Píšu, abych nemusela utrácet za terapie. Píšu, abych se zbavila něčeho, co už s sebou dál nechci nosit. Píšu, abych přežila. Píšu, abych prožité jednou úplně nezapomněla. Neříkám si o lítost. Nenutím k druhé k empatii. (K něčemu takovému se ani nutit nemá, to buď máte, nebo ne. Druhý s tím nic nenadělá.)
Uplynulý rok byl pro mě nějakým prazvláštním způsobem těžký. Plánovala jsem si, jak bude skvělý a kam, až se posunu. Nestalo se mi nic děsivého, přesto jsem nikdy předtím tolik času necítila tak mizerně. Mám pocit, že mám utéct od všech samozřejmostí, protože jim dávám za vinu, že jejich současná konstelace mě nečiní šťastnou. Zároveň vím, že nemůžu. Neznáme dne ani hodiny, kdy můžeme o něco nebo hůře o někoho z našeho života přijít. Jediným mávnutím motýlích křídel, jedinou minutou našeho bytí a je to pryč. A nám zůstane jen čirá bolest ze ztráty, co už nikdy nezmizí. Toho se bojím, je to strach, co mě dřží u země i černý oblak nad mou hlavou a já se modlím, ať neprší.
V patnácti jsem si připadala naprosto ztracená, ačkoliv jsem si byla jistějším vším než teď. Jistou mě činilo všechno to, co bylo nejisté. Čím budu, kde budu žít a koho budu milovat. Teď už napůl něčím jsem a naprosto vím, kým ne a ani s kým ne.
S novým rokem jsem se nevyhla tomu si něco předsevzít. Rozhodla jsem se řídit heslem, že méně je někdy více a že pravým strůjcem svého štěstí jsem jen já sama a nemusím ho podřizovat limitům druhých.
A jak už to tak se mnou a mými "rozepisovacími" příspěvky bývá, obě věci se mi v jednom bodě zřetelně protínají. Každý známe pravidlo, že méně je někdy více, přesto kdo z nás se jim úplně řídí. Řekla bych, že téměř nikdo. Hledáme svůj společenský status a většinou toužíme po nějakém, jehož vlastnosti vytvořil kdosi jiný než my. Být obklopen materiálem, velkým množstvím peněz ocenitelnými statky, a početnou společnostní, kterou ani tak nezajímá, jací jsme skutečně, ale jak navenek působíme. Přijde mi, že nám sociální sítě, které mají svůj velký podíl, denně servírují zvláštní koktejl mamonu, povrchních tužeb a s notnou dávkou falše. A já už nemám moc zájem toto přijímat.
Uvědomila jsem si, že mám skříně plné oblečení, které nenosím, šuplíky plné kosmetiky, kterou nepoužívám, a na policích knížky, které prezentují pouze krásný obal překrývající nepřínosný obsah. A tak ty věci třídím a odlehčuji tím i sama sobě.
S lidmi je to samozřejmě trochu jinak. Ale všichni máme právo volby, koho k sobě připustíme a koho již ne. Teď nemám na mysli formální pracovní vztahy, kde musíme komunikovat i s těmi, kteří nám nejsou po chuti. Jsem už dostatečně stará a plně vědoma toho, kdo se mnou, jak jedná. A každý z nás je oprávněn opustit ty, kteří nám ubližují. Má-li někdo neustálou potřebu vás zraňovat, nemá vás rád. Kompezuje-li si někdo své vlastní nezdary tím, že vás shazuje, nemá vás rád. Nepřeje-li vám někdo úspěchy v čemkoli, nemá vás rád. Vytřídíme-li právě ty, kdo nás nemají skutečně rádi, najednou lépe uvidíme ty, kteří nás rádi mají, kteří si vzpomenou sami od sebe, přejí vám a podporují vás. A stejně jako ve skříni, šuplíkách a na policích bude více místa, i ve vašem životě najednou bude více času na ty, kteří si ho zaslouží!
Přeji Vám opravdu šťastný nový rok plný skutečně vřelých vztahů, lásky, zdraví a naplněných cílů, které jste si stanovili na základě vlastních tužeb a přání.




Předvánoční Londýn

9. prosince 2017 v 14:15 | Hanýžka89 |  _c_e_s_t_y_
Vzhledem k tomu, že za poslední dobu měl největší návštěvnost můj Berlínský příspěvek, rozhodla jsem se přidat obdobný z Londýna. Zároveň tak činím i proto, že mě samotnou tyto články na jiných blozích baví dost. A pokusím se krom fotek nadhodit i pár tipů.


Náš výlet do Londýna nebyl tak lowcost, jak prapůvodně být měl. Takže možná prvním tipem jest, že laciné letenky jsou jen jeden z mnoha dalších výdajů a automaticky neznamenají výlet za pár korun. Naší leteckou společností byla Ryanair a byla to moje první zkušenost s ní. Samozřejmě let se zdařil, nic se nikomu nestalo a to je nejdůležitější. Žádné komplikace vlastně nenastaly. Ale já osobně jsem se v jejich letadle necítila dobře, přišlo mi, teď se omlouvám, takové fórové. Příště bych radši letěla něčím jiným. Ale je to čistě moje zkušenost a pocity, třeba vy už máte jiné a pozitivnější.
Doletěli jsme na letiště Stansted, které opět nepůsobilo na příletu nejpříjemněji, ale při odletu se můj dojem o hodně vylepšil. Na cestu z letiště jsem nám dopředu koupila jízdenky na jejich vlak Stansted express. Ikdyž se asi jednalo o tu dražší variantu dopravy do centra, měla být nejjistější v době příjezdu do centra a zároveň nejrychlejší, což vzhledem k tlaku časového deadlinu dostavení se do bytu (airbnb), bylo rozhodující. Standart vlaku odpovídal standartu českého vlaku. Žádný big deal.
Už před několika lety jsem měla velké přání povídat se do předvánočního Londýna a jsem ráda, že jsem tu atmosféru zažila. Určitě by stálo za to být tam i na delší dobu, protože bzrké stmívání a zima nás hodně omezily v původních plánech. Výzdoba je ale nádherná, taková noční Oxford Street je předvánoční must-have! Pro cestování po městě je jiným must-have zařízení si Oyster Card, která je k pořízení na vratnou zálohu 5 liber. Nahráváte si na ní kredit, která se vám při jízdě metrem, busem odřítá, přičemž je na den dán max. limit, který lze odečíst z karty, po jeho překročení už vlastně jízda zdarma. (Přesto k termínalům musíte vždy kartu přiložit, abyste nejeli načerno).
Připravte se, že britské jídlo není žádná pecka, holt mají jiné chutě. Nám nepřišlo ani jeko pecka Pret-a-manger, nehledě na chválu mnohých blogerek. Snad už nám přišlo lepší EAT. Ale osobně připouštím, že v Pret-a-manger mají docela dobré latte a cappucinno.
Památky nechám na vašem uvážení. Já byla v Londýně potřetí, přesto pár těch hlavních nelze opomenout. Ještě pár nákupních tipů, koukněte se třeba do Harrods, (v klidu si můžete prohlídnout a osahat kabelky Prada, Vuitton, Chanel, šaty Lanvin, trenchcoat Burberry, sako Balmain a nikdo se na vás nekouká nepříjmně), Oliver Bonas, Jo Malone a Boots. Na Primark se vykašlete.
A teď už fotky!

Kam dál